Tajný svět Akyry

Tajemství

Zamračeně zírám za sourozenci a nakonec jdu s Diem do parku, potřebuji přemýšlet. Děje se tu něco, co bych měl vědět a očividně se to točí kolem Eriky. Jaké asi může mít tajemství? V parku je přecpáno jak lidmi, tak psy, rozhodnu se jít k řece, kde bude větší klid. Zeus je stejného názoru, protože se ještě u vstupu vytočí. Pohladím ho a vyrazím s ním k řece. Seběhnu na nižší břeh a pustím ho. Pak se jen koukám, jak šílí. Nakonec se vrátí a donese mi klacek, hodím mu ho. Pokračuje to tak, dokud na mě nezavolá nějaká paní s dětmi, abych si Dia, uvázal, že děti mají strach. Poslechnu ji, přece jen Zeus je velký pes a ty děti hodně malé.

Pomalu se vydám domů, i když mám v hlavě stále zmatek. Když přijdu, zjistím, že doma jsou všichni, včetně svých drahých poloviček. Vztekle se na ně podívám a naberu si jídlo.

„Copak ti přeletělo přes nos?“ zeptá se Nare, chodí k nám na oběd a většinou se zdrží déle, protože u nich nikdo není a jemu je smutno.

„Ale Marek se nám zamiloval a ta holka ho má na háku, protože má na homosexuály trochu zvrácený kodex,“ vysvětlí Minoru od svého šálku kávy. Jako jediný z rodiny není zadaný. Pověstná rána do břicha už nachytala i Noboriho a to je mu čtrnáct. Stejně jako já má holku.

„Takže už je zadaný?“ povzdechne si Nare. Vytřeštím na něho oči.

„Snad nejsi…“ zděsím se.

„Jsem bi,“ zasměje se Nare. Svěsím hlavu, začíná mi připadat, že původní čtyři procenta se nějak rozrůstají!

„Fajn, jsou tu kromě nás i normální?“ podívám se na Niboriho.

„Já bych řekl, že drtivá většina, ty vyhledáváš gaye nebo je prostě přitahuješ?“ podívá se na mě zvědavě. Zaskočí mi jídlo.

„No počkat, tohle by mě taky zajímalo,“ otočí se od linky máma, která zrovna něco peče.

„Co se tím snažíš naznačit! Erika není kluk, je to holka!“ zaječím na kamaráda, vezmu si jídlo a opustím kuchyň.

Vystrčím hlavu z kuchyně a přesvědčím se, že se skutečně odebral do svého pokoje. Dokonce ho neváhám sledovat po schodech.

„Je čistý vzduch,“ usměji se na zbytek rodiny a znovu si sednu. Normálně si myslím, že Nobori neboli zkráceně Ni, je rozmazlený fracek, ale tohle se mu povedlo.

„Výborně Minoru, ale sledovat si ho nemusel,“ podívá se na mě vyčítavě máma.

„Na rozdíl od tebe nemám o svých bratrech a sestře iluze mami. Normálně poslouchají za dveřmi. Mimochodem Ni, to si ty hambaté časopisy prohlížíš i před Aniko?“ podívám se na Niho, který krvavě zrudne.

„Nemáš na práci nic lepšího než mě špehovat?“ vyjede po mě Ni.

„Ne nemám, někdo na vás musí dát pozor, když jsou na vás rodiče krátký. Mimochodem mami, zajímalo by mě, od čeho má Erik tolik modřin,“ podívám se na mámu, které cukají koutka. Živí se jako učitelka matematiky a fyziky na všeobecné střední, kam jen tak náhodou chodí, Marek a Erik, či spíše ‚Erika‘.

To ona nám vyslepičila to skvělé tajemství, že Erika, je vlastně Erik. Markovi nic neřekla, pro něho to bude rána z milosti, až za tři měsíce, kdy Erikovi skončí podmínka daná sázkou. Jako vždy jsem se nespletl. Trochu Marka lituji, bude to pro něj pořádný šok, ale to mu patří, nakonec svému osudu neunikne, posunu si stříbrné brýle na kořen nosu, ze kterého mě neustále sklouzávají. Ne že bych je musel nosit pořád, mám jen malou oční vadu, která mi nebráni vidět skvěle. Já je nosím rád, když mi doktorka řekla, že nemám tak velkou vadu, abych je musel nosit, myslela si, že se mi uleví, doslova jsem se rozbrečel. Nebyl jsem k utišení, dokud mi je nenapsala a já je směl nosit.

Vždycky se mi líbili lidé s brýlemi, i když každý jiný se za ně styděl jako za rovnátka. Sice jsem si na to téma vyslechl tolik posměšků, že jsem je měl chuť vyhodit, ale pak mi to přestalo vadit. Jednomu klukovi, jsem, vmetl do tváře, že je obyčejný závistník, protože on je nemá. Od té doby jsem měl pokoj a osobně si myslím, že brýle skvěle vystihují moje charisma intelektuála. Ne že bych si lichotil.

Pokud chcete znát mé mínění na Erika, budu mu mezi námi říkat Erik, tak je to, že se k Markovi skvěle hodí. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo Marka uměl uzemnit pohledem, bude mého divokého brášku krotit bez problémů.

„Ošálil i holky ze třídy a ty si na něm smlsli hned při prvním tělocviku, učitel tam byl na houby. Nejvíc se ho snaží knokautovat Diane, dobře víte jaká je to mrcha. Naštěstí si s ní dokáže celkem dobře poradit, hned druhý den ji profackoval. Sice nejsem zastáncem toho, když kluk mlátí holky jakkoliv je v právu, ale ona si to zasloužila už dávno. Ji mít za snachu, radši si hodím mašli,“ povzdechne si máma. Kývnu, doufal jsem v to.

„Ale Erika, je moc příjemná holka,“ ozve se Moe, jinak zakřiknutá holka, věčně se krčící v očekávání odkud přiletí rána. Za to muže její despotický otec. Jakékoliv pochybení trestal řemenem jak ji, tak její matku. Ta se zmátožila až po tom, co otec zmlácenou Moe málem vyhodil ven. Zavolala policii a podala trestné oznámení. Teď jejich otec hnije ve vězení s doživotním zákazem se k nim přiblížit.

„To máš pravdu, je věčná škoda, že s ním nemůžu chodit já,“ povzdechnu si.

„Neměl by ses zakoukat do holky svého bratra,“ ozve se důrazně otec. Zbystříme a uslyšíme kroky po schodech. Táta má nejspíš ultrazvuk jak netopýři!

„A vážně si myslíš, že si ji ten ňouma zaslouží?“ pozvednu obočí zrovna v momentě, kdy vejde Marek, doslova třískne s nádobím do dřezu a vzápětí mě drží pod krkem.

„Zkus se na Eriku jen podívat a budeš se modlit, aby se to, co z tebe zbude, vlezlo do krabičky od sirek,“ zavrčí na mě Marek a v dalším momentě je pryč.

„Píšou se nové dějiny, Marek se chce prát o kluka,“ vydechne Ni šokovaně. A že ho šokuje málo co. Podíváme se na sebe a vyprskneme smíchy.

„Já chci být u toho, až to zjistí,“ hlásí se táta.

„Obávám se, že to k smíchu zrovna nebude,“ pronese máma věštecky. A že to byla věštba z budoucnosti!

---

Dovleču se domů a jen se unaveně svezu na postel. Proboha, jak já si přeji, aby už byl třetí měsíc a já mohl vypadnout z toho věčného předstírání. Kdo to nezná, nemůže pochopit jak šíleně je to unavující.

„Co s tebou je? Normálně se ze školy nesvalíš na postel, aniž by ses nepřevlekl,“ nakoukne Hiro, který se hned zatváří udiveně.

„Hiro, buď té bratrské lásky a vypadni, než tě zabiju,“ zavrčím na bratra, který se hned spakuje, jak zjistí, že to myslím vážně. Zatraceně, ze začátku se to zdálo tak lehké, ale teď se to čím dál víc podobá hororu. Proč mě musí přitahovat idiot, který nesnáší gaye? No s tím už nejspíš nic neudělám, jen ať neklade otázky, do kterých bych se zamotal, protože bych musel lhát. Nejspíš si ho budu muset držet, co nejdál od těla, aby mě to bolelo co nejmíň… pokud už není pozdě.

Podle mě už pozdě je, dostal se mi pořádně pod kůži. Netuším, jak to během těch pár dní dokázal. S povzdechem se zvednu a převléknu se. Potřebuji se uklidnit, tak zapnu počítač a najedu si na automaty. Vím, že hazard bych hrát neměl, hlavně ne po netu, ale tyhle automaty jsou zdarma a nádherně uklidňují. Za normální peníze bych nehrál. Vyberu si upíry a po pár otočkách ze stránky vyjedu. Tohle není to pravé ořechové.

Začnu se probírat záložkou her a po chvíli odkliknu střílečku. Je to mnohem lepší! V zápalu vzteku a hry se dostanu na konec, to se mi ještě nikdy nepovedlo!

„Mladý pane, nevadí vám, že máte na stole studený oběd?“ vrazí do pokoje naštvaná máma.

„Tak mi ho mamulinko ohřej,“ upřu na ní své nejnevinnějších očí, jakých jsem schopen. Když to nepomůže, výraz se změní na štěněčí, ten taky umím skvěle! Máma mě probodne pohledem a odejde. Ach jo, nejspíš budu mít studený oběd. Líně se zvednu a sejdu do kuchyně, kde se podívám na rýži a kuře. Kuře by šlo, ale studená rýže je odporná. Bez chuti zabořím lžíci do rýže, dám ji do úst a zbožňovaně se podívám na mámu, ohřála mi to! Dojím oběd a uklidím po sobě nádobí.

„V lednici máš zákusek, jestli chceš,“ pousměje se máma. To si nenechám ujít, vytáhnu talířek se zákusky a zmizím s nimi nahoře.

Jen co je dojím tak skočím oblečený dolů.

„Mami, jdu ven, nevím, kdy přijdu, musím to tu pořádně obhlídnout a hlavně místní krasavce,“ křiknu do obýváku.

„Cože?! Jako by nestačilo, že jsi mi nevěrný s Markem, to mi chceš být nevěrný ještě víc?“ uslyším z obýváku bráchu a vzápětí zaúpění. Zvědavě tam nakouknu a zasměji se, zasáhla Ayame.

„Proč?“fňukne  bratr.

„Protože se o tebe nemíním dělit s klukem. Můžeš si vybrat buď kluka, nebo mě,“ pozvedne Ayame obočí. Hiro se na ni podívá a pak se zatváří, že přemýšlí. Maskot. Ayame by nevyměnil ani za tisíc nejkrásnějších mužů světa, na to ji moc miluje. Stejně si myslím, že tohle dělá jen proto, aby udržel její pozornost, a vím, že Ayame si to myslí taky.

„ No, když o tom tak přemýšlím, myslím, že se spokojím s tebou,“ povzdechne si hraně Hiro a napije se kávy.

„Nejspíš bys měl, taťko,“ zavrní Ayame. Hiro, kterému ty slova dojdou trochu opožděně, vyprskne kávu a prudce se k Ayame otočí.

„Cože?! Můžeš mi to zopakovat?!“ vyletí na nohy. Teda na to, že je mu dvacet je to učiněný puberťák.

„Jsem ve druhém měsíci,“ usměje se Ayame. Já se také usměji a odejdu. Tahle chvíle patří jen těm dvoum. Jako první vyrazím do města.

 Jen co vyjdu před dům, spatřím hejno slepic s Dianou, jak studují nějaký papírek a koukají se na čísla domů. Doufám, že to není to, co si myslím! Projdu kolem nich, jako bych je neznal. Naštěstí mám vlasy stažené tak, jak je do školy nenosím.

Když kolem nich procházím, Diane zrovna v tu chvíli zvedne hlavu a pohledem zavadí o mě. Kdyby mě nikdy neviděla, nejspíš by ji má tvář nic neříkala. Nebo hloupá, bohužel je docela bystrá, takže se na mě pohledem zastaví. Odvrátím obličej a spěchám pryč s jejím spalujícím pohledem v zádech. Zatraceně, snad to nepraskne tak brzo. Je to sotva pár dní. Jestli mě pozná má mě v hrsti. Doufám, že je natolik blbá, aby ji to nedošlo. Toulám se po městě skoro do setmění. Když se vrátím domů, jsou táta a hiro poněkud v náladě, všimnu si jedné prázdné flašky a další zrovna načaté. Máma ji právě zabavuje, že mají dost.

Ještě, že jsem tu nebyl, nejspíš by nalili i mě.

„Tak tohle je zlý sen, co tomu říkáš?“ podívá se s povzdechem na mě.

„Že jsou skoro jako opičky,“ ohodnotím náladu, pobaveně.

„Něco škyt takového se…škyt…pře…škyt…ce musí škyt zapít!“ brání se táta, který bude za necelý rok dědečkem.

„Zapít jo, nemusí se u toho vypít flaška rumu, vína a brandy,“ zavrčí máma. Teda, jestli nepřehání, divím se, že nejsou pod stolem. Táta se na mámu podívá a vstane, už podle jeho nejistých pohybů při vstávání, zjistím, že to není tak docela dobrý nápad. Naštěstí táta pije jen při zvláštních příležitostech a nemá po alkoholu agresivní chování. Spíš je jako miminko, tedy v přeneseném smyslu slova.

Jen co se táta postaví, silně zavrávorá. Přiběhnu k němu dřív, než se složí na zem.

„Půjdeme si lehnout, tati jo?“ zabublám tlumeně smíchy.

„Do ložnice ne! Nebudu čuchat jeho výpary, do hostinského pokoje!“ rozkáže máma. Poslechnu ji, i když není nejjednodušší dotáhnout do schodů těžšího chlapa, než jste sami, když na vás visí. Naštěstí mi pomůže máma a pošle mě pryč, ven vyjde s jeho věcmi.

„Jediná škoda je, že se nezřídil někde v hospodě a já nemůžu předstírat, že peněženku ztratil,“ povzdech ne si máma. Vyprsknu smíchy, stejně jí ty šaty, kabelku nebo to co si zase vymyslela koupí jako odškodné.

„Tak jo. Ještě ten jeden opilec a bude uklizeno,“ povzdechne si a vydáme se pro bráchu.  Ten je lehčí případ, hlavně proto, že tak moc nepil. S mámou a Ayame se najíme a já jdu spát.

Ráno jdu do školy, brácha je doma s děsnou kocovinou, táta spolkl pár paralenů a šel do práce.

„Ahoj, Eriko,“ ozve se za mnou Marek.

„Co chceš?“ zeptám se ho otráveně. Vážně nemám náladu se s ním bavit.

„Ty se na mě ještě zlobíš?“ zeptá se mě Marek a jukne na mě smutným očkem. Copak se tomu idiotovi dá odolat.

„Ani ne,“ povzdechnu si. Marek se na mě usměje a jdeme do školy. Na chodbě si mě zavolá Diana. Omluvím se Markovi a jdu za ní.

„Co chceš?“ zeptám se ostražitě.

„Nic jen ti říct, že znám tvoje tajemství, Eriku. To se Markovi nebude líbit,“ usměje se na mě hnusně. Ztuhnu.

„Jak to víš?“ zeptám se jí co nejklidněji.

„Co? To že jsi kluk? Byla jsem u tebe doma, že jsem ti půjčila sešit a nutně ho potřebuji, tvůj otec měl popito, tak mě pustil dovnitř a trochu jsme si popovídali. Byl docela ochotný,“ ušklíbne se.

‚No tak díky tati,‘ povzdechnu si v duchu.

„A co já s tím,“ pokrčím co nejlhostejněji rameny, aby viděla, že je mi to putna. Viditelně znejistí.

„Jestli nechceš, aby se to dozvěděl Marek a celá škola, necháš ho na pokoji,“ zasyčí na mě.

„Jak sis stačila všimnout, on nenechává na pokoji mě, a ve škole to vědí, takže si vydírej někoho jiného, ubožačko,“ podívám se na ni z patra a odkráčím tak, aby nebylo vidět, jak se mi třesou kolena. Jestli začne mluvit, je po mně!