Tajný svět Akyry

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

V úterý se zvednu s postele jako mátoha, vůbec jsem nemohl spát, hlavně kvůli těm ranám, nejspíš budu vypadat jako velikonoční vajíčko. Nechápu, o co těm holkám jde. Kluka přece nezískají tím, že budou likvidovat konkurenci. Nebo si myslí, že jo? Vůbec jim nerozumím a nikdy nebudu. Poprvé v životě jsem šťastný, že jsem gay. Beze srandy.

„Eriko, vstávej a pojď na snídani,“zaječí máma. Zpozorním, proč mi říká hned ráno Eriko? Vyjdu ze svého pokoje a opatrně nakouknu přes zábradlí, no koho tam nevidím? Marka. Co ten idiot tady dělá??? Potichu se vrátím do pokoje, zamknu, kdyby náhodou bráchu napadlo špehovat, a začnu se oblékat, tentokrát si vlasy sepnu do culíku, a vyjdu z pokoje s aktovkou, hned v úvodu se skoro přerazím o bratra.

„Tohle řeknu Ayame,“ zavrčím výhružku na bratra a víc si ho nevšímám.

„Eriko, počkej,“ zařve na mě a zatahá mě za sukni, kterou mám za pasem, zatraceně! Upravím se a seběhnu dolů.

„Dobré ráno,“ pozdravím a jako překvapeně se koukám na Marka, který u sebe chová jedno ze štěňat.

„Nechceš si ho nechat? Nějak k tobě přilnul,“ vyhrknu. Hned bych si nejraději nafackoval. Marek chvíli uvažuje.

„Proč ne? Ale zatím ho nechám u mámy,“ usměje se a jde ho zanést. Sednu si ke stolu a začnu snídat.

„Dobrou chuť “ ozve se Marek. Poděkuji mu.

„Proč tu jsi?“ zeptám se ho.

„Přišel jsem tě doprovodit,“ usměje se na mě. Povzdechnu si. To musí těm husám dávat záminku navíc?

„To jsi nemusel, do třídy trefím i sá…sama,“ rychle opravím přeřeknutí. Doufám, že si toho nevšimnul. Hiro se málem udusí na koláči, prudce ho kopnu do nohy a dělám jako, že nic. Vezmu si můj oblíbený a jím, sním ještě dva, než mám dost. Vezmu si svačinu a tašku hodím přes rameno a můžu jít, podívám se na Marka, který se spokojeně culí.

„Co zase je?“ zeptám se a podívám se, jestli nemám něco obráceně. Ráno jsem byl tak mimo, že je docela možné, že jsem si dal prsa na záda. Nic všechno pořádku, znovu se nechápavě dívám na Marka.

„Nic jen jsem rád, že nejsi jako všechny holky, co počítají kalorie, aby náhodou neztloustli. Je mi to líto,“ zamumlá nakonec a přejede mi po modřinách a zastaví se na té na stehně.

„Za žárlivost tasemnic se omlouvat nemusíš, i když je to vlastně tvoje vina,“ usměji se a otočím se tak, že švihnu Hira jako by omylem do ramene. Hned ho přejde dušený řehot a on bolestně zaúpí.

Vypochoduji do chodbičky, kde se začnu obouvat a Marek jde nejistě za mnou a stále v šoku se otáčí po Hirovi.

„Je tvůj bratr normální?“ zeptá se mě na chodbě nejistě.

„Vždycky jsem o tom pochyboval,“ ujistím Marka a počkám na něho, bleskově se obuje a jdeme do školy. Cesta tam celkem jde, ale u školy je horor, hned za bránou čeká celé hejno slepic. Marek to vylepší ještě navíc tím, že mě vezme za ruku, no horor! Nejlepší na tom je, že mi ji stisknul tak, že ji nemůžu vytrhnout! Vlastně ani nechci. Do zad se mi zabodnou dost vřelé pohledy, kdyby pohled zabíjel, jsem mrtvola. Vypadá to na dost perný den. Doufám, že se nezapomenu jako včera a zase nepůjdu na klučičí záchod místo na dívčí! To byl pěkný trapas. Jestli mě někdo viděl, když jsem odtamtud vystřelil, tak budou mít dobrou palebnou pozici.

Nikdy jsem nevěřil tomu, že bych se musel o kluka prát se ženskýma! S kluky, to chápu, ale ne se ženskýma, vždyť jsem gay proboha a Marek určitě není, takže nevím, co blbnou.

Proč jen není gay? Povzdechnu si tiše pro sebe.

„Stalo se něco?“ zeptá se mě starostlivě Marek.

„Ne nic se neděje,“ usměji se na něho křečovitě a vyprostím ruku ze stisku.

„Je ti nepříjemné, když tě držím za ruku?“ zeptá se zaskočeně. Nezadržitelně zrudnu, co mu sakra mám říct?

„Ne, jasně, že ne, jen jsme u skříněk,“ usměji se a začnu levou ladit kombinaci zámku.

„Ty jsi levák?“ podívá se na mě překvapeně.

„Umím ovládat obě ruce stejně,“ pousměji se a otevřu ji.

„Tak to ti závidím,“ povzdychne si Marek. Jen se zasměji.

„Krásný smích, na tobě vlastně není nic, co by se mi nelíbilo, Eriko. Jsi tak upřímná, nesnáším přetvářku v jakékoliv podobě,“ povzdechne si Marek a vezme do prstů jeden pramen mých vlasů. S klidem vám můžu odpřísáhnout, že nikdy a nic nebylo erotičtějšího než tohle. Při tom se začnu cítit jako ten největší podrazák na světě.

„Marku, musím ti něco říct…“ vyhrknu. Jestli mu to neřeknu hned, bude to ještě horší.

„Teď ne, Eriko,“ zašeptá Marek, usměje se a v zápětí ucítím jeho polibek na rtech. Zamrazí mě a v další vteřině mu polibek oplatím. Jestli to k něčemu můžu přirovnat tak k blesku, který do vás vletí a zůstane tam. Po chvíli se mi vrátí rozum a prudce ho odstrčím.

„To nesmíme,“ vyhrknu zděšeně. Tohle se nesmělo stát, musím mu to říct, než bude pozdě. Pípne mi zpráva v mobilu.

„Vydrž moment, musím ti něco říct,“ vytáhnu mobil a přečtu si zprávu od bráchy, málem mě vezou.

‚Nezapomeň, že nikomu nesmíš říct ani slovo. Část dohody. Hiro‘

Zděšeně zavřu oči. Sakra, na to jsem zapomněl! Jsem totálně v prdeli! Nikomu to nesmím říct, a jestli o tom ceknu a Hiro se to dozví, může si diktovat podmínky, jaké chce. Nejspíš by to byli úkoly v posteli. Jasně, nemá se to jak dozvědět… pokud tady na škole nemá špeha, čemuž moc nevěřím. U něj je možné i to, že brambory se sami doplazí z obchodu domů, naškrábou se a dají vařit!

„Co jsi mi chtěla říct?“ zeptá se Marek, když se přestanu věnovat telefonu.

„Že není moc dobrý nápad takhle dávat o mě zájem, když to nemyslíš vážně,“ vyhrknu první, co mě napadne.

„Ale já to myslím vážně. Ty jsi ta nejúžasnější holka, co znám a chtěl bych s tebou strávit zbytek života,“ usměje se na mě Marek. Proboha, jak jsme se dostali od letmého shledání k vážnému chození, tohle nedopadne dobře, ať se na to podívám, z kterékoliv strany chci!

„Nemyslíš, že bych o tom měla rozhodnout i já s kým chci strávit zbytek života?“ zamračím se na něho. Marek se na mě překvapeně podívá, asi na odmítnutí moc není stavený, no co? Ať si zvyká, že každý kolem něj nebude skákat, jak on si pískne.

„Ty jsi vážně báječná, takhle mě nesetřel ani brácha a ten to umí. Tak zatím budeme jen kamarádi a budeme se vídat, jen taková malá randíčka,“ mrkne na mě svýma očima. Málem se mi podlomí nohy úžasem, z tohoto úhlu vypadají jeho oči jako tmavé fialky.

„Jsi hluchý nebo předstíráš idiotství? Teď jsem ti řekl-a, že nic takového nebude! Aspoň prozatím,“ zavrčím na něho. Marek si smutně povzdychne.

„Tebe zkrátka neoblafnu, že a to jsem se tak snažil,“ podívá se na mě očima, jako půlnoční nebe, plnýma smíchu. Co ten kluk má za oči?!

„Ne,“ zavrtím hlavou tvrdohlavě. O něco takového se pokoušel brácha, když nepochodil, oznámil mi, že bych byl skvělý právník. No uvidíme.

„Jsi zlá, ale dobře, tak budeme jen kamarádi,“ uculí se na mě a jdeme do třídy. Já jdu se s kloněnou hlavou, předstírat někoho jiného je těžší a těžší. Nejraději bych se na všechno vykašlal i na celou sázku, kdyby to neznamenalo skočit bráchovi na tři měsíce do postele. Takhle mohu jen doufat, že marek to pochopí a nebude to brát tragicky, i to, že jsem gay. Zatraceně, proč jsem se musel zabouchnout přímo do něho?!

„Jak dlouho si myslíš, že bude trvat, než svolíš k rande?“podívá se na mě koutkem oka Marek.

„Tak dlouho dokud z nebe nebudou padat perly,“ zasměji se a uteču mu do třídy.

„No počkej, ty ještěrko,“ zasměje se Marek. Další odmítnutí nebere moc tragicky.

„Kdo si počká, ten se dočká, já spěchám,“ směji se mu a rychle zapadnu do lavice. No zapadnul bych, kdyby tam neseděla Diane.

„To je odteď moje a Markova lavice, ty se kliď z cesty,“ podívá se na mě Diane věčně.

„to bych radši seděl s podrážděnou kobrou než s tebou, zvedej svoje tělo a odkráčej nebo ti pomůžu. Na zmije jsem alergický!“ ozve se za mnou podrážděně Marek.

„Líbí se ti moje tělo, Marku?“ vypne se ve své, o dvě čísla menší uniformě, Diane, aby dala vyniknout svým křivkám a já ač jsem gay, musím uznat, že parádním! Marek ji lhostejně přejede pohledem, i když ostatní spolužáci jen slintají a křivě se usměje.

„Nejsem na vykoukané zboží, to si nabízej na ulici,“ poznamená klidně. Diane ho probodne vražedným pohledem, pak mě a klidí se z lavice. Je mi jasné, že to dřív nebo později odnesu já. To ti vážně pěkně děkuji Marku!

„Marku, doufám, že jsi s touhle hnídou neklesl moc hluboko, z bahna se těžko dostává!“ zasyčí Diane, když ho míjí.

„Jak z kterého Diane, abych řekl pravdu, spíš bych ve svých očích klesl do bahna s tebou než s Erikou,“ odstřelí  Diane znovu Marek a s klidem si sedne do lavice. Mlčky následuji jeho příkladu. Tohle dost přehnal.

„Neměl by ses ji omluvit?“ zasyčím na Marka.

„Nevím, proč už jsem ji naznačoval dávno, že o ni nestojím, ale tak natvrdlou ženskou, aby fakt někdo pohledal!“ odpoví šeptem.

„Tak natvrdlého vola jako jsi ty taky! Některé věci se prostě neříkají!“ skoro zaječím na Marka, který na mě vyvalí oči.

„Podívej se, jak ti ublížila, celé tělo máš jednu modřinu a ty se ji ještě budeš zastávat?“ zařve na mě Marek.

„A co? To je mezi mnou a jí, mezi nikým jiným! Není správné, aby ses do toho pletl! Nepotřebuji idiota, který se pere s větrnými mlýny a taky ne blbce, který uráží každého, co ho naštve! Tohle se prostě holkám neříká a už vůbec ne před celou třídou jsi normální buran z balíkova!“ zaječím na něho vztekle. Teď mě vážně namíchnul!

„Dobře omlouvám se ti,“ zaječí Marek.

„A proč se omlouváš mně? Mě jsi urazil?“ zařvu na něho vztekle. Zůstane na mě zírat jako pako a pomalu si začne přehrávat celý minulý hovor. V momentě, kdy mu celá skutečnost začne docházet, začne rudnout jako paprika. Teď se ani Diane nedivím, defakto jí řekl, ať jde šlapat a jeho neotravuje, to se fakt žádné holce neříká, jemu taky než něco dojde, trvá věčnost. Kdyby se ta holka rozbrečela, nedivil bych se, o to horší je, že Diane nebrečí, rovnou vymýšlí pomstu. Tohle nedopadne dobře. Marek zkoprněle vstane a hned se Diane celý rudý omluví, ta se na něho podívá a odvrátí hlavu.

Sám sebe se zeptám, jestli jde taková urážka smazat pouhou omluvou.

S povzdechem se složím do lavice, ještě ani nezačala první hodina a já jsem unavený jako po honu na čarodějnice.

„Promiň, když jsem naštvaný nevím, co blábolím,“ sedne si vedle mě zkormouceně Marek a smutně se na mě podívá. Nevěnuji mu ani pohled a obrátím se na nějakou holku, jestli mi půjčí sešit, co naposled dělali. Holka mi ho bez řečí půjčí. Poděkuji a přepíšu si do sešitu poslední jejich látku, pak sešit vrátím.

„Eriko, zlobíš se na mě?“ podívá se na mě Marek psíma očima. Dělám, že se učím.

„To je hrůza, se mnou se teď nebudou bavit ani dveře od třídy,“ zaskučí Marek. Dobře mu tak! Hodinu nějak přetrpím a pak další až do oběda, kdy mě tři holky pozvou na oběd, tedy, abych si s nimi ten oběd snědl. Marek se za mnou smutně dívá.

„Nikdo se tě neprosil, aby ses mě zastávala, huso!“ zaječí za mnou Diane. No prosím za dobrotu na žebrotu.

„Taky jsem se nezastávala tebe, ale svého názoru, slepice,“ prohodím přes rameno a víc si jí nevšímám.

„Ty máš tedy odvahu, takhle setřít Marka a vzápětí ještě Diane. A hned první den,“ uchichtne se jedna holka. Jen pokrčím rameny, co na to mám říct?

„No ne, krasavice,“ zahučí na nás jedna banda fracků, oni se do puberty totiž ještě neprobojovali. Jejich zálibou je zvedat holkám sukně nebo pod ně čumět, když jdou do schodů. Díky bohu za černé kraťasy. Nevyhneme se tomu ani teď, zatím co moje společnice ječí a rudnou, ti parchanti z toho mají ještě větší srandu, s klidem nastavím svůj zadek v kraťasech a zeptám se jejich magorského vůdce.

„Copak? Chceš mi ho políbit? Měl bys počkat, až budu po velké, to se na takového prasáka hodí,“ ušklíbnu se a projdu kolem něho. Tentokrát vyjdu jako vítěz.

Sednu si pod strom a je mi ukradené, jestli si ke mně někdo sedne nebo ne. Za pár dní mám téhle školy po krk.

„Pěkná reakce, ti se toho nevzpamatují snad celý rok. Ale ty kraťasy jsou dobrý nápad, hned zítra odzkoušíme,“ zasměje se nějaká holka. Překvapeně zvednu hlavu. Nade mnou stojí docela sympatická holka s partou, která se na mě culí.

„Můžeme se přidat?“ zeptá se bruneta za ní.

„Jasně,“ usměji se. Posedají si kolem mě a brunetka mi podá ruku.

„Jsem Saya a tohle je Moe,“ představí nesmělou dívku, která se na ni usměje. Než skončí oběd, zjistím, že ty dvě spolu chodí a ostatní to berou s klidem. Po obědě se vrátím do třídy.

„Jak se ti kecalo s mojí sestrou?“ zeptá se štiplavě Marek. Nechápavě se na něho podívám.

„Saya je moje sestra. Bohužel, nejradši bych se k ní neznal,“ zavrčí Marek.

„A to jako proč? Saya je milá dívka,“ nechápavě se na něho podívám.

„Je lesba, nesnáším je a taky nesnáším gaye a další teploprdelky,“ zavrčí Marek. No a je to. Moje naděje, že někdy spolu budeme šťastni, se rozplyne jako pára nad hrncem. Sbohem moje růžové sny o naději na někoho kdo by mě miloval. Lépe řečeno, že by mě miloval Marek.

„No tak to tě lituji, jak vidím i dokonalý kluk může mít mezery jako vrata, protože bez tolerance se dnes žít nedá,“ usadím ho chladně a sednu si do lavice.

Nějak přetrpím dvě odpolední hodiny a vyrazím ze školy.

„Eriko, počkej, já to tak nemyslel,“ zastaví mě Marek u brány. Ledově se na něho podívám, můj dojem, že Marek je perfektní kluk, nějak dostává prekérní trhliny.

„Ahoj bratříčku, musím nečekaně do práce a nestihnu se vrátit s Diem, že ho vezmeš domů,“ vrazí nějaký kluk Markovi vodítko do ruky.

„Jasně Minoru, zdržíš se na tak dlouho, abych ti představil svoji Eriku?“ usměje se na kluka Marek.

„tohle je Erika? Hm… moc mě těší,“ usměje se kluk, posune si brýle na nose a podá mi ruku. Bez zaváhání mu ji stisknu.

„Mě také, ale my dva spolu nechodíme a pochybuji, že někdy budeme, sbohem,“ usměji se, vytrhnu ruku s klukova sevření a s naprostým klidem odcházím.

Se šokem se dívám za Erikou, která mě tak znemožnila před bratrem.

„Tak konečně nějaká slečna, která má dost rozumu, aby od tebe dala ruce pryč a v čas?“ ozve se za mnou Saya.

„Drž hubu,“ zavrčím na sestru.

„Ty ji drž bratříčku, škoda že ta nečekaná rána nepotkala mě, hned bych si dal říct. Nevadilo by mi, že…“ zmlkne Minoru.

„Dej se do kupy a přestaň být předpojatý idiot, jinak nemáš šanci,“ usměje se sestřička a jde někam s Moe.

„Sakra o co tu jde?“ zavrčím. Znám ty dva dost dobře, aby mi došlo, že ty narážky nebyli jen tak.

„Otevři oči a přemýšlej. Být tebou napřed ji vyslechnu a pak soudím, všechno může být jinak,“ podívá se na mě Minoru a nechá mě tak stát jako idiota.

Co k čertu dělám špatně?