Tajný svět Akyry

Spiknutí

V pondělí vejdu do kanceláře předsedy a podivím se. Koren už tam stojí a cosi trhá na drobné kousíčky, takhle jedná, jen když si potřebuje vybít vztek. Jestli mu to vydrželo tři dny, tak to muselo bít hodně špatné.

„Ahoj, Kore, co se…“ zkouším se zeptat.

„Ani se neptej, kdybys to viděl. Ne! Je dobře, že jsi to neviděl. Takové ponížení. Jak si to ten bastard mohl dovolit? Ten hnusný buzerant!!!!!!“ vykřikne, chytne se za hlavu a začne si trhat vlasy. Obrátím oči v sloup a jdu se podívat, na papíry které přišli. Nepatrně kulhám, v pátek jsem dal kolenu, co proto a ještě mě trochu pobolívá. Měl jsem ho trošku šetřit, zvlášť když jsem tak dlouho netančil.

„Tak co se stalo?“ zeptám se po chvíli.

„Co se stalo? Co se sta… já ti řeknu, co se stalo! Tančil jsem, v poslední etapě volných minut, sám! Když se tam objevil jakýsi dement a dovolil si kopírovat MÉ vlastno-hlavě vymyšlené pohyby!“ zaječí Koren. Mám, co dělat, abych nevyprsknul smíchy, dělá jako bych ho okradl o kornout oříškové zmrzliny, kterou zbožňuje.

„No to je rána, doufám, že sis to nenechal líbit,“ zděsím se hraně.

„Nechal, nenechal, já si to musel nechat líbit!“ vyprskne Koren.

„Musel?“ pozvednu obočí.

„Jo musel! Snažil jsem se ho z parketu vyhodit, nejenže se nedal, on na ten parket vstoupil, přesně v tom gestu v jakém jsem zrovna tančil! To byla drzost, co?!“ nakloní se ke mně.

„To rozhodně, co jsi udělal?“ zamrkám na něho zvědavě.

„Co asi, když se mi ho nepodařilo vystrčit, rozhodl jsem se ho převálcovat svým uměním!“ vypne hruď Koren.

„A podařilo se?“ vyvalím na něho zvědavě oči.

„Ne! Ten blbec tančil líp než já,“ zavřeští a v dalším momentě se mi zhroutí vzlykavě na rameno, v tom okamžiku mi zacukají koutka. Kdyby se viděl, jak byl na tom parketu rozkošný, skoro jsem neodolal a skočil po něm před všemi těmi lidmi.

„Jak to pako vypadalo?“ snažím se z něj tahat rozumy.

„Já nevím, měl masku přes oči a horní polovinu tváře. Ale jak já ho uvidím, tak se z toho setkání nevzpamatuje, ten bude rád, že vyvázne se svým svalnatým tělem. Dobytek!“ rozběsní se znovu  Koren.

„Dobytek?“ pozvednu obočí, tohle vážně začíná být zábavné.

„Jo dobytek, on se o mě otíral svým tělem! To byl hnus!“ otřese se Koren. Málem se smíchy neudržím, tak teď to přehnal, pokud si vzpomínám, otřel se on o mě a ještě jen letmo. Já mám na svědomí jen tu růži.

„Ale tak nepřeháněj,“ napomenu ho pobaveně.

„Nepřeháním, dokonce mi strčil růži za ucho, co bys na to řekl?“ opře se o stůl směrem ke mně. Je ode mě sotva na dosah ruky.

„Že ses mu líbil?“ zeptám se zvědavě. Chudák Koren na mě vytřeští oči a bezhlesně otevře pusu.

„Co? To snad ne! Já nejsem žádný buzerant, abys věděl! Od ženy bych si to nechal líbit, ale od chlapa? Br,“ otřese se hnusem.

„Takže jsi mu dal facku?“ nakloním se k němu.

„Ne nestihnul jsem to, zmizel jako pára nad hrncem, ale kdybych ho do těch ruk dostal, já bych ho, já bych ho…“

„…políbil,“ skočím mu do řeči.

„Jo! Cože?! Ne! Co mě to navádíš? Já nejsem na kluky! Umačkal… ale houby uškrtil bych ho. Víš co je na tom nejhorší?“ zavřískne Koren a začne si škubat vlasy.

„Co? Že se to stalo v klubu?“ zeptám se klidně.

„To taky, ale MĚ SE TO LÍBILO!!!! Líbilo se mi, že tančil se mnou!!!“ zaskučí Koren a začne hlavou mlátit o stůl. No tak to je rána, tentokrát oněmím já. Mám co dělat, abych se z toho šoku probral. Že bych měl aspoň drobnou naději?

„Ty Korene, proč jsi vlastně ještě nechodil s holkou?“ zeptám se ho opatrně.

„Jsou to slepice, počkám, až najdu nějakou, která za to bude stát a položím ji k nohám svět,“ zasněně se pousměje.

„Jak to na té zábavě vypadalo?“ zeptám se ho, abych ho vytrhl z myšlenek na ženskou, to se mně skutečně nelíbí.

Začne mi do podrobna vypisovat sál, ale nejvíc detailů věnuje poslední dvacetiminutovce. Při vzpomínce na ten poslední tanec znovu začne pěnit. Docela se bavím.

„Víš, co je nejzvláštnější? Že vypadal skoro jako ty, jen neměl tu jizvu, měl v uchu náušnici a byl dokonale oblečený,“ zamyšleně se podívá na mě. Ztuhnu, doufám, že si mě s tím klukem nedal dohromady.

„Neříkal jsi, že měl škrabošku?“ zazátkuji.

„Jo to měl, ale brada, tvar úst, všechno to sedí, až na tu jizvu,“ zahloubá se.

„Možná to byl dvojník, říká se, že někde máme své svého dvojníka,“ pokusím se to zamluvit.

„Jo to je fakt. Navíc ta jizva nejde skrýt a nemáš propíchlé uši,“ složí se do křesla. Zhluboka si v duchu odechnu, ještě, že mě Lavi donutil zamaskovat si dírky v uších.

„Nikdy jsi mi neřekl, od čeho máš tu jizvu,“ zamyšleně se na mě podívá.

„Autonehoda, kromě ní mi to auto ještě rozmašírovalo koleno, jsem rád, že chodím normálně,“ povzdechnu si.

„To jsem nevěděl, proto jsi nechtěl jít na to tancování?“ překvapeně vzhlédne.

„Jo proto, nesmím ani moc běhat, protože by to koleno nemuselo vydržet, mám koleno scvaklé svorkami a jsem rád, že jsem rád,“ vysvětlím mu. Snad mi to poskytne alibi, které potřebuji.

„To mě mrzí, ale nekulháš,“ zamrká překvapeně.

„Ještě to tak, hráli si se mnou na sále víc než dvanáct hodin, tak to musí mít nějaký výsledek. Občas kulhám, změna tlaku je moje prokletí, ale snažím se to maskovat,“vysvětlím mu.

„Aha, ani se ti nedivím, muselo to bolet. Já až toho kluka najdu, donutím ho sundat tu masku, další tancovačka je v sobotu, ať se těší holoubek,“ přimhouří zlomyslně oči.

„Na co se má těšit?“ zeptám se.

„Vymyslel jsem další kroky, hned ti je ukážu,“ vyskočí nadšeně z křesla. No to jsem zvědavý.

„Předsedo, přírodovědný kroužek nám zabral klubovnu, že prý ji potřebují,“ vrazí do kanceláře, člen z chemického kroužku. Koren se vztekle otočí a vyrazí ven. Jdu za ním, abych ho když tak zkrotil, kdyby to bylo moc divoké, zdá se, že se na přírodovědný kroužek zasedl, dřív by nad tím mávnul rukou. Snažím se tam dostat, co nejdřív, ale už jen vidím jak věci z přírodovědného kroužku a někteří členové také, plachtí z okna. Docela bych se Korena lekl i normálně, ale on je ještě naštvaný.

Chytnu ho pod rukama a odtáhnu ho, co nejdál, z jeho blízkosti se mi šíleně rozbuší srdce.

„Korene uklidni se, ty hnídy ti za to nestojí,“ snažím se ho uklidnit.

„Ale jasně že stojí, aspoň si na nich vyzkouším svůj zmenšovací akuluminátor  budou tak prťaví, že sklíčko od mikroskopu jim bude připadat jako hřiště,“ zkřiví se mu tvář, že vypadá jako šílený. Kluci z přírodovědného na nic víc nečekají a celí modrý vystřelí i se svými věcmi. Snad už od nich bude pokoj, aspoň na čas. Ale Koren se nějak nechce uklidnit.

„Korene zklidni se nebo nechám svolat radu a ty ji budeš muset vést,“ zavrčím mu do ucha, v dalším momentě je mírný jako ovečka a s křečovitým smíchem vychází ze dveří laboratoře. Oddechnu si a spěchám za ním. V pracovně nacvičuje kroky na všelijaké rytmy, jsou skvělé, ale opět nedotažené. Začnu si v rychlosti balit věci.

„Děje se něco?“ podiví se Koren.

„Jo musím Laviho vyzvednout ze školky, takže se uvidíme zítra Korene,“ mávnu mu a s úlevou vyběhnu ze školy a jdu přímo pro Laviho. Už na mě čeká s jakousi holčičkou.

„Tak já už musím, Číčo, uvidíme se zítra, doufám, že přijdeš,“ mrkne na holčičku, která zčervená a vyběhne z branky, přičemž učitelce řekne čauves řezbuchto. Jen nad tím nechápavě zavrtím hlavou a zdržím se poznámek. Před mámou by se toho neodvážil, to je jisté.

„Tak povídej, jak kecal?“ mrkne na mě a hodí hlavou směrem ke škole. Řeknu mu to.

„No to bylo o chlup, ten mozek nemá jen proto, aby mu nehrkala lebka, co? Ještě, že jsi řekl o té autonehodě, to by ho mohlo udržet v mlze na dost dlouho. Tak jdeme pro šminky, ať nemusíme krást make-up mamce a ještě budeme potřebovat nějaký zpevňovač na to koleno nejlépe nějaké silikonové, však uvidíme,“ vezme věc do svých ruk bráška a už lítáme jako paka. Podaří se mi najít jeden tekutý pudr, který hned tuhne a nezanechává žádné stopy a v odstínu mé tváře!

Ještě mě ten malý terorista nažene k holiči, který mi na hlavě udělá střih, který nejde rozeznat od mého současného a jde perfektně tvarovat. Dostanu za úkol odkoukat od Korena kroky, abych se je mohl naučit. V lékařských potřebách najdeme poslední věc, kterou jsme sháněli, silikonový zpevňovač. Hned si ho vyzkouším a musím žasnout, přizpůsobí se pohybu bez problému a drží koleno na místě. Domů přijdeme večer.

„Kde jste byli?“ stoupne si máma s rukama v bok na chodbě.

„Bráška mi šel koupit nové omalovánky, už mám všechny vymalované a nemohli jsme je sehnat,“ ukáže horu obrázků na malování a zamrká. Pravdou je, že jsme se zastavili v jednom papírnictví, kde jsme koupili všechno, aby byla výmluva věrohodná.

„No tak dobře, pojďte se najíst,“ povzdechne si máma a zmizí v kuchyni. Lavi na mě spiklenecky mrkne a i s mojí taškou zmizí v domě, pak se vrátí do kuchyně. Je to herec za všechny prachy.

Celý týden proběhne v přípravách na zábavu. V pátek si neodpustím malý žertík.

Pošlu Korenovi růži, přesně v té barvě, jakou jsem mu dal na parketu s lístečkem, že se na něho velice těším, místo podpisu je tam nakreslená maska s rudými natištěnými rty.

Jeho výraz je k nezaplacení, zírá na to jak leklá ryba.

„Teda Korene, kterou krásku jsi tak prohnal, že ti posílá vzkazy?“ zasměje se největší drbna na škole. Jen já a Koren víme, že ten vzkaz je od muže, ale jen já vím, kdo ho poslal!

„Tak tomu se říká drzost! Jak vůbec může vědět, kam chodím do školy?!“ zaječí Koren jen co se zavřeme v kanceláři předsedy.

„Co ti na to mám říct, tohle chce pořádnou odvahu. Třeba tě sleduje a ty o tom nevíš,“ pustím se na tenký led, pokrčím rameny a sednu si do své židle. Zatraceně, měl jsem trochu víc uvažovat, teď mu dojde, že může chodit sem, nadávám si v duchu.

„To sakra ano, ale ať si mě nepřeje, až ho najdu, já mu zakroutím krkem jako huse!“ zaječí a pak mi začne vyjmenovávat, na co všechno se můžu těšit, jestli mě odhalí. Červení mravenci, kmen lidožroutů nebo tekoucí láva jsou jen v polovině na pomyslném žebříčku ‚slastí‘.

Doufám, že mě nikdy neodhalí!

Kdyby se to netýkalo mě osobně, tak bych se vážně bavil.

Vyhrožování a různé mučení v podobě píchání špendlíku pod nehty či pomalé ukrucování prstů na nohou mu vydrží skromné dvě hodiny a dvacet minut. U posledních skoro spím, tedy aspoň naoko ve skutečnosti se mi vnitřnosti kroutí děsem. Jdu s ním pomalu domů, u křižovatky se rozloučíme a já se dovleču domů a seknu s sebou na postel.

„Tak co bráško jsi připravený na trsání?“ objeví se ve dveřích Lavi s gelem na vlasy.

„Já tam nejdu,“zaskučím v obavě.

„He? Jak nejdu?“ zamrká bráška. Řeknu mu, co jsem provedl a co mi Koren nasliboval, má z toho vánoce.

„Víš, co? Někdy si myslím, že mám místo pětiletého prcka staršího bráchu,“ povzdechnu si smutně.

„Já si taky připadám jako tvůj opatrovník,“ povzdechne si. Vytřeštím na něho oči, no tak to je vážně pěkné!

„Hele jsem o dvanáct let starší!“ upozorním ho.

„Vážně? To jsem nepostřehl, aspoň se tak teď nechováš,“ setře mě naštvaně.

„Až zjistí, kdo jsem, tak mě zabije,“ skrčím se.

„A jestli tam nepůjdeš tak tě zabiju já a můžu tě ujistit, že znám důmyslnější způsoby mučení,“ dá si ruky v bok. Vzdám to.

„Zábava je až zítra,“ odpovím mu.

„Tak se koukej pořádně vyspat, ať nemáš kruhy pod očima, nevypadalo by to profesionálně. Nechceš si se mnou zahrát video hru?“ zamrká na mě, zase je to pětileté děcko. Proč vlastně ne? A tak strávím zbytek večera a podstatnou část noci s Lavim na hrách, kdy jsem nemilosrdný démon a Lavi démonobijce. Porazím ho na hlavu. Spát jdeme až o půlnoci. Toliko k pořádnému vyspání.

Ráno vstanu až když je slunce vysoko na obloze, radši se ani nepodívám na budík, protože bych se musel zděsit, počítám, že nebude míň jak devět.

„Dobré odpoledne pane Zaspánku,“ pozdraví mě táta ve dveřích obýváku. Zděšeně se podívám na hodiny a zasténám je půl druhé odpoledne. Ten chroust mi do pití musel vrazit prášek na spaní, jinak to není možné, já ho zabiju.

„Příště s tebou budu něco hrát,“ syknu mu výhružně do, když jsme sami. Jen se na mě pobaveně podívá. Vejdu do kuchyně a místo mastné kachny si udělám kuřecí sendvič, kachnu bych nerozhýbal tak snadno. Ještě si vezmu dva koláče za tu kachnu a jdu se rozhýbat na večer a trochu roztančit, aby mě zase nebolelo koleno, plánuji tancovat víckrát než jen naposled. V sedm se začnu chystat a bráška mi pomáhá tím, že po mě hodí černé elastické kalhoty se zelenými třpytkami a saténovou košili, bez řečí si to obleču. Je nevýhoda mít zelené oči ke světle hnědým vlasům, je to naprosto nelogická kombinace, ale zvykl jsem si. Koleno už mám zpevněné a vůbec to není pod kalhotami vidět super! Udělám pár rychlých rytmických kroků, pod kterým by se mi koleno normálně rozsypalo a drží, není žádný problém! Košili si nechám rozepnutou na tři knoflíčky a začnu si zamalovávat jizvu, když skončím, není poznat, kde byla. Bráška mi podá náušnici, která je zkroucená a posázená jemnými smaragdy.

„Není té zelené už moc?“ zapochybuji.

„No tak dobře, vezmi si tu, co posledně. Napadlo mě ještě, že bych ti mohl ztmavit vlasy aspoň trochu, mám smývatelnou barvu,“ blýskne se bráška.

„Černá dolů nejde, pamatuješ na sebe?“ namítnu břitce.

„No jo, máš pravdu, tak aspoň konečky, počkej, už vím,“ odběhne a vrátí se s jakousi vodičkou, kterou mi dá na vlasy, úplně mi to světlou barvu zastře, takže vypadají jako černé. Rychle si je učešu, jemně rozcuchám a nechám volné prameny do oka.

„Dobré ne?“ kouknu na něj. Lavi se na mě podívá a hvízdne.

„Jsi kus,“ uzná a něco dělá na mé masce. Nakloním se k němu a uvidím, žena masku nanáší jemně zelenkavé třpytky v jednom vzoru. Vypadá to úchvatně.

„Tak se ukaž, jak ses vymódil teď. Naposledy z tebe ten kluk ředitele nemohl spustit oči a řekl něco v tom smyslu, že je škoda, že nejsi holka,“ vejde do dveří mamka, ukážu se jí.

„Není to špatné, ale jsi moc zelený, trochu to oživíme, chceš zlatou nebo stříbrnou?“ zeptá se mě.

„Stříbrnou,“ mrknu na ni s úsměvem.

„Jen doufám, že za to ten kluk stojí. Znám ho?“ zeptá se máma a košili mi postříká stříbrným sprejem, který nanese ve stejném, jemném vzoru jako udělal Lavi masku.

Seknu pohledem po Lavim.

„Ona to ze mě vytáhla, pohrozila mi, že přestanu chodit do školky,“ zafňuká Lavi. Povzdechnu si.

„Máma má vědět všechno, nicméně si ještě promluvíme o té tvé mluvě,“ upozorní Laviho mamka a ještě mi nastříká trochu spreje na džíny.

„Jo znáš, je to Koren,“ pousměji se.

„Slušný chlapec, ale nepřišel mi, že by byl na kluky. Doufám, že ti nezlomí srdce. Ještě moment,“ odběhne k sobě a přinese šminky.

„Mami, ty ses zbláznila,“ zděsím se.

„Nemel a drž!“ zamračí se máma a začne mi dělat jemnou linku na dolní víčko, ještě pod něj nanese jemně stínu a je spokojena.

„Zkus si nasadit masku,“ mrkne na mě. Poslechnu ji a překvapeně zamrkám, v zrcadle se na mě dívá někdo dočista jiný.

„Ještě pojď sem,“ vytáhne červenou rtěnku.

„To snad…“ vytřeštím na ni oči.

„Neboj, jen chci zjistit, jak ti pozměnit trochu ty rty máš je moc nápadné, bradu jednoduše zaplácáme,“ uklidní mě a dá se do experimentování.

„A je to,“ pustí mě po dobré čtvrt hodince. Otočím se na zrcadlo a nedokážu pronést ani slovo. Je to dokonalé!

„Díky mami,“ usměji se na ni.

„kdyby se tak na mě usmál tvůj táta, tak mu padnu k nohám, ale musel b vypadat jako ty,“ pousměje se. Sundám si škrabošku a se smíchem seběhnu dolů.

„Tati, tak já jdu, můžu tam být déle, že ano,“ juknu na tátu, který využil situace a šel na jahodovou marmeládu.

„Jasně, že jo,“ podívá se na mě a lžičku s marmeládou už k puse nedonese, protože na mě zůstane civět.

„Já se divím, kam ta marmeláda mizí. Sluší mu to, že?“ objeví se mamka za mnou.

„Ještě, že to není holka,“ vydere se tátovi z pusy. Považuji to za lichotku a jdu se obléct. Máma mi zabrání, abych si vzal tu svoji starou, a vytáhne ze skříně koženou. Uznám, že je to lepší nápad a vezmu si ji. Pak se vydám směrem k tančírně, která už je v plném proudu.

Bundu odevzdám v šatně, než dojdu ke dveřím, připevním si škrabošku. Hned za dveřmi se vmísím mezi lidi a proderu se k parketu, zrovna hrají volnou dvacetiminutovku. Je tam i Koren a zrovna je ke mně zády. Potměšile se k nim přidám. Všimne si mě hned a vyrazí prudce ke mně, unikám mu stejně rychle, jak po mě jde. Jakmile hudba přestane hrát, zmizím mezi lidmi a vnořím se do temného místa za barem, je tam i ten kluk, co včera. Jakmile mě uvidí, rozkašle se. Jen po něm hodím usměv a sáhnu po citronádě.

„Tančíš skvěle, nechtěl bys tady o víkendu tančit profesionálně? Tančil bys, když by nebyla volná dvacetiminutovka,“ obrátí se na mě barman.

„Je mi líto, ale nezvládla by to moje noha, nemůžu ani tančit všechny dvacetiminutovky,“ zavrtím hlavou se smutným úsměvem. Barman zvědavě pozvedne obočí.

„Autonehoda, odneslo to koleno, jsem rád, že můžu chodit a sem tam si zatančit,“ vysvětlím stručně.

„To je škoda, ale možná by to šlo nějak udělat, poradím se se šéfem. To on si tě posledně všimnul,“ usměje se povzbudivě barman a jde obsloužit dalšího zákazníka. Rozhlédnu se kde je Koren, všimnu si ho na druhé straně sálu, jak se zuřivě rozhlíží. Usměji se a napiji se. Pak mrknu na černovlasého kluka a rozhodnu se s ním trochu zašpásovat, když se zvedne, že odejde, přitáhnu si ho k sobě a políbím ho. Kluk strne a není schopný se hnout. Po chvíli se trochu roztřese a jen co ho trošku uvolním z objetí uteče. Je slaďoučký, škoda, že už mám nalíčeno na jinou rybu.

Zaměřím se na Korena, který jde tancovat s nějakou pipkou. Žárlivě je sleduji, vůbec se mi nelíbí, jak se k sobě tisknou i přes skutečnost, že se Koren rozhlíží všude možně a jí si všímá pramálo. Má tančit se mnou. Tuhle dvacetiminutovku vynechám a tu další taky než se vrhnu do víru rychlé hudby, naschvál se vynořím za ním, chytnu ho za pás a přitisknu k sobě. Ztuhne jak lepidlo. Jemně mu fouknu za krk a jsem na druhé straně parketu. Ostatní si mé hry všimnou a udělají nám místo.

Všimnu si ho za sebou a ladně mu uniknu přesně tím pohybem, jaký předvede on. Podívám se Korenovi do jeho běsnících očí a lehce se zasměji. Rozhodnu se, že na parketu až do konce nezůstanu, místo toho si udržuji dostatečný odstup a v jedné chvíli zmizím mezi ostatními. Sednu si za bar a pobaveně se dívám jak se Koren zběsile rozhlíží. Je to možné jen díky tomu, že parket je o něco níž než bar, u kterého sedím.

„Nebezpečná hra,“ poznamená barman pobaveně.

„Já mám nebezpečí rád a on mi za to stojí,“ pousměji se a napiji se citronády.

„Mám za to, že jsi šlápl kobře na ocas, dávej si pozor na její zuby,“ poradí mi.

„Při troše štěstí tu kobru zkrotím dřív, než mi ublíží,“ zapřeji si.

„Hodně štěstí. Ten kluk, co jsi ho políbil, se jmenuje Brian, dej si na něho pozor je žárlivý,“ varuje mě barman.

„Ty ho znáš?“ zamrkám překvapeně.

„Jo znám. Je to dobrý společník, ale nesmí se do někoho zamilovat, pak je horší ne kobra,“ odpoví mi a odběhne. Dobře, takže si od něho držet odstup a to co největší. Dvacetiminutovka skončí a začne hrát normální hudba. Vidím, že Koren jde na parket, ale hned se vrátí a od svého stolu začne sledovat roh baru, kde sedím. Řekl mu snad někdo, kde jsem? Jen to ne. Jemně naznačím barmanovi, že se musím vypařit, pokývne a stoupne si tak, že mě nikdo nevidí, vyklouznu na záchod a pak se objevím na druhé straně baru ve stínu.

Znovu začne dvacetiminutovka a Koren tančit nejde, zato já sklouznu se stoličky a jdu tančit. Moje umění mi za pár minut sjedná prázdný parket. Podívám se přímo na Korena a začnu ho lákat na parket, do konce dvacetiminutovky se mi to nepodaří i když ze mě nedokáže spustit oči. Za celou tu dobu nepředvedu ani jediný jeho pohyb. Když dvacetiminutovka skončí, na chvíli pohasnou světla, využiji toho a vytratím se k baru.

„Jsi vážně dobrý, tobě by neodolala ani víla,“ ozve se vedle mě sytý hlas.

„Bohužel jedna mi odolala,“ povzdechnu si a podívám se na muže, který to vyslovil. Je to muž ve středním věku s bystrým pohledem. Dojde mi, že je to nejspíš majitel tohohle baru. Potvrdí se mi to a udělá mi nabídku, která se neodmítá. Odmítnu ji s tím, že mně to takhle vyhovuje, i přes jeho snahu mě přesvědčit smutně zavrtím hlavou a zaměřím se na Korena. Tohle dělám jen kvůli němu.

Pak jdu na parket až v předposlední dvacetiminutovce. A tančím podle něho, abych ho poškádlil. V půlce to nevydrží.

„Kdo k čertu jsi?“ zařve na mě.

„Když chceš vědět, tak hádej,“ strčím mu za ucho bílou růži a jemně ho políbím na rty. Než stačí zalapat po dechu zmizím mezi davem ke dveřím, vyzvednu si bundu a vyběhnu ven. Postřehnu, že za mnou někdo běží a schovám se do stínu. Z budovy vyběhne Koren a zběsile se rozhlíží, nakonec to vzdá a zajde dovnitř. Ta pusa ho musela namíchnout!

Tiše se zasměji, sundám masku a rozběhnu se domů…