Tajný svět Akyry

Provokace

Uspořádám věci na stole studentského předsedy a začnu si pročítat dokumenty, abych byl připravený.

„Kane, jen mi neříkej, že jsou další problémy,“ zaúpí a sesune se do křesla.

„Problém jsi jen ty Korene,“ třísknu před něj deskami, až nadskočí a upře na mě štěněčí pohled.

„No tak Kane, je to jen studentská rada a žádné problémy se zatím nevyskytly, nebo snad jo?“ zamrká na mě.

„Ne, ale to je jen z toho důvodu, že všechny problémy způsobíš ty,“ setřu ho a staré ošuntělé brýle, které nosím jen do školy, protože vidím dobře, na rozdíl od mladšího bráchy, si posunu víš na nose, ze kterého mně sklouzli.

„Proč nosíš vůbec takové hrůzy? Proč si nekoupíš takové ty jemné stříbrné obroučky, holky by za tebou jen šílely,“ koukne se na mě.

To je právě to, co nechci, ze staré školy jsem musel doslova utéct, jak se na mě lepily a už vůbec mu nemůžu říct, že mě holky nezajímají. Středem zájmu je pro mě jen on, jako naschvál nemůže homosexuály ani cítit. Když za ním přijdou s problémem, hodí ho na mě. Zhluboka si povzdechnu. Naštěstí, než se stačí zeptat, co se děje někdo zaklepe na dveře a dovnitř nakoukne holka z první třídy.

„Eno…“ začne.

„Copak Hanako?“ obrátí se Koren ke své mladší sestřičce.

„Kluci z přírodovědného kroužku nám zabrali učebnu vaření, že prý…“ začne Hanako a v zápětí si musí chytnout sukni, které mají všechny holky zkrácené skoro na minimum, jak se kolem ní Koren rozzuřeně prožene.

Obrátím oči v sloup a vyběhnu za ním, ještě stačím popadnout desky. Najdu ho až před učebnou vaření, nakouknu dovnitř a povzdechnu si. Tohle je jediný případ, který je schopen řešit, protože ho o to požádala jeho mladší sestřička. Té zobe z ruky. Dívám se jak Koren ječí na předsedu přírodovědného kroužku, snaží se něco namítat, ale pokaždé je setře. Nakonec to vzdají a jako zmoklé slepice se vydají, i se svým zvěřincem listy a bůh ví čím ještě, zpátky do svého klubu.

„Poslední dobou si stěžují, že mají malou klubovnu,“ poznamenám ke Korenovi s očima zabořenýma do desek.

„Malou klubovnu? Oni jediní, mají klubovnu v největším atriu na škole, normálně by se tam vlezli čtyři! Já je srovnám do latě!“ zařve Koren a vydá se naštvaně za nimi. Cupitám za ním a čekám na nejpříhodnější dobu, abych ho mohl dotáhnout na radu. Předsedu přírodovědného kroužku může seřvat i tam a podle předpisů. Podle mě v kroužku udělá co nejdřív kontrolu.

Zrovna jdeme kolem místnosti, kde se pořádají porady, když se příhodně otevřou dveře. Strčím tam Korena, vrazím mu do ruky materiály a třísknu mu dveřmi před jeho zoufalým pohledem. Zane mi za ním ukáže vztyčený prst a chytne Korena za límec. To je všechno, co dokážu spatřit, než se dveře úplně zavřou. Ze vnitř se ozve zoufalí jekot a pak je klid. Ještě chvíli počkám jestli Koren nevyběhne. Po chodbě se ozve dupot a ke mně zamíří dva z boxerského kroužku. Kdysi jsem jim pomohl u Korena vydupat místnost, kterou můžou používat, teď jsou mi vděčni.

„Díky kluci pusťte ho, až skončí rada, to poznáte tak, že první vyjde Zane,“ usměji se na hromotluky.

„Nemáš, za co Kane,“ usměje se jeden a opře se o dveře, které se naštěstí otevírají do chodby. Usměji se a vrátím se do místnosti předsedy, abych roztřídil zbytek papírů. O dvě hodiny později do místnosti vejde Koren s přepadlým výrazem v tváři.

„Jak jsi mi to mohl udělat? Ty můj přítel? Víš, co všechno jsem tam musel řešit?“ zaúpí a složí se do předsednického křesla.

„Když jsi předseda, tak to musíš řešit,“ odpovím mu nemilosrdně.

„Jsi zlý, ale těm z přírodovědného kroužku jsem dal co proto, ten se z té místnosti doslova vyplížil,“ zasměje se. Připomínka na tu scénu mu tak zvedla náladu, že se podívá na zbytek papírů a podepíše je. Jsem spokojený a ve čtyři jdeme domů.

„Dneska byl príma den a večer bude ještě prímovější, jdu do toho nového klubu, možná tam i sbalím nějakou šikovnou holku. Co ty nechceš jít se mnou? Možná tam taky na některou narazíš,“ drcne do mě.

Mám jít s ním, abych se díval, jak ho olizuje kde jaká pipka? Díky nechci!

„Promiň, musím pohlídat malého brášku, naši jdou na večeři s tátovým šéfem,“ vykroutím se z toho obratně.

„Hm, to je škoda. No nic. Víš, že tančím? Nikdo mi v okruhu deseti kilometrů neodolá, když mě vidí,“ snaží se vychválit do nebe. To bych chtěl vidět, uchichtnu se pro sebe.

„Takže ty budeš v tom klubu i tancovat?“ zapředu hovor, to by mohlo vyjít, tedy tak, aby přestal mluvit o těch kráčmerách.

„Profesionálně bohužel ne, ale vždycky po dvacáté písničce dají na dvacet minut prostor těm, co se chtějí zviditelnit jako tanečníci, proto je to tam tak cool. Rozhodně tam se mnou musíš někdy zajít, abys viděl, jak moc jsem dobrý!“ plácne mě do zad a začne mi říkat, co chce použít za pohyby a některé mi i názorně ukáže. Nejsou špatné, ale jsou nevybroušené a některé nedotažené, kdyby na tom pracoval, tak nemá konkurenci.

Do toho klubu se rozhodně musím podívat. Neztratil jsem pár let v tanečním kroužku, abych to pak nechal ležet jen tak ladem a pokud to vyjde… uvidíme.

Jestli to půjde podle mích představ, roztančím vražednou hru, ze které nebude uniku. Z té hry můžu vyjít jako totální vítěz, nebo jako totálně poražený, žádná střední cesta neexistuje.

Výhra jestli se mi to povede, jak jsem si vykreslil v mysli – Koren.

Musím vyhrát za každou cenu!

„Tak to se těším, třeba to vyjde příště. Promiň, už musím, měj se,“ mávnu mu s úsměvem a zmizím v uličce, která vede k mému domu. Korenovi jsem neřekl, celou pravdu.

Táta sice jde na tu večeři, ale bude se konat u nás. Táta o nás tak básnil, že nás chce jeho šéf poznat. Přivede i svého syna, který studuje vysokou, to bude radost.

„Ahoj,“ křiknu do domu z chodbičky, kde se vyzouvám.

„Ahoj, kde jsi prosím tě byl?“ nechápavě mě přijde pozdravit máma.

„Víš, že jsem ve škole místo předseda,“ podívám se na mámu, která je uštvaná, jak se snaží, aby bylo všechno perfektní.

„Promiň, zapomněla jsem. Tvého otce bych jednoduše uškrtila a umučila na vařené nudli,“ povzdechne si a odběhne do kuchyně. Sundám brýle a jdu za ní.

„Nevím, proč ty brýle nosíš, máš tak nádherné oči, které se jen tak nevidí a zrak máš taky vynikající,“ podívá se mi do syté zeleně.

„Právě proto, víš, co se stalo na poslední škole,“ pousměji se a naliji si polévku.

„To nemůžeš počkat na večeři?“ sekne po mě pohledem.

„Nebudu tu, jdu s kámošem do jednoho nově otevřeného klubu. Prý tam za každou dvacátou písničkou nechávají tančit ty, kdo to chtějí zkusit profesionálně,“ odpovím a pustím se do polévky. Tančit byl kdysi můj sen, který ukončila autonehoda, kdy do mě narazil opilý řidič. Měl jsem zničené koleno, doktorům se ho sice podařilo dát dohromady tak, že nekulhám a někdy si dokonce můžu zatančit, ale na profesionální dráhu můžu zapomenout. Po nehodě jsem s kroužkem sekl, proč tam chodit, když nikdy nebudu tančit?

„Aha, tak se aspoň jim musíš ukázat, aby neměli řeči,“ usměje se máma s pochopením.

„To se neboj, ale víc nestihnu,“ dojím polévku a vrhnu se na druhé. Tady se musím krotit, abych se mohl dobře pohybovat. Desert, zmrzlinový pohár s tvarohovou pěnou, si se zoufalým pohledem odpustím.  Ještě pomůžu mámě s úklidem, aby toho neměla tak moc a odběhnu do pokoje se převléknout. Natáhnu si na sebe elastické kalhoty, které vypadají jako černé džíny, ale skvostně se v nich tančí, odněkud vyhrabu svoji oblíbenou černou košili, která je pošita neviditelnými filtry, ty se rozzáří barvami duhy až pod umělým světlem, v zápětí ji zavrhnu a obleču se do stříbrné. Na nohy si obuji boty s měkkými podrážkami.

Super a teď účes. Krátké tmavě hnědé vlasy si rozcuchám a s gelem trochu ulíznu dozadu, nechám si ve předu jen jeden pramen, který podtrhuje rošťácky pohled.

„Kane, já se na tom motýlku uškrtím,“ zaskřípe od dveří Lavi. Můj pětiletý bratr se stříbrnými obroučkami na nose. Až vyroste, zlomí nejedno dívčí nebo chlapecké srdce, pokud se odnaučí rvát.

„Tak ho první oběs! Pojď sem, pokusím se ho trochu uvolnit,“ zasměji se. Lavi ke mně přijde a počká, až mu upravím motýlka, tedy neutáhnu ho tak moc jako máma.

„Ty se máš, že na tu večeři nejdeš, já si to s tebou vyměním a dám ti ještě kapesné,“ nabídne mi s nadějí v očích.

„Je mi líto, bude tam kluk, kterého chci dostat,“ odmítnu ho. Lavi jenom zaskučí. Byl to právě on, kdo mě nachytal, jak se s mým bývalým klukem mazlíme jen ve spodním prádle. Pak jsem musel s pravdou ven. Zatímco, táta s mámou se s tím smiřovali horko těžko, pomohla tomu ta autonehoda, bráška kategoricky prohlásil, po tom, co jsme mu vysvětlili, co znamenají slova, gay, lesba, buzerant a tak, že je to dobře, že aspoň víc holek zbude na něj. Máma s tátou na něho vytřeštili oči a já jsem se zlomil smíchem, věřte mi, museli byste u toho být, abyste pochopili.

„Sakra, už se těším, až budu moct randit, ty si jenom užíváš,“ zamračí se na mě Lavi.

„Za ruku s holkou se můžeš vodit už teď ne?“ cvrknu mu do nosu.

„Za ruku jo, ale nedostanu se jim do kalhotek, jsou moc stydliví,“ vysvětlí mi problém. Jen na něho vytřeštím oči, kde se tohle učí! Doufám, že tohle nepronese před mámou.

„Vybereš mi náušnici?“ zeptám se ho, abych se dostal ze šoku. Většinu mi dala máma, když ztratila druhou, v čemž je mistr.

„Do pravého nebo do levého ucha?“ zeptá se mě vědecky. Zamyslím se.

„Asi do pravého,“ pousměji se a zhruba mu vysvětlím svůj plán.

„Tak tohle musí klapnout nebo jsi v průseru,“ zhodnotí to slovy pětiletého dítěte a odběhne. Zdá se mi to, nebo jsou děti vyspělí a dost dřív než naše babičky?

„Kde ty se tyhle výrazy učíš?“ zakroutím hlavou.

„Ve školce, tam jsou vyspělejší než já,“ mrkne na mě přes rameno.

„Ještě, že tohle neví máma,“ uchichtnu se.

„Blázníš? Kdyby jen něco čula, tak mě nechá doma a já se ukoušu nudou a ještě ze mě bude outsider,“ zakoulí bráška očima. Musím se smát, nikdo mi nevymluví, že tohle není genius, který si hraje na hloupého.

„Na, vezmi si tuhle,“ podá mi složitě propletenou náušnici, která nic neříká a ještě mi podá stříbrnou škrabošku, která kryje oči a vrchní část nosu.

„Na co?“ nechápu.

„Nechceš, aby tě hned poznal ne? Jen musíme udělat něco s těmi rty,“ zaťuká si prstem na zuby.

„Ty nech na pokoji,“ mávnu rukou a nasadím si náušnici.

„Tak aspoň zakryjeme tu jizvu, hned by to prasklo,“ zamračí se a zmizí z pokoje, vzápětí se vrátí s máminými šminkami. Víc už říkat nemusí, zručně si zamaluji jizvu a mrknu na Laviho. Vztyčí prst. Je dobré mít takového spiklence.

„Lavi, Kane,“ zavolá máma. Podíváme se na sebe s povzdechem, jdeme dolů, kde jsme představení tátovu šéfovi. Máma mi naznačí, abych dal tu náušnici dolů, což provedu přímo bleskově. A zdvořile podám ruku napřed jeho ženě a pak jemu.

„To je náš starší syn, Kane, bohužel byl pozván na narozeninovou oslavu a je neslušné odmítnout na poslední chvíli. Kane, dárek máš v kuchyni,“ mrkne na mě máma. Je to zlatíčko, líp bych se nevymluvil ani já! Ještě potřesu ruku jeho synovi a vběhnu do kuchyně, kde mě čeká zabalený dárek a vyběhnu s bundou ven.

Tak tohle mi prošlo. Na rohu rozbalím dárek, ve kterém jsou tři tisíce a poznámka, ať si to užiji. Spiklenec, číslo dvě.  Schovám peníze a rozběhnu se do města k novému klubu. Vím, kde je, párkrát jsem šel kolem něj. Dorazím tam zrovna ve chvíli, kdy tam vchází Koren s partou přátel. Ten se tedy činil. Chvíli počkám na ulici a pak vejdu dovnitř, hned se ztratím mezi davem a pátrám po Korenovi. Když ho najdu, sednu si u baru do stínu, aby mě neviděl a já ho mohl sledovat pohodlně.

Téměř okamžitě se kolem mě začnou točit dvě holky, docela hezký, ale vymaštěný. Když nezaberu ani na výhled do výstřihu, dost vyplněného, nezaberu na narážku, že bych jim mohl koupit pití a usměji se na šikovného borce vedle sebe, docela dost mu z toho chudákovi zaskočí, ta starší prohlásí, že jsem buzerant a odtáhne tu druhou pryč, aby našli jinou oběť. Zasměji se a zaměřím se na svou kořist, nezapomenu občas mrknout na kluka, vedle sebe, který pokaždé zrudne jak malina a neví kam s očima. Koren měl pravdu, každou dvacátou písničku ohlásí volnou dvacetiminutovku pro tanečníky. Nevynechá ani jednu možnost.

Když se ohlásí poslední takové sólo chvilku před půlnocí, nasadím si náušnici a sklouznu, ke klukově velké úlevě, z židličky. Chudák se snažil být co nejvíc mimo můj dosah.

Byl to vážně kořen, kdybych byl na lovu, sbalil bych jeho, leč bohužel nejsem. Cestou k parketu, který má teď Koren, výhradně sám pro sebe si stihnu upevnit masku. A tiše na parket vtančím ve stejném gestu, jaký právě teď provádí.

Všimne si mě téměř okamžitě a nenápadně se mě pokusí vytlačit. Koren nesnáší konkurenci v jakékoliv podobě. Ladně mu uhnu a tančím na středně rychlou písničku, občas si zašpásuji a kopíruji jeho pohyby v o dost ladnějším tónu. Běhen první pětiminutovky se mi ho podaří vytočit úplně. Už se mě nesnaží vytlačit, ale snaží se mě překonat. Nedaří se mu. Nic jsem z tanečního kroužku nezapomněl.

Dvacet minut skončí a s tím i doba, kdy mohu odpovídat na jeho pohyby. Škoda, bylo to tak krátké!

Ještě si nezapomenu poslední špás, někomu na okraji vytrhnu růži a v němém gestu ji nabídnu Korenovi. Když ji nepřijme, opatrně mu ji dám za ucho.

„Možná se uvidíme příště,“ zašeptám změněným hlasem a zmizím v davu. Rychle si natáhnu bundu, schovám masku a vyběhnu z klubu. Doufám, že mě nikdo příště nepozná!