Tajný svět Akyry

Zoufalství

Tak a je to tady, Kane už je z nemocnice venku a dnes má jít poprvé od nehody do školy. Dám si enormně záležet, aby mi školní uniforma sedla a s taškou přes rameno vyrazím do školy. Ani nevíte, jak mi ten debil začal scházet. Fakt mi schází a to tak, že jsem několikrát vyrazil do nemocnice vždycky, když spal, jsem se vplížil dovnitř a sledoval ho, s prvním zachvěním víček jsem mizel jako duch. Možná to bude znít krutě, ale nikdy mu neodpustím, jak si se mnou zahrával!

Dobře, beru, že v zoufalství, člověk udělá kdejakou blbost, ale tohle přehnal, dal jsem mu několik šancí, aby se přiznal. Možná tahle zrada někdy přebolí, a my budeme mít šanci na budoucnost, ale zatím ne! Konečně zastavím u brány, kde se opřu a sleduji přicházející lidi. S přibývajícím časem jsem čím dál nervóznější a nervóznější. Tohle se Kanovi nepodobá!

Konečně uvidím Marka a Eriku, která jde ruku v ruce s nějakou holkou. Co mě zarazí ještě víc je to, že s nimi Kane není. Od táty vím, že chodí o hůlkách, protože nesmí namáhat koleno, stále ještě chodí na rehabilitace, ale tak pomalý by být neměl! Nervózně se kousnu do rtů a znovu přejedu cestu. Mezitím ke mně dojde Marek s Erikou a oba mě propálí pohledy.

„Jestli čekáš na Kaneho, čekáš marně, sem do školy už nechodí,“ pronese Marek ledově, když projde kolem mě. Zůstanu stát jako opařený, to přece není možné! To už ho fakt neuvidím?!

Mám pocit jako by se mé srdce začalo drolit na prach. To přece není možné.

„To přece není možné!“ zašeptám do větru a v zoufalství upřu oči na cestu, nejen že tam sedím do zvonění, ale dokonce celý den až s červánky se zlomeně vydám domů. Nejspíš, jsem na něho byl hodně tvrdý, ale on mě zase neměl tak podrazit. Je to jeho vina! Zatvrdím se.

„Tak jak se těšíš do nové školy?“ zeptá se mě máma, když se před ní předvedu v nové uniformě.

„Asi tak, jako do krematoria,“ odpovím a sednu si k snídani, kterou spíš rozdrobím, než sním.

„Myslíš, že je moudré se zaobírat idiotem, který si tě ani nezaslouží?“ zeptá se mě máma.

„Zkus to vysvětlit mému srdci, mami,“ pousměji se smutně a podívám se na hromadu drobinek ze dvou dalamánků, které se mi hromadí na talíři. S povzdechem vstanu a vysypu drobinky s okna, plnou váhou se při tom opírám o hůl. Vstávání mi dělá největší problémy a pak ztuhlost kolena, než ho rozchodím. Mám za sebou už několik rehabilitací a zdá se mi, že je to spíš horší jak lepší.

„No tak, třeba ti na nové škole padne někdo do oka, kdo bude lepší než Koren,“ snaží se mě povzbudit máma.

„Skutečně si myslíš, že někdo takový existuje? Co jsem za ty roky zaznamenal, tak jenom to, že všichni mu nesahají ani po kotníky, těžko najdu někoho, kdo by se mu aspoň vzdáleně vyrovnal,“ zamračím se na mámu.

„Koren je do nebe volající kretén, který nemá ani sebemenší cit pro nějaký humor, co na něm proboha vidíš?!“ zeptá se mě máma. Vážně se zamyslím.

„Víš, že ani nevím? Vím jen to, že když se mnou není, je ve mně díra, kterou nedokážu zaplnit,“ povzdechnu si.

„Ty jsi ztracený případ,“ povzdechne si máma.

„To jsi pochopila až teď Niah? Stačilo se na ty dva podívat, aby ti to bylo jasné,“ ozve se za celou snídani táta. Máma ho probodne vražedným pohledem.

„A jak ty to asi můžeš vědět?“ zavrčí máma vztekle.

„Protože to cítím úplně stejně, když se mnou nejsi,“ pousměje se táta. Podívám se na mámu, která bezhlesně otevře pusu, pak chytne bochník chleba a švihne jím tátovi o hlavu.

„Ty jeden egoisto! To mi nemůžeš říct při večeři při svíčkách?“ zaječí na něho máma.

„Ale miláčku, netušil jsem, že chceš další dítě,“ vyvalí táta na mámu oči. Ta se zhluboka nadechne a pak radši počítá ani nevím do kolikati.

„Já se nebudu rozčilovat, nervy mám jen jedny a čeká mě celý den v práci,“ zaříká se máma, zatím, co já s Lavim se kácíme pod stůl smíchy.

Pohledem zavadím o hodiny.

„Radši už půjdu, než se tam dobelhám, bude zvonit,“ zvednu se, přehodím si tašku přes rameno a o hůlkách se vydám do předsíně, kde si sednu, abych se obul.

„Kane, myslím si, že nakonec ti odpustí a uvědomí si, že ti ublíží,“ přijde za mnou Lavi.

„Lavi, já si nemyslím, že si někdy uvědomí, jak mi zlomil srdce, ale to nevadí, mám na něho spoustu nádherných vzpomínek,“ usměji se nuceně.

„Pokud si to neuvědomí, je to pěkný vůl,“ usoudí Lavi a odběhne za mámou, která ho volá. Usměji se a vyjdu ven. Podívám se směrem k mé bývalé škole a vydám se k nové, jde to pěkně ztuha. Do školy se dobelhám asi deset minut před zvoněním a vydám se hledat ředitelnu. Je mi naprosto jedno, že na mě každý hledí jak na kripla.

Konečně ji najdu a po zvonění vyrazím do třídy. Zrovna mají třídního, projdu si ponižující seznamkou a zapadnu do poslední volné lavice vzadu. Hodiny celkem jdou, ale o přestávce je tolik otravných lidí, až si zoufám.

Konečně zazvoní na obědovou přestávku a všichni vyrazí do jídelny. Belhám se za nimi a jen doufám, že mi nezmizí z očí, bohužel se tak stane. Zrovna zoufale hledám mapku, abych se podíval, kde je jídelna, když se přede mnou někdo zastaví.

„Ahoj, jsem místo předseda, potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptá se mě sympatický hlas. Zvednu hlavou a spatřím jen o něco staršího kluka, s modrými oči a blond vlasy.

„Když budeš tak hodný, mohl bys mě dovést do jídelny, jsem tu nový a třída mi utekla,“ rezignuji na hrdost.

„Jasně, zrovna tam taky jdu,“ usměje se kluk.

„Tak jsem se tak moc neztratil, jak tu vaří?“ zeptám se a belhám se s ním do jídelny.

„Docela obstojně, není to Yamara, ale poživatelné to je,“ ujistí mě kluk. To bych řekl, naše kuchyně byla vynikající. V jídelně mi ukáže, kde si mám zaplatit oběd a je tak hodný, že mi tác donese na stůl.

„Díky, tohle bych fakt nezvládl,“ usměji se a sednu si.

„Není za co,“ sedne si vedle mě. Jako jediný se neptá, co mám s nohou, jsem mu vděčný, neřekl jsem to nikomu, ale ptali se. Zkusím polévku a skoro ji vyplivnu hnusem.

„Nechutná?“ pousměje se kluk.

„Ne, větší hnus jsem nejedl,“ ujistím ho a začnu se šťourat v druhém. Je to snad ještě horší.

„Časem si zvykneš,“ ujistí mě.

„Jestli do té doby nezemřu hlady,“ odseknu. Kluk se zasměje a v klidu sní všechno, zatímco, já jsem jídlo jen rozpatlal po talíři. Začíná mi chybět škola. Kluk mi odnese tác. Poděkuji a vybelhám se z jídelny. Přetrpím další hodiny a jdu do nemocnice na rehabilitaci. Pak se unaveně doplazím domů. Sednu si k počítači a podívám se na pár mailů, opřu si hlavu o ruky a smutně sleduji Korenovu fotku, v záchvatu sebelítosti vezmu papír a napíšu Korenovi dopis. Pak ho odstrčím a švihnu s sebou na postel. Ten týden zapadnu do tak nudného kolotoče, že upadnu do deprese. Každý den to samé, škola, rehabilitace nuda doma. Už ani nerozeznávám jednotlivé dny, které uplynou, všechno se mi smaže v jednu šedou šmouhu.

„Nazdar mrtvolo,“ vytrhne mě z letargie jednou Marek a třískne sebou na mou postel tak, že skončím na zemi.

„Auu, ty kriple, od které doby jsi takový mamut?“ zaúpím a s menšími obtížemi se znovu posadím na postel.

„Ty jsi mamut. Skoro tři týdny mě zanedbáváš,“ vyšpulí na mě ret Marek.

„A to chceš, abych s tebou spal, nebo co?“ zeptám se ho podrážděně.

„Chraň bůh, to ne. Co dělá koleno?“ zeptá se mě Marek.

„Lepší se to, doktor říká, že s šedesátiprocentní jistotou budu moct tančit aspoň rekreačně,“ usměji se nadšeně. Je to o moc lepší než počáteční nula lomená nulou.

„Tak to vidíš, jsem nadšený. Chceš vědět, jak se má Koren?“ zeptá se Marek.

„Ne,“ odseknu. Ostrá bodává bolest, o které jsem si myslel, že už dávno zmizela, nečekaně zaútočila a zabodla se hodně hluboko, do mého nepřipraveného srdce. Stačilo jen to jedno slovo. Teď je mi daleko hůř než před tím.

„Je to další obživlá mrtvola, která se potácí životem. To si to vy dva neumíte vyříkat? Začíná mi ho být líto,“řekne mi to Marek. Sakra, to nechápe, že mě to nezajímá?

„Já jsem s tím, ‚v životě tě nechci vidět‘ nezačal a rozhodně se za ním nepoplazím jak poslední ubožák, aby mě ten kretén vůbec vyslechl! Tak hluboko jsem ještě neklesl!“ zaječím na Marka.

„Mě by zajímalo, které dement vynalezl paličatost. Nebyl jsi to náhodou ty, kdo hrál dvě role?“ zeptá se mě Marek.

„Na čí straně jsi? Pokud tě to zajímá, tak jsem mu volal, ozval se mi, a když jsem se představil tak mě tipnul telefon. Víc se už ponižovat nebudu, víš, jak mi bylo?“ zeptám se ho zoufale.

„Před třemi dny jsem ho viděl před sebou, když mě viděl, radši přešel na druhou stranu ulice, než aby mě potkal,“ pokračuji monotónním hlasem.

„Proboha vy jste jeden debil za osmnáct a druhý kretén bez dvou za dvacet,“ zasténá Marek, vyskočí z postele a přiskočí ke stolu, kde něco vezme, ani netuším co.

„Kane, kdybys měl, tu moc a dokázal vrátit čas, co bys udělal?“ zeptá se mě Marek.

„To samé, jen s tím rozdílem, že bych neutekl z boje. Ale v ten moment, kdy se to stalo, prostě… netušil jsem, co dělám, měl jsem mu vrazit facku a ne utéct,“ zavřu oči.

„Jo to jsi měl,“ pousměje se Marek.

„Vzal bys ho zpátky?“ zeptá se mě znovu.

„Ne, časem možná, ale to by mě musel přesvědčit, moc mi ublížil,“ zamumlám tiše.

„Možná jste si ublížili navzájem a ani o tom nevíte,“ odpoví mi Marek a opustí pokoj. Podívám se ke dveřím.

„Jo, možné to je,“ zamumlám. Netuším, že Marek si vzal dopis, který jsem napsal v zoufalství. O takové prkotiny, které mizí nebo se vracejí do pokoje, se nezajímám.

Vyjdu z domu bratrance a se svěšenou hlavou se vydám domů. V pokoji si přečtu ten dopis, který jsem sebral v Kanově pokoji a přečtu si ho, hned mě napadne spásná myšlenka.

Jestli nevyjde tohle, tak už nevyjde nic, ale tohle musí počkat do zítřka. Skoro ani nemůžu dospat a ještě buzeruji Eriku, která mě skoro připleští mezi dveře. Ani se ji nedivím, ale hrdina musí být obětován ne? Aspoň tak se to říká!

Do školy ji skoro dotlačím a počkám si na přestávku, o které vím, že Koren bývá v kanceláři sám. Ještě si nevybral místo předsedu po odchodu Kana a podle mého se ani nechystá. Bez klepání vrazím dovnitř.

„Neumíš klepat?“ zavrčí na mě Koren, aniž by vzhlédl od hromady papírů.

„Něco ti nesu,“ ignoruji jeho výtku.

„Jestli je to stížnost, dej to tam, jestli je to přihláška na místopředsednictví, tak ty se podávají támhle,“ ukáže bez zájmu na odpadkový koš. Uchichtnu se.

„Nesu ti dopis od Kaneho,“ odmítnu obě kategorie.

„O tom hulvátovy nechci ani slyšet,“ odsekne Koren.

„Kdo je větší hulvát on, který se tě snažil získat nebo ty, kdo soudíš předčasně a myslíš, že jsi největší chudák světa? Já myslím, že ty,“ usměji se krutě. Stane se to, v co jsem doufal, Koren třískne s tužkou o stůl a začne se ke mně přibližovat.

„Zopakuj to a budeš synem smrti,“ zavrčí Koren.

„Na mě nemáš, ubožáku,“ ušklíbnu se krutě. První padne jeho rána. Utřu si krev z rozbitého rtu a pustím se do něj, nakonec se slušně porveme. Ale zvítězím já.

„Tady máš ten dopis, radím ti, aby sis ho přečetl, jestli zjistím, že jsi to neudělal, osobně do tebe natluču, ovšem, to už ti nezaručuji, že ti přežiješ,“ zavrčím a vypotácím se z kanceláře předsedy.

Sakra, ten, ten ale má prvý hák! Jdu za svoji sedmikráskou, která mi vynadá, ošetří a nakonec mě utěšuje. Dát ty dva dohromady sakra bolí!

Když se vzpamatuji z náletu Marka, který se nejspíš nakazil nemocí šílených krav, v jeho případě volů, se stenáním se posadím a zadívám se na dopis, který leží přede mnou. Po chvíli ho vezmu do ruky a začtu se do něj, když skončím s poslední větou, schovám si obličej do dlaní, tolik nedorozumění, kvůli jednomu tvrdohlavému debilovi, alias mnou.

Dopis jsem si přečetl asi třikrát, než mi došlo, co na něm stojí. Teď ho vezmu do ruky znovu.

Korene, vím, že nechceš slyšet, co mě k tomu přivedlo, ale stejně ti to řeknu nebo spíš napíšu. Bylo to zoufalství, za které jsi mohl jedině ty. Stalo se to toho roku, kdy jsi s námi nejel, to jsem se vrátil do školy s odhodláním ti říct, že tě miluji, než jsem to však stihnul, začal jsi mi říkat, že nenávidíš gaye. Dostal jsem strach, že když ti to řeknu, tak tě ztratím, tak jsem předstíral, že jím nejsem. Začal jsem nosit brýle, ne proto, že bych je potřeboval, ale proto, aby mi všichni dali pokoj. Tobě jsem se s tím neodvažoval svěřit, vím, že nesnášíš lži nebo předstírání.

Celé roky jsem byl po tvém boku a doufal, že si uvědomíš, jak moc tě mám rád. To se nestalo, naopak jsi mi stále ničil srdce tím zástupem holek, s kterými jsi randil a tak jsem se rozhodl, že ti to ukážu. Že ti ukážu, jak moc tě miluji, ale nemohl jsem to udělat jako já, tak jsem se proměnil ve fantóma diskotéky. Nebylo to snadné, ani nevíš, jak jsem tě na parketu ten první den toužil políbit, to jsem se neodhodlal, ale byl jsi to ty, kdo mě přesvědčil, že v tom mám pokračovat. Stačilo, abys mě odstrčil, nebo mi dal facku, ale nic takového jsi neudělal, ve škole jsi mě utvrdil v tom, že ti to nevadilo a tak jsem pokračoval. Polibek další týden byl neplánovaný, ale o tolik sladší.

Tehdy jsi mi ho oplatil a vzbudil ve mně naději, která už se nedala udusit. Obviňuji jedině sebe, že jsem s tím začal, ale nedokázal jsem sedět vedle tebe a o nic se nepokusit. Ted toho lituji. Možná bych neměl tvoji lásku, o kterou jsem stál víc než o svůj život, ale jen tvé přátelství, které mi tě nemohlo nahradit, ale aspoň něco.

Každý tvůj nechtěný dotek, úsměv, který jsi nikomu nedával, mi zastavil srdce a znovu rozběhl. Říká se, že v lásce a válce je dovoleno všechno, já jsem riskoval a prohrál vše.

Možná mi nebudeš věřit, ale vůči tobě jsem se dopustil jen jedné nepravosti a to té, že jsem se do tebe zamiloval.

                                                                                                                                        S láskou

                                                                                                   Tvůj bývalý kamarád Kane

Skousnu si rty a pokusím se zadržet slzy. Kdo byl víc v právu on nebo já? Odpověď: on. Pak si uvědomím jednu věc, která je důležitější než všechno ostatní. Musím ho získat zpět.

On riskoval a prohrál. Já musím riskovat a vyhrát. Dostat se přes jeho mámu bude horší než projít peklem. Vstanu a podívám se na nedodělanou horu papíru. Jak to kruci zvládal s takovým klidem?

Dnes už na to peču, musím za ním. Popadnu tašku a letím k jeho domu, dorazím tam zrovna v době, kdy do domu vstupuje jeho máma.

„Dobrý den, je Kane doma?“ zeptám se hlasitě. Nemohla mě neslyšet, možná nemám dokonalý zrak, ale vidím, jak sevře kliku, až ji na rukách zbělají klouby.

„Co tu děláš? To ti nestačí, jak jsi mu ublížil? To ho musíš trápit dál?“ podívá se na mě Kanova máma ledovýma očima.

„Já s ním potřebuji mluvit,“ promluvím tiše. Nedivím se jí, na jejím místě bych jednal stejně.

„Ne není doma, pro tebe nikdy nebude doma, Korene,“ odsekne mi jeho máma, zavře za sebou dveře. Skousnu si rty a podívám se do jeho okna, jestli ho neuvidím, když se tam nic nepohne, kopnu do kamínku a loudavě se vydám pryč.

Netuším, že Kane, stojí za záclonou a po tvářích mu tečou slzy. Kdybych to věděl, nezadrželi by mě ani ocelové dveře, abych se k němu dostal.