Tajný svět Akyry

Den blbec

Pokojem se rozezní otravný budík, zatraceně, neříkejte mi, že je pondělí! Rozlepím oči a sáhnu po rozvrhu. Včera jsem byl líny si nachystat věci no tak to musím dohnat. Podívám se na rozvrh a vytřeštím oči na poslední hodinu, kdy je tělocvik. Co já budu dělat?! A kde se vůbec budu převlékat?! Panebože to snad ne.

Nenávidím pondělky už ze zvyku. Teď je budu nenávidět ještě kvůli tělocviku, to jsem si mohl myslet, že se něco vyštve. Nejradši bych se zahrabal pod zem.

„Eriku vstávej nebo tě vykopu z postele a hodím do ledové vody, nebo se mám k tobě přitulit a budeme si celý den užívat?“ vrazí do pokoje brácha, to poslední spíš zavrní. Netuším, odkdy je tak nadržený. Nahmatám něco pevného a poslepu to hodím k údajnému místu výskytu Hira. Bolestné zařvání mě ujistí, že jsem se trefil.

„Hiro, zase obtěžuješ bratra? Eriku vstávej, nebudu ti ten čaj ohřívat,“ ozve se máma z kuchyně. Má pořádný ječák, takže ji slyšíme perfektně.

„Mami a můžu se oběsit? Já do školy nechci!!!“ zaskučím, tři vykřičníky ji snad přesvědčí o naléhavosti případu. A taky, že jo. Rychle vyjde nahoru.

„Co se stalo?“ zeptá se už normálním hlasem.

„Máme tělocvik a já se nemůžu převléct před ostatními, hned by to poznali,“ zasténám. Pro Hira je to nejspíš nejlepší náplast na bolest, protože se hned zlomí v křečích a chláme se jako trhlý. No nezabili byste ho?

„No to je problém, ale neboj, něco s tím uděláme,“ mrkne na mě a začne se přehrabovat v prádelníku odkud vytáhne černé šortky z pevné látky. 

„Když si tohle vezmeš pod tepláky, tak nikdo nic nepozná, ale nesmíš být nadržený. Popros učitele, jestli by tě nenechal převléknout v kabinetě,“ hodí mi je. Uznám, že to není zlý nápad, horší to bude, až se vzruším, když uvidím Marka. Ne to se nesmí stát! Prostě se na něj nebudu dívat a basta. No jo, ono se to líp řekne, než udělá. Hrozně by mě zajímaly ty oči, jsou snad tmavomodré, tmavozelené nebo dokonce černé?  To se skutečně nedalo poznat. S povzdechem se začnu oblékat, slipy na to si hned dám ty šortky a natáhnu se pro podprsenku s umělými prsy. Netuším, jak někdo může nosit něco tak nepohodlného jako jsou prsa! Já je sice taky mám, ale nevisí mi dolů a jsem tomu skutečně rád! Nakonec školní sukni a halenu, ještě na to sáčko, podkolenky a je to, počkat ještě vlasy, po chvilce přemýšlení si je spletu do dvou cůpků. Hotová Anča, povzdechnu si a s taškou seběhnu dolů, tělocvik mám v něm.

„No brácho, nechceš se mnou chodit? Já tě vyměním za Ayame!“ vyvalí na mě brácha oči. Rozkročím se a přemýšlím, jestli nebude moc nápadné, když mu vyrazím pár zubů.

„Eriku, já tě varuji, nebudu platit zubaře a ty si sedni taky a přestaň provokovat,“ třískne máma Hira po hlavě šufánkem.

„Auu, mami, ty snad chceš, abych byl blbší než teď?“ zaúpí Hiro.

„Pochybuji, že by to víc šlo,“ poznamená máma a dá na stůl snídaně.

„Ale to víš, že šlo, ale to by se už dostal na úroveň trilobitů a to přece nechceš,“ vejde táta do kuchyně a políbí mámu.

„Já už jsem myslela, že je za tímhle obdobím,“ podiví se máma a já jdu do kolen. Beztrestně se bavím na Hirův učet, protože si před tátou nic netroufne, jen mi naznačí vyražení zubů. Samolibě se usměji.

 Rychle se najím a než kdokoliv zvedne hlavu, jsem v předsíni a s rozloučením vyběhnu do školy. Dvacet metrů před ní už tolik elánu nemám.

Zpomalím do hlemýždího tempa a loudám se k bráně.

„Eriko, tak počkej přece,“ zaslechnu za sebou. Až teď si uvědomím, že to někdo volal na mě. Překvapeně se otočím a uvidím, jak se za mnou žene Marek. V dalším momentě mě zachvátí panika.

„Uf, konečně, volám na tebe už od supermarketu, ty jsi mě neslyšela?“ podiví se Marek.

„V tom hluku, co dělají kamiony, se nedá nic slyšet,“ pokrčím rameny. Mám štěstí, že i po mutování mám spíš dívčí hlas než mužský. Dost mě to štvalo, protože v bývalé škole si ze mě dělali legraci, právě kluci, tak jsem si tam nikoho nenašel. Ale zase tak velký rozdíl to není, spíš dělali naschvály, protože věděli, že jsem gay.

„To je pravda,“ povzdechne si Marek a zařadí se vedle mě. Neprotestuji a jdu s ním do školy.

„Musíš mi pořádně ukázat, kde bydlíš, včera jsem tě s Diem chtěl pozvat na procházku a vůbec jsem to nenašel,“ podívá se na mě Marek. Zachvátí mě další panika a jen tak, tak to nedám na sobě znát.

„Kdo je Dio?“ zeptám se s menší panikou.

„Zeus nebo Die, náš pes. Doteď nedokážu pochopit, jak ho někdo z rodiny mohl tak debilně pojmenovat. Když na něho zavolám tak se otočí snad každý,“ obrátí Marek oči v sloup.

„No ale zase máte výhodu, že se tak nejmenuje každý pes a nepřiběhne k tobě třicet psů, aby sis vybral,“ snažím se utajit smích. Moc mi to nejde.

„To je taky pravda,“ usměje se na mě Marek. Chvilku mi trvá, než smích ovládnu.

„Co máte za plemeno?“ zeptám se Marka, než ho napadne se vrátit k předešlému tématu. Rozhodně nechci, aby to věděl. Chci, aby se do mě zamiloval jako do kluka, ne jako do holky.

„Irského setra, dotáhnul ho táta ze služební cesty. Máma, která psy normálně nemusí, se do něj hned zamilovala a drží nad ním ochrannou ruku,“ zasměje se.

„Jo tak to bývá. Máma chtěla malého psa a táta donesl Ritu, která poněkud vyrostla,“ uchichtnu se.

„Co máte?“ podívá se na mě.

„Belgického ovčáka,“ usměji se.

„Můžeme spolu venčit psy,“ napadne Marka. A kruci.

„No teď to nebude, nemůže se moc vzdálit od štěňat,“ odpovím rychle.

„Aha, mohl bych se na ně po škole podívat?“ podívá se na mě Marek prosícíma očima.

„Jasně,“ usměji se a vzápětí si málem dám pár facek. Takhle to celé pokazit, už jsem měl skvělou výmluvu a nakonec se nechám nachytat na štěňata! Nejsem já idiot?! Hned začnu přemýšlet, jak se z toho vykroutit.

„Ale, ale Marku nějak se ti změnil vkus, odkdy chodíš s vytáhlými nudlemi, co mají místo prsou boule?“ objeví se před námi naše spolužačka, myslím, že se jmenuje Diane. Podívám se na svoji vyvinutou spolužačku.

„Nejspíš ho už omrzely husy, které si musí brát korzet, aby vyvolali dojem funkčnosti, a prsa tahají kilometr za sebou,“ ušklíbnu se pomstychtivě.  Marek se dá do tichého smíchu a hejno hus za tou hlavní se taky rozhihňají. Diane se po nich vztekle podívá a pak se obrátí na mě.

„To sis měla rozmyslet,“ přivře oči.

„A co? Já nejsem někdo, s kým můžeš zametat. Jestli máš dost rozumu tak se mi vyhneš,“ odvětím klidně. Na to Diane nic neřekne a odtáhne v čele hus se zdvihnutým nosem. Divím se, že o něco nezakopne. Povzdechnu si a jdu si do skříňky pro učebnice, nejsem tak blbý, abych všechno zbytečně tahal sem a tam. Vůbec se mi nelíbí, že na mě Marek čeká, nějak to zavání zájmem.

Ve třídě mi začne dělat peklo Diane. Nejdřív nenápadně, shodí mi věci z lavice a tak, to celkem jde. Ale když mi na sukni a halenku naschvál a viditelně vylije horkou čokoládu a afektivně zaječí, že se to nějak vylilo, mám dost. Jsem zvyklý si problémy řešit sám, tak ji odtáhnu na dívčí záchody, kde ji pěkně profackuji. Vzhledem k tomu, že jsem nás zamkl v kabince, kam za ní nemůže hejno hus, ječí, jako kdybych ji tu znásilňoval.

Nakonec vyjdu, a když profesorce, která se přiřítila, co se děje, vysvětlím situaci, odvede Dianu k ředitelovi. Odtamtud dojde pěkně splasklá s rudými tvářemi od mých facek. Já se musím převléknout do těláku, což mi docela usnadní práci. Až na pěkný trapas, kdy mě Marek nachytá na pánských záchodcích, kam jsem se došel převléct.

„Eriko, tohle jsou pánské záchody,“ ozve se znenadání za mnou zaraženě. Prudce a se otočím a kdo myslíte, že tam stojí, samozřejmě ten, kdo neměl. Marek.

„Asi jsem si spletl dveře,“ podřeknu se do toho a hned se chytnu za pusu. Ještě tohle mi chybělo!

„Spletl?“ podívá se na mě Marek. Zatraceně, taky musí mít uši jako lopouchy.

„Samozřejmě, že spletla. Na minulé škole jsem hrála kluka, tak mě něco z toho zůstalo,“ snažím se z toho vykroutit a doufám, že mi to zbaští. Stane se tak.

„Máme tu divadelní kroužek, jestli bys měla zájem,“ nenápadně mě vystrká z pánské koupelny

‚Kruci taky jsem si mohl vymyslet něco lepšího. No nic už.‘

„Už mě to nebaví, herectví je sice pěkné, ale hledám něco, co mě naplní,“ odpovím rychle.

„Tak to jsem zvědavý, jestli to najdeš,“ pousměje se Marek. S úsměvem se mu vykroutím a zalezu do dámských koupelen, kde si přeperu oblečení. Připadám si při tom jako úchyl.

 Jedna profesorka mi dovolí, abych si to dal do velkého kabinetu na usušení.

„Od kolegy jsem slyšela o té sázce,“ podívá se na mě. Obrátím oči v sloup.

„Měl jsem tušit, že se tu nic neutají,“ povzdechnu si a podívám se na učitelku.

„Něco tak pikantního rozhodně ne. Na tělocvik se můžeš převlékat v nářaďovně, ale jen dokud neskončí sázka, o klíč požádej učitele tělocviku,“ usměje se na mě.

„Mockrát děkuji,“ usměji se a jdu do třídy. Přijdu právě včas na hodinu. Tak to jsem zvědavý a skutečně, učitelé se mnou jednají jako s dívkou, což mě docela usnadňuje roli. Ale ruku na srdce, jestli přežiji ty tři měsíce bez úrazu, tím myslím, aniž by to prasklo, bude to zázrak a já si budu moc gratulovat a to beze srandy!

Největší starost mi dělá Marek, proboha jen ať se do něj nezamiluji nebo ať mě nepožádá o rande nebo dokonce o chození. To by byla katastrofa! Už vidím bráchu, jak mě špehuje po městě.

 Vzhledem k tomu, že se učitel snaží něco vytáhnout z tupohlavců, kteří se neučili, obrátím nenápadně pohled ne Marka a snažím se uhodnout, jakou barvu mají jeho oči. K mé smůle mě načapá přímo na švestkách a podívá se na mě zrovna, když na něj civím jako žížala do zobáku ptáka. Marek se na mě usměje. Zrudnu jak rajče a otočím se k tabuli zrovna v momentě, kdy mě vytasí učitel. Naštěstí! Skoro se přerazím o lavici, jak spěchám k tabuli, kde mě prozkouší od začátku roku, aby věděl, co všechno umím. Sednout si jdu s jedničkou a pochvalnou poznámkou, že aspoň pro někoho je škola důležitá.

„Šprtka,“ ozve se někde kyselé zelí. Velkou hlavu si z toho nedělám.

„Nic si z toho nedělej, šprt je podle nich každý, kdo má něco v hlavě nebo nemá hlavu jen na to, aby mu nepršelo do krku,“ odstřelí Marek nahlas nespokojence, bohužel to vyvolá další vlnu ze strany učitele, který nadšeně souhlasí, a vyfasujeme přednášku o důležitosti školy na zbytek hodiny. Ke konci zbývá víc jak půl hodiny. Vděční jsou mu jen ti, co čekali na vytasení a měli hlavu prázdnou!

„Marku ještě něco takového prohlásíš nahlas, i když to bude oprávněné, a já si z tebe udělám střílecí kuličku a vystřelím tě na měsíc,“ zavrčí na Marka spolužák, který posledních deset minut seděl s rukama na uších a nejspíš se modlil, aby to skončilo. Nebyl sám, já osobně jsem byl připravený Marka střelit obří pastičkou na myši a utopit ho jako potkana! Ještě, že chudák netušil, co na něj chystám!

Po půlce dne konečně přijde poslední hodina… tělocvik!

Normálně ho mám rád, ale ne v dívčím provedení, zatímco jsem závistivě šilhal po druhé půlce, kde kluci hráli florbal a docela náruživě. My jsme hráli úplně debilní volejbal. Holky, co vyjížděly po Markovi a najednou utřely, neměly nic lepšího na práci, než na mě střílet prudké míče, čímž docela vytočili učitele, který nařídil vybíjenou. No skvělé. Z tělocvičny jsem odcházel s modřinami na nohou i rukách, když to do mě napálily. Samozřejmě tak, aby to učitel neviděl, před ním si hráli na svatoušky. Pomalu ale jistě jsem začal školu nenávidět. K tomu i holky a hlavně Marka, kvůli kterému jsem trpěl. Neříkám, že všechny holky jsou mrchy, dvě se mě pokusili zastat proti většině, proti které neměly šanci, dokonce si šly stěžovat učiteli, který hned sjednal nápravu a mě poslal sedět.

Leč nejhoršímu nezabránil. Řeknu vám žárlivost je strašná, zvlášť, když kluk, po kterém jedou ostatní, se věnuje jen jedné a navíc nové, která ani nezapadla do kolektivu.

Po hodině se odkulhám do nářaďovny, kde se převleču a zjistím škody. Jedno stehno hraje všemi barvami, no super. Vyjdu ven a k mému údivu mě čeká Marek a další kluci ze třídy o kousek dál holky se zlomyslností na tváři.

„Tak tohle jste přehnaly holky,“ otočí se k nim naštvaně Marek jen, co obhlídne mé zranění.

„Co my? Můžeme za to, že stála balonu v cestě?“ pohodí hlavou Diane a v čele hus odkráčí s jasným zadosti učiněným napsaným ve tváři.

„Promiň, to je asi kvůli mně, dost mě uháněly, husy,“ otočí se na mě smutně Marek.

„Za to nemůžeš, málo kdo unese odmítnutí zvlášť puberťačky,“ povzdechnu si.

„Jo to máš pravdu, Eriko. Nechceš jít se mnou na pohár?“ zeptá se Ryuu a oslnivě se usměje.

„No tak to moment Ryuu, pokud vím, Eriku jsem první oslovil já, tak mám na ni právo,“ ozve se ostře Marek.

„A to řekl kdo? Ty bys měl nejradši každou Marku, takže teď dej prostor nám!“ ohradí se další spolužák, kterého ještě neznám. Za chvíli z toho vznikne hádka o třetí světové. Mám toho dost.

„A dost! To jsem podle vás pytel obilí, že se o mě přetahujete? Nebo co si o sobě myslíte! Já jsem člověk a chodit budu jen s tím, koho si sama vyberu! Holky jsou krávy, které si nevidí na špičku nosu, a vy jim docela slušně konkurujete, jste jak stádo dobytka! A aby bylo jasno, nemíním jít na rande nebo na cokoliv jiného s nikým z vás, včetně tebe!“ osopím se na Marka a rozzuřeně projdu středem zkoprnělých kluků, kteří nestačili zavřít pusu.

Mám já tohle vůbec zapotřebí?! Nemám! Vztekle se obuju a vyrazím domů. Teď už ho fakt nemíním ani tolerovat! Hulvát! Ale krásný hulvát, dodám si pro sebe.

„Eriko, počkej,“ zaslechnu Marka. Odfrknu si a ještě přidám.

„Omlouvám se ti, ani nevím, co to tam do mě vjelo, neměl jsem na to právo,“ jde pozadu přede mnou a snaží se mi dívat do očí. Zdařile uhýbám.

„Slíbila jsi mi ty štěňata,“ skoro zaprosí. Seknu po něm vzteklým pohledem a neodpovím.

„Eriko!“ zaslechnu mámu. Rychle se rozhlédnu a uvidím ji stát před supermarketem s třemi plnými taškami. Rozběhnu se k ní a dvě ji vezmu.

„Co se ti stalo?“ střelí pohledem po mojí noze.

„Tělocvik a banda žárlivých hus,“ odfrknu si.

„Aha a kterého jsi jim klofla?“ usměje se chápavě.

„Obávám se, že mě, na první pohled. Eriko, dej ty tašky dolů, vezmu je,“ usměje se na mámu Marek a ještě se nezapomene představit. Když mu ty tašky nedám dobrovolně, prostě mi je vezme i s aktovkou.

Máma se usměje a postrkuje mě i přes moje protesty k domu. Nakonec si povzdechnu a jdu dobrovolně a mlčky, máma se s Markem docela přátelsky baví. Až moc přátelsky na můj vkus.

Konečně dojdeme domů a k mému zděšení je doma brácha, naštěstí je tam i Ayame, takže se brácha docela krotí. Aby došlo, co k  nejmenšímu kontaktu strčím Marka do místnosti, kde máme Ritu se štěňaty. Hned se nad nimi začne rozplývat. Jedno štěně se k němu přibatolí a Marek se s ním, pod bedlivým dohledem matky, začne mazlit.

Než se nad nimi rozplyne, chápající Ayame vytáhne bratra ven. Marka se zbavím stejně rychle s tím, že jsem unavená a není mi dobře. Pak se zhroutím v kuchyni za stůl.

„Šikovný kluk Eriku, být tebou tak se ho držím,“ mrkne na mě máma.

„To s tebou mami souhlasím. Jestli ho ztratí, bude to pěkná škoda, třeba bychom si někdy mohli hodit trojku,“ ozve se brácha a vzápětí zaslechnu jeho zasténání a zaprasknutí dřeva. Otočím se a podle bojovného postoje Ayame s válečkem v ruce, pochopím, že jeho malý mozek ještě víc zmenšila.

„Ty nadržené hovado, já tě snad hodím mezi divoké kočky, aby ses z toho vyléčil,“ zavrčí Ayame a  položí váleček na těsto na linku.

„Ano, miláčku,“ zasténá brácha, který nejspíš počítá hvězdičky kolem hlavy. Zasměji se a jdu do pokoje, kde se zhroutím do peřin. Ještě jeden takový den a já zešílím!