Tajný svět Akyry

aaKrean

Z povzdálí sleduji, jak Amor odchází i přes tu vzdálenost si nemůžu nevšimnout jak má skleslé ramena. To by mě zajímalo proč. Vyhrál!

Jako ostatně vždycky. Vždycky, když jsem si našel kamarády, odloudil je, u rodičů byl vždycky na prvním místě. To o něho se víc starali, když jsme byli nemocní. Oblíbený u všech. Když naše dětské šedivé peří měnilo barvu, jeho šli do oslnivě bílé, zatímco moje do temně černé. Dvojčata a každý úplně jiný. Jeho Bůh vynesl do výšin, mě zatlačil do soukromého pekla.

On si našel partnera, no spíš Raven pronásledoval Amiho. Těmi námluvami se bavilo celé nebe včetně mě. I když jsem to skrýval. Mě si nevšiml nikdo. No, a když jo vyhnul se mi obloukem.

Krean – pekelný anděl, tak mi říkají!

No není to tak zlý, jen třídím duše, které mají aspoň drobnou šanci na nápravu od těch úplně zkažených. Dost vyčerpávající práce, když musím dolů dotáhnout duši, které se hnusně brání. Těch výmluv co jsem slyšel, že tam nepatří, snad ještě neslyšeli ani na policejních stanicích. Nebo těch, co měli jít na nebe, aspoň podle nich… no škoda mluvit. Občas přemýšlím, že si na zeď za stůl nechám napsat

Jestli jste se ocitli u mě, zapomeňte, že pro vás nebe je!

už jen proto, abych to nemusel tisíckrát opakovat. Ta fronta je občas nekonečná. Snažil jsem se, aby mě z toho pekla vytáhli. Prý nikoho jiného nemají. Myslím, že ho ani nehledají. No dnes mám padla, svých osm set duší jsem si roztřídil a zbytek prostě bude muset počkat.

Zajdu do nebeského obchodu. Jo máme tu taky obchody se vším, na co si pomyslíte. Od jídla přes oblečení, elektroniku po mazlíčky. Možná si koupím havrana abych své barbarství podpořil. Jiné se mě bojí.

Zastavím se před obchůdkem se zvířaty a pátravě se podívám na obrovského havrana v kleci, který mi pohled naprosto klidně oplácí. Jo nebo ne? Upřímně to samotářství už mě nebaví.

„Tak už si ho vezmeš? Už mě nebaví se na něho koukat, jak pokaždé svěsí křídla, když odejdeš,“ nachytá mě na švestkách Samuel s  překříženýma rukama na hrudi. Rychle zvážím pro a proti. Mazlíček je dost velká zodpovědnost, ale zase na druhé straně mi může pomoct hlídat duše, co se u mě srocují a nebudu tak sám. Jednoznačně klady zvítězí nad mínusy. Navíc Amor mazlíčka nemá, i když Raven se občas chová jako přerostlý mazlíček. Tuhle se pokusil zapět Amoru pod oknem a falešně, byl to děs to poslouchat.

Raven… to přece znamená havran. Pěkně hnusná souhra osudu, zašklebím se.

„Dobře tak si Rieho vezmu,“ kapituluji.

„Já ti ale jeho jméno neřekl,“ podívá se na mě Samuel.

„Vymyslel jsem si ho,“ zavrčím, i když mi po zádech přejede mráz. To je jako zlý sen.

„To těžko, tak se totiž jmenuje,“ nesouhlasí Samuel a jde vytáhnout havrana z klece. Jen otevře dvířka, uletí.

„Rie, to vůbec není vtipné! Okamžitě se vrat!“ zakřičí. Havran si ho vůbec nevšímá a drží se na dohled. Pobaveně se koukám, jak Samuel zkouší vše možné a bez úspěchu. Na tváři se mi nejspíš usadí veselý škleb, nikdo jiný jinak mému úsměvu neřekne, protože se na mě Samuel otočí.

„Tak si to zkus sám, chytráku,“ zavrčí na mě.

„A jak to mám asi udělat?“ rozhodím rukama. K překvapení nás obou se havran usadí na jedné ruce, kterou jsem zapomněl připažit. Podíváme se se Samuelem na sebe.

Sam byl jediný anděl, který mě hned nehodil do ohně, jak se říká. Sice mě párkrát pořádně praštil, abych pochopil, že on nepůjde za Amorem. Je to jediný můj přítel, jestli se to tak dá nazvat. Ale taky se ho nestranil. Bere všechny anděly rovným dílem, i ty které nesnáší. Podívám se zpátky na havrana, který mě pozoruje jedním okem.

„Fajn, takže jsi vyhrál,“ uznám Rieho za svého mazlíčka. Díky tomu, že jsem z něj nespustil oči, zahlédnu, jak se mu okem prožene úleva a dokonce se mi zdá jako by se usmál.

„To je blbost,“ zakroutím si pro sebe hlavou, havrani se přece nemůžou usmívat.

„Dobře, co žere?“ podívám se na Samuela.

„Žížaly, hmyz, a trochu ovoce,“ odvětí Samuel.

„Doufám, že lovit umí sám,“ zahuhlám a dám Samuelovi osm set reálů. Za mazlíčky neplatíme jen za to, že se o ně starali, než si je někdo koupil.

„To se ho musíš zeptat,“ pokrčí Samuel rameny, „vypadá hodně spokojeně,“ zhodnotí Rieho, který si s klidem čechrá peří. Pokrčím ramenem.

„Musím ještě nakoupit, v lednici nemám skoro nic,“ povzdechnu si. Vůbec netuším, jak s havranem půjdu do obchodu.

„Co jsem slyšel tak Amiho taky v obchodě moc nenajdeme, to spíš Ravena. Proč ses pokusil sesadit Amiho? Není v tom úřadu špatný, hlavně ne v poslední době,“ koukne na mě Samuel. Jen se na Samuela chladně podívám, nemíním mu na tohle odpovídat, ani teď ani nikdy jindy.

„Moje věc,“ utrousím. Otočím se, mávnu mu přes rameno a vykročím k obchodu. Když jsme dost daleko, o moji mysl se lehce otře jiná, menší, ale o dost zvědavější. Podívám se na havrana a setkám se s jeho zvědavým pohledem. Dojde mi, že to byla jeho mysl.

„Amor je můj bratr, chci z mého úřadu, myslel jsem, že to bude jediná šance, kterou mám,“ tiše.

„Vždyť tvůj úřad není zlý, každý je dobrý v něčem jiným. Ty nejspíš v chytání a třízení zlovolných“ ozve se v mé mysli klidný hlas.

„Řekni, že jsi to nebyl ty,“ povzdechnu si. Rie se na mě podívá s klidným pohledem. Pochopím, že to on byl. Budu miň sám, než jsem si myslel, ale ostatní mě budou považovat za šílence…

No teď mě považuji za všechno možné, proč bych si měl dělat starosti, co si o mně myslí ostatní? Tiše požádám Rieho, aby si přelítl na rameno, což udělá a s poděkováním složím ruku a vezmu vozík. Hned ve dveřích se po mě otočí většina andělů, někteří s rozzlobenými výrazy. Pochopím, že se zlobí, kvůli mému pokusu. Pokrčím volným ramenem a začnu nakupovat. Překvapí mě, když se Rie zvedne a někam odletí. Radši jdu za ním a uvidím ho, že je u ovoce. Lepší nakopnutí mi dát nemohl. Vyndám několik druhů ovoce a podle jeho zbožného pohledu přidám i hrozny. Pak přistane na vozíku a všechny varuje, aby se nepřibližovali. Cukají mi koutka, což samozřejmě nikdo nevidí. Po nákupu zaplatím a s plnými taškami jdu domů. Mám pokoj v budově, kde mají ubytování temnokřídlí. I Raven tam bydlel, než se přestěhoval k Amimu. Hmmm, zajímalo by mě, jak se Raven vypořádává se zástupy srdíček ve všech odstínech rudé a růžové a růžovými fontánkami.

Strčím ramenem do dveří a Rie jimi vletí dovnitř, aby pocuchal několika andělům křídla.

„Co tu ke všem malomocným dělá ten havran!“ rozječí se správce pořádku.

„Je můj, máš s tím snad problém?“ zavrčím na správce a probodnu ho pohledem. Zrovna ráno jsem vyplňoval osm dalších stížností, co nebylo opraveno v lhůtě.

„Doufám, že mám všechno zpravené, když tu ječíš jak na lesy,“ zasyčím. Správce se na mě podívá, otočí se na patě a odejde. Takže nejspíš není. Už toho mám plný zuby. Jemně písknu na havrana a jdu k sobě. Odemknu dveře a jen co nakouknu, zakleju jak desperát. Někde praskla trubka, která měla být vyměněna už před třemi měsíci a mám v bytě povodeň. Tentokrát už se s ním mazlit nebudu. Vezmu telefon a zavolám přímo jeho šéfovi. Ten se jen podívá na tu pohromu, podívá se, kdy jsem vyplňoval opravenky a s nimi odejde. Opřu se zvenku o zeď. Mám toho plný zuby, jsem utahaný, hladový a ještě musím čekat, až to vyřeší.

„Ten byt je neobyvatelný, dáme ti náhradní,“ ozve se vedle mě šéf oprav.

„Nechci jiný, chci tenhle a kompromisy nedělám,“ oznámím suše někomu.

„Kreane neblbni…“ začne ten hlas. Otevřu oči a podívám se na svého nadřízeného.

„Neblbnu, kdyby ty opravy byli v čas, nedošlo by k tomuhle. Odmítám se stěhovat jen proto, že nějaký osel je líný hnout prstem, nebo ignoruje moje stížnosti na to, co tam nefunguje. Už jsem se stěhoval jednou a bylo mi slíbeno, že se to opakovat nebude,“ ledově. Mlčky se na mě dívají tři andělé, dva nesouhlasně a jeden s obavami. S obavami je ten správce. Dobře vím, že když se přestěhuji, můžou to hodit na mě. Tudle, idiot jsem byl jen jednou, nikomu už žádného obětního beránka dělat nebudu.

„Tvé poslední slovo?“ zeptá se mě nadřízený.

„Co bys řekl?“ ušklíbnu se.

„Víš, že bude mít záznam?“ zavrčí nadřízený správce.

„A co je mi do toho? To on se nevěnoval tomu, čemu se věnovat měl,“ pokrčím rameny. Ne už nebudu nikdy hodný Krean, s laskavostí dojdete tak maximálně do zadní části těla, kde je tma. Vidím jim na očích, že by mě nejradši zastřelili.

„Mám snad zavolat Archanděla Matouše?“ klidně. Vidím, že jinak se nejspíš nehneme z místa. Matouš dohlíží na pořádek v nebi, aby služební andělé neměli problém.

„To se neodvážíš,“ ušklíbne se nadřízený správce. S klidem vytáhnu mobil a naťukám Matoušovo číslo. Tentokrát zblednou všichni tři.

„Počkej, to snad nebude…“ začne nadřízený správce.

„Co se tu děje?“ ozve se ostrý Matoušův hlas. No když už je tady.

„Problémy s Kreanem,“ hlásí nadřízený správce.

„Krean, jo kvůli němu jsem tu,“ otočí se Matouš ke mně, „Během jednoho dne jsi mi poslal osm stížností, důvod?“ zahřmí na mě. Neleknu se, jen ukážu ke svému bytu. Rozrazí dveře, zarazí se na prahu a pak vejde. Trvá pár minut, než vyjde.

„Kde jsou opravenky?“ zeptá se.

„Vzal si je on,“ ukážu na velitele správce. Matouš se na něho jen podívá a natáhne ruku. Dá tam půlku, jedno povytažení obočí stačí, aby tam dal zbytek. Tedy skoro celý zbytek. Rie to uvidí a zaútočí na správce, který tajně dvě opravenky převzal. To budou nejspíš ty ze začátku roku. Matouš mu je vytrhne a podívá se na datum, pak zase zmizí v bytě a vyjde.

„Spineli, zajisti Kreanovi náhradní ubytování, než se opraví jeho byt a vy dva se mnou,“ otočí se na správce a jeho nadřízeného. Chvíli se dívám za těmi dvěma, kteří beze slova následují Matouše se schcíplími křídli. Při troše štěstí je neuvidím aspoň dva měsíce. Vezmu tašky a následuji anděla s jemně sivými křídli, které jsou znaky úředníků. Dovede mě k náhradním bytům a jedny dveře otevře, projdu ho a kývnu, že jsem spokojený.

„Budeme to tady muset chvíli přežít,“ kouknu se na Rieho, který se zvědavě rozhlíží. Rie se usměje a sedne na jednu z židlí. Vytáhnu mu hrozny a nakrájím na drobno jedno jablko a hrušku, ale on už spokojeně klove kuličky hrozna. Ani nestačím vyndat nákup a ozve se zaklepání. Otevřu a pustím dovnitř anděly, kteří mi sem nanosí oblečení a další důležité věci. Poschovávám je a kousnu si do nožičky klobásy. Ani mi nevadí, že je studená. Jen co se najím, osprchuji se a jdu si lehnout. Jsem utahaný k smrti.

Probudí mě neodbytné bušení. Sakra už mě nenechají ani vyspat! Natáhnu si kalhoty a otevřu dveře.

„Co se děje, že mě nenecháte ani vyspat?“ zavrčím.

„Jedna duše při transportu utekla a míří na zem. Musíš ji najít,“ oznámí mi jeden z úředníků.

„Já nejsem hledač duší, to jste si mě s někým spletli,“ zavrčím a pokusím se zavřít dveře. Úředník mě zadrží.

„Hledače dostaneš sebou, toho nejlepšího jakého máme, ale chytit ho musíš ty, jsi jediný, kdo na něho stačí. Musíme jednat rychle, než někoho posedne,“ neúprosně se na mě podívá. Zavrčím a jdu se obléct. Natáhnu si černé triko s dlouhými rukávy a vysoké boty, stejně černé. Rie se na mě ze židle dívá.

„Máme práci Rie, mimo naši působnost,“ podívám se na havrana a vyjdu ze dveří, následuje mě.

„O koho se jedná?“ zavrčím.

„O Ristanda O´Maleho,“ zazní odpověď. Po páteři mi přejede mráz. Několikanásobný znásilňovač, dělal problémy už při příjmu, byl jeden z těch agresivnějších. Měl jsem co dělat abych ho dotáhl k pekelnému transportu.

„Pane Bože, co tam dole mají za packaly?! To je zase den,“ zasupím a vejdu do sektoru, kde mě čeká Hledač.

Tihle Andělé se specializují na hledání duší, zběhnutých andělů, neffilů a dalších. Zkrátka jdou po těch, na které je nasadí. Jejich křídla jsou temně modrá.

„Zřejmě ty nejlepší, na které narazili,“ oznámí mi suše úředník. Pozvednu obočí, netušil jsem, že mají smysl pro humor. Podívám se na přiděleného Hledače a trhnu sebou. Jen ne Zareta! Ten mě leze krkem i pozpátku! A jeho oči, které nemají barvu ani půlnoci ani modři mě znepokojují.

„S ním já nejdu!“ zatvrdím se.

„Je náš nejlepší a jediný, který je teď volný,“ odsekne úředník.

„Tak je nejlepší nebo je jediný volný?“ zavrčím.

„Obojí!“ odsekne úředník. Jasně!

„Máš ze mě strach?“ ozve se Zaretův hlas. Zní trošku skřípavě. Podívám se na něho a teprve teď si všimnu horečky v očích.

„To snad nemyslíte vážně, on je nemocný! Bude mě zdržovat!“ zaúpím.

„Nebude tě zdržovat,“ sevře rty úředník a zuřivě na mě hledí. Pochopím, jsou tak zoufalý, že radši povolají nemocného, než aby čekali, než se nějaký vrátí.

„Jsem natolik v pořádku, abych vydržel, než ho najdeme. Pěkný havran,“ pohladí Rieho po peří a ten se po něm ožene. Zaret nestačí uhnout dost rychle a jeho prst pokryje krev. Zamračí se.

„Nejspíš nejsi natolik v pořádku, jak si myslíš,“ zavrčím. Zaret jen pevně sevře rty. Kde se ve mně ta odvaha bere?

„To stačí, jen tu maříte čas,“ zavrčí úředník. V ten samí okamžik se otevřou dveře a vejde několik hledačů, podle výrazu byl lov úspěšný. Podívám se na úředníka.

„Tamhle je několik volných,“ oznámím mu. Hledači se zarazí a podívají se na mě. Černokřídlí tu asi nebývají často. Přiblíží se k nám, aby zjistili, o co se jedná.

„Byl ti přidělen Zaret,“ zavrčí úředník, nejspíš se nerad vzdává.

„Je nemocný. Neporadím si s ním, když někde zkolabuje. Jen tu duši bude varovat!“zatvrdím se. Úředník jen zaúpí, jsme zase na začátku.

„O co tu jde?“ Zeptá se jeden z nově příchozích. Otočím se na ně.

„Dole zase něco zpackali a zdrhla jedna zlovolná duše, potřebuji někoho hodně dobrého, aby ji vyčmuchal,“ ujmu se slova, když se k tomu úředník nemá. Všichni zavrtí hlavou.

„Je mi líto, my se specializujeme na neffily, ale jestli chceš nejlepšího na duše, je to Zaret,“ pokrčí rameny jeden.

„On je nemocný,“ zavrčím. Všichni se na něho podívají.

„Skvělé, nechceš to rozhlásit hlásnou troubou? Ještě to neví zbytek nebe,“ ozve se Zaret kousavě. Nejde si nevšimnout, že se o stěnu opírá čím dál tím víc. Jeden z modrokřídlých si povzdechne.

„Já ti říkal, že tu angínu máš pořádně vyležet,“ zabrblá poslední a zmizí. Ovšem za chvíli se vrátí a hodí Zaretovi tubu s léky. Ten ji obratně chytí a jeden prášek si vezme.

„Neděkuji,“ zabručí Zaret. Modrokřídlí se zasmějí a zmizí na druhém konci chodby a s nimi i moje naděje. Podívám se ke dveřím, ale nikdo tam už není.

„Tak jdeme nebo chceš ještě zdržovat?“ zavrčí Zaret. Podívám se na něho a všimnu si, že horečka z jeho očí téměř zmizela. Téměř.

„Slibuji, že nezkolabuji,“ ušklíbne se Zaret.

„To doufám nebo tě zahrabu v nejbližším kanále a nikdy jsem tě neznal,“ zavrčím potichu. Rie se na mě vysmátě podívá.

„Ty mě nemáš rád!“ zavrčí na mě Zaret.

„Deset bodů za všímavost Sherlocku Holmesi,“ zašklebím se.

„Chtělo by to víc milejší pohled Watsone!“ zavrčí Zaret.

„Možná až skonáš v tlamě tyranosaura, i když si myslím, že ti by si nejspíš museli hodit kostkou a ten co by měl smůlu, by tě musel sežrat,“ zavrčím zbožňovaně, vystřelím z místnosti a už se na křídlech řítím dolů. Je to poprvé, co budu v lidském světě. Rie letí vedle mě a nás následuje Zaret. Cítím v ramenou jeho vzteklý pohled. Přistanu před jedním panelákem, ani nevím jak. Vedle mě přistane Zaret, Rie mi přistane na rameni. Rozhlížím se. Někde tu určitě je. Vím to a neptejte se jak.

„Kreane?“ ozve se překvapený hlas a já ztuhnu. Ne, prosím ne! Řekněte mi, že to není Amor!!! Prudce se otočím a zírám přímo do překvapeného obličeje mého bratra. Jenže tu vypadá nějak jinak, jen si nejsem jistý jak jinak. Teprve pak mě to trkne, vlasy má stáhnuté do slušivého culíku, na sobě silné džíny, košili a přes to motorkářskou bundu. Takhle jsem ho nikdy neviděl a musím uznat, že mu to sluší.

„Co kdybychom šli k nám a tam si promluvili?“ zasáhne Raven.  Ušklíbnu se.

„To určitě,“ ujistím ho sarkasticky a vykročím pryč. Vzápětí mě stáhne za límec silná ruka.

„To zní skvěle, nejspíš budeme muset požádat o pomoc,“ zaslechnu Zareda. Zabiju ho, já toho idiota zabiju! Když mě táhne do schodu jako malého fracka, snažím se přijít na ten nejvíc bolestivý způsob. Ani se nemusím koukat na bráchu, abych věděl, že se skvěle baví. Jeho určitě nebudu žádat o pomoc!

„Co kdybys ho pustil?“ ozve se Amorův hlas. Překvapí mě to tak, že klopýtnu, a kdyby mě Zared nedržel, nejspíš se o pár pater zřítím.

„Už tam budeme? Když ho teď pustím, uteče, je jako zajíc,“ zavrčí Zared.

„Už jsme tu,“ odvětí klidně Raven a odemkne jedny dveře. Zared mě do otevřených dveří strčí a za sebou zabouchne dveře a stoupne si tak, abych je nemohl otevřít. Jejich pomoc nepotřebuji.

„No, až se vyhádáte tak budeme v kuchyni,“ ozve se Raven a postrčí Amora do kuchyně. Nevšímám si jich, mám příliš práce se zabíjením pohledem tohohle idiota, co si říká hledač.

„Co si jako do prdele myslíš,“ zavrčím, jak nejtišeji svedu.

„Hele Kreane, uděláme obchod…“ začne Zared.

„Na obchod ti seru,“ odseknu vztekle.

„Ok, tak dohodu… to nebude to ořechový,“ povzdechne si Zared, když vidí můj výraz.

„Dobře, podívej, taky bych byl radši v posteli. Jestli nám pomůžou, můžeme to mít z krku během zítřka a už mě neuvidíš,“ snaží se mě navnadit Zared.

„Hmm,“ zamyslím se. Je mi jasné že mi Amor nedá pokoj, dokud ze mě nevydoluje, o co jde. Nehodlám mu to říkat, jestli nám pomůžou, budu ho mít z krku a Zareda jako bonus… oprava je, zapomněl jsem na Ravena.

„Fajn,“ zavrčím. Zared překvapeně zamrká, nejspíš čekal něco jiného. Já bych mu taky nejraději něco jiného dal, pěstí do nosu, ale bohužel mám takový pocit, že by po té ráně už nevstal. K svému žalu ho fakt potřebuji. Otočím se a začnu hledat pokoje, potřebuji se vyspat.

„Napřed se pojďte najíst, pak vám ukážu pokoj,“ ozve se zleva Raven.

„Řekl jsi pokoj?“ zavrčím a podívám se na něho. Při tom mi málem spadne čelist. Hrdý Amorek, který nikdy nehnul ani prstem vaří!!!!!!

„Máme volný už jen jeden,“ pokrčí rameny Raven.

„Bude mi stačit gauč,“ oznámím mu upjatě. Raven jen pokrčí ramenem a dál krájí zeleninu na salát. Rozhlídnu se po kuchyni a přitom si všimnu, že Amor má napjatá ramena a vůbec, celý je našponovaný jako struna.

„Je ti něco?“ zeptám se ho. Polekaně sebou trhne a řízne se.

„Ty nemehlo jedno moje,“ povzdechne si Raven a vzápětí má v ruce lékárničku a ošetří Amiho. Ten tiše poděkuje a věnuje se znovu práci, jako by mě neslyšel. Nebudu se vnucovat! Nevím, co mám dělat tak si sednu na jednu z židlí a dám hlavu do dlaní.

„Jestli nemáš co dělat tak nastrouhej sýr,“ dá všechno potřebné přede mě Raven. No aspoň on se mnou nejedná jako bych měl lepru. Co mě vůbec nenapadlo je to, že má strach ze mě.  Nastrouhám sýr a dám ho na linku. Amor jen kývne a posype cosi v troubě sýrem. Tedy voní to hodně dobře, doufám, že to bude chutnat aspoň z poloviny dobře.

„Co mu je?“ zeptám se Ravena a ukážu na Amiho. Nikdy se takhle nechoval.

„Je z tebe vystresovaný,“ sekne po mě Raven obvinujícím pohledem. Cože?

„Ani se mu nedivím,“ zavrčí Zaret, „on je Krean občas jak střelený idiotem a ne a ne se to odnaučit.“ Podívám se na něho a probodnu ho pohledem, ale než stačím něco říct, ozve se ostré zaťukaní na sklo. Obrátím pohled k oknu a jdu ho otevřít Riemu, který na mě skrz sklo vyčítavě zírá. Jen co ho otevřu, už ho mám na rameni. Zavřu okno, aby sem nešla zima, a otočím se, téměř hned se střetnu s překvapeným pohledem Amora, který hned skloní hlavu a věnuje se své činnosti.

„Nemáte nějaké hrozny?“ zeptám se, abych prolomil ohromené ticho. Amor se pohne ke spíži, odkud vytáhne nádherné hrozny. Jen co je Rie spatří, je okamžitě na Amorově rameni a lísá se k němu. Čelist mi jde dolů po druhé. Vzápětí zuby hlasitě scvaknu k sobě a zaskřípu jimi. Jak si může dovolit mi brát mazlíčka?! Amor se na mě podívá, vrazí mi hrozno do ruky a odežene Rieho. Ravenův nůž dopade a prkýnko o něco hlasitěji než normálně, ale jinak nikdo nic neřekne.

„Chováš se jak dement,“ zavrčí Zared.

„Moje věc,“ odseknu mu. On neví jaké to je vyrůstat ve stínu svého bratra, kterého každý rozmazluje a dává mu to nejlepší, co jde dostat.

„Večeře už je,“ promluví Amor tiše. Zaskočeně se na něho podívám, ale místo tváře má kamennou masku jako tolikrát. Raven vytáhne talíře a příbory, vypadá to, že ti dva jsou sehraní. Posedáme si za stůl.

„Tak, proč jste dole?“ zeptá se Raven, když máme všichni naloženo a jsme asi v půlce večeře. Mimochodem vynikající, ani netuším, kdy jsem něco podobně dobrého jedl. Nenamáhám se odpovídat, místo mě odpoví Zared.

„Co Kasei?“ promluví Amor a podívá se na Ravena. Kdo je k čertu Kasei? Neříkejte mi, že mu zahýbá!

„Hmm, asi máš pravdu Ami, chová se teď jinak a taky je agresivnější vůči ženám,“ zamumlá zamyšleně. Vůbec netuším, o co tu vůbec jde!

„Myslíte, že se vecpal do nějakého těla?“ zeptá se Zared.

„Jo,“ odpoví Ami a podívá se na mě, „ chceš přidat?“ zeptá se. Nechápavě sklopím oči a uvidím vymetený talíř, jen Rie zápasí s pár kousky masa na kraji.

„Ne,“ opovím, a když Rie sní maso, umyju po sobě talíř, aby viděl, že výchova ve mně něco nechala.

„Proč nechceš spát se Zaretem v pokoji, je tam dvojlůžko,“ zeptá se Raven. Podívám se na něho s nevýslovným děsem v očích. To si ze mě dělá prdel? Se Zaretem manželské lože?! Probůh, snad ho nenakazil od Amora.

„Ty ses srazil s oslem? S tímhle semeništěm bacilů?“ ukážu na Zareta, který mě propálí pohledem.

„Už zase Zare? Asi tvému bráchovi doporučím, aby tě dal do karantény, jinak se nenapravíš,“ tentokrát Zaret propálí pohledem Ravena, který si z něho utahuje.

„Srážka s oslem byla na tebe asi dost málo co? Nebylo to hejno blbců?!“ zavrčí na Ravena.

„Jo a ty jsi šel v čele, proto máš nejhorší následky,“ zasměje se Raven. On je snad odrážecí!

Zaret něco zamumlá a odejde do pokoje.

„Už je dost pozdě, ustelu ti a ráno s námi půjdete do školy, ukážeme vám ho,“ zvedne se Raven. Amor jako poslušná puťka uklízí nádobí. No zázraky se nejspíš dějí.

„Ami nech to nebo uvidíš! Ty jsi vařil, já umívám,“ zavrčí Raven.

„Ty jsi dělal salát, takže umyju jen lžičku,“ uculí se Amor a udělá to, „ máš volné pole působnosti,“ propluje kolem nás. Raven vybuchne smíchy a jde do obýváku, kde mi rozloží pohovku a hodí po mě polštář a přikrývku a znovu zmizí v kuchyni.

„Ami!“ zazní z kuchyně Ravenův jekot. Z druhé strany se ozve smích jako by byl tvořen ze samých zvonečků. Zvědavě nakouknu do kuchyně a chytnu se za pusu, abych se nerozesmál. Amor mu napustil vrchovatý dřez tak vřelé vody, že si opařil ruku, stoupá z toho pořádná pára, jestli se nemýlím tak voda dokonce trochu klokotá. Raven s mumláním vyloví ponorný vařič a vypne ho.

„Vůbec se nezměnil,“ zamumlám si pro sebe a rozestelu si. Tak trochu Ravenovi závidím a zároveň je mi tak lehko na duši, ale proč to tak je, nevím. Každopádně oba se starají, aby manželství nezevšednělo, stejně jako máma s tátou. Posmutním a zavrtám se po uši do peřiny. Ještě ucítím, jak se Rie schoulil u mě a usnu.

Napřed se mnou něco zatřese, pak se ozvou nějaké činely, pak následují vodopády, při kterých zavrčím, že by zdrhlo stádo slonů a s vlky v závěsu a zachumlám se pod peřinu. Nakonec mi zmizí peřina a něco hodně světlého mě uhodí do očí. Otevřu oči a zahledím se přímo do rožnuté žárovky, která mě oslepí.

„ To jste se pomátli nebo přišli o rozum?“ odtáhnu lampu a posadím se. Jakmile oslepení přejde, vidím Amora, jak se kácí u stěny a nade mnou se nevěřícně sklání Raven se Zaretem.

„Fanfáry hrají tuž. Jsme normální, jen se tě pokoušíme vzbudit,“ suše mi oznámí Zared.

„A proč tak složitě? Stačí mi zatřást ramenem,“ zamračím se.

„To jsme zkoušeli jako druhé, první bylo volání,“ objasní mi suše Raven,“ pak to byli pokličky, půl kýble ledové vody, promň, ale dělostřelectvo z bezpečnostních důvodů nechováme. Pak Amiho napadlo světlo,“ objasní mi Raven ty činely a vodopády.

Podívám se ven, kde je šero.

„Kolik je?“ zeptám se

 „Čtvrt na osm, rychle se nasnídej a musíme vyrazit,“ odpoví Raven.

„A obléct mi dovolíš?“ zavrčím.

„Ne, limit na oblékání jsi zaspal,“oznámí mi s vážnou tváří Raven. Amor zaúpí. Seknu po něm pěkně hnusným pohledem, ale on jen vybuchne smíchem a zmizí v bytě odkud se ozývá smích… ehm, spíš nemístní řehot.

„Hm, vzhledem k tomu, že jsi Amiho rozesmál tak se smíš i obléct, ale máš na to spolu se snídaní jen pět minut,“ ustoupí. Pěkně děkuji!

„Za pět minut nic nestihnu,“ zaúpím.

„To mi chceš říct, že si před zrcadlem dáváš ještě make-up?“ zděsí se Raven a Zared jde do kolen smíchy. Ne, to že předstírá záchvat kašle, fakt nepomáhá!

„Na tebe nestačí ani stádo blbců! Nesrazil ses se zdí?“ zaječím na něho.

„No když o tom mluvíš tak jsem do něčeho narazil, ale složilo se to dřív, než jsem si to stačil prohlídnout. A mimochodem máš už jen tři minuty,“ upozorní mě Raven. Víc se s tím… blbem do dřeva nezdržuji, popadnu své oblečení a zmizím v koupelně. Vážně nechápu, že Amor s tímhle dokáže žít, má můj nehynoucí obdiv. No, i když ruku na srdce Amor je stejný pablb jako Raven, ti dva se hledali, až na sebe zbyli. Jen co vylezu, strčí mi Raven do ruky nějaký batoh a dva sáčky. Mrknu do nich, jeden dám do batohu a z dalšího vytáhnu snídani a běžím za nimi po schodech. Jen co vyrazíme z domu, málem do sebe narazí dvě auta, při čemž řidiči… řidič a řidička nespustí oči z Amora a Ravena. Těm to ani nepřijde. Zavrtím hlavou, když něco podobného se stane o kousek dál a na rušné křižovatce dají auta na zelenou přednost nám.

„Pane Bože, ti dva jsou kalamity,“ zakroutím hlavou a moje čelist udeří o chodník, když se s nimi pozdraví takřka čtvrt školy. Tak si oni představují pobyt v anonymitě?

„Zase úřadoval Kasei?“ zeptá se Raven jedné dívky a pečlivě ji zkoumá zraněný obličej. Dívka sklopí řasy a kývne. I já cítím, že jí není nejlíp.

„Stávalo se to i před tím?“ zeptám se.

„Ne je to tak týden, možná víc,“ odpoví dívka. Lidé, nikdy vám neřeknou přesný čas.

„Zase se točíš kolem dalších, sviňských kluků?“ zavrčí za mnou hlas, který tak znám a ne v dobrém. Ztuhnu, ani nepotřebuji potvrzení od Zareda, ale stejně se na něho podívám. Kývne hlavou, že je to on. Musíme to vyřešit tady a teď týden už je moc dlouho. Prudce se k němu otočím.

„Neznáme se my odněkud?“ zašklebím se. Z klučičího obličeje se seškrábne škleb a nahradí ho děs.

„Do háje,“ zakleje kluk, odhodí batoh, ne nepodobný mému a zdrhá nejbližší cestou přes zeď. Jasně že ho následuji, bohužel procházet zdí neumím a na tu zeď to trochu trvá. Naštěstí Rie má tolik rozumu a kluka pronásleduje. Když se vyderu na zeď Zared na ni doskočí jako kočka a aniž by se namáhal po mě koukat, vystřelí jako ohař za kořistí.

„Trochu života do toho umírání,“ zašklebí se na mě Amor a doskočí na zem. Než se vzpamatuji, předhoní mě i chichotající Raven. Za to já se při seskoku málem zabiju. A dost! Denně si dám dvě hodiny v tělocvičně! Rozhodnu se a pádím za nimi. Za chvíli se dostanu do rytmu a pomalu je doháním, napřed Ravena s Amorem, pak Zareda. Snažím se držet přímý směr s Riem, který je přímo nad naším uprchlíkem. Po rovince to jde dobře, ale ty křáky mě stojí veškeré nervy, některé části beru sebou. Ale chytnu ho!

 Za běhu ho drapnu za krk a mrštím proti starému silnému dubu. Moc to neustojí a sveze se na zem. Zabrzdím a udýchaně se vrátím. Zared se na mě podívá.

„Máš obdivuhodné formičky na blesky, ale ten rozběh je slabší,“ upozorní mě. Probodnu ho pohledem a srčím do kluka. Ten najednou vyskočí a má na krku nůž.

„Ani se nehněte a podříznu ho,“ vyhrožuje Risando.

„Jasně dobrovolně pod sebou podřežeš větev co?“ vysměji se mu do ksichtu.

„Já nechci zpátky!“ zavřeští Risando.

„Divil bych se, kdybys chtěl,“ souhlasím s úsměvem.

„Oni…“ polkne“oni mě chtěli do hotelu, kde bych dělal děvku všemu,“ zděšeně.

„Jaký život taký trest. Ty dívky, co jsi znásilňoval na výběr také neměli,“ odvětím suše.

„Děvky jsou jen madrace, nemají mít city, mají nám sloužit, my jsme páni světa,“ zavrčí a šíleně se rozhlíží. Zared mi pošle znechucený pohled. Jo jasně je mi jasné, že hraje o čas. Proměním se do své pravé podoby a vrhnu se na něho. Než stačí zakřičet, vytrhnu mu nůž, od drobného pořezání ho nezachráním, sáhnu do kluka a vytáhnu od tamtud ještě černější duši, než když šla do pekla. Sakra někde bude ještě nějaké znásilnění.

„O to se postaráme, ty to odnes, než udělá ještě větší bordel nebo zase zdrhne,“ ozve se Raven. Vděčně mu kývnu a se Zaredovou pomocí, který zajišťuje dozorčí eskortu, ho dotáhnu do pekla.

„Který idiot tohle nechal zdrhnout?“ zavrčím na démony.

„Já, máš s tím nějaký problém?“ objeví se samotný Lucifer. V nebi se jmenoval Lucius, patřil mezi archanděly, ty nejsilnější. To on nám zavraždil otce a matku. Jejich duše uvěznil a drží je doteď.

„To jsem si mohl myslet, že jsi za tím ty. Kdo taky jiný,“ znechuceně se zašklebím.

„A kdo měl pořád poslouchat to tvoje skučení? Už mi zaléhalo v uších. Á ty sis pořídil mazlíčka? Jak vyhraněný vkus, havrany mám rád i na talíři,“ koukne na mé rameno, kde přistane Rie. Znechuceně se na něho podívám.

„Tak převezme si to někdo nebo ti to mám přišít sešívačkou k ruce?“ zavrčím.

„Nemyslíš, že by to bolelo?“ lehce pobaveně.

„Mě rozhodně ne,“ ujistím ho.

„Ty a Amor vy máte pořádně nevymáchané huby!“ zamračí se a pokyne rukou. Ke mně se opatrně přiblíží tři strážci, chytnou zajatého a táhnou ho urychleně pryč. Děsuplný řev duše se rozléhá peklem.

„Neházej mě do jednoho pytle s Amorem. Já jsem originál!“ prohlásím.

„Ani netušíš, co říkáš,“ zasměje se Lucifer. Na tohle neodpovím, otočím se na patě a vyrazím zpátky.

„Než odejdeš, vyřiť Michaelovi, že se těším na partičku šachů,“ zařve za mnou. Ušklíbne se, ano ti dva si rádi zahráli, ale pak to jen dunělo.

„Mám ti od něho vyřídit, že jestli se ho opovážíš vyzvat, tak udělá figurky z tvého nevymáchaného jazyka, nabodne tě na rožeň a pošle zpátky jako pečínku,“ odtuším přes rameno. Lucifer zareaguje jednoduše, začne se smát, až to otřásá peklem. Nevím, co mě mrazí víc, jestli peklo, on nebo ten jeho smích. Na zem skáknu jen na skok, abych se přesvědčil, jak to ti dva vyřešili, spokojeně se usměji a vrátím se ze Zaredem do nebe, který hned zmizí. Doufám, že šel hned do postele. Vejdu na svoji kolej a hned se ke mně přižene cizí anděl s plackou správce ubikace na rameni s tím, že můj byt je již opravený a všechny věci vráceny na místo. Spokojeně poděkuji a jdu domů, kde si dám dlouhou sprchu a zaspím.

O dva dny později

Pořádně vyspán se najím a spokojeně vyrazím na své pracoviště. Tohle jsem potřeboval. Spokojeně se protáhnu, rozrazím dveře … a cítím, jak mi úsměv tuhne na rtech a vytrácí se.

Papíry, všude jsou papíry. Po celé kanceláři se válí papíry, za pěti stoly sedí černokřídlí andělé, hned civí do jednoho hned do druhého papíru, co dřímají v rukách, malí andělíčci šoupají papíry po zemi, kam se jim poručí a trousí je za sebou. Duší se tu potlouká tolik, že se nedá hnout ani v nejmenším. A to všechno v mé nádherné uklizené a skvěle zařízené kanceláři. Takový bordel!!!!!!

„CO TO MÁ KURVA ZNAMENENAT! KDE SE VZAL TEN BORDEL?!!“ zaječím až se otřese nebe. Všichni strnou v půlce pohybu, podívají se na mě, polknou a najednou se všechny papíry snáší ze vzduchu, andělé jsou pryč a kancelář vypadá jako před tím. Samozřejmě až na papíry, které pokrývají každý čtvereční milimetr. Co jsem Proboha komu udělal? Jen si povzdechnu a začnu sbírat papíry. Trvá mi dobře tři hodiny, než je dám na hromádky a zasednu s komínkem za stůl.

„Musel jsi je tak děsit?“ vejde dovnitř Archanděl Gabriel. Vztekle se na něho podívám a pohledem beze slova přejedu kancelář plnou papírů.

„Zdržuješ,“ zavrčím.

„Pošlu ti sem jednoho anděla na léčení, aby ti posunoval papíry blíž k tobě. A jen tak mimochodem, na tomhle aspoň vidíš, jak moc nepostradatelný v tomhle úřadu jsi Kreane,“ pousměje se Gabriel a vytratí se. Podívám se na Rieho.

„Já ti to říkal,“ podívá se na mě moudrým okem.

„Zmlkni,“ zavrčím.

„Máš hrozinku?“ zaškemrá. Bezmocně se rozesměji a podám mu hroznové víno, které mě v dalších letech nejspíš bude stát astronomické peníze.