Tajný svět Akyry

Soutěž

Ve středu zaspím, no jistě, ne že bych se divil. Až do čtyř do rána jsem se učil Korenovi kroky. Mama mě sice budila, ale jen co sešla dolů, znovu jsem usnul. Teď dorazím do školy, když zvoní na druhou hodinu. Mám ještě větší zpoždění, protože valím od doktora, který mně dal stvrzenku, že jsem tam byl, byť mě viděl jen z rychlíku. Ale průšvih je zažehnán. Jako pomocník předsedy si nemůžu dovolit špatné známky nebo neomluvenou hodinu. V atriu do někoho vrazí takovou silou, že sednu na zadek.

„Au, který medvěd?“ zavrčím a vzhlédnu. Koren, kdo jiný, ten má taky nápady stát lidem v cestě.

„Já ti dám, medvěd, Kane, tak se mluví s nadřízeným?“ zavrčí Koren.

„No tak grizzly, nevím, co tu stojíš uprostřed haly a můj nadřízený jsi jen ve snu. Většinu tvé práce dělám za tebe,“ sejmu ho. Koren si takticky odkašle.

Stoupnu si a podívám se na jeho společníky, jsou to kluk a holka, oba tmaví bruneti. Holka má dlouhé vlnité vlasy. Oběma hraje v šedých očích tichý smích.

„Ty jsi, Kane? Moc rád tě poznávám. Ještě jsme se neviděli, jsem Marek a to je moje sestra Erika,“ představí se brunet.

 „Těší mě, Kane,“ potřesu jim rukou.

„No tak, když už jsi tady…“ začne Koren, když ho přeruším.

„Ne nemůžu jít na prohlídku, protože se musím stavět za naším třídním a dopsat si sešity, nehledě na to, že už je dávno hodina. Čau,“ mávnu mu a než stačí něco namítnout, jsem na schodišti a mířím do třídy. Jen hodím letmý pohled přes rameno, abych se pokochal Korenovým zdrceným pohledem.

Dobře mu tak, stačí, že mu už dělám papírování! Do třídy vejdu s mírným zpožděním, u učitele se automaticky omluvím doktorem a sednu do lavice.

Stejně se na učivo nesoustředím, přemýšlím, jak si s nimi poradil Koren. Na kluka narazím až při třetí hodině, kdy vejde do třídy, coby nový student. Po tom co přetrpí seznámení se třídou, při kterém se dozvím, že většinu dětství strávil v Evropě, zamíří přímo k mé lavici.

„Můžu si přisednout?“ zeptá se mě klidně.

„Jasně,“ usměji se a stáhnu si roztažené učebnice na svoji stranu. Ty co nepotřebuji, si strčím do lavice. Překvapí mě, že v hodině nemluví, až o přestávce požádá o rozvrh a podívá se, kde jsme skončili.

„To je dobré, nejste vůbec vpředu,“ uleví se mu.

„Ty jsi z toho měl strach?“ zvednu zvědavě obočí.

„Jo. Na přestupu je nejhorší, když musíš dohánět x látek. Seznamka tak hrozná není, na to si zvykneš,“ usměje se Marek.

„Mluvíš zkušeně,“ pousměji se.

„Tohle je naše patnáctá škola, takže zkušenosti nabereš,“ zasměje se Marek. Patnáctá? Proboha mě by asi kleplo.

„Jak to?“ vytřeštím na Marka oči.

„Táta má náročnou práci. Dělá kontrolora a manažera jednoho obchodního řetězce, musel tam, kde byly problémy a vyšetřit to, takže jsme se, co chvíli stěhovali. Ale slíbili nám, že tohle poslední stěhování, což je fajn, Japonsko se mi líbí,“ vysvětlí Marek.

„To ti nezávidím, já bych se asi zbláznil,“ povzdechnu si.

„Jak říkám zvykneš si. Jediné, co se ti nepoštěstí je to, najít si kamarády, ono ani nemáš náladu, někoho hledat, když víš, že se za chvíli budeš stěhovat,“ pokrčí rameny Marek. Musím s ním souhlasit.

„Kane… co ten tu dělá?“ probodne Koren, Marka pohledem. Kdybych ho neznal, tak bych řekl, že žárlí.

„Sedím tu, ale neboj, kluky nepřebírám, jsem heterosexuál,“ zasměje se Marek.

„Fakt moc vtipné! Přírodovědný zase dělá bordel. Mohl bys požádat pár svých boxerských kamarádů, aby nám šli pomoct?“ ušklíbne se Koren na Marka a poslední věty věnuje mě.

„Jasně,“ kývnu a vstanu.

„Můžu pomoct, dělal jsem pár let kikbox,“ nabídne se Marek.

„To budeš hodný,“ usměji se a vyběhnu za Korenem. Teda pokusím se, běh k doktorovi a do školy mé noze zrovna dvakrát nepomohl. Zamířím rovnou do vedlejší třídy a během chvilky se mnou jdou čtyři boxeři. Koren na nás počká a pak nás vede, kde je problém, samozřejmě, je to skleník.

Pohodlně se opřu o dveře a čekám, co Koren vyřídí. Všinu si, že sebou vlečou obrovskou dřevěnou desku, která se stěží protáhla dveřmi, však se na ni začnou vymlouvat. Marek v tom problém nevidí, prostě tu desku rozláme na šest menších dílů a upozorní je, že se jim už vleze všude. Předseda z přírodovědného vypadá, že má na krajíčku, ale nic nenamítá, zvlášť když se o jejich vyprovázení postarají boxeři. Koren jde s nimi, má takový výraz, že přemýšlím, jestli z přírodovědného něco zbude.

„Kane, díky. Vím, že jsem otravoval, ale nevěděl jsem, jak to vyřešit,“ přijde ke mně předseda botaniky, Gavin.

„To nic Gavine, od toho tu jsme ne?“ usměji se a seznámím ho s Markem, který se okouzleně rozhlíží po skleníku. Ti dva si hned padnou do oka.

„Máš už nějaký kroužek?“ zeptá se ho Gavin.

„Ne, chtěl jsem zkusit kendo a přírodovědný, teď se spíš zeptám, jestli nemáte volno vy,“ pousměje se Marek a znovu zakotví pohledem na jednom místě. Podívám se tím směrem a skoro se zasměji, do oka mu nepadli rostliny, ale naše Ledová královna, Aiko Anamová. Ono se není čemu divit, kdybych byl na holky, stál bych před ní a vyznával jí lásku. Gavin také sleduje směr jeho pohledu.

„Na ni rovnou zapomeň, říkáme ji Ledová královna, nestará se o nic než o rostliny,“ varuje ho kamarádsky Gavin.

„Za zkoušku nic nedám. O rostlinách toho moc nevím, myslíš, že by mě mohla zaučit?“ zeptá se Gavina. Ten jen protočí očí oči a zavolá Aiko. Aiko se sice mračí jako čert, ale nakonec souhlasí.

„Ale Gavine, upozorňuji tě, že jestli to bude nemehlo, poletí dřív, než řekne popel. Kdo to je?“ zeptá se nepřátelsky Aiko.

„Náš nový spolužák, tady je,“ ukáže Gavin na Marka a představí je. Sleduji Aiko, která překvapeně zamrká a pak lehce zčervená.

„Buď tady přesně ve tři, Zelenáči,“ zavrčí Aiko.

„Jak si přejete, krásná vílo,“ mrkne na ni Marek a lehce se ukloní. Aiko v momentě nabere růžovou barvu, otočí se na patě a zmizí mezi rostlinami. Ohromeně se na sebe s Gavinem podíváme. Ještě než ze skleníku vyjdeme, zahlédnu Aiko, jak vykukuje, mezi kapradinami. Zdá se, že naše Ledová královna našla svůj oheň.

Dojdeme do třídy a nějak přetrpíme poslední hodiny jinak nezajímavé školy. Já pak jdu do kanceláře předsedy, kde už sedí Koren a tužkou píchá do podložky.

„Stalo se něco?“ zeptám se a začnu probírat papíry.

„Jo, nelíbí se mi, jak se na tebe ten nový lepí,“ zavrčí Koren. Překvapeně se na něho podívám.

„Korene, ty žárlíš?“ zeptám se opatrně.

„Co? Na kluka? Ani náhodou! Ale dej si na něho pozor, určitě je to sukničkář a nenechá na pokoji ani kalhoty!“ probodne mě pohledem.

„Dej si oddych, zrovna se zakoukal do naší Ledové královny,“ obrátím oči v sloup a dál se věnuji papírům. Ani netušíte, jak mě jeho žárlivost zahřála u srdce. Možná, že mám naději.

„Hm. V sobotu je na diskotéce soutěž o nejlepšího tanečníka. Hodlám ten pohár vyhrát. Ten maskovaný zmetek nemá tentokrát sebemenší naději!“ změní téma Koren.

„Kolikrát jsem to už slyšel?“ zapřemýšlím, i když to vím naprosto přesně. Za poslední měsíc tisíckrát!

„Jenže tentokrát je to jiné! Určitě ho porazím! A basta!“ nafoukne se Koren.

Musím se zasmát. Když se Koren nafoukne, tak t stojí za to.

„Tady máte podpisové právo, vaše nadutosti,“ uculím se a pustím před něj stoh papírů. Většinou se jedná o stížnosti studentů a tak.

„Kdybys nebyl můj kamarád, tak bych ti tohle utahování nestrpěl,“ upozorní mě Koren a začne věci řešit. Ty vážnější dá na hromádku řediteli. Ve čtyři jdeme ze školy a připojí se k nám i, ke Korenově velké nechuti, i Marek s Erikou.

„Nemáte jít náhodou domů,“ zavrčí Koren, když se od nás musí oddělit.

„Však ano. My bydlíme naproti Kaneova domu. Musíme se seznámit blíže, když jsme sousedé, že?“ pověsí se mi Erika na ruku.

„Jasně, Eriko,“ zasměji se Korenově výrazu. Normálně by vraždil.

„Huh, ty jsi gay a líbí se ti Kane? Neboj, já ti ho nesním,“ snaží se uklidnit Erika Korena, když uvidí jeho výraz.

„Já nejsem gay. Kane, může chodit, s kým chce. Jen nesnáším, když se někdo na člověka věší jak opice!“ zavrčí Koren a vyrazí svým směrem. Erika za ním překvapeně zírá stejně jako já a Marek, který se posléze opře o zeď nějakého domu a dostane záchvat smíchu. Trvá mu dobře půl hodiny, než se uklidní.

„Pane bože. Zíral na nás jako na někoho, kdo mu chce odloudit milence. Fakt není gay? Nějak tomu nemůžu uvěřit. Co kdybych se ho pokusil svést? Pak bychom to věděli jistě,“ utře si Marek slzy. Ostře se na něho podívám.

„No dobře, tak ne,“ uchichtne se Marek. Nevím, jestli ho mám rád nebo ho nesnáším. Povzdechnu si a vydám se domů. Oba dva jdou za mnou, jako by se nechumelilo.  Nevšímám si jich do té doby, než se rozdělí a jdou přes cestu. Z okna kuchyně, které vede do ulice, vykoukne máma.

„Marku, Eriko, vaši jeli do města, prý musí dokoupit vybavení do domu, máte počkat u nás,“ zavolá na sourozence. Ti se na sebe podívají a povzdechnou si. Pak se vrátí.

„Teto, to je strašný. Ti dva nás mají za dvouletá mimina, mě už je sedmnáct a Erice šestnáct, nejsme malí,“ zamračí se Marek.

„To si vyřiďte se svoji mamou. Já měla dojem, že si dáte na svačinu koláč a kakao, i když na druhou stranu, je zřejmě dost pozdě,“ zasměje se máma.

„Na koláče není nikdy pozdě,“ ujistí Marek mamu a hrne se do dveří. Erika ho s povzdechem následuje. Zůstanu za ním hledět jako zkamenělí. Této? Oni jsou bratranec a sestřenice? Povzdechnu si. Tak proto se ke mně tak měl, ačkoliv jsem byl pro něj cizí.

„Hele jako, proč jsi mi neřekl, že jsi můj bratranec?“ zastavím se ve dveřích kuchyně, kde se Marek cpe domácími koláči.

„Já myslel, že ti to došlo. Sem jsme přiletěli až dneska ráno a hned museli do školy,“ vysvětlí Marek s plnou pusou. No tak to dost vysvětluje, hlavně to, že jsem je tu ještě neviděl. Rychle pro sebe a pro brášku ukořistím pár koláčů, jinak by nám asi nezbylo. Marek si toho všimne a zrozpačití.

„Promiňte, ale domácí koláče míváme zřídka kdy,“ omluví se.

„To je v pohodě, v troubě mám ještě plech a čtyři čekají na upečení. Nějak jsem neodhadla dávku. Jsem ráda, že chutná,“ mávne rukou máma.

„Navíc jsi neobědval, tak si nedělej starosti, ale tohle byli poslední makové,“ vysvětlím svou nenažranost. Mák miluji.

„Taky jsem na něj ujetý,“ uculí se Marek a pokračuje v hodech. Podívám se na hodiny a poslední dva koláče zabalím a vstanu s tím, že skočím, pro našeho vědátora. Mamka děkovně kývne. Vypadnu z domu a valím ke školce. Bráška se zrovna věnuje jedné holce a nemůže se od ní odtrhnout.

„Lavi, jdeme domů,“ zavolám na něho.

„Neotravuj!“ oznámí mi s přehledem pětiletého kluka a vrátí se k holce.

„No jak chceš, ale mám tu poslední dva makové koláče. Já si dám a ty nedostaneš,“ uculím se a vytáhnu se sáčku koláč.

„Ten je můj ty nenažranče,“ kopne mě do nohy cizí dítě. Učitelka se chytne za pusu. Moc se s ním nemazlím, vrazím mu facku a doporučím mu ať neotravuje. Kluk začne natahovat a s brekem uteče. Zaměřím svoji pozornost na Laviho, který na mě hledí a hned přiběhne, vystrčí mě ze třídy a jde se rychle obout a obléct.

„Víš, kdo to byl? Ten kluk je prý vnuk senátora!“ zasyčí Lavi.

„Keci, kdyby byl synem senátora, tak rozhodně nechodí do státní školky, ale do soukromé,“ mávnu rukou. Lavi se zamyslí a dá mi za pravdu.

„Jak to, že jsou jen dva makové?“ zeptá se a jeden si vytáhne.

„Je u nás bratranec a jak se zdá tak má taky rád mák. Zachránil jsem jen čtyři, dva pro tebe a dva pro mě,“ vysvětlím mu se smíchem.

„Mamka bude muset přestat dělat ty zbytečné tvarohové a marmeládové, jinak se nenajíme,“ usoudí bráška, který cestou mlsá.

Dám mu za pravdu. Jako obvykle mu řeknu, co bylo ve škole. Je mrtvý smíchy.

„Kane, myslíš, že až budu chodit do školy, užiji si taky tolik legrace?“ zeptá se zvědavě.

„Jo, ale nesmíš dát hned ze začátku najevo, že jsi ořezávátko a každý si s tebou může dělat, co chce,“ usměji se. Mluvím z vlastní zkušenosti.

„Budu chodit na karate. Breth se nelíbí tlustí kluci, ale sportovci,“ oznámí mi bráška.

„A co se stalo s tou před tím?“ zeptám se spokojeně.

„Jsou to lehké holky. Který kluk, by měl zájem o holku, která se nezdráhá?“ zeptá se s rozumem dospělého.

„A Breth taková není?“ zacukají mi koutka. To s ním není možné!

„Ne, ta mi dokonce dala facku, když jsem to po ní chtěl. Je moc krásná, myslíš, že by ji potěšila květina?“ lehce se se začervená. Skoro se skácím smíchy, tak tohle tu ještě nebylo!

„Jasně, že jo, každá holka má ráda květiny,“ ujistím ho.

„I gay?“ mrkne po mně.

„Jo taky. Tohle se bere jako pozornost. Každého potěší, když na něj ten druhý myslí,“ ujistím ho.

„Tak proto ty růže,“ zamrká Lavi. Jo proto.

„Brácho v sobotu je na diskotéce soutěž o nejlepšího tanečníka,“ oznámím mu.

„A ty chceš vyhrát pohár nebo pozornost Korena?“ zeptá se mě klidně Lavi.

„Oboje,“ odpovím po pravdě. Lavi zakývá hlavou a nekomentuje to. Já ovšem vím, že už se mu kouří z mozku, aby vymyslel jak na to. A taky vím, že něco vymyslí.

Přijdeme domů a Lavi se seznámí se svým bratrancem a sestřenicí, kterou šokuje výrokem, že kdyby byl o pár let starší, tak ji vezme na rande. Ale jinak všechno proběhne v klidu. Večer zazvoní teta se strýcem. Mezi tetou a mámou si všimnu lehkého napětí, které s přibývajícími hodinami se začne vytrácet. Nakonec se baví jako nejlepší kamarádky.

V sobotu večer uprostřed strojení, zrovna si zpevňuji nohu, vrazí do mého pokoje Marek. Ani nevíte, jaká halda kamení se mi sesype ze srdce.

„Ty demente jeden, neumíš se ohlásit předem? Už jsem myslel, že je to Koren!“ vyjedu na Marka.

„Promiň, jen jsem se… proboha, co se ti stalo?“ vytřeští oči na moje koleno.

„Autonehoda, lepší už to nebude. Co ses chtěl zeptat?“ podívám se na něho a natáhnu se pro kalhoty.

„Zdálo se mi, že občas kulháš. Chtěl jsem se zeptat, jestli jdeš na diskotéku, kde je ta soutěž, nevíme se sestrou kde to je,“ vydoluje ze sebe.

„Půjdu, ale nebudu tam,“ vysvětlím mu s úsměvem.

„Tak to mi vysvětli,“ zavře za sebou dveře a posadí se na postel. Podíváme se na sebe s Lavim. Ten usoudí, že mu můžeme věřit a všechno Markovi vysype, ten jak jinak, se složí smíchy.

„Víš, že si zahráváš s ohněm?“ zeptá se, když se jakž, takž uklidní. Ušklíbnu se. Říkat mi to nemusí!

„Ale s ledem by to nebylo ono, že. Jdu říct sestře, že nás tam zavedeš. Neboj, nebudeme se ti plíst do cesty,“ usměje se Marek a zmizí. Jestli tam půjdeme zároveň tak mě prozradí. S povzdechem se obléknu do další košile, tentokrát perlově šedé. Jen co se obleču, objeví se máma… však už ten rituál znáte ne?

Když přijde Marek, že nás čeká strejda, zůstane na mě hledět jako bych spadl z vesmíru.

„No, páni už se ani nedivím, že tě nemůže poznat. Jsi, kořeň,“ ujistí mě ohromeně. Usměji se a vezmu si koženou bundu ze skříně, obuji si boty.

„Marku, jestli mě uvidí s vámi, tam mu to dojde,“ začnu opatrně.

„Klid, tátovi stačí, když nám ukážeš, kde to asi je, vyhodíme tě kus od zábavy. Doma nechá i AUDI a pojede máminým autem, AUDIM nás vyzvedne, tebe jako posledního, samo,“ uklidní mě Marek. Uchichtnu se, tomu se říká spiknutí proti Korenovi. Ale líbí se mi to.

„Co budeš dělat, když to nevyjde?“ zeptá se Marek.

„Nevím, asi se ho budu muset vzdát,“ povzdechnu si těžce.

„Držíme ti palce,“ usměje se Marek. Podívám se na hodiny, které ukazují devět hodin. Přišli pozdě, ale autem tam budeme za chvíli. Vyjdeme ven a podívám se na nastrojenou sestřenku. Sluší ji to.

„Tak nasedat mládeži,“ zahlaholí strejda a sám si sedne. Já si sednu vedle řidiče, abych mu mohl ukazovat cestu.

„Švagr nemá rozum, pustit tak šikovného kluka samotného,“ povzdechne si strejda a vyjede.

„Jsem už skoro dospělý,“ pousměji se.

„Vidíš, tati a já taky,“ přidá se Marek.

„Tobě jsem taky svěřil svoji dceru, ty dospělý,“ zavrčí strejda. Zasměji se.

„Dobrý, tu mě vyhoď. Diskotéka je hned za pravou zatáčkou v ulici. Klub je asi uprostřed,“ zasáhnu do hovoru a strejda mě vyhoví. K diskotéce dorazím zrovna ve chvíli, kdy Marek s Erikou zmizí uvnitř. Jdu za nimi a podám šatnářce bundu.

„Za tím závěsem si můžeš dát masku,“ mrkne na mě a ukáže na zahalený koutek. Usměji se a poslechnu ji. Ano je snad jediná, která zná moji pravou, namalovanou podobu. Jen co si nandám masku vklouznu do sálu. Ti, co stojí u parketu mě ihned uvolní uličku, abych se tam v klidu dostal. Využiji toho a vtančím na parket. Korena si všimnu hned, tančí s nějakou husou. Nechám ho být a tančím sám, dokud se ke mně nepřidá Brian. V zádech cítím, jak mě propaluje Korenův pohled. Najednou hudba přestane.

>Mládeži, myslím, že jste se už dost rozhýbali, takže vyhlašuji dvacetiminutovky jako soutěžní, tančit může pouze jeden člověk, nejsou to párovky a začínáme…TEĎ! Rozezní se sálem rozhlas. Všichni kromě tanečníků opustí parket a už to začne. Pohybuji se v rytmu rychlé hudby a uhýbám Korenovi, který se mě snaží pronásledovat. V momentě, kdy se nebezpečně přiblíží, se mezi nás vecpe nenápadně Brian a já můžu odtančit. V tomhle kole vypadnou nemožná dřeva, která tančila jedno a to samé jen z různých stran.

Jen co hudba dohraje, zmizím v davu a sednu si za bar. Přede mnou přistane citronáda.

„Díky, musím se ti omluvit a poděkovat,“ usměji se na barmana, jen co se napiji.

„Poděkování chápu, ale tu omluvu ne,“ mrkne na mě.

„Zapomněl jsem zaplatit,“ přiznám zahanbeně.

„V tomhle baru máš všechno zadarmo, myslel jsem, že ti to hlídač řekl. Jo a tady máš soutěžní číslo,“ podá mi plastikovou placku s číslem jedna.

„Jak to?“ zamrkám a připnu si placku.

„Šéf doufá, že si to rozmyslíš, a budeš tu pracovat. Co tu jsi, se mu dvojnásobně zvětšila návštěvnost, každý chce vidět maskovaného kluka, který tančí pomalu jako bůh,“ zasměje se barman. Zaskočí mi.

„Komplikuje se to čím dál víc,“ povzdechnu si zničeně.

„To víš, kdo si zahrává s ohněm…“ začne barman.

„…tak se spálí, jo už jsem to slyšel,“ujistím ho a rozhlédnu se.

„Kde je Brian?“ podivím se. Vždycky seděl vedle mě.

„Jeho bratr si na něho dělá vlastnické právo, posledně jste byli až moc přesvědčivý,“ rozesměje se barman. Najdu ho pohledem a uculím se, pak sklouznu ze stoličky a začnu se prodírat k Brianovi, kterého vytáhnu na nohy.

„Co si to dovoluješ?“ vyjede jeho bratr.

„Tohle je zábava a na zábavě se baví, nesedí jako pecka a navíc, myslím, že nejsi Brianuv typ, jsi moc zabedněný,“ uculím se na Brianova bratra a s Brianem zmizím na parketu.

„Ty mu tedy dáváš,“ zasměje se Brian a začne se mnou tančit. Neuděláme ani pět kroků. Když se vedle nás objeví jak Brianův brácha tak, Koren, vytočený do vrtule.

„Žádné rvačky, vy dva si okamžitě jdete sednout, nebo sei tady nezatančíte aspoň půl roku,“ zasáhne vyhazovač, který se oboří na Brianova bratra a na Korena. Přes jeho rameno na ty dva vypláznu jazyk a s Brianem odtančíme do klidnějších vod. Dokončí skladba a jdeme si sednout za bar. Barman je z našeho kousku vysmátý nadoraz.

„Já ty dva kluky vážně lituji,“ oznámí nám.

„Když jsou blbí a neví, o co přichází,“ pokrčím rameny a rozhlídnu se po Markovi. Uvidím je u vyvýšeného stolu. Marek se perfektně baví a jak vidím ani Erika nemá o smích a o společnost nouzi.

>Prosím soutěžící na parket! Ozve se z rozhlasu. Vstanu a začnu se prodírat davem. Objevím se za Korenem a v očích mi zahrají čertíci. Náš tanečný mistr říkal, že profesionál pozná z letmého tahu, co bude dělat jeho soupeř. Tak to vyzkoušíme! Hned jak začne hudba, začnu kopírovat Korenovi pohyby s ladnějšími pohyby. Radost s pohybu se ve mně nezapře. Snažím se, abych byl pořád za Korenovími zády.

Stejně se brzy domákne, že se něco, děje z gest nesoutěžících. Pootočí hlavu a uvidí mě. Usměji se na něho a vzdálím se na druhý konec parketu, kde tančím podle sebe. Zkusí to podle mě a vůbec mu to nejde! Za svoje nemotorné pohyby je vyloučený. Je mi to strašně líto. Dívám se za ním a vidím, jak soutěžním číslem švihnul o zem.

Konečně soutěžní vložka skončí a já se můžu vrátit za bar. Po zbytek večera ho sleduji a tancuji soutěžní kola. Samozřejmě celou soutěž vyhraji a sklidím aplaus.

Rozhodnu se to Korenovi vynahradit a se soškou tanečníka se vmáčknu mezi něho a tanečnici, se kterou tančí normální zábavu. Protože se jedná o pomalou hudbu, přitáhnu si ho za pás k sobě a začnu ho líbat. Nezmůže se na nic., když písnička skončí, vytratím se jako pára, ale předtím mu do ruky vtisknu sošku tanečníka a perlovou růži.

Hned vběhnu do šatny, vezmu si bundu a zmizím venku. Za chvíli vyjde Marek s Erikou a Korenem, ten se posléze s nimi rozloučí a zamíří domů. Potěší mě, že sošku i růži svírá v ruce jako nejcennější poklad. Nechápu však výraz jeho tváře, který vypadá jako by Koren byl mimo náš svět a čas. Jeho rty jsou od mých polibků naběhlé. Na nic nečekám, mávnu bratrancovi a rychle si sundám masku, a dám do kapsy, aby mě neprozradila. Pak se dám do pronásledování Korena. Jde rovnou domů. Počkám, až rozsvítí v okně a schovám se za sloup, za kterým jsem ho často špehoval. Růži dá do vázy k ostatním, co ode mě dostal a sošku postaví na stůl. Začne se svlékat z košile. Znovu mě ohromí jakou má dokonalou postavu. Pak otevře skříň a bezhlesně otevřu pusu, přes dveře skříně má zvětšenou moji fotku z chaty a něžně ji pohladí. Zády se přitisknu k zítce a snažím se vzpamatovat.

Co to proboha má znamenat?

Když vykouknu znovu, už má v pokoji tmu, ale něco mi říká, že nespí. Opatrně se ve stínech vykradu z jeho ulice a spěchám domů.