Tajný svět Akyry

Prostě ne!

Ráno mě vyburcuje ta malá stvůřička, která si říká bratr.

„Lavi ještě jednou do mě drcni a naložím tě do marmelády,“ zavrčím a otočím se na druhý bok. Nesnáším, když mě někdo budí.

„Super lepší smrt si neumím představit. Máma říkala, že tě mám vzbudit, máš jít k tomu doktorovi,“ připomene mi Lavi. Zatraceně, doufal jsem, že se dneska vyhnu škole, ale nejspíš mi nebude přáno. No tak nic, aspoň jedna dobrá zpráva, zbavím se té sádry.

Ještě něco musím udělat s tím, aby mě Koren netáhnul zase do klubu, abych odhalil sebe.  Zívnu a konečně se vyhrabu do sedu.  Když se trochu vzpamatuji, vyženu Laviho.

„Jako bys měl něco jiného než já,“ ušklíbne se.

„Jó? Netušil jsem, že jsi gay,“ blýsknu po něm pohledem. Na to se Lavi zděsí a vypadne. Musím se smát, takhle na něho na smrádka. Obleču se a dobelhám se do kuchyně, dnes si můžu dovolit dobrou snídani, tak se ani nehádám, když mi máma dá na talíř vajíčka s klobásou a to všechno posype sýrem.

„Budeš tlustý,“ zaksichtí se na mě Lavi. Nejspíš se mi chce pomstít za toho gaye.

„Zajímavé, ale je, že přibíráš ty, Soudečku,“ ušklíbnu se na něho vesele a pustím se do jídla.

„Mě dokáže urazit jen inteligent! A ještě rostu, debile,“ sejme mě s kamennou tváří Lavi.

„Do šířky,“ zasměji se a uhnu marmeládové koblize.

„A dost! Kane, neutahuj si ze svého bratra a Lavi, neházej jídlem a odpusť si ty sprostý slova,“ obrátí se na nás máma. Rychle se zklidníme, neuposlechnutí znamená nějaký trest, nejčastěji praní ponožek a tak. Lavi se nají a odejde d stolu, když odnesu prázdné nádobí a opláchnu ho jdu do pokoje. Na chodbě nachytám Laviho jak se z boku prohlíží v zrcadle a kouše se do rtu.

„Jestli ti můžu poradit, přihlas se do nějakého kroužku, kde nesedíš na zadku. Nejlepší by byl bojový,“ mrknu na něho. Lavi se na mě podívá a odkráčí do svého pokoje, aby se za chvíli vrátil, protože ho volá máma. Sedíme v zadu vedle sebe bez jediného slova. Nejspíš budeme držet bobříka mlčení.

Máma Laviho vysadí u školky a pak se mnou zajede k doktorovi, který mi prohlídne koleno a radou, ať ho zatím nepřetěžuji propustí. Vylezu s auta u školy a zamířím do své třídy, kde přetrpím zbytek školy.

Pak se dobelhám do kanceláře předsedy a začnu dělat obvyklou práci.

„Kde jsi byl? Hledal jsem tě před vyučováním,“ vrazí do kanceláře Koren.

„U doktora, vrátil jsem se až na druhou hodinu, nějaký problém?“ zeptám se nepřítomně a dál prohlížím dokumenty.

„ To si piš. Přírodovědný kroužek požádal o skleník botanického kroužku,“ ušklíbne se Koren. Skleník je asi třikrát tak velký jako momentální místnost přírodovědného kroužku a taky má své zásluhy. Zelenina a ovoce z něj, se dává do kuchyně, kde se zpracovává, takže škola ušetří výdaje za zeleninu a my máme kvalitnější stravu.

„A to zbláznili nebo to jen předstírají?“ zeptám se ho vážně.

„Nejspíš to první, ale klid už to mám promyšlené,“ pousměje se Koren

„Ale, co tak najednou?“ podivím se.

„Nenechám se vydírat. Představ si, že mi řekli, že jestli jim ten skleník nepodstoupím, tak pro mě nebudou hlasovat na předsednických volbách! Jako by to někdy udělali,“ ušklíbne se. Uchichtnu se. Tak to si vážně zadělali na rakev, jsem zvědavý, co jim Koren provede.

„Kdy tu mají být?“ zeptám se ledabyle.

„Za půl hodiny,“ podívá se Koren na hodinky.

„Fajn, takže, tohle potřebuji podepsat a s tímhle se musíš prohrabat,“ hodím mu na stůl dvě hromady. Té druhé je podstatně víc. Koren se na mě ušklíbne a poslechne mě. Stoupnu si za něj a přebírám hotové listy. Přesně za půl hodiny se rozletí dveře, bez klepání, a dovnitř vdupe sebevědomí přírodovědný kroužek a za ním předseda botanického. Koren přírodovědný úplně ignoruje, jen pozdraví předsedu přírodovědného a dál se věnuje své práci. Jim se začne věnovat.

„Tak proč jste sem vtrhli jako banda tupců,“ zabodne oči do přírodovědného kroužku.

„Však víš Korene, jak jsme se domluvili,“mine urážku předseda přírodovědného.

„Na ničem jsme se nedomluvili a netykej mi, husy jsme spolu nepásli,“ setře přírodovědný kroužek Koren. Všem zatuhne úsměv na rtech.

„Jde o to, že potřebujeme skleník na naše přírodovědné experimenty,“ začne vysvětlovat předseda přírodovědného.

„Jistě, je váš, ale až po tom, co prokážete, že jste pro školu nezbytnější než botanický kroužek. V opačném případě dostanete svoji starou klubovnu, a jestli vystrčíte jen prst, zruším vás,“ předvede Koren žraločí úsměv. Přírodovědný kroužek zmlkne a trochu ztratí barvu.

„Gavine, jaké jsou vaše zásluhy?“ obrátí se na předsedu botanického.

„Dodáváme zeleninu a ovoce co vypěstujeme do kuchyně a účastníme se různých soutěží mezi ostatními školami.,“ řekne jednoduše Gavin. Co ovšem neřekne je, že neskončili hůř než na druhém místě, což je úspěch sám o sobě.

„To je všechno, co k tomu chceš říct?“ zeptá se ho Koren. Gavin jen skromně kývne.

„Dobře a jaké zásluhy máte vy, kromě toho, že všude děláte problémy?“ zeptá se přírodovědného. Všichni se začnou předhánět svými medajemi a vším možným oceněním.

„Tak dost, já jsem řekl vaše, ne vašich předchůdců! Kane, když to neumějí říct oni, řekni to mě,“ otočí se na mě Koren.

„Jistě, předsedo,“ vezmu do ruky desky, kde řeknu, všechno, co tam je zapsané, tedy nula podtržená nulou, největší úspěch měli, ten, že dostali sedmé místo, z deseti, což je největší div, protože jinak všude pohořeli. U botanického kroužku musím, kromě výnosů zeleniny pro kuchyň přečíst, dlouhý soupis prvních míst, za pěstění orchidejí, kaktusů, ukázkové zeleniny a spousty dalších. V neposlední řadě úspěšné pěstování exotických ovocí, které u nás nerostou.

„To mi stačí,“ přeruší mě Koren v půlce a otočí se na přírodovědný kroužek.

„Máte tři hodiny, abyste se přestěhovali, jestli tam budete déle, zruším vás,“ podívá se na přírodovědný kroužek.

„Nebudeme pro vás hlasovat,“ zavrčí předseda přírodovědného.

„Jako byste to někdy dělali,“ sejme je suše Koren.

„Budeme si stěžovat u ředitele,“ začne vyhrožovat další člen přírodovědného kroužku. Mimochodem, syn ředitele.

„To klidně můžete, docela rád se podívám, jak svému otci budeš vysvětlovat takový propad školní prestiže,“ ušklíbne se Koren pobaveně. Na to už přírodovědný kroužek neřekne ani popel a vyplouží se z kanceláře. Gavin se s námi vesele rozloučí a odběhne do své zahrady, jak jí říká.

Koren se potměšile ušklíbne a sáhne po složce se žádostí kroužků o prostory. O tři hodiny později se jde podívat do atria, který je vyklizený do posledního místečka, ale bordel jako nikde. Ještě obejde zbytek kroužků, jestli se tam náhodou nevměstnali a jako poslední si nechá přírodovědný. Je to pohled pro bohy, jak se, se všemi těmi krámy snaží vměstnat na plochu normální třídy nebo spíš poloviční.

Koren je opustí v dobrém rozmaru.

„Tak to bychom měli, teď do atria dosadit pár kroužků, které spolu budou vycházet,“ povzdechne si v kanceláři a znovu si začne procházet kroužky. S radostí se posadím a začnu si mnout koleno.

Konečně má vybráno a opře se do křesla.

„Teď se rozhodnout, co budeme dělat o víkendu,“ mrkne se na mě. Ušklíbnu se.

„Zábava je v sobotu, půjdeme?“ podívá se na mě. Jasně, jednou mi to stačilo, jak ses ochomýtal kolem hus na parketu.

„Ty si jdi, já nejdu,“ odseknu mu.

„Jak nejdu? Slíbil jsi mi, že se podíváš na toho kluka,“ udělá na mě psí oči.

„Slíbil jsem ti, že tam půjdu jednou a tím to hasne. Svůj slib jsem splnil a víckrát mě tam nedostaneš ani přes moji mrtvolu,“ usadím ho.

„Kane, no tak jsi můj nejlepší přítel,“ udělá na mě oči.

To je právě to, rád bych byl něco víc než jen kamarád.

„Čemu na slově ne nerozumíš? Jestli si myslíš, že tam budu sedět jako pecka, protože s tím kolenem nemůžu tančit a sledovat návštěvníky, tak to se mýlíš. Jsi můj kamarád, ale odmítám ti dělat poslušného psa!“ vyjedu na Korena. Ten chudák ani neví, proč jsem na něho tak vyjel. Ani neví, jak mi bylo, když jsem sledoval, jak se lepí na každou slepici, kterou má v dosahu. Bylo mi z toho na zvracení.

„Kane…!“ podívá se na mě Koren, jeho perfektní nálada je ta tam.

Vezmu tašku a zamířím ke dveřím.

„Prostě, ne!“ otočím k němu hlavu a třísknu dveřmi. Pak vyjdu ze školy a zamířím pro brášku, který na mě zírá jak na vraha, že jsem ho vyzvedl dřív.

„Dobře, tak mi řekni, proč jsi na mě nasraný ty,“ povzdechnu si.

„Viděl jsi tu buchtu, co jsem s ní byl?“ zeptá se mě jedovatě.

„Jo a co s ní?“ zeptám se, se zvednutým obočím.

„Málem jsem se jí dostal do kalhotek, už mi ukázala prsa,“ odsekne mi. Těžce si povzdechnu.

„Jak tě tohle může vtrušovat‘?“ otřesu se.

„Stejně jako tebe zrušuje penis,“ setře mě brácha ledově. Chtě nechtě se musím začít smát. Má odpověď snad na všechno.

„Dobře vyhrál si. Nejsem sice odporník na ženský, ale nemyslíš, že se jí tam dostaneš líp, když budeš dělat, že se ti líbí ona?“ zeptám se ho s úsměvem.

„Myslíš? No snad jo, uvidíme,“ konečně se trochu odrazí Lavi.

„Skočíme si na pohár do Harmonie? Potřebuji se trochu zchladit,“ pousměji se.

„A koupíš mi pohár Harmonie?“ zeptá se brácha nadšeně.

„Jasně, že jo, taky si ho dám,“ pousměji se a lepnu ho. Lavi skoro vyskočí pět metrů nad zem. Bože, kde jsi krásné dětství, kdy nám stačilo ke spokojenosti pár bonbónů a pohár?

Zajdeme s Lavim do cukrárny a objednáme si. Při tom se rozhlédnu po cukrárně a zůstanu civět na kluka, který obsluhuje. Je skoro tak krásný jako Koren. Dlouhé černé vlasy má svázané v zadu, krásné oříškové oči každého obdaří lehce arogantním a znuděným pohledem. Zajímalo by mě, jak by vypadali v posteli uprostřed milování, jestli by byly zastřeny vášní. Srdcovitě vykrojená ústa a nosánek jen ho zulíbat. Postavu má taky pěknou, je vypracovaná, ale ne moc, štíhlí je jako proutek.

Probudí mě ostrá bolest v noze. Obrátím pohled na Laviho a zamračím se na něho, taky mu neklám do těch jeho pipek.

„Já už s tebou nikam nejdu, děláš mi jenom ostudu,“ zavrčí na mě Lavi s dlaněmi před tváří.

„Jak ti dělám ostudu?“ zamračím se nechápavě.

„Právě jsi toho číšníka, posnídal, poobědval, povečeřel a chystal ses na zákusek,“ zasyčí na mě. Překvapeně zamrkám, netušil jsem, že na něho tak zírám.

„Budete si přát? Nebo váš synek?“ zeptá se číšník a zvedne jedno ze svých perfektně vytvarovaných obočí.

„Copak jsem tak starý, abych měl takového kluka?“ ohradím se naštvaně a hned zrudnu. Nemusel jsem se to tak zakřičet. No trapas, stane se.

„Takže jsi na chlapečky?“ vysměje se mi číšník. Naštve mě.

„Kdybych byl na chlapečky, tak bych tě musel mít jako předkrm, protože se tak chováte. A teď jestli můžu požádat, zavolejte mi tamtu servírku, nenechám se obsluhovat od dobytka, který neví, jak se má chovat k hostům,“ setřu číšníka vytočeně. Ten se zhluboka nadechne, jako by chtěl něco říct a pak se otočí na patě a odejde.

„To snad není možný, co to majitelé najmou za obsluhu,“ zavrčím tiše.

„Bohužel vás musím zklamat, jste v mém úseku a zde máte nabídku. A dovolte, abych vás upozornil, že až se zase někoho rozhodnete svlékat očima, ujistěte se, že ten dotyčný to nevidí,“ usměje se na mě číšník, položí na stůl desky a odejde. Připadám si, jako bych dostal jednu ledovou sprchu.

Podívám se na Laviho, který nabírá dech.

„Ani to nevyslovuj nebo tě vykuchám jako hada,“ zasyčím na bratra, který to, co chtěl říct, spolkne, ale chichotat se nepřestane.

„Takže Harmonii?“ zeptám se ho s úsměvem. Kývne a poručí si ještě džus.

„Vybráno?“ dojde k nám číšník.

„Jo, jeden džus, jednu citronádu a dva poháry Harmonie,“ objednám s klidem. Číšník kývne a odejde, za chvíli nám donese objednané pití a o další chvíli později objednané poháry.

„Jsi kádr, myslel jsem, že odsud vymázneme žíznivou čárou,“ uchichtne se Lavi.

„Ne že bych neměl chuť, ale přece se nenecháme zahnat medvědem,“ ušklíbnu se na Laviho, který se pomalu udusí pohárem.

„Proboha neudus se, co bych pak řekl mámě?“ zděsím se hraně.

„Že mně roztrhali holky a každá si odnesla kousek,“ mrkne na mě Lavi. Tentokrát se pohárem málem udusím já.

„A pak mi něco vykládej, co bych řekl já?“ vyvalí oči Lavi.

„To samé s kluky,“ odvětím klidně a rozesmějeme se.

„To mi tak uvěří,“ vyrazí ze sebe Lavi mezi jednotlivými výbuchy smíchu.

„To si piš, že ano,“ nahodím ublížený obličej.

„Splaskni, co bylo s korenem?“ uklidní mě brácha rychle. Nadechnu se a řeknu mu, co jsem udělal.

„Zrovna tohle jsem ti chtěl poradit, bylo by trochu nebezpečné, kdybys byl s ním a na parketu ne a obráceně. Teď s tou nohou by neměl mít žádný argument, kromě toho, že se staráš jen o sebe,“ pochválí mě bráška. Údivem vytáhnu obočí. Pochvalu jsem tedy nečekal. Domů se nakonec dovalíme ve čtyři, zároveň s mamkou, která přijela z práce.

„Díky Kane, ušetřil jsi mi cestu do školky, takhle budu moct udělat roládu,“ usměje se máma. Pomůžu ji s nákupem a jdu se učit. Během toho procesu mě pětkrát vyruší Koren, aby mě přemluvil, na tančírnu. Nakonec mu telefony přestanu brát. Další den se mnou nemluví a je nafouklý jak papuč. Když chce, ať se tak tváří. Prostě ho celý týden ignoruji a kromě nejdůležitějších věcí s ním nepromluvím ani slovo. V pátek se mě nakonec pokusí přemluvit, výsledkem je to, že mu zabouchnu dveře před nosem, ještě než domluví.

„A víš, co Kane? Už nejsi můj kámoš a do rady si vyberu taky někoho jiného!“ zaječí na mě Koren. Popadne mě nevýslovný vztek.

„A víš co Korene? Ulevilo se mi, už mě nebaví si před tebou hrát na poslušného psa a skákat kolem tebe, aby ses náhodou neurazil! Chováš se jako rozmazlený spratek a ne dospělý kluk, na kterého si hraješ. Jsem štěstím bez sebe, že tě nebudu muset vodit za ručičku ještě další rok!“ setřu ho a vyběhnu ze školy. Jeho tam nechám stát zkoprněného údivem.

Dojdu do nejbližšího parku a zdrceně si sednu na houpačku. Sundám si brýle a jen tak se pohupuji. Nedokážu ani brečet nic, jen cítím prázdno, které mám v sobě. Domů se dovleču v osm hodin večer úplně zkroušený.

„Stalo se něco, Kane? Ve čtyři tu byl Koren a teď každou hodinu volá,“ přijde ke mně máma.

„Ne nic, kdyby volal znovu tak nejsem doma,“ odpovím ji a odejdu do pokoje, kde sebou švihnu na postel.

„Hádka v ráji?“ nakoukne ke mně Lavi.

„Hádka, jo, ale ne v ráji, ale v pekle,“ povzdechnu si.

„Tak povídej,“ sedne si na postel. Nemám v úmyslu, mu to říkat, ale nakonec to ze sebe vysypu.

„Chtěl bych vidět ten jeho výraz,“ rozesměje se Lavi.

„Hm, ale teď mi řekni, jak z té šlamastyky ven,“ zavrčím.

„No na zábavě se k němu musíš chovat stejně, jen bych flirtoval s více klukama. A dej si pozor na masku,“ zazubí se.

„Takže jsi už přišel na to, v čem půjdu?“ pousměji se.

„Jasně v rudé, která znamená vášeň,“ zamrká na mě Lavi. Díky bohu, že mě nechce navléct do růžové!

„Proboha, to snad ne,“ zaúpím a zděšeně si zakryji tvář.

Stejně mi protesty nepomohli, zvlášť když se k bráchovi přidala máma. Prý když ses dal na vojnu, musíš bojovat, že jsem si s tím začínal! Takže Lavi mě oháknul a ztmavil vlasy. Nutno říct, že ten blivajz šel z vlasů na poprvé. A teď tu sedím jak dement a nechávám mamu, aby mi namalovala linky, ‚které prohloubí můj pohled‘. Připadám si jako maňásek.

Džíny postříkané rudými a stříbrnými třpytkami až oči přecházejí, stejně ozdobená rudá košile, která má černý efekt. Maska ozdobena červenými třpytkami a stříbrná náušnice.

„Divím se, že ten sajrajt jde z té látky dolů,“ušklíbnu se.

„Taky jsem dlouho dumala nad tím, jak to sundat bez poškození látky a jak vidíš, podařilo se,“ pousměje se máma.

„A čím to dolů šlo?“ zeptám se se zájmem.

„Moje tajemství,“ mrkne máma. Tu se člověk nic nedozví.

„Co noha?“ zeptá se Lavi. Zahýbu s ní.

„Dobrý drží, ten zpevňovač je neocenitelný,“ pousměji se a jdu si zamalovat jizvu. Máma mi ještě přejede po tváři pudrem, z kterého začnu kýchat.

„Super, hlavně se nikde netoulej nebo tě přepadnou,“ mrkne na mě máma. To je tedy rada nad zlato, jako vážně!

„Ještě nějaké překvapení? Jestli ne tak bych šel, už zase jdu pozdě,“ mrknu na hodiny, které ukazují půl deváté. Zábava už začala.

„Hele klídek, jako novodobá Popelka musíš přijít jako poslední a být ze všech nej,“ usadí mě Lavi. Rozesměji se.

„Fajn, tak Mlha přede mnou, mlha za mnou a já mizím,“ popadnu škrabošku a vyběhnu z pokoje. Obleču si koženou bundu a spěchám na zábavu, kde si bundu uložím na recepci. U zrcadla si připevním masku a jdu zaplatit vstupné.

„Máš to zadarmo, povídal šéf,“ oznámí mi prodejce. No páni, to jsou služby. Poděkuji a vklouznu do sálu zrovna v minutě, kdy začíná dvacetiminutovka. Koren na parketu není, je u stolu. Nevadí mi to. Vytančím na parket a začnu laškovat s dvěma kluky, co tam jsou. Nechají se vyprovokovat.

Hodím očkem ke stolu a skoro se rozesměji nad Korenovým pohledem, který nemůže uvěřit svým vlastním očím. Je tam i s bratrem, což je velice nebezpečná záležitost, ale všimnu si, že ani on ze mě nemůže spustit oči. Koren vyskočí a v půlce volné dvacetiminutovky se objeví na parketu. Dávám si dobrý pozor, kdy se objeví a v tu samou chvíli zmizím v davu. Sednu si na své místo ve tmě u baru, hned přede mnou přistane sklenička citronády. S díky se napiji a podívám se na parket, kde se zběsile rozhlíží Koren. Usměji se.

„Jednou doplatíš na to, jak ho provokuješ,“ varuje mě barman.

„Když nebudu riskovat, nemůžu nic získat,“ pokrčím rameny.

„I to je pravda. Posledně byl nešťastný,“ kývne ke Korenovi, „ a nejen on i Brian se po tobě ptal,“ nadhodí mi.

„Začíná se to komplikovat,“ zamračím se, když mi někdo skočí kolem krku.

„Jsem rád, že ses tu ukázal, rozhodl jsem se, že s tebou budu chodit,“ zaslechnu příjemný hlas. Otočím se a uvidím Briana.

„Promiň, ale už zadaný jsem, za ten flirt se ti omlouvám,“ pokrčím rameny.

„Cože? A kdo to je? Zbavím se ho a ty se mnou budeš chodit,“ zamračí se Brian.

„Nebudu, protože miluji jiného a rozhodně se ho nevzdám,“ setřu ho nakvašeně.

„Tak proč jsi mi dal tu pusu?“ dožaduje se Brian vysvětlení.

„Byla to chyba, neříkám, že se mi nelíbíš. Jsi krásný, ale…“ začnu.

„Ale ne tak jako ten černovlasý kluk na parketu,“ ukáže na Korena, který zrovna v ten moment vzdá hledání a jde si sednout.

„No máš štěstí, že jedu po bráchovi. Takže uděláme obchod, já ti pomůžu s tím klukem a ty mi pomůžeš s bráchou,“ podá mi ruku.

„Kde ten brácha je?“ zeptám se ho. Kluk ukáže někam do davu a mě málem zaskočí pití. Je to ten kluk z cukrárny. Svět je vážně malý.

„Tak jo platí,“ plácneme si. Barman jen obrátí oči v sloup a začne oba kluky litovat.

Další dvacetiminutovka, tiše vklouznu na parket přímo za Korena a tančím přesně jako on. V otočce ho chytnu za pas a přitáhnu si ho, co nejblíže k sobě. Je tak vyjukaný, že se nezmůže ani na odpor. Odvážně mu rukou přejedu přes tělo a zase zmizím. Zůstane tam stát jako socha a rozhlížet se. Vklouznu na parket na druhé straně a přitáhnu si stejným gestem Briana, který se ke mně přitiskne a tančí ve stejném tempu. Jednou zachytím pohled jeho bratra a v ten moment se cítím jako by mě upaloval. Brian mu rozhodně není lhostejný. O chvíli později zachytí pohled Korena, kterému pohled hoří stejně jako Brianovému bratrovi. Ocitl jsem se mezi dvěma vatrami, teď jen, kdo mě spálí první.

 V momentě, kdy Brianovi přejedu přes hrudník, jeho bratr vyskočí od stolu a začne se prodírat k nám, stejně jako Koren.

„Pardon pánové, ale teď je můj,“ zaslechnu sympatický hlas barmana a chytne mě kolem pasu. Nechám se k němu stáhnout.

„No tak moment,“ ohradí se Koren, ale to už jsme na druhém konci parketu. Takhle laškujeme ještě několik kol, ale v posledním kole si mě zajistí Koren. Rukou mě pevně drží kolem pasu a brání ostatním klukům, aby si mě urvali, přitom mě tiskne k sobě.

„Tak už víš, kdo jsem?“ zeptám se ho změněným hlasem.

„Ne, ale když si sundáš škrabošku, uhádnu to,“ natáhne ruku k masce, v momentě se mu vykroutím a odtančím od něj. Za chvíli je za mnou. Uhnu hlavou, aby mi ji nesundal.

„Dokud nebudeš vědět, nemáš právo mi vidět obličej,“ podívám se na něj, podám mu krvavě rudou růži a s polibkem mizím v davu. Rozběhnu se do šatny, kde mi šatnářka rychle podá bundu, a zmizím z tančírny. Za sebou zaslechnu kroky. Bezpečně poznám, že jsou Korenovi.

Zakleji a rychle se rozhlédnu po stínu, mám smůlu, nikde není dostatečně hluboký, abych se v něm ztratil. Kolem projede auto a zastaví přede mnou. Je to stříbrné AUDI, ještě jsem ho neviděl.

„Naskoč si,“ zaslechnu tátův hlas. Překvapeně zamrkám a rychle naskočím, na otázky bude čas později. Nasednu do auta a zabouchnu dveře. Táta dupne na plyn zrovna ve vteřině, kdy k nám dorazí Koren. Jeho nadávky slyším i přes polstrované dveře.

„Tak tohle bylo o chlup!“ vydechnu a opřu se do sedadla, teprve pak si sejmu masku.

„Viď,“ mrkne na mě táta.

„Jak ses tu objevil a kde jsi sehnal tohle AUDI?“ zeptám se táty.

„Je u nás moje sestra, švagr mi ho půjčil,“ vysvětlí mi. Udiveně se na tátu podívám, on má sestru? Pak si uvědomím, že jsem to vyslovil nahlas.

„Jo rozhádal jsem se s ní, ještě než ses narodil, nesouhlasila, že bych si měl vzít mámu. Vlastně mi do tváře hodila, že otěhotněla s tebou schválně, abych si ji musel vzít, bohužel to slyšela i tvá matka. Zařekl jsem se, že svou sestru už nechci vidět. Dnes, po tom, co jsi odešel, přijela a se slzami v očích se mi omlouvala, bylo to po tom, co viděla, že jsem s tvou matkou šťastný,“ vysvětlí mi rodinou záhadu.

„Ty jsi ji odpustil?“ zeptám se s úsměvem.

„Niah ji odpustila, tak jsem to udělal taky. Ovšem nevím, jestli tu urážku někdy zapomenu,“ pousměje se táta. Udělám to taky, táta má mámu hodně rád, opačně to platí také. Jednou jsem byl svědkem, jak se hádají do krve, bylo mi tehdy osm a nemohl jsem spát, protože fakt hodně křičeli. Tak jsem sešel dolů. Už nevím, kvůli čemu to bylo asi kvůli novému autu, co táta koupil, tehdy jsme moc peněz neměli. V půlce se zarazili a v zápětí se začali smát jako blázni. No abych to zkrátil, vzpomněli si, že jim auto týden před tím odešlo a táta, který tenkrát dojížděl do vesnice, kam nejezdila hromadná doprava, ho nutně potřeboval. Usmiřování bylo hodně sladké. Máma si našla ještě jednu práci večer stejně jako táta, takže to nakonec taková katastrofa nebyla.

Od té doby se o důležitých krocích radí dopředu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se nehádají, ovšem většinou to končí tím, že máma vylije tátovi polévku na hlavu nebo mu vyhodí marmeládu a týden ji odmítá koupit.

„Nevěděl jsem, že máma se jmenuje Niah,“ zadumám, to jméno se mi líbí. Co si pamatuji, táta ji buď říkal mámo, nebo srdíčko.

„Tak ji neříkej, že to víš nebo mě vykastruje. Nesnáší to jméno,“ zasměje se táta.

„Dobře, ale pořád nevím, proč ses tu objevil jako duch svatý,“ zasměji se.

„Máma měla zlé tušení,“ vysvětlí záhadu táta. Díky bohu za mámu a za její tušení! I když všeho s mírou.