Tajný svět Akyry

Spolužák, jménem Erika

Sednu do lavice a kouknu se z okna, dnes k nám má přijít nový student, tak to jsem zvědavý, kdo to bude. No jo, se přiznám, jsem zvědavost sama. Údajně to má byt kluk, ale u ředitelny viděli holku. Tak teď nevím, komu mám věřit, no tak to uvidíme, ne?

„Marku, ne že nás hodíš přes palubu, když tu bude ta nová kočka,“ postaví se přede mě Diane. Celkem hezká brunetka, ale vylízaná, honí všechno, co má kalhoty.

„Nic ti neslíbím, Diane. Nejsem ničí soukromí majetek a o svém životě rozhoduji jen sám, takže odpluj a mě dej pokoj ano? Buď té lásky,“ odstřelím brunetku. Popravdě jsem na černovlásky, takže mám větší výběr než normálně. Povzdechnu si, takže to přece jen bude holka? Už jsem se těšil, že budu mít nového kamaráda, ale nejspíš zase nic. Copak se dá kamarádit s holkou? Povzdechnu si a znovu se zaměřím na okno, do zvonění je tolik času…

---

Vejdu do školy už v dívčí uniformě, zatraceně zatracená sázka, Hiro ví, jak mě ponížit přímo pikantně. No je to i má vina.  Neměl jsem se s ním sázet, měl jsem tušit, že vyhraje i tentokrát a to i na takové prkotině, jako je vrh štěňat. Tři měsíce musím chodit oblečený jako holka. Sakra, co horšího mě mohlo potkat. Jo já vím, mohl jsem běhat po naší ulici úplně nahý a křičet že je brácha dobrý v posteli. Mít v domě bisexuála a gaye je pořádný problém, dřív nebo později to spolu zkusí. Vážně to bylo jen jednou!

Konečně se odhodlám a zaklepu na dveře ředitele, který mě pozve dál. Vejdu.

„Dobrý den, jsem Erik Komochi,“ představím se a podám mu ruku. Dost ho tím uvedu do rozpaků, protože si začne prohlížet moje oblečení.

„Ne nejsem transsexuál, ani v tom nemám zálibu, tohle jen sázka, kterou jsem prohrál,“ vysvětlím mu rovnou. Dlouhé vlasy, teda delší kousek pod ramena mám i normálně.

„Aha a o jakou sázku šlo?“ zeptá se se zájmem ředitel.

„O počet štěňat, která Rita vrhne. Kdo měl vědět, že se bratr trefí, do přímého počtu sedmi štěňat?“ povzdechnu si. Já hádal osm, kdybych se trefil, tak by mi brácha tři měsíce dělal osobního sluhu. Věčná škoda!

„Co máte za plemeno? Rád bych jedno štěně koupil dceři,“ zaujme ho to.

„Belgického ovčáka - tervuena, to je dlouhosrstý,“ pousměji se.

„Kdy je budete dávat pryč?“ zeptá se.

„Za tři měsíce, máme počítat se štěnětem pro vás?“ zeptám se.

„Ano, rozhodně, chtěl bych nějaké tmavé štěně, nejlépe psa,“ přikývne ředitel. Usměji se a kývnu.

„A teď k povinnostem. Tady máte školní řád, přečíst a podepsané zítra odevzdat, rozvrh hodin a seznam učebnic. Přibírání studentů uprostřed semestru je vždycky problematičtější,“ povzdechne si ředitel. Asi nemá moc rád papírování.

„Naši se rozhodli z ničeho nic, že se přestěhují, kdybych to tušil, přemluvím je,“ usměji se chápavě. S ředitelem je vždycky dobré vycházet.

„S tím si nedělejte hlavu, nepřišel byste vy, přišel by někdo jiný. Tady čtu ve vašem spisu, že jste měl problémy s chováním,“ podívá se na mě.

„Vždy šlo o sebeobranu, občas se najdou takoví pitomci, co to chtějí zkusit s gayem, i když nemá zájem,“ odvětím klidně.

„Aha, no to doufám, že tady takoví pitomci nejsou. Zapomněli jsme na něco? Jo, váš třídní učitel, hned ho zavolám,“ vzpomene si ředitel a vyvolá nějakého učitele. Vejde seriózní pán ve středních letech. Tak tenhle má rodinu a nemíní se zaplétat, odhadnu ho rychle a trochu si oddechnu. Seznámím se s ním, a když si posbírám všechny věci, tak jdeme do mojí nové třídy. Vejdeme se vší samozřejmostí po vyučování. Učitel se omluví kolegyni a představí mě.

Třídou se prožene smršť hvízdání, kdybych byl v klučičích šatech tak mě to potěší, ale takhle rozpaky zrudnu a nevím kam s očima.

Učitel mě představí jako Eriku, tedy holku, už na chodbě jsme se domluvili, že tohle bude nejlepší. Když se vše po třech měsících vysvětlí, budou sice v šoku, ale rozhodně z toho nebudu mít peklo, aspoň ne takové jaké bych měl teď. Prohlížím si tváře nových spolužáků a jsem celkem klidný, dokud nenarazím na něj!

Sedí znuděně v zadní lavici u okna, ze kterého se znuděně dívá. Jeho vlasy jsou černé s jakoby temně modrým melírem, což jak zjistím, když pohne hlavou, není pravda, jeho vlasy mají jen takový odlesk. Líně ke mně obrátí své temné oči, které mě doslova pohltí do sebe. Zamrkám, abych se vzpamatoval, a moje oči zaujmou jeho rty, lehce srdíčkového tvaru. Jak by asi líbali?

‚Eriku sakra vzpamatuj se, nemůžeš se tu na někoho vrhnout jako nějaký nadržený hřebec!‘ uklidním se a vší silou od něj odtrhnu zrak a pokračuji v prohlídce.

„Takže tě posadíme nejspíš k Markovi,“ ozve se učitel a ukáže směrem ke klukovi.

‚Ne tam se nemůžu posadit? Jak se budu soustředit na učení?!‘ zaječím v duchu a rychle se rozhlídnu, jen abych zjistil, že jinde místo není. Povzdechnu si a odevzdaně se vydám k poslednímu místu k sezení.

„Ahoj,“ usměji se trošku nuceně.

---

Z přemítání mě vyruší příchod třídního učitele. Moc si ho nevšímám, jen ho poslouchám, když představí naši novou spolužačku. K tomu se odhodlám, až když kluci začnou hvízdat. Pomalu obrátím hlavu v momentě, kdy mě mine pohledem a prohlíží si další spolužáky. Vteřinu nemůžu popadnout dech, jak mě do žaludku uhodí pěst. Zatraceně, tušil jsem, že s holkou nemůžu kamarádit, ale tohle jsem netušil ani náhodou.

Dostat takovou ránu pěstí zrovna od ní je podraz. Ne že by to byla fyzická bolest. V naší rodině panuje taková divná věc, že jakmile narazíme na toho pravého nebo pravou, všichni bezmyšlenkovitě dostanou ránu do žaludku.

Ale aspoň, že je to holka, neumím si představit, co bych dělal, kdyby to byl kluk. Jsem proti nim zaujatým, to přiznávám, nesnáším ty teploprdelky. Úplně je nesnáším, zvlášť když vstáváte a vaše sestra se olizuje s přítelkyní u snídaně a nedej bohu, když je to strejda se svým přítelem, je vám z toho na zvracení.

Je pěkná, má černé vlasy krátce po ramena, světle modré oči a to jak se červená ji dělá ještě přitažlivější. Diane s celým tím hejnem slepic se může jít zahrabat! Učitel ukáže směrem k mé lavici, protože poslední volné místo je vedle mě. Pozoruji, jak Erika rychle prolétne třídu a pak se s povzdechem vydá ke mně. Erika, proč mají všechny ženy dávat tendenci svým potomkům evropská jména? Jako by ty naše japonská byla špatná. Já mám také evropské a jsem s ním celkem spokojen, pak už naštěstí zasáhl táta a zbytek mají normální.

Dívám se, jak Erika jde pomalu ke mně.

„Ahoj,“ pozdraví mě s mírně křečovitým úsměvem.

„Ahoj,“ pozdravím ji a blesku rychle si schovám aktovku, kterou jsem jen tak pohodil po židli, aby si Diane nesedla. Přísahám, ta holka má přísavky jako chobotnice! Erika se posadí a vytáhne si silnější blok a propisku. Sešit taky, ale stejně si otevře blok. Pochopím a přistrčím k ní svůj sešit. Děkovně se na mě podívá a rychle listuje, kde jsme skončili, postřehnu, že jsme asi o dvě látky dopředu. Vrátí mi sešit a svůj schová.

V dalším momentě ji vyvolá učitelka, aby zjistila, jak daleko jsou a jak to umí. Umí látky perfektně, když narazí na ty, co nemá, prostě řekne, že tak daleko se nedostali. Učitelka ji připomene, že se zbytek musí doučit a pošle ji sednout. V půlce ji pěkně mlaskavě plácne po zadku Kaito. Erika zrudne a prudce se otočí, v dalším okamžiku třídou mlaskne facka, a Kaito se poroučí ze židle s krvavým nosem.

„Dobytku,“ otituluje ho Erika. Třída ohromením strne.

„Eriko, nevím jak u vás, ale my tu spolužáky nemlátíme,“ vzpamatuje se učitelka.

„Tak se mají chovat. Nejsem zvyklá, že mě někdo osahává a tak. U nás to nebylo zvykem, pokud neví, jak se má chovat k dámám, měl by se vrátit do školky, kde mu to řeknou nebo ho to maminka měla naučit, já si na takové burany zvykat nebudu!“ pohodí Erika hřívou a obejde Kaita obloukem, pak si sedne. Učitelka neví jak má rychle zareagovat tak Kaita pošle na ošetřovnu. Je veřejným tajemstvím, že Kaito je její syn a synáčka z podobných problémů tahá pořád. Tady nejspíš narazil.

 Dám si před pusu pěst a začnu kašlat, jinak bych se musel rozesmát naplno. Koutkem oka postřehnu, že nejsem sám, kdo skrývá úsměv případně smích.

Zbytek vyučování proběhne celkem v klidu. Díky bohu. O přestávce ukáže Erice školu a nabídnu ji, že s ní půjdu koupit učebnice. Poděkuje s odmítnutím, prý některé učebnice má, a že se musí podívat doma, aby si ty stejné nekupovala zbytečně znovu. To uznám jako rozumné a aspoň jí půjčím sešity, aby si je mohla přepsat. Poděkuje mi a vezme si je.

Doprovodím ji kousek domů a dívám se jak mizí v jedné z ulic. Pak se vydám domů.

„Ahoj Marku, jak bylo ve škole?“ usměje se na mě máma, když vejdu do kuchyně.

„Dobře, máme novou spolužačku,“ pousměji se. Nejspíš to řeknu divně, protože se ke mně otočí a podívá se na mě.

„Tak ty už taky? Jsem zvědavá, kdy ji přivedeš ukázat,“ usměje se na mě.

„No nekecej, že na tebe zbyla holka, já si tipoval kluka. No tak máma bude mít o vnoučata víc,“ usměje se táta a obejme svoji ženu. Obrátím oči v sloup. Někdo by řekl, že po třiceti letech toho budou mít dost, ale oni ne. Ne že by mě to netěšilo, lituji spolužáky, když mi nějaký řekne, že se jeho rodiče rozvádí a že jsou z toho šílené hádky o majetek a všechno. Dotyčný pak nemá daleko k sebevraždě. Ale to, aby se v padesáti muchlali jako novomanželé, je trochu přehnané ne?

„Neříkejte mi, že Marek má holku, když je gay,“ vejde do místnosti můj nejstarší bratr, Minoru.

„Já nejsem gay,“ vyprsknu polévku a vztekle se podívám po bratrovi.

„Jasně že ne, tak proč ses otáčel jen po klucích?“ zeptá se Minoru a sedne si naproti mně. Mám trilion chutí, mu ty stříbrné brejličky, skrz které se kouká na svět, vmáčknout do čela.

„Já jsem se neohlížel po klucích, ale po holkách! Mám rád velké kozy, chápeš?“ řvu na bratra v obličeji rudý jako paprika a pěkně pálivá.

„Zajímavé, tady vedle tebe leží už půl hodiny hanbatý časopis plný obřích prs a ty sis ho za celou dobu ani nevšimnul,“ pozvedne obočí. Už otevírám pusu, že to popřu, když časopis koutkem očí spatřím. Celý rudý si ho strčím před obličej, a dělám, že nad těma bukvicema, co mají holky vpředu, slintám.

„Držíš to obráceně,“ upozorní mě Minoru pobaveně. Vztekle ho tím časopisem přetáhnu po hlavě.

„Jak se ta holka jmenuje?“ zeptá se Minoru.

„Erika,“ odpovím klidně.

„Hm, to jméno se hodí i pro kluka, Zajímavé. No uvidíme, co z toho bude,“ prohodí Minoru a složí časopis.

„Jak se to dostalo do mého domu?“ zavrčí táta.

„Zkus se zeptat Noboriho,“ nadhodí Minoru. A znovu se zaměří na mě. Přestanu si ho všímat a začnu se věnovat obědu. Rozhodně ho nechci dál poslouchat tak pro jistotu ignoruji všechno, co řekl. Nebudu si kazit oběd vzteklými výbuchy. Konečně se najím a pak s Diem, což je náš pes vystřelím ven. Absolutně netuším, kdo mu dal tak pitomé jméno, ale na nic jiného neslyší. Je pátek, tak si to můžu dovolit. Chci vědět, kde Erika bydlí.

---

Konečně se Marka zbavím a běžím domů, ze všeho nejdřív se převleču do normálního oblečení a pak zaběhnu za Ritou.

„Jak bylo v nové škole?“ zeptá se mě Hiro, který už tam je.

„Pěkně idiotský nápad jít v pátek do školy,“ prsknu a pohladím Ritu po hlavě.

„Budeme muset ty štěňata rozprodat,“ poznamená mimo téma.

„Ředitel chce jednoho, tmavého psa,“ trumfnu bráchu.

„Fajn, tak ještě šest. Co ve škole?“ zopakuje otázku.

„Já už ti odpověděl,“ odseknu.

„Jo, slyšel jsem názor, že byl idiotský den jít v pátek do školy, jenže já se tě ptal na školu ne na den,“ pousměje se.

„Škola pěkná, lidi idiotský,“ odseknu. O pěkném spolužákovi, vedle kterého sedím, se preventivně nezmíním. Místo toho si svážu vlasy a strčím si je pod triko. Máma nerada vidí, když je mám rozpuštěné.

„Kolik plácnutí?“ zeptá se jen tak mimochodem.

„Dvacet,“ odseknu.

„Kolik vyražených zubů?“ následuje další otázka.

„Pět,“ odfrknu si.

„Vycházíš ze cviku, posledně jich bylo čtyřicet,“ poznamená brácha.

„Posledně jsem neměl sukni a mohl se ohánět kopy,“ setřu ho.

„A víš, že ti ta sukně sluší? Klidně bych si dal říct znovu, když budeš mít tu sukýnku,“ zavrní.

„Ty jsi deviant. Ne, zapomeň na to, nemusím mít od Ayame monokl. Navíc řeklo se jednou a dost,“ ušklíbnu se.

„Ty jsi. Ale třeba si dá říct tenhle rozkošný kluk,“ upře pohled přes plot. Podívám se a vytřeštím oči. Co tu dělá Marek? Vší silou kopnu Hira pod koleno, takže přestane na Marka házet cukrbliky a potácí se na svoji zadnici, na kterou krásně narazí.

„Auu, to bolí,“ fňukne Hiro.

„Ayame mi řekla, že tě mám nakopnout, když dostaneš chuť na kluka,“ uculím se.

„Podívat se snad můžu ne?“ fňukne Hiro. S dravčím úsměvem zavrtím hlavou.

„Jsi zlý,“ nafoukne se.

„Ať se nepíchneš o kaktus nádhero,“ ušklíbnu se. Pak se vykloním z branky a sleduji Marka, jak zahýbá za roh. Proboha, doufám, že nehledal mě!

Zatracená sázka, za všechno může brácha!