Tajný svět Akyry

Déšť

Víc než dvě hodiny bloumám zmoklým městem. Nejsem tu tak dlouho, abych poznal, kde právě jsem. Jsem už tak mokrý, že je mi jedno, že lije jak z konve.

Chčije a chčije, jak by řekla má sestra Nina. Právě ona mě informovala o tom, že bude pršet. Ignoroval jsem ji, bohužel pro mě. Zapomněl jsem, že její dar je  věštění počasí. Já mám za dar perfektní orientaci, v dešti se ten dar, z pro mě nepochopitelných důvodů, vypíná. Nejspíš ho ruší  ta clona deště, protože za poprchávání mi ještě jakž takž funguje. Nikdo neví ,proč tomu tak je.  Prohrábnu si zkřehlými prsty mokré vlasy a bezmocně se rozhlídnu. Ve starém městě bych aspoň matně věděl, kde jsem.

Kdyby mě aspoň Axen našel, jako jediný má dar hledání, které vyzkoušel na mně, už když byl batole. Naštěstí pro mě, jeho neruší ani déšť. Asi bych si měl zalézt do nějaké kavárny, aby měl šanci mě zaměřit.

Rozhlednu se, ale přes šedivé provazy deště skoro nic nevidím, když najednou přestane pršet. Kolem mě však prší dál. Vzhlédnu a nad sebou uvidím deštník. Ohlédnu se v naději, že mě našel Axen, ale místo něj za mnou stojí cizí kluk.

Tmavě modré, skoro půlnoční, zvláštně smutné oči, tmavě hnědé vlasy a smutný úsměv.

„Není bloudění v dešti tak na nachlazení?“ zeptá se mě s tím zvláštním úsměvem.

„A co mám dělat, když nevím, kde jsem?“ zavrčím a pokusím se vyždímat si své delší vlasy.

„Co třeba sednout si do kavárny a počkat, až ten déšť přejde?“  nadhodí kluk. Zamračím se na něho, jasně, že mě to napadlo, ale až teď! Znovu se rozhlédnu a přes provazce uvidím zdi. Déšť nebyl šedý, to ty zdi kolem. To by mě zajímalo, kde vůbec jsem? Kam se poděly obchůdky, kavárničky a cukrárny? Vždyť jsem tam byl před pár minutami! Bezmocně spustím ramena. Nenávidím déšť!

„Pojď, půjdeme tudy,“ usměje se kluk a za ruku mě vede zpátky. Nechám se vést jako dítě, bez svého talentu jsem slepý víc než krtek.

„Tak jsme tady,“ vyvede mě po schodech ke vchodu paneláku a zavře deštník.

„Kde to jsme?“ zeptám se s mírnou panikou, když odemyká prosklené dveře.

„U mě. Pochybuji, že by  ti v kavárně dali k dispozici  horkou sprchu a suché oblečení, kávu ti taky udělám,“ pousměje se kluk. Sprcha? Suché oblečení? Tohle je vážně luxus! Bez  námitek se nechám dostrkat do výtahu, kde se roztřesu zimou.

„Už jsme doma,“ chlácholí mě kluk a dovede mě do bytu. První, co udělá, když se  vyzuje, je to, že zamíří do jedněch dveří a za chvíli uslyším tekoucí vodu. Ten zvuk je tak lákavý, že se také vyzuji a po tmavých kachličkách se vydám za ním. Ocitnu se v prostorné koupelně  jemně zelené barvy. Kluk napouští obrovskou  rohovou vanu. Vidím i na tu dálku, jak se z vody zvedá jemná pára. Vidina horké vody mě zburcuje natolik, že si začnu svlékat mokré oblečení, zaváhám kam to mám dát.

„Dej to do sušičky, zapnu ji, abys to měl brzo suché,“ ozve se znovu kluk a ukáže na přístroj. Netuším, jak ví, na co myslím, ale teď se tím nebudu zabývat. V momentě, kdy mám  dole mokré oblečení, v podstatě se mi uleví.  Kluk zastaví vodu a pustí mě k vaně, sám vyjde z koupelny. S rozkoší se ponořím do horké vody a zavřu oči.

Z vody se donutím vylézt, až když vychladne. Je mi blbé si napustit další horkou vodu, když chlad ustoupil. Překvapí mě, že na pračce jsou suché tepláky, mikina a dokonce spodní prádlo, ještě zabalené v obalu. Obléknu se a vydám se hledat svého zachránce.

„Jsem tady,“ ozve se zprava. Otočím se a jdu za hlasem. Dostanu se do světlé kuchyně, která je příliš prostorná na panelákový byt, stejně jako koupelna. Vždyť ani nevím jeho jméno, napadne mě.

„Jsem Patrik,“ otočí se ke mně kluk od sporáku, kde něco kuchtí. Z linky mi podá pořádný hrnek čaje.

„Kávu si dáme, až se pořádně zahřeješ a najíš,“ pousměje se. S rozpaky si hrnek vezmu.

„Já jsem Nick… Dominik,“ představím se.

„Já vím,“ pousměje se Patrik. Zarazím se, tohle už není normální. Lehce nakloním hlavu na bok a prohlížím si ho. Když nemá tu neforemnou bundu vynikne jeho vypracovaný hrudník, tohle nemá z posilovny.

„Jsem cvičitel policejních psů,“ promluví znovu, aniž bych se ho zeptal.

„Čteš myšlenky?“ zeptám se ho klidně. Kluk trochu strne, ale nakonec kývne.

„ Vadí ti to že,“ lehce pokrčí rameny, jako by mu to bylo jedno. I tak cítím, že není.

„Ne, nevadí mi to, vlastně je to v určitých situacích výhoda,“ pousměji se. V rodině, plné nadaných lidí, se rychle naučíte vidět klady a zápory mimo smyslových vjemů, nebo také šestého smyslu. Patrik se na mě překvapeně otočí.

„Tak to jsi první, komu to nevadí. Mě ano, je strašné, když jsi s nějakým klukem, líbáte se a ty čteš v jeho mysli, že přemýšlí, kolik z tebe vytáhne peněz, když se s tebou vyspí,“ povzdechne si. Chtě nechtě se musím zasmát.

„Ale zase tě nikdo nenapálí.  Určitě jsi to s tím klukem hned skončil, vem si jaké by to asi bylo, kdybys to neuměl, vyspal se s tebou a pak tě udal, že jsi ho znásilnil. Je možné, že by tě oškubal jako husu a pak to zkoušel na dalšího. Takhle jsi ho zaskočil a teď víc přemýšlí, kdo všechno ho ještě odhalí,“ pokusím se ho povzbudit. Zůstane na mě hledět jak na idiota.

„Věříš, že takhle jsem o tom nikdy neuvažoval?“ usměje se veseleji.

„Věřím, nás tak naučila uvažovat máma,“ pousměji se.

„Užitečné, asi bych se to měl naučit. Říkáš, že vás to naučila vaše máma?“ tázavě. Nechce si to přečíst, chce to slyšet, pravděpodobně by se všechno dozvěděl hned, ale nechce toho svého daru využívat a to se mi na tom líbí.

„Všichni máme nějaký dar. Máme to po tátovi, dokáže odhalit lež a podvod, zvlášť, když se pokusí podvést jeho. Nina ví na týdny dopředu počasí, taková meteorologická stanice v živém. Axen dokáže najít ztracené věci, ať je to cokoliv, stačí jenom říct,“ vysvětlím s pousmáním.

„To je užitečné a co umíš ty?“ podívá se na mě se zájmem. Kousnu se do rtů. Bude se mi smát.

„Nebudeš se mi smát, že ne,“ podívám se na něho prosícíma očima. Snad jen bůh ví, proč je mi v jeho blízkosti tak báječně a cítím se uvolněně

„Slibuji, že se nebudu smát,“slíbí mi Patrik. Nevěřím mu, ale stejně si povzdechnu a podívám se na něho.

„Já dokonale ovládám orientaci. Je pravděpodobné, že k cíli cestu najdu rychleji než GPS,“ přiznám zmučeně a podívám se na něho. Je aspoň natolik slušný, že se otočí zády ke mně a předstírá usilovné vaření. Já to tušil. Nandá mi jídlo na talíř a sobě taky dá. Po smíchu zbyly jen jemné jiskřičky v očích, které je prozářily.

„Tak to mi vysvětli, jak to, že jsi se ztratil tady?“ zeptá se mě zvědavě. Napřed musím sníst co mám v puse. Umí vařit, sice ne tak dokonale jako máma, ale je to velice dobré.

„Je to moc dobré,“ usměji se a dám si do úst další sousto. Usměje se a dá se taky do jídla. Snad už na to zapomněl, zadoufám. Dnes už bylo toho ponížení až dost. Dojíme a já mu pomůžu z nádobím. Patrik mi udělá další čaj, tentokrát je švestkový a kupodivu mi chutná.

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ sedne si naproti mně s hrnkem čaje.

‚Zatraceně, nezapomněl na to!‘ zkroušeně se na něho podívám. Pokusím se o štěněčí oči a podle jeho úsměvu mě prokoukl. Povzdechnu si.

„Moji schopnost ruší déšť. Nevíme, proč tomu tak je nebo co se děje,ale jakmile začne pršet, jsem slepý jako krtek,“ povzdechnu si. Skloním hlavu, tohle je víc než směšné. Po očku se na něho podívám a překvapí mě,že vypadá zamyšleně.

„Spíš bych asi použil spojení slepý jako netopýr. Ať to vezmu odkud chci, tak bych řekl, že tvoje schopnost využívá vzduchu, aby zjistil cíl a navedl tě, když prší je to takové rušení, že se tvoje schopnost nemá čeho chytit. Vsadím se, že při silnějším větru máš větší problém zaměřit cíl, než když je bezvětří, protože při bezvětří se vzduch tolik nehýbe,“ podívá se na mě. Hledím na něho jako by spadl z měsíce. Tohle nás tedy nenapadlo.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptám se ho zvědavě.

„Ricka zajímala moje schopnost a tak se po tom pídil, četl mi nejzajímavější  příčiny rušení,tohle bylo mezi  tím, vzpomněl jsem si na to,“ pousměje se Patrik. Kývnu, další věc, která nás jednoduše nenapadla.  S Axenovou schopností by to byla hračka. Jen si na něho vzpomenu, tak někdo zazvoní. Patrik se zatváří překvapeně a jde na chodbičku,kde zvedne domovní telefon.

„Prosím,“ozve se odměřeně Patrik. Chvilku je klid.

„Jo, je tu,“ poznamená ještě víc překvapeně a pustí někoho nahoru. Pak přijde do kuchyně.

„Ax, že,“ pousměji se chápavě. Jen kývne a odejde do koupelny, vrátí se s mým suchým oblečením. Převleču se ve vedlejším pokoji a jdu na chodbu. Patrik stojí mezi dveřmi , dívá se trochu nepřátelsky na mého bratra, který je o rok starší než já. Mě čeká ještě maturita a pak záchranářské kurzy. Stejně tak to dělá i Ax, jen na policejní škole, s jeho hledačským talentem ani nemůže jít na nic jiného.Navíc nesnáší, když někdo dělá ve městě binec. Snad udělá karieru jako maloměstský policista, to by k němu šlo.

„Bratříčku, příště bys měl dát na Ninu, nebo si vzít aspoň mobil, abych ti mohl zavolat“ podívá se na mě Ax, když přestane zmateně přeskakovat pohledem ze mě na Patrika. Zamračeně se na něho podívám, taky  s tím mohl počkat, až budeme pryč. Mlčky se obuji do botasek a s tichým poděkováním vyklouznu ze dveří. Když se zavírá výtah, mám pocit jako by mě kus chyběl. Kdypak uvidím zase ty tmavomodré oči?

Jdu mlčky vedle Axena. Jemu taky není do řečí. Mě šokuje nejspíš něco jiného než jeho, protože se na mě co chvíli podívá.

„Ty jsi gay, Niku?“ rozhodne se po nějaké době kousnout do kyselého jablka. Má vůbec cenu zapírat?

„Jo jsem,“ kývnu a čekám nadávky, tak se skrčím. Místo toho se Axen sykavě nadechne.

„Jak to řekneš našim?“ zeptá se Axen. Viditelně to s ním otřáslo. No slyšitelně, jeho hlas je otřesený.

„Já nevím, mám z toho i docela strach, nevím jak to vezmou,“ pokrčím rameny.

„Jak dlouho to víš?“ zeptá se mě Axen, nejspíš se to snaží strávit.

„Asi od čtrnácti. Pamatuješ si, jak ses otáčel po těch dvou a hlasitě jsi komentoval tu holku?“ zeptám se ho.

„Jo, na tu holku nejde zapomenout, větší krásku jsem nezažil,“  zasní se Axen. Kecá, včera koketoval s jednou holkou, která seděla vedle nás v cukrárně.

„Mě se líbil spíš její doprovod, ten kluk byl fakt k nakousnutí. Pak jsem se začal testovat, naschvál jsem vletěl holkám do šatny, když se převlíkali a nic to se mnou neudělalo, zato v naší šatně jsem se červenal a pokukoval po ostatních. Pak jsem hledal na netu. Na stránkách s pornem, spíš mě vzrušilo, když jsem se díval na dva kluky nežna dvě holky nebo klasika. Když  jsem šel před rokem na diskotéku, šel jsem do gay baru a nechal jsem se sbalit. Moc se mi to líbilo, ale k ničemu víc než k pusám nedošlo. Tu modřinu jsem měl od toho kluka, když jsem se s ním odmítl vyspat,“ vysypu ze sebe všechno.

„Brácho, jsi odvaz,“ uzná Axen a obejme mě, „ jsi pořád můj bratr,“ pocuchá mi vlasy. Usměji se, aspoň jeden mě neodsuzuje. V družném hovoru, kdy se mu svěřuji s minulostí, dojdeme domů, samozřejmě tou nejkratší  cestou, protože  se vyčasilo.

„Jsme doma,“ zařve Axen a vyzuje se, „ měl bys jim to teď říct, později to bude ještě těžší,“ podívá se na mě pohledem, ve kterém stojí, že bude stát za mnou. Se sevřeným krkem pokývnu a zamíříme do obýváku, kde sedí rodina nad kartami.

„Příště mě laskavě poslouchej,“ zamračí se na mě Nina.

„Budu,“ kývnu. Tedy pokud  bude nějaké příště.

„Musím vám něco říct,“ zhluboka se nadechnu. Tím upoutám pozornost všech a táta položí karty na stůl.

„Měli  bychom jít do kuchyně,“ zvedne se a jako první odejde. Jdu s Axenem za ním a postavím se ke dřezu k naší obviňovací lavici a počkám až se všichni posadí.

„Chceš říct, že jsi si už našel holku?“ usměje se na mě spokojeně máma.

„Holku nemám a taky ji mít nebudu, promiň mami,“ pousměji se smutně.

„Proč ne? Proč se omlouváš?“ zatváří se zmateně. Axen vstane a dojde pro panáka slivovice, nalije všem.

„Jsem gay,“ odpovím jí se sevřeným hlasem a s obavami se na ně podívám. Reakce jsou různé, když nepočítám Axe, který se u stolu báječně baví, ségra na mě vytřeští oči, a pak si přehrává minulost. Nakonec se v nich objeví poznání, pochopení a mírný šok, ale ne opovržení nebo odsouzení. Přijala to stejně jako Axen. Jsem jí za to vděčný.

Táta je na tom o poznání hůř, musel se napít, teď se tu informaci snaží vstřebat bez nadměrného šoku. S obavami stočím oči na mámu, která na mě zírá víc než vytřeštěně, Axen ji nalívá druhou čtvrtku. Tohle nepůjde hladce.

„To není pravda,“ pokusí se udržet hlas ve stejné rovině.

„Je, Aniko. Nick nelže, držel to v tajnosti, protože nevěděl, jak nám to má říct,“ pronese tiše táta.

„Tohle nemůže být pravda, co nějaká léčba, musí jít k doktorovi, můj syn nemůže být...“ snaží se roztřeseně najít vhodná slova, kterými by mě neurazila. Právě tahle reakce mě bolí nejvíc. Otočím pohled k malému okýnku, za kterým znovu začalo pršet.

„Nech toho Aniko, takhle mu ubližuješ nejvíc. Tušil jsem, že něco skrývá, ale tohle.. teď je nejdůležitější, aby měl v nás oporu. Pro něho to musel být větší šok než pro nás. Pokud to neumíš přijmout, bude lepší,když odejdeš z téhle rodiny,“ promluví  táta. Překvapeně se na něho podívám. Tohle jsem nečekal, rozhodně ne od táty. Popravdě, reakce měla být právě opačná.

„Ale co vnoučata?“ vzlykne máma.

„Pokud chceš chovat, měla bys to už začít trénovat, že Nino,“ podívá se táta na sestru. Tentokrát je na mně, abych byl v šoku. Máma je taky v šoku.

„Nino?!“obrátí  se máma na dceru.

„Dobře, když už je to venku, jsem těhotná, ale předem ti říkám, že si dítě vzít nenechám,“ oznámí s klidem Nina. Právě skončila vysokou školu a už bude chovat, to je rychlost.

„Kdo je otcem?“ zeptá se máma. Nina jí to řekne. Tak tohle bude v klidu. Pak se máma obrátí ke mně, chvíli se ke na mě dívá, a pak ke mně dojde a obejme mě.

„Omlouvám se. Pořád jsi můj syn, jen jsem v šoku,“ snaží se mi omluvit.

„To je v pořádku, taky jsem si na to musel zvyknout. Je mi líto, že jsem vás zklamal,“ obejmu ji. Popravdě, čekal jsem horší reakci než tohle.

„Mě by zklamalo, kdyby ses nedostal na medicínu, tak by ses měl teď soustředit na učení, a pak si hledat kluka,“ ozve se znovu táta.

„Na to je pozdě, už si ho našel, našel jsem ho u něho,“ práskne na mě Axen. Zaškaredím se na něho. Tohle říkat nemusel.

„Tak nám ho aspoň přivedeš představit,“ povzdechne si táta. Máma se tváří všelijak, ale nakonec si povzdechne. Kousnu se do rtů.

„Znám jen jeho jméno, ani nevím, jestli mě bude chtít,“ špitnu.

„Když tě dokázal najít jednou, dokáže tě najít i podruhé,když o tebe bude stát,“ uzavře konverzaci táta a z ledničky vytáhne zákusky. Je přece co slavit, ne?

Od toho osudového deště už uplynul nějaký čas a ze mě se stal záchranář. Na toho kluka s tmavě modrýma očima stále nemůžu zapomenout. Nevím, jestli  se ještě někdy setkáme, neznáme na sebe nic, jen jména.Teď jsme přivoláni k jednomu případu, je tu bratr, který nakonec udělal karieru v pátracím týmu a je víc než spokojený. Teď hledají tři děti.

„Dome, k noze!“ ozve se povel. Moji kolegové se na mě podívají a začnou se smát. Já se otáčím jako na obrtlíku, abych viděl toho, kdo to zvolal. Je to hodně známý hlas, už jsem ho slyšel. A pak ho uvidím, je mezi přivolanými psovody s ocelově šedým německým ovčákem. Doslova do něho zabodnu oči, pozná mě? Z ničeho nic se podívá mým směrem a po chvilce se nádherně usměje. Dává mi tím naději, kterou jsem ani neměl.

Podívám se na Axena,který se soustředí.

„Měli bychom vyrazit ke splavu a co nejrychleji!“ vykřikne najednou.

„Ale tam by nešli, měli to zakázané,“ vzlykne jejich matka.

„Paní, nevím jak vy, ale já jsem zásadně dělal to, co mi zakázali, zavánělo to dobrodružstvím. Kluci, půlka to vezme po stopách a půlka půjde rovnou ke splavu,“ ozve se Patrik rozhodně.

„Vezměte to tou lesní cestou, jde přímo ke splavu a je to nejkratší cesta,“ vložím se do toho. Patrik mě pohladí očima a vyrazí. Nedá mi to a rozběhnu se za ním i s kufříkem. Možná budou potřebovat pomoct. A taky že jo. Jednoho kluka vytáhnou těsně před utopením, jde o toho nejstaršího, asi se pokoušel machrovat. Toho musí  vzít do nemocnice vrtulníkem, zbývající dva jsou nejspíš jen v šoku, ale i tak je vezmeme do nemocnice  na kontrolu. Kdyby nebylo  Axena, přišli bychom hodně pozdě.

Když jdu večer z práce, čeká na mě Patrik.

„Mohli bychom si promluvit?“ zeptá se mě co nejklidněji.

„A o čem chceš mluvit?“ zeptám se ho a usměji se.

„Třeba o nás dvou a o naší budoucnosti,“ nadhodí Patrik.

„A musíme o tom jen mluvit?“ pousměji se.

„Ne, to nemusíme,“ usměje se na mě, skloní se a začne mě líbat. Správně, budoucnost jsme my dva. Jen ho musím trochu vytahat za uši, za toho Dominika-psa, i když mi lichotí, že na mě myslel tak, že ho pojmenoval po mně.