Tajný svět Akyry

Bolestný triumf

Vleču se unaveně do školy, poslední, bezmála tři měsíce mi dali zabrat. Nejenže musím neustále se mít na pozoru a odhalit Marka, který mě neustále někam zve, ne že by mi to vadilo. Teda nevadí mi to, vadí mi to, že mě zve jako holku a ne jako kluka. A taky musím dávat na Diane. Ta si z vydírání udělala výnosný kšeft, ze kterého těží. Mám toho plné zuby.

„Ahoj, Eriko, potřebovala bych skočit do krámu,“ zaslechnu za sebou její úlisný hlas.

„Tak si tam běž, nohy máš zdravé. Jestli máš děravou hlavu, za to ti nemůžu,“ pokrčím rameny. Nebudu jí dělat služku, tak hluboko se nesnížím.

„Ale no tak, jsme přece nejlepší kamarádky a kamarádky to pro sebe dělají ne?“ úlisně mi obtočí ruku kolem ramen, je mi z ní na blití.

 Vrazím ji loket do břicha, s bolestným úpěním mě pustí a chytne se za žaludek.

„Dej si bacha ty potvoro, nejsme kamarádky a už vůbec ne nejlepší. Zapomeň na to, že si ze mě budeš dělat služku, tak hluboko jsem rozhodně neklesl,“ zaječím na ni, až se k nám skoro každý otočí.

„Toho budeš litovat. Dobře víš, co můžu roznést,“ zasyčí na mě. Podívám se na ni, za ty tři měsíce, jsem tak emociálně vyčerpaný, že je mi absolutně všechno jedno.

„A co má jako být? Pro mě za mě si třeba roznes po světě, nezajímá mě to,“ pokrčím rameny a jdu v klidu do třídy. V zádech cítím její vzteklý pohled. Unaveně zapadnu na své místo v lavici a hlavu si schovám mezi lokte. Potřebuji hodně silný kafe, jestli mám dnešek přežít. A nejlíp tanker. Právě dnes je poslední den, kdy platí sázka a až chorobně se děsím dalšího dne, kdy dojdu v normální uniformě. Když to Diane neřekla hned, bylo jasné, že čekala, jestli se pod jejím tlakem složím. Sice na to nevypadám, ale jsem silnější, než se může zdát. Tedy na oko, doufám.

„Eriko, jsi v pořádku?“ ozve se vedle mě a u hlavy mi dopadne plechovka s energi drinkem.

„Jo zatím žiji, děkuji,“ usměji se a napiji se drinku, tohle jsem potřeboval!

„Vypadáš, jako bys nespala nejmíň týden,“ zamračí se na mě Marek a sedne si vedle mě. Týden? Tak to přitlač Marku. Pořádně nespím poslední tři měsíce!

„Mám moc učení, nestíhám se učit normálně a doučovat zmeškané látky,“ zamumlám první výmluvu, na kterou přijdu. S učením problém nemám, s tím mně pomohl brácha. Sice je to úchyl, ale pomůže, když je třeba, navíc, co zjistil, že bude taťkou, se nějak zrychtoval. Koupil domek nedaleko nás a dává ho do kupy, potřebuje spousty oprav. Přitom si sehnal pořádnou práci, aby Ayame a dítě zabezpečil a za nikým se už pomalu ani neotočí. Je mi to trochu líto, dřív s ním bývala sranda, i když to ochmatávání mi skutečně nechybí. Ayumininy rodiče už ho taky vzali na milost, když viděli, jak moc se snaží, budoucí tchán, který je vyučený zedník, jinak všeuměl, mu pomáhá docela dost.

„Nechceš s tím pomoct? Proč jsi neřekla dřív?“ podiví se Marek.

„Nechtěla jsem obtěžovat,“ povzdechnu si. Lhaní je tak strašně těžké, zvlášť když lžete tomu, koho milujete.

„Ty jsi trdlo,“ usměje se Marek. Do prkené ohrady, proč musí mít tak nádherný úsměv, kdy se mu smějí i jeho nádherné oči.

„Jakou máš barvu očí?“ zeptám se ho. Nejradši bych si hned dal facana.

„Tmavě modré, světlo hrozně klame, tak se zdá, že mám pokaždé jiné,“ zasměje se Marek. Tak tomu bych nevěřil, klidně odpřísáhnu, že teď je má azurové.

„Lháři,“ zavrčím.

„Dobře, prokoukla jsi mě. Tyhle oči má každý z rodiny, barví se podle nálady,“ přizná se šeptem Marek. Pousměji se a zrůžovím, tohle bylo vážně důvěrné. Sklopím oči a ten moment Marek využije, aby mi dal náš první polibek. Připadám si jako by někdo zapnul jiskřič a tím mě projel po celém těle.

„Ehm, Marku, je mi jasné, že tahle dáma je navýsost přitažlivá, ale dovol mi připomenout, že je hodina,“ ozve se nad námi pobavený hlas. Polekaně vzhlédnu a podívám se na učitelku matiky. Je tu na záskok, protože učitel je nemocný.

„Promiň mami,“ zamumlá Marek. Překvapeně se na něho podívám a pak mi dojde celá skutečnost. Jestli je Marek synem učitelky, tak to zákonitě musí vědět! A jestli to ví a nevadí mu to… no otázka je, jestli to ví.

Ignoruji hodinu a pečlivě se dívám na Marka, jestli se nějak neprozradí. Podívá se na mě stejnýma očima, jako na začátku. Neví to. Jsem si tím jistý. Obrátím pozornost na tabuli v momentě, kdy se Marek podívá na mě. Vidím ho periferním pohledem a musím se usmát, vzápětí málem vyskočím z kůže, když mě Marek pohladí po noze. Trpitelsky ho po ní plácnu.

„Auu za co?“ fňukne mi do ucha.

„Nemám rád komáry a ty jsi extra velký,“ syknu směrem k němu.

„Já nejsem,“ fňukne a začne se ke mně lísat.

„Ehmm. Jestli tohle děláš v každé hodině, tak to se nedivím, že někdo kdo je chytrý jak, Erika ti dává košem, moulo! A okamžitě přestaň nebo tě posadím vedle Diany,“ zavrčí Markova máma. Marek na ni vytřeští oči a hned se z něj stane pilný žák, musím se té proměně zasmát.

„Vidíš, co mám doma?“ upře na mě smutný pohled Marek.

„Spíš vidím, jak trápíš svoji mámu,“ zasměji se a vytáhnu svačinu.

„Už je ti dobře? Ráno jsi byla nešťastná,“ zvážní Marek. Podívám se na něho a kývnu. Dobře mi není, ale co mám dělat? Přiznat pravdu mu nechci, ne dnes. Zítra se to dozví všechno, ale dnes chci být ještě v klidu. Svým způsobem jsem rád, že to dnes končí, i když zítra ho nejspíš ztratím.

„Ahoj, Marku. Půjdeme dnes do kina? Mám vstupenky na skvělý film,“ ozve se Dianin slizký hlas. Najednou mě přejde chuť na svačinu. Schovám ji a začnu si sklízet věci.

„Nemám náladu někam s tebou jít, ani teď ani nikdy jindy,“ odstřelí ji Marek.

„A to jako proč?“ pozvedne obočí Diane.

„Protože jsem se zamiloval a ty mi jako náhrada nestojíš ani za pozdrav,“ ušklíbne se Marek.

„To jsi měl říct hned, že jsi na kluky. Oh pardon na transvestity,“ ušklíbne se Diane. Ztuhnu v půlce pohybu a zbytek třídy k nám otočí hlavy.

„O čem to mluvíš?“ stoupne si nakvašeně Marek.

„O čem? Tady Erika je vlastně Erik, on se ti nepochlubil?“ triumfuje Diane.

„To není pravda,“ vyštěkne Marek.

„Fakt ne?“ zapýří se Erika a vrhne se na moji tašku, než ji v tom stačím zabránit, vysype mi ji a rychle najde moji školní průkazku, na které je moje pravé jméno tedy Erik, a ukáže ji Markovi. Který zbledne jako papír a doslova mu dojde řeč. Vezme průkazku a podívá se na mě. Nevydržím jeho pohled a sjedu očima na zem.

„Eriko, řekni mi, že to není pravda,“ dožaduje se Marek.

„A co chceš slyšet? Že jsem holka? To tě bohužel zklamu, i když to není tak jak si myslíš, za vše…“ ani nedopovím, protože mi na tváři přistane pořádná facka od Marka. Štípe mi po ní celá tvář.

„Nechci od tebe nic slyšet. Myslel, jsem, že ti můžu věřit, ale ty jsi jen lhář jako všichni ostatní. Zmiz mi z očí, už tě nikdy nechci vidět a tvoje výmluvy mě nezajímají,“ zaječí na mě Marek.

„Pokud nechceš slyšet důvody, tak je to jen tvoje věc a tvoje ubohost. Každý kdo má trochu rozumu by se zeptal, ale jak vidím, ty jsi ještě děcko,“ zašeptám, otočím se na patě a pomalu odcházím. Kdybych tu zůstal, jen bych to zhoršil. Jediné co nikomu nedopřeji je to, aby mě viděli plakat. Jen se ještě zastavím u Diany a podívám se jí do očí.

„Jedině závistivý ubožák ničí ostatní pro svůj triumf. Ovšem tu námahu sis mohla odpustit, zítra by to stejně prasklo. Docela tě i lituji, za sebou máš jen ubožáky, co tě za zády pomlouvají. Nikdy nebudeš mít normální přátelé, ty na ně totiž nemáš,“ ušklíbnu se a odejdu. Je to slabá náplast, ale aspoň jsem ji setřel úsměv z tváře. Ve dveřích se ještě podívám na Marka, který sedí zničeně v lavici a vypadá, že je mu na zvracení.

Školu protne zvonění, nezajímá mě to, zlomeně se prodírám studenty, kteří spěchají do tříd, až se chodby vyprázdní.

„Eriko, je hodina, jdi do třídy,“ otočí mě k sobě Markova máma. Jen se na ni podívám a z očí mě vytečou dlouho zadržované slzy.

„Co se stalo?“ zeptá se mě. Mlčky se jí vytrhnu a uteču. Nejdřív zamířím domů, kde se převleču a pak do nejbližší hospody, kde se začnu opíjet. Život je svině.

Nechápavě se podívám za Erikem a přemýšlím, co mu přelítlo přes nos. Všimla jsem si i rudého otisku na jeho tváři. Nakonec se zamračím a vpadnu do Markovy třídy.

„Kolego, promiňte, můžu si na chvíli vzít syna?“ podívám se po jeho třídním, který přikývne. Zavolám si Marka, který bez řečí jde ke mně. Nevypadá o nic líp než před chvílí Erik. Zaběhnu do třídy napsat pár složitých příkladů, ať se zapotí a odvedu si Marka do kabinetu.

„Marku, co se stalo?“ zeptám se ho.

„Erika je kluk,“ vyhrkne. Trhnu sebou. On už mu to řekl? Neměl mu to říct zítra po škole?

„Kdo ti to řekl?“ zeptám se ho.

„Diane,“ špitne. Kurva já tu nánu snad zabiji sama!

„A to je taková tragédie?“ zeptám se ho.

„Nejde o to, že se převlékl za holku, to je jeho věc, mě jde o to, že mi celou dobu lhal a navíc je to kluk! ... počkej, ty jsi o tom věděla?“ zaječí na mě.

„Jo věděla, věděl to celý učitelský sbor. Mimochodem, měl by sis ho nejdřív vyslechnout a pak soudit. Vím, že se nezachoval nejlíp, ale měl bys slyšet jeho důvody,“ začnu se rychle obhajovat.

„Jestli jsi to věděla ty, tak počítám, že to věděla celá rodina a za zády jste se mi smáli,“ podívá se na mě Marek očima jako ten nejzmrzlejší led. Má stejné oči jako jeho otec. Provinile se na něho podívám a to mu jako přiznání stačí.

„Víš, co mami? Napřed se naučte jednat férově vy a pak někoho kritizujte,“ oznámí mi chladně a vyjde z kabinetu, za sebou efektivně třískne dveřmi.

 Povzdechnu si. A tvrdohlavý je taky po něm. Tohle bude hotová katastrofa!