Tajný svět Akyry

Proti sobě

Na chodbě třísknu pěstí do zdi. Tohle si sakra měli rozmyslet, ještě jim ukážu, kdo je Marek! Nemám náladu na zbytek školy, tak prostě zdrhnu. To ať si maminka vyžehlí. Z kapsy vytáhnu cigarety a jednu si zapálím. K sakru s Erikou! Vlastně s Erikem, půl roku snažení je v hajzlu. Mladická idiotština se stala závislostí a po víc jak půl roku, kdy jsem na cigaretu nesáhnul, to takhle zkopu. Nejsem vlastně ubožák, že se tu uklidňuji nějakou odporností? Uhasím cigaretu a odhodím ji do koše, pak se podívám na plnou krabičku, tedy skoro plnou, která přežila víc jak půl roku nedotečena a zmačkanou ji hodím do odpadkového koše.

„Ty idiote, taková škoda,“ zaúpí nějaký kluk, který se ke koši vrhne, aby zachránil, co se dá. Nevšímám si ho a zajdu do parku. Chodím bezcílně skoro do noci, když se vracím, uvidím staršího kluka, už jsem ho viděl dřív u Erika. Po chvíli poznám jeho bratra a ve zkárované trosce, kterou táhne, Erika. Takový ubožák, ušklíbnu se pro sebe, otočím se na podpatku a jdu pryč. Stejně neodolám a jdu za nimi dost daleko, abych se ujistil, že to oba zvládli. Teprve pak se odeberu domů.

„Marku kde jsi byl?“ uhodí na mě táta naštvaně. Mlčky ho obejdu a zamířím do kuchyně, kde si připravím večeři, aniž bych bral ohled na to, že je uvařeno nebo máme návštěvu, vydupu schody do patra a třísknu dveřmi, že se otřese celý barák. Sním mlčky večeři, a aniž bych se podíval na úkoly nebo učení, pokusím se utopit ve sprše a jdu spát.

Spát… celou noc ležím jako mumie, zírám do světlého stropu a z očí mi padají hořké slzy. Prokletý Erik, ani teď mi nedá pokoj! Před očima se mi promítají celé tři měsíce, co jsme byli spolu. Vlastně byli a nebyli. On byl jediný, kdo mě dokonale dokázal usadit už pohledem. Podívám se na elektronický budík, který ukazuje 13. Pátek čtyři ráno, no bezva. Jeden den lepší než druhý. Uslyším jemné zaškrábání na dveře a vzápětí se otevřou, cvakání drápků mi prozradí návštěvníka, který mi na tělo shodí vodítko.

„Taky nemůžeš spát, Zeusi? Máš pravdu na nespavost je nejlepší lék procházka,“ podrbu mého zachránce za uchem a vstanu. Natáhnu si džíny, košili, dole bundu a boty a vyběhnu se psem ven. Vrátíme se v momentě, kdy táta v šest hledá, Zeuse.

„To je dobré, na co vůbec vstávám?“ zavrčí na mě ospale. Neodpovím mu a zapadnu do postele, kde navzdory vycházejícímu slunci usnu. Vzbudím se, jak jinak, když slunce zachází. V minulém životě jsem nejspíš byl upír. Zívnu a sejdu dolů.

„Erik taky dnes nebyl ve škole. Volal jeho bratr, že je mu špatně,“ začne opatrně máma. Jen se ušklíbnu, bodejť by mu bylo dobře, včera ani nedokázal stát na vlastních nohách.

„Marku je mi jasné, že jsme ti to měli říct, ale báli jsme se, že budeš reagovat tak, jak jsi právě včera reagoval,“ povzdechne si Saya.

„Jo a proto jste mi s radostí vrazili kudlu do zad!“ zavrčím na ně.

„Nemůžu uvěřit, že ty jsi z naší rodiny. Marku uvědom si, že být gayem není ostuda a rozhodně ne neštěstí. Neštěstí je strávit celý život s někým, koho nemiluješ. Zničil bys život nejenom sobě, ale i tomu druhému. Promluv si s ním, určitě k tomu měl nějaký důvod. Vím, že to nebylo správné, ale taky není správné někoho odsuzovat, aniž bys věděl, proč tak jednal,“ zamračí se na mě Hitsoga, můj strýc, který žije s chlapem. Svého partnera nařkl z podvodu, aniž by si to ověřil, a pak mi tu káže.

„Ty máš co říkat strýčku. Zkus si nahánět nějakou holku, která ani holkou není a dělat ze sebe blbce před celou školou!“ zaječím na něho.

„Právě že dělám, nechci, abys udělal tu samou chybu, jakou jsem udělal já! Zatraceně, život je příliš krátký, abys udělal všechny chyby světa, aby ses z nich mohl poučit! Z toho co jsem viděl, jsi ze sebe dělal šaška dobrovolně, protože ona, on ti neříkal, abys za ním dolézal. Nehledě na to, ten kluk má víc rozumu než jsme my měli za celý život, pokud ho ztratíš, zůstaneš sám jako Ryuu. Jestli to chceš, tak jsi na nejlepší cestě!“ zaječí na mě strejda. V duchu si vzpomenu na prastrýčka, který žije sám uprostřed ničeho jen sám se sebou a který zešílel za své samoty, protože byl příliš hrdý na to, aby si přiznal, že by se mohl zamilovat do někoho jiného, než do koho chtěl. Viděl jsem ho jednou v pěti letech a v životě na tu ochlastanou trosku nezapomenu. Ne takhle nesmím skončit. Mimoděk se otřesu.

„To mi chceš jako říct, že kvůli tomu, abych tak neskončil, se musím smířit s lhářem? Nikdy to fakticky radši skončím tak jak prastrejda. Nebo si najdu někoho jiného!“ napadne mě.

„Pokud jsi ucítil ránu, když jsi ho viděl, tak ti každý druhý bude připadat jako shnilý pařez,“ odfrkne si strejda a odejde do obýváku, kde nejspíš sedí ten jeho protějšek, takže tam radši ani nejdu. Zazvoní mi mobil. Volá mi kamarádka, jestli nechci do kina. Nadšeně souhlasím, obléknu se a vyběhnu z domu. Ke kinu dorazím v poslední chvíli,

„Ahoj Aiko,“ usměji se na černovlásku, která vypadá jako by měla zaškrtit celý svět.

„Prosím tě, kde jsi? Málem jsem tu mohla hrát kuličky do právě udělaných důlků,“ vyjede po mně. Otočím se, jestli za mnou ještě někdo není.

„Jsem tady, ty mě nevidíš?“ zeptám se udiveně.

„Vidím a mám chuť tě zaškrtit, ale až po kinu, lístky už mám,“ zasměje se a zavěsí se. S úsměvem zajdeme dovnitř a já jí dám peníze za můj lístek. Zrovna stojíme ve frontě na popcorn, když si všimnu Erika. Nevypadá, že by mu bylo špatně, i když je šíleně bledý a opírá se o jakého si bruneta. Do mě se něco zabodne jako dýka. Mám na něj vztek, jak hrom nejradši bych tam šel a tomu frajerovi, co objímá Erika, dal jednu obrovskou pěstí! Zajdou do sálu, do kterého máme jít i my, aspoň je budu mít pod dohledem! Rychle koupím občerstvení a jdeme s Aiko dovnitř. První co udělám, zjistím, kde Erik sedí. Výborně, jsou ještě o něco níž než my, budu mít krásný výhled. V ten moment se Erik otočí, a pokud to vůbec jde, je ještě bledší. Naše oči se střetnou.

Ráno se probudím s třeštící hlavou a s žaludkem jako na vodě, který se mi vzápětí zvedne.

„U postele máš kýbl,“ zaslechnu bráchu a jen se nad kýbl s nadšením nahnu.

„Jak ti je?“ zeptá se brácha.

„Hádej, můžeš třikrát,“ ušklíbnu se a lehnu si.

„Můžeš mi říct, proč ses tak zlískal? Máma šla do mdlob,“ povzdechne si.

„Prasklo to a ztratil jsem ho, stačí?“ zeptám se mdle.

„Jak to poslední den mohlo prasknout, když to vydrželo tři měsíce?“ zeptá se Hiro.

„Díky, jedné krávě, která si u něho chtěla šplhnout. Mimochodem, je to ta, co tu byla hned ze začátku,“ zaskuhrám.

„Některé ženské jsou svině,“ uleví si brácha a odejde. Za chvíli se vrátí s polévkou. Podívám se na něho jako na idiota.

„To si vážně myslíš, že to v žaludku udržím?“ zeptám se jich.

„No jestli ne, má mamka připravenou umělou výživu,“ cuknou bráchovi koutka. Jen obrátím oči v sloup a zkusím to, kupodivu se mi žaludek uklidní.

„Brácho, omlouvám se, neměl jsem ti klást tak debilní podmínku,“ povzdechne si.

„Ty za to nemůžeš, minimálně z půlky, taky jsem se neměl sázet. Jestli chceš vědět, co jsem měl přichystané pro tebe tak je to, posluhování. Snídaně až do postele, úklid a podobně,“ ušklíbnu se. Brácha jen zasténá.

„Zkus mu to vysvětlit, snad to pochopí,“ podívá se na mě.

„Jasně, to je jako mluvit do hluchého dubu, navíc nenávidí gaye,“ povzdechnu si.

„Pak je to korunovaný vůl a ty si najdeš někoho lepšího. Volal Kaito, jestli bys s ním nešel do kina,“ smete Marka z povrchu zemského a hodí mi další nabídku.

„To si fakt myslíš, že se tam dohrabu?“ zasténám.

„Teď ne v sedm,“ obrátí oči v sloup.

„Kolik je?“ zní moje další otázka.

„Je pátek, dvanáct hodin. Jo, a jestli nevíš, jak ses sem dostal, tak jsem tě dotáhnul,“ odpoví mu detailně brácha. Fajn, to máme zodpovězenou i poslední otázku. Znovu si lehnu a s poznámkou ať mě vzbudí v pět, znovu usnu. To byl blbý nápad se kvůli takovému dementovi opíjet! Brácha mě vzbudí před pátou, a když se oblékám, nemá uštěpačný poznámky. Myslím, že se cítí provinile.

„Jak ti je?“ zeptá se mě.

„Líp než v poledne a nad ním se netrap, když nechtěl vysvětlení, nemá cenu se nad ním trápit. S blbem nehodlám trávit zbytek života,“ pokrčím rameny. Jo to se daleko líp řekne, než provede, už jste se někdy snažili vytáhnout třísku, kterou máte u kosti? Je to prakticky nemožné, hlavně bez operace.

„Máš dobrý přístup, to se mi líbí,“ usměje se brácha.

„Víš co? Ty tvoje idiotštiny mě celkem chybí, je škoda, že jsi o ně přišel, i když to špehování mi vadilo!“ dodám rychle. Hiro se jen pousměje a jde otevřít, protože někdo zazvonil. Tuším, že to bude kámoš, tak jdu rovnou za ním.

„Čau Kaito, jen se obuji a můžeme,“ zavolám přes rameno.

„Fajn počkám, Motýlku,“ zapřede Kaitův hlas. Aby bylo jasno má svého přítele jo? A pak kdo by chtěl chodit s cvokem, který se co chvíli vrhá do náruče někoho jiného? Ale i tak musím říct, že je mu věrný, jak to mělo zajít dál než ke škádlení Kaito spustil ječák a kluk, který nepochopil, že jde jen o škádlení, nejčastěji jel do nemocnice, nezřídka si na něj došlápl i Kaitův přítel, který je fakt vazba.

„Nevadí Jirovi, že mi tak říkáš?“ pousměji se.

„Ne, nevadí, jemu by vadilo jen to, kdybys mě zval do postele,“ zasměje se Kaito. Jen obrátím oči v sloup a vyrazíme do kina.

„Co se stalo?“ zeptá se mě Kaito.

„Proč by se něco mělo dít?“ zeptám se ledabyle.

„Jsi bledý jak smrt, smutný a včera tě Jiro viděl, jak tě tvůj brácha táhne ztřískaného z hospody. Ty nejsi ten typ, co by vymetal hospody jen tak pro zábavu,“ mrkne na mě Kaito. Smutně se pousměji kamaráda z bývalé školy jen tak neoklamu.

„Tak o co jde?“ zeptá se mě.

„O kluka,“ odpovím mu a vysypu mu všechno, co se za těch pár měsíců stalo. Kupodivu má stejný názor jako já, i když mi řekne, že si za to tak trochu můžu i já. Nemusí mi to říkat, vím to. Už lístky má tak chvilku postojíme před bijákem, při čemž mě trochu podpírá, ještě rovně stát nedokážu. Pro někoho jiného to musí vypadat jako bych se k němu důvěrně tiskl, ale je mi to fuk. Když začnou pouštět, jdeme do sálu, něco takového bych v žaludku neudržel a Kaito to nejí, sedneme si a povídáme si. Za krkem ucítím zase to svrbění, jako by mi něco lezlo po krku. Je to stejné jako v předsálí, otočím se a v dalším momentě ztuhnu, cítím, že mi z tváře prchají poslední zbytky barvy, pokud tam nějaké byli.

„To je on?“ kývne Kaito k Markovi. Taky se otočil, aby viděl, co mě vylekalo.

„Jo, to je on a jak vidím, už si stačil najít holku, proč já se vůbec o to zajímám?“ zavrčím a otočím se zpátky. Ani netuším, proč je mi do breku.

„No tak, Motýlku, někdo takový ti za to nestojí,“ obejme mě Kaito. Stulím se k němu, je to, jako by mi srdce trhali na cucky.

„Já to vím, ale stejně to bolí,“ zašeptám tiše.

„No tě bůh,“ povzdechne si Kaito zděšeně. Nechápavě se na něho podívám.

„Ty ses do něj zabouchl,“ konstatuje fakt, který vím už tři měsíce. Smutně se pousměji a opřu si hlavu o jeho rameno. Je mi tak dobře.

„Všechno bude fajn, Eriku,“ pohladí mě. V dalším momentě mě něco prudce zasáhne do hlavy a Kaita do ruky. Oba se naštvaně obrátíme a stejně tak polkneme. Naše oči se střednou se zuřícíma očima Marka.

„Em, promiňte, sedíme úplně vzadu a moje přítelkyně špatně vidí, nevadilo by vám, kdybychom si prohodili místa?“ ozve se nějaký kluk. Pár lidí ho pošle do prdele, ale my to vidíme jako perfektní příležitost utéct tomu blbci a tak souhlasíme. Kluk se na nás vděčně usměje a my se skryjeme před Markovým pohledem do tmy.

„Ten pohled je hrozivý,“ zasýpá Kaito.

„Jo, jenže ty s ním nebudeš ve stejné třídě,“ zaúpím. To mám skvělé vyhlídky!

„Nevšímej si ho,“ poradí mi Kaito.

„Jak vidíš, umí se připomenout,“ podívám se na něho a naráz se rozesmějeme.

„Třeba se k tobě vrátí, když tak vyvádí,“ zadumá Kaito.

„Jenže já už ho nechci,“ odpovím mu. Bohužel tón mého hlasu mluví o opaku. Kaito se uculí a poplácá mě po ruce. Pak se už soustředíme na Van Helsinga. Z kina jdeme dobře naladěni a jeho přítel mě hodí autem domů. Poděkuji mu. Takhle jsem se krásně vyhnul Markovi. Vyhnout se mu se mi podaří i o víkendu, kdy si přijde pro štěně.

Večer jdu za mamou.

„Mami, ostříháš mě?“ zeptám se jí. Chudák na mě vytřeští oči a ptá se, jestli si to nechci rozmyslet. Zavrtím hlavou, už nechci vypadat skoro jako holka. A tak mě máma ostříhá na krátko. Dlouhé vlasy jsou minulost. Aspoň pro teď.

V pondělí ráno sedím na posteli, oblečený do normální uniformy a prohrábnu si krátké vlasy. Je to šílený nezvyk.

„Eriku, snídaně,“ zavolá zespodu máma.

„Hned jsem tam,“ zavolám a zvednu se. Je čas kousnout do kyselého jablka. Seběhnu dolů a třísknutím pozdravím bráchu, který studuje nabídku nemovitostí. Máma sice řekla, že mají zůstat u nás, protože Ayame bude potřebovat pomoc a její matka není jedna z nejlepších. Naše ji nemá ráda. Stejně Hiro hledá dům, kde by mohli bydlet spolu sami.

„Hodně úspěchů ve škole a nezapomeň mi poslat obrázek Marka,“ zabručí, aniž by vzhlédl od novin.

„Jestli chceš tip, tak jedna sousedka ob dva domy, ten svůj prodává a stěhuje se k dceři,“ nadhodím a tím si získám jeho pozornost. Řeknu mu podrobnosti a Hiro to vezme kývnutím na vědomí. Nasnídám se a vyrazím do školy. Nikdo si mě ani nevšimne, i když drbačka o mě jde ze všech úst, samozřejmě notně přikrášlená. Ještě se stavím u ředitele, že má u nás štěně a klušu do třídy, kam dorazím po učiteli. Omluvím se mu a za hrobového ticha, kdy na mě každý zírá, včetně Diany, která má pant na lavici. Rozhlídnu se a koutkem oka zahlédnu, že se Marek přestěhoval na druhý konec učebny a na jeho místě sedí holka. Jdu si sednout a s holkou se pozdravím. Pozná mě až po hlasu a překvapeně zamrká, pak se usměje.

Začnu dávat pozor a je to celkem v pohodě, tedy do přestávky.

„A copak, kde jsi nechal vlasy? A co opička? Doufám, že se tvůj přítel nezlobil,“ zavrčí vedle mě hlas Marka.

„Ono ti do toho něco je? Odpovím ti, není. Takže sklapni a dej si odchod,“ ušklíbnu se na Marka.

„To mi říkáš po tom, co ses po mě skoro tři měsíce plazil?“ pozvedne obočí Marek. Nad tou absurditou se musím zasmát.

„Máš snad zatmění mozku? To ty ses plazil po mně, na rozdíl od tebe mám na to svědky, jestli chceš, aby se někdo po tobě plazil, řekni si Diane,“ ušklíbnu se.

„Jo řekni si mě zlatíčko,“ ovine mu Diane ruce kolem krku.

Když ucítím Dianiny ruce kolem krku, úplně se otřesu hnusem.

„Tobě bych neřekl, ani kdybych potřeboval políbit posranou prdel. Svině, co shazují druhé, aby měli vlastní prospěch, nenávidím ještě víc než lháře a sundej ze mě ty chapadla,“ odhodím ji od sebe. Nestarám se, že sebou srazí ještě pár lavic a přistane na zemi. Chladně se dívám, jak se zvedá a s posměchem, který zní třídou, utíká pryč. Pak se zaměřím na dveře, kterými vejde Erik, a skoro zasténám bolestí, když do žaludku dostanu druhou ráno, jakoby potvrzení té první.

„S tím klukem už se nesejdeš!“ zavrčím na Erika.

„Jo? A to jako proč?“ ušklíbne se Erik.

„Protože to říkám,“ zavrčím. Erik položí kelímek na lavici a podívá se na mě.

„A co že to říkáš? Pro mě neznamenáš ani tolik, abych si o tebe otřel boty. Nesnáším lidi, co odsuzují předem a pak ještě poroučení. Jsi ubožák,“ odsekne mi Erik. Neudržím se a vrazím mu facku. Jenže tentokrát si to nenechá líbit, podívá se na mě a vzápětí odletím s bolavou čelistí ke zdi, o kterou se zastavím. Z rozseklého rtu se mi valí krev.

„Řeknu ti to naposledy, jdi mi z cesty. O někoho jako jsi ty, nestojím,“ podívá se na mě opovržlivě. Otočí se a sedne si do lavice. Uznám, že jsem to přehnal, ale omlouvat se nehodlám. Sednu si do své nové lavice a snažím se ho nevšímat.

Od něj už budu mít pokoj, stejně jako od té harpyje. Proč mě to v jeho případě tak bolí?!