Tajný svět Akyry

Upřímnost nade vše

Tak a je to hotovo, toho idiota jsem se zbavil a teď najít nějakého schopného kluka. A kde se kluci nejlíp shánějí? No přece v gay klubu! Program na pátek máme, teď přežít ten zbytek týdne. Zakousnu se do učení a za chvíli nemám co dělat, aspoň mi to tak připadá, protože když se kouknu ven, překvapí mě tma, pohledem na hodiny se ujistím, že je půlnoc. No super!

„Mám hlad,“ oznámím pokoji a protáhnu se. V momentě mi něco steče za krk. Překvapeně si tam sáhnu a podívám se na ruku, která je pokrytá bílím polotuhým produktem, a když si k ní přivoním, že se jedná o jogurt. U nás ho jí jen brácha. Že by ho zase chytnul rapl? Jen pokrčím rameny a jdu se osprchovat, ve spodním prádle seběhnu dolů a najdu tam studenou večeři, ohřeji si ji a najím se. Ještě se zamyslím nad pomstou a doběhnu do koupelny pro zubní pastu. No uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Vymáčknu mu opatrně trochu na obličej a rozmažu, kam se dá. Pak se potichu vytratím a po vyčištění zubů jdu spát. Díky bohu, že má tak tvrdý spánek. S pocitem dobře vykonané práce se zahrabu do peřin a usnu.

Ráno mě vzbudí živelný smích zespoda. Protáhnu se a jdu se kouknout, co se děje. V dalším momentě se svalím smíchy, brácha, se zubní pastou na tváři, na každého hledí jako blboun nejapný. Po chvíli se máma smiluje a nastaví mu zrcátko. Hiro se koukne a vystřelí do koupelny. Za chvíli přijde umytý, což je věčná škoda slušelo mu to.

„Eriku,“ zavrčí za mnou Hiro. Ve vteřině jsem za mámou.

„To máš za ten jogurt za trikem,“ vypláznu na něj jazyk. Nechápavě na mě zamrká a pak si vzpomene.

„Jo vlastně, divný je, že jsem ti ho lil za krk úplně ledový a s tebou to ani nehnulo. No co, ještě, že jsem tak nešel do školy, poslední dva měsíce školy,“ oddychne si.

„Jo a hned na to dřina,“ ušklíbnu se. Copak o to, je mi jasný, že bez práce se žít nedá, jen Hiro si plánoval půl roku s Ayame ve světě, místo toho budu strýčkem.

„Do světa se podíváme, až malé odroste, teď je důležité je zabezpečit, všechno ostatní je vedlejší,“ pokrčí Hiro rameny. Vyvalím na něho oči. On dospěl!

„Co ten dům?“ zeptám se.

„Dostanou ho jako svatební dar. Svatba bude až Ayame odrodí má komplikovanější těhotenství, zatím budou bydlet tady. Hirův pokoj je dost prostorný a když se spojí s nevyužívaným hostinským pokojem, budou mít menší byteček pro sebe. Aspoň ji budu mít pod dozorem,“ vloží se do toho máma.

„Mimochodem, nemáš už být ve škole?“ otočí se po mě Hiro. Juknu na čas a předvedu mlhavou čáru. Je osm pryč. Do školy přijdu pozdě, první hodina končí.

„Kde jste byl?“ vyjede po mě učitel.

„Srážka dvou vlaků, nemohl jsem se sem dostat. Nejspíš to vědělo proč,“ zamrkám na učitele pohotově.

„Já vám to nevěřím,“ zavrčí učitel. Asi ví proč.

„No to je druhá stránka věci, pokrčím rameny v momentě, kdy zazvoní. Přece mu nebudu říkat, že jsem se stavil na snídani a pro svačinu, když jsem šel ven.

„Já si vás prozkouším,“ zavrčí učitel, sbalí si věci a odejde. Pochopím, že to bylo varování do budoucnosti. Oddechnu si a jdu si sednout.

„Díky Eriku, ani nám nestačil napařit domácí úkol,“ usměje se na mě Deiron.

„Bezva, půjč mi sešit, ať ho nemusím maskovat ve Vietnamu,“ seberu mu sešit, zatímco on se zhroutí smíchy a tudíž nemůže protestovat. Dnes mám fakt dobrou náladu. Kupodivu.

V zátylku ucítím ostrý pohled, ani nemusím hádat, komu patří. Ke mně se přijít neodváží, drží se dost stranou, což mně vyhovuje, protože o pařez jménem Marek, nemíním zakopávat. Jo vyhovuje, ale schází mi jeho doteky a jeho škádlení! Dopíšu poslední tečku a leteckou službou pošlu sešit Deironovi. Pak se zakousnu do svačiny, aby zazvonilo. Obrátím oči v sloup a znovu svačinu schovám.

„Co se stalo, že jsi přišel tak pozdě?“ nakloní se ke mně sousedka. Podívám se na ni. Na rozdíl od Diane, vypadá jako sympaťačka.

„Musel jsem si pro svačinu, přece nebudu o hladu,“ pousměji se tiše, protože vešla učitelka matiky. Celou hodinu se nám snaží do palice nacpat základy nějakých rovnic a kupodivu se jí to daří aspoň u mě. Sousedka se na to jen nešťastně dívá, tak jí to o přestávce vysvětlím. Vděčně se na mě usměje.

„Copak, kdepak si zapomněl sukýnku?“ opře se do mě jedovatě Diane. No jasně ta zmije musí někoho vytáčet, že.

„Nejspíš tam, kde ty mozek. A mimochodem, pokud se mě snažíš vytočit, snažíš se marně, proti idiotům jsem imunní,“ odstřelím ji a začnu se chystat na další hodinu. Shodí mi věci na zem.

„Sbírej si,“ ušklíbne se. Vstanu a začnu se k ní přibližovat. Úsměv ji ztuhne na tváři a začne couvat, nakonec nemá kam, protože za ní je stěna.

„Pamatuj si, že dívku ani květinou neuhodíš,“ ušklíbne se na mě.

„Ale květináčem krásně zabiješ. Za B jsem kluk jen napůl a za C, ty nejsi dívka, ale svině,“ ušklíbnu se a facka mlaskne přes celou třídu. Diane se jen chytne za tvář a z očí ji začnou valit slzy. Bez zájmu se otočím a vrátím se k lavici, kde si posbírám věci.

„Že si jí všímáš,“ podívá se na mě sousedka.

„Jak jsi viděla, začala si ona a já se nenechám tyranizovat. Je to sice blbec, ale blbci jsou nebezpeční ze všech stran,“ povzdechnu si. Holka se začne smát.

„To máš výjimečně pravdu. Jsem Ran,“ podá mi ruku.

„Těší mě, Erik,“ potřesu ji. Tak tu mám další kamarádku. Do oběda je vše v pořádku, na svačinu jdu s Ran, Deironem a po chvíli se k nám připojí i Saya s Moe a ostatními. Nechápu, jak takový idiot jako Marek může mít tak skvělou ségru.

„Eriku, nechceš se dát s Markem dohromady? Je to sice debil, ale když se o tebe snažil, tak byl snesitelnější,“ zeptá se mě na Saya.

„Promiň, ale ne. I já mám hranice, za kterými nemíním zajít,“ zavrtím hlavou.

„To štěně pojmenoval Erik,“ nadhodí Saya. Bohužel jsem si v tom momentě kousl a celé sousto mi vletí do dýchací trubice, takže se začnu dusit. Do očí mě vhrknou slzy, jak se to snažím vykašlat. V dalším momentě, mě někdo správně bouchne do zad, takže celé jídlo vyletí.

„Díky, zachránil jsi mi život,“ vyhrknu, myslíc, že je to Deiron.

„Není zač, když mluví ségra, radši nejez, mohlo by se to opakovat,“ prohodí Markův hlas. Obrátím se v čas na to, abych viděl, jak odchází. Zůstanu za ním zírat, a když si všimnu, že se obrací, rychle se odvrátím.

„Vy dva jste případ pro chocholouška,“ povzdechne si Saya.

„Mluv v jednotném čísle a v určité osobě,“ ušklíbnu se. Posmutním, nechápu, proč si to nechtěl nechat vysvětlit. Musím to zkusit, rozhodnu se a rychle dojím. Pak se omluvím a zaběhnu do školy. Před chvíli jsem ho sem viděl jít. Ve třídě není, tak zamířím na střechu. Všimnu si ho téměř okamžitě, stojí u pletiva a kouká se na město.

„Marku, potřebuji s tebou mluvit,“ začnu a jdu k němu.

„O čem, pokud vím, my dva jsme si všechno řekli,“ odmrští mě chladně.

„Neřekli, ještě jsem ti nevysvětlil…“ začnu.

„Nedokážeš pochopit, že mě to nezajímá?! To jsi takový idiot nebo co? Kolikrát ti mám říkat, že o buzíka nestojím a tvoje vysvětlení taky ne,“ zavrčí na mě a projde kolem mě. Nechá mě tam stát s ještě větší bolestí než před tím. Nemám náladu jít na zbytek vyučování, tak se opřu o plot ve stejném místě jako Marek a koukám se dolů. Vyruší mě, až někdo kdo mi poklepe na rameno. Otočím se.

„Škola už skončila,“ podá mi Deiron aktovku. Kývnutím poděkuji a jdu s ním domů. Nějak nemám na toulky městem náladu.

„Jak bylo?“ zeptá se mě brácha, jen co dorazím.

„Hm,“ odseknu a zavřu se v pokoji. Nemám náladu zrovna někoho vidět. Rychle se naučím a zapnu počítač. Chvíli jen tak surfuji a pak laptop zaklapnu, převleču se a dojdu pro Ritu a její tři zbývající štěňata, zbytek už je rozebraný, a jdu s nimi do nedalekého parku. Hiro jde se mnou. Máme co dělat, abychom je uhlídali, takže nemusím myslet na toho krypla.

„Zajímalo by mě, proč na tebe všude musím narážet,“ ozve se Markův vzteklý hlas. Pane bože, co jsem udělal tak zlého, že ho mám neustále za zadkem?

„Nejspíš proto, že chodíš tam, kde nemáš,“ odseknu zuřivě.

„Park je pro všechny,“ zavrčí Marek.

„A proto nemusím ustupovat nějakému blbci! My tu byli první a park má čtyři světové strany, tak si vyber jinou,“ prsknu a vztekle se na něho podívám. Marek se na mě chvíli dívá a pak odejde se Zeusem a štěnětem o kus dál. Jen co je Rita zmerčí, vytrhne se mi a jde se podívat na svého potomka. Marek se jen usměje a dá ho na zem. Štěně vypadá šťastně a vesele se batolí u mámy. Odmítám pro ni jít, tak mi Hiro nechá na starosti štěňata a jde pro Ritu. Pak se vydáme domů. Jen co jsem ho viděl, jsem zase jako přejetý mrazem.

„Proč si s ním nepromluvíš?“ zeptá se mě Hiro.

„Z jednoho důvodu, když jsem to zkoušel naposledy, oznámil mi, že ho to nezajímá a že žádného buzeranta nechce,“ odpovím mu.

„Kdy to bylo?“ zeptá se.

„Dnes,“ odpovím mu. Pak už nepromluvíme. Ono k tomu totiž nejde co říct! Znovu se zavřu v pokoji a pak udělám fatální rozhodnutí. Na dveře, které jsou ze dřeva, naštěstí pro mě beze skla, nakreslím Markovu podobu, ze stolu vytáhnu šipky a začnu se jimi strefovat do Marka. Myslím, že pětkrát vypíchnuté oči, srdce napadrť a probodnutý krk je pro začátek dobré skóre ne? A báječně to uklidnilo!

 Když mě zavolá máma, seběhnu na večeři a jdu se osprchovat. Vejdu do setmělého pokoje a jen tak namátkou se podívám z okna. V okamžiku strnu a skočím za závěs, pak oddělám záclonu, aby to zvenčí nebylo vidět, a vykouknu. Skutečně pod tou lampou stojí Marek, nebo už mám halucinace? Napnu oči a pak seběhnu dolů, prudce otevřu dveře a pod lampou nikdo není. Už mám nejspíš halucinace. Zklamaně zajdu dovnitř, aniž bych si všiml postavy ve stínu, která se chvíli po tom odlepí od zdi a loudá se, ohlížejíc se přes rameno, pryč.

Usnu neklidným spánkem.

Je pátek a já se připravuji do klubu. Už je načase, abych se přestal trápit s nějakým Markem! Obléknu se a sejdu dolů.

„Hlavně dávej pozor a nevrať se ztřískaný jako posledně, ano?“ podívá se na mě máma.

„Neboj, s jediným, s čím hodlám dojít je nějaký perfektní kluk, se kterým strávím vášnivou noc. A ne Hiro, ty mi skutečně nestačíš, starej se radši o rodinu,“ ušklíbnu se na bratra, který už otevíral pusu. Zavřel ji. Uchichtnu se a máma se s tichým úpěním chytne za hlavu. Rozloučím a vyrazím do klubu, jen co tam jsem, se rozhlídnu po výběru a jdu si sednout k baru. Objednám si džus s tonikem a obrátím se k ději, na nikoho nečekám tak ze sebe nemusím dělat neviditelného. Po chvilce ke mně přijde celkem pohledný kluk a požádá mě o tanec, nemám s tím problém, takhle protančím půl noci.

Jenže chtělo by to někoho nastálo.

„Ahoj, co tady tak sám?“ zavrní mi do ucha sladký hlas a někdo mě obejme. Otřesu se hnusem.

„Na někoho čekám,“ zavrčím a otočím se ke klukovi. Už na pohled mi ten kluk připomene Diane a hned se mi zvedne žaludek.

„Tak už nemusíš, nikdo lepší než já tu stejně není,“ uculí se rádoby svůdně. Do Marka má sakra daleko!!!

„Pokud myslíš, nikdo víc nafoukaný tak to máš pravdu, jenže můj typ nejsi. Dej si odchod, máš moc tlustý sklo a nevidím na hezčí kluky,“ sejmu jeho ego.

„To si děláš srandu?“ zavrčí kluk.

„Ne, nedělám. Jestli chceš, můžu nahlásit obtěžování?“ vyštěknu na něj. Kluk na to není zřejmě zvyklí, protože zrudne vzteky.

„Nějaký problém?“ dojde k nám vyhazovač a kluk mě pustí.

„Ne není. S upejpávkama se nezahazuji,“ ušklíbne se kluk a odejde se rozhlížet po jiné kořisti. Dalšího kluka lituji! Aspoň jsem se ho zbavil. O hodinu později se dám do nezávazného flirtu s dalším klukem. Líbí se mi, je vtipný a ví, co si může dovolit, jenže… prostě nemůžu! Jako by stín Marka stál mezi mnou a každým dalším klukem!! O půlnoci to vzdám, zaplatím útratu a vypařím se z klubu.

„Ale koho to tu máme? Tenhle holoubek mě dnes odmítl, kluci, co kdybychom mu ukázali, o co přišel?“ ozve se nasraný hlas. Ani se nezastavím a zamířím do centra, kde bývá dost lidí i takhle pozdě. Jako by uhodli, co mám v plánu, pokusí se mi v tom zabránit. Prát se umím, ale rozhodně ne s pěti silnějšími naráz.

„Kde jsi? Copak nevíš, že tě hledám po všech čertech?“ zahřímá známý hlas a mezi nás vtrhne Zeus s vrčením. Prudce vzhlédnu, nikdy jsem neviděl Marka, třebas rozzuřeného k hrůze, raději. Všimnu si, že s ním je i jeho bratr.

„Byl jsem do teď v baru, nepsal jsem ti, kde jsem?“ zamračím se na něho.

„Nenapsal jsi, v kterém baru, zlatíčko,“ zavrní.

„Tak moment, on je tu se mnou,“ zavrčí kluk, co dolézal a chytne mě za zápěstí.

„To bude asi omyl, nevypadá, že by tu byl s tebou,“ strhne klukovu paži z mé ruky Minoru.

„Uhni brejláči,“ zaječí kluk a strhne mu brýle, které se o chodník rozbijí.

Postřehnu, jak se bratrovi brýle rozbijí. A sakra tak to je průser! Rychle vytáhnu Erika z davu a postavím ho do kouta a vrazím mu vodítko Dia.

„Pohlídej ho!“vyštěknu, aniž bych se zdržoval upřesněním. Můžou se hlídat navzájem ne? A skočím na pomoc bratrovi, spíš mu zabránit, aby je zabil na brýle, je háklivý a ti kluci si ještě neuvědomili svoji chybu. Hlavně ne ten hnus, co si dovoloval na Erika v baru! Jo přiznávám se, že jsem tam byl, upozornil jsem na ten problém hlídače, jinak by se neobtěžoval. Viděl jsem ho, jak tam míří tak jsem prostě šel za ním, co kdyby se připletl do nějakého problému? Jak vidíte, stalo se!

Zuřím stejně, že si na něho dovolili, tak brzo pochopí, že s námi nejsou žerty a začnou ustupovat. Necháme je, jediného, kterého nepustíme, je ten hajzl, co chtěl Erika znásilnit a bratrovi rozbil brýle. Došlápneme si na něho oba, třeba že kvůli něčemu jinému a pořádně ho zpsujeme. Brácha ho ještě oškube za ty brýle, i když doma má desatery náhradní.

Otočím se k Erikovi, který na nás jen zírá, a dojdu k němu.

„Doprovodím tě,“ prohodím k němu. Nic v tom nehledejte, je oblečený tak svůdně, že bych ho sám nejradši složil tu na chodník.

„Jdu si vyměnit brýle, zvládneš ho ne? Dej pozor na, Dia,“ ozve se Minoru a bystře pustí scénu. Chytrý kluk. Jdu mlčky vedle Erika, který jde domů a nějak divně se loudá. Také mlčky. U domu se rozloučí a vejde dovnitř, počkám, až se v jeho pokoji rožne a jdu pomalu domů. Marně přemýšlím, proč jsem ho to jen nenechal vysvětlit. Jsem blb no.