Tajný svět Akyry

Pěstní pády

Brzo ráno vstanu s příšernou bolestí hlavy, zarudlýma očima a unavený k smrti. Nespal jsem ani deset minut. Zatraceně, to se musel promenádovat před naším domem zrovna včera? Jen namátkou hodím okem ven a strnu, nejenže prší jako z konve, už to by samo o sobě stačilo, aby mi to zničilo náladu, tedy, kdybych nějakou měl, ale daleko víc mě zarazí Korenův deštník, který v dešti stepuje, najednou vyletí do výšky a Koren ho obratně chytne a ještě před tím udělá otočku.

Zděšeně otevřu oči a začnu přemýšlet, jestli se nezbláznil. Chvíli se na něj dívám a pak se otočím, že se ještě prospím, když na okno znovu dopadne hrst kamínků. Tohle byl zvuk, který mě vzbudil.

Znovu se podívám z okna a uvidím Korena jak se napjatě dívá do mého okna a třese se zimou, konečně taky odhalím příčinu jeho šíleného chování, byla mu zima.

Nemám odvahu se s ním setkat, a ještě pořád to bolí. Sejdu dolů, kde kdesi vyhrabu prášky proti bolesti a spolknu je místo snídaně. Pak se vrátím do pokoje a lehnu si na postel, je ještě brzo. V pravidelných intervalech dopadají další a další kamínky na okno, dokud to po třech hodinách nevzdá.

Pak konečně znovu usnu, v duchu děkuji bohu, že je sobota, ale znovu se vnitřně děsím pondělí, ta škola mě děsí. Probudím se až k večeru a sejdu zrovna na večeři. Naši to nijak nekomentují, za což jsem jim neskonale vděčný. V neděli funguji jakž takž v normě a Lavi se mě snaží zabavit, nejspíš pořád cítí vinu, za to, co se mi stalo. Tohle mu nejspíš hned tak nevymluvím, večer ke mně přijde Marek, jestli nechci jít s ním a jeho přítelkyní do kina, odmítnu to. Cítil bych se jako páté kolo u vozu, místo toho si rozcvičuji nohu, už by to cvičení mělo mít nějaké výsledky!

Nerad to přiznávám, ale Markovi tak trochu závidím, skutečně, jsou s Aiko tak šťastni, strašné se mi líbí jak jeden požďuchuje druhého, ale přitom na sebe nedají dopustit.

Pak nastane pondělí, ať je to k neuvěření, poprvé v životě přemýšlím o tom, že bych šel za školu!

„Ahoj, nevadí, když tě doprovodím?“ ozve se za mnou známý hlas. Otočím se a spatřím našeho místopředsedu, jak se opírá o naši branku, zrovna jsem mířil opačným směrem, taková smůla. S ním je sympatická dívka.

„No já…“ začnu zběsile hledat výmluvu.

„…jdu za školu,“ dořekne předseda klidně.

„Jo… teda ne, já jsem se jen chtěl trochu…“ při pohledu na jeho nic neříkající pohled si povzdechnu a vzdám to. Jeho neošulím ani náhodou. Otočím se a začnu se belhat správným směrem.

„Počkej, zastav, co máš s tím kolenem?“ zarazí mě dívka.

„No jsem po operaci, dávali mě nové, proč?“ zeptám se ji.

„Protože chodíš úplně špatně, proto se to nezlepšuje, máš doma nějaký zpevňovač nebo stahovadlo?“ zeptá se mě holka.

„Mám,“ vrhnu nechápaví pohled na místopředsedu.

„Její rodiče jsou ortopedi, takže tomu rozumí o něco víc, než my,“ vysvětlí její buzeraci. Srozumitelně kývnu a nechám se dovléct domů, kde ji ukážu silikonový zpevňovač. Je s ním ohromě spokojena a hned mi ho nasadí, ale tak divným způsobem, že mě každý krok bolí, postěžuji si.

„To je proto, že ses naučil chodit špatně a tělo to přijalo a teď pojďte nebo přijdeme vážně pozdě,“ popožene nás holka.

„Když tak se můžete vymluvit, že jsem se rozsypal na silnici a vy jste mě dávali do kupy,“ uklidním se. Holka z vysvětlení se složí na zem a musíme sbírat ji. Po nějaké době v chůzi zaznamenám změny, už to tak nebolí a daleko líp se mi nové koleno ohýbá, asi měla pravdu. Do školy dorazíme později, než se očekávalo, ti dva hned zmizí ve svých učebnách a já jdu do své třídy.

„To že jste nový a že máte nemocné koleno, vás neopravňuje k tomu, abyste chodil pozdě,“ upozorní mě upjatý učitel matematiky.

„Vážně se omlouvám, ale cestu sem mi přehradil krtek a chtěl vypočítat složitý příklad, dokud jsem mu ho nevypočítal, odmítl mě pustit dál a to jsem škemral na koleně!“ vyvalím na učitele oči.

„To vás muselo ohromně bolet, tak rovnou zůstaňte u tabule, ať zjistím, jestli jste tomu krtkovy pomohl nebo ho uškemral,“ zacukají učiteli koutka.

„No to je pěkné, člověk aby počítal dvakrát po sobě,“ povzdechnu si a popadnu křídu, naštěstí pro mě mi matika zrovna velké starosti nedělá. Učitel mi dá dva pěkně složité příklady, u kterých se pěkně zapotím a jednička u všeho všudy, žádná.

„To není fér,“ zaskuhrám, když jsem bez ní poslán do lavice.

„Život není fér a teď plav, než si to rozmyslím a tu jedničku ti fakt zapíšu,“ vyhrožuje učitel.

„No kdybyste na ni neměl místo, tak tohle je vám k dispozici,“ dám mu žákovskou na stůl a odbelhám se do lavice. Netuším, proč říkali, že je to suchar, asi nevědí jak na něj. Tu jedničku mi nakonec zapíše.

„Šprte,“ zasykne o přestávce jedna spolužačka.

„U tebe je šprt nejspíš každý, kdo má něco v hlavě, protože je to víc než tam máš ty, viď?“ usměji se na ni a vytáhnu si knížku, teď má být literatura, tak se můžu bránit sebeobranou proti blbosti, a že to třeba je!

„Hele nevšímej si jí, bylo dobré, jak jsi ten příklad vypočítal, můžeš mi pomoct s tímhle příkladem?“ osloví mě jeden spolužák. Mrknu se na něj a zjistím, že je to ten, na domácí úkol.

„Nepomůžu a rovnou zapomeň, že ti budu dělat domácí úkol,“ setřu ho. Kluka to pěkně naštve, že mě za košili vytáhne z lavice.

„Hele kriple, ty mi ten úkol uděláš a pak každý další, je ti to jasné?“ zaprská mi do obličeje. Zdvořile se usměji a chytnu mu zápěstí, které během okamžiku vykroutím a milý spolužák mi letí přes rameno přímo na lavici. Zmůže se jen na bolestné zasténání a tentokrát ho držím pod krkem já.

„Tak se podívej, nevím, na jaké kriply jsi zvyklý ty, ale tenhle pořádně kope. Na bývalé škole bylo takových grázlů několik a se všemi jsem si poradil. Zapomeň na to, že se nechám šikanovat, zkus to ještě jednou a budeš rád, když vyjdeš jen s nějakou zlomeninou. A ještě něco příště mi neprskej do obličeje, nesnáším to,“ zasyčím na něho.

„To mi vyhrožuješ?“ ušklíbne se spolužák.

„Ne jen tě přátelsky varuji, prozatím,“ ušklíbnu se.

„Vyhrožoval mi, viděli jste to všichni? A ještě mě praštil!“ začne se bránit spolužák.

„Já jsem viděl něco jiného a nejen já,“ ozve se od dveří autorativní hlas. Všichni se tam otočíme. Ve dveřích stojí pěkně namakaný borec a za ním místopředseda, který se pěkně šklebí. Kluk se vydá k nám a spolužák ode mě začne couvat s bledým obličejem.

„Moc mě těší, promiň, že jsem se nepředstavil před týdnem, byl jsem nemocný, jinak jsem Mamoru Oroči, předseda téhle školy,“ podá mi ruku, kterou mi potřese, má pěkně silný stisk.

„Těší mě, jsem, Kane,“ představím se mu.

„Ještě bych ti měl představit svého kolegu, Noriho Akemu, je místopředseda,“ máchne směrem k blonďákovi.

„Těší mě, už se známe,“ pousměji se.

„Dobře, kdybys potřeboval pomoct, jsem ti já nebo blonďák k dispozici, zatím si promluvím s tímhle výtržníkem,“ popadne spolužáka za límec a doslova ho jako hadrovou panenku vynese ze třídy. Oddechnu a znovu si sednu, abych se, tentokrát bez rušení, pustil do četby. Po zbytek vyučování si mě nikdo nevšímá, je mi to jedno, lepší než se nechat využívat a šikanovat. Sním aspoň trochu z oběda, při kterém se mi obrací žaludek, a zamířím ke skříňce pro další učebnice.

Po odpoledním vyučování zamířím domů.

„Hej, že bys počkal?“ ozve se za mnou Noriho hlas. Proč ne? Zastavím se u dveří a ze školy vyjdeme společně. Uděláme sotva pár kroků, když se Nori zhroutí pod pěstí do žaludku. Zděšeně se podívám na útočníka.

V pondělí zamířím, ještě před školou ke Kaneho domu a kousek od něj úplně strnu. Z domu vychází s nějakou holkou, která je mi úplně putna, a s blonďákem, z kterého se mi zvedne tlak, to na mě zapomněl tak rychle? Sleduji je až ke škole, která je úplně na druhé straně než naše. Musím nějak Kaneho přesvědčit, aby se vrátil do té naši, bez něj to absolutně nezvládám! Sednu si na zítku naproti škole a čekám až skončí. O přestávce zahlédnu v jednom okně nějaký rozruch, ale rychle se to uklidní, nejspíš se někdo spletl a snažil se ho šikanovat. Musím se usmát. Ani neví, jak se v něm všichni pletou.

Vzpomenu si na jeho první rvačku, když jsme přišli jako prvňáci do školy. Nějaká parta si usmyslela, že jim bude dělat poskoka a prostě všechno na co si vzpomenu. Kaneovi cuklo obočí, podal mi tašku a pustil se do rvačky, výsledek byl, že ta parta se mu vyhýbala obloukem, dokud minulý rok neodešla.

Na něj si jen tak někdo nepřijde, i já mám co dělat, abych ho zvládnul, a to jsem ho učil bojovat. No jo časy se asi vážně mění. Před školou čekám celý den, než se, Kane, uráčí vyjít ze školy a jako by to nebylo málo, vyjde ještě s tou blonďatou nádherou, která se na něho div nelepí.

Mám před očima úplně rudo. Seskočím ze zítky a jdu naproti nim. Kane, mě vůbec nezaznamená a ta nádhera, co jde s ním, až v momentě, kdy mu vrazím pěst do břicha. Kane, se ke mně konečně otočí a v jeho tváři se odrazí zděšení. Konečně si mě všiml.

„Ahoj, Kane,“ usměji se a strčím si ruce do kapes.

„Co tu děláš?“ podívá se na mě chladně, Kane. Úsměv mi přejde. Nečekal jsem, že bude tak chladný.

„Chtěl jsem tě vidět,“ skousnu si ret.

„Tak jsi mě už viděl a teď odpal, nejsem zvědavý na ten tvůj ksicht,“ odsekne mi, Kane ledově. Kdyby se nemusel opírat o ty hůlky, nejspíš si přeložil ruce na hrudi, jak to dělal vždycky, když se snažil být neústupný.

„Kane, strašně jsem se spletl…“ přiblížím se nebezpečně blízko k jeho pravačce a hned toho lituji, protože se odpotácím s rozseknutým rtem, kam mě pěstí uhodil.

„Ne to já se spletl v tobě, a dokud mě nepřesvědčíš o opaku, tak tě v životě nechci vidět a nepřibližuj se ke mně ani na krok, je mi z tebe špatně, jen co tě vidím,“ vrátí mi moje slova i s úroky. Ne že bych si to nezasloužil. Teprve teď pochopím, jak moc ho moje slova musela bolet.

„Kane, já se omlouvám. Miluji tě,“ podívám se na něj zoufale.

„Neříkej, že mě miluješ, dokud si to nemyslíš, protože bych mohl udělat něco hloupého… třeba tomu uvěřit,“ ušklíbne se, Kane. Bezhlesně otevřu pusu, ta slova tak bolela, tak strašně, že dokonce překonala i bolest, když mi blonďák, co se mezitím sebral, vrazil svoji pěst do břicha, byla to rána, po které jsem se poprvé v životě zhroutil na zem. Jestli jsem si před tím myslel, že jsem mu ublížil, nebylo to nic proti tomu, když mě obešel a šel prč bez jediného zaváhání, bez jediného ohlédnutí. Nestydím se říct, že já, tvrďák, který v životě neuronil ani slzičku, jsem se rozbrečel jako malé dítě.

Z posledních sil se doplahočím do parku a zhroutím se na lavičku, teprve pak jsem schopný si utřít slzy, které se mi valí z očí.

„Na. Ten tvůj má teda pekelnou ránu,“ strčí mi Nori do ruky kapesník a zhroutí se vedle mě.

„Už není můj, pustil mě k vodě,“ vzlyknu.

„Idiot. No aspoň už vím, proč mě Marek požádal, abych na tebe dal pozor. Jen mi zapomněl říct, že se mám připravit na pumový atentát,“ zasténá Nori.

Poslední věta mi přijde tak směšná, že se i přes slzy rozesměji. Pak mi dojde, co řekl.

„Ty znáš Marka?“ podívám se na něho a utřu si nos.

„Jo potkali jsme se před třemi roky, tehdy jsem byl s rodiči na dovolené na Bahamách. No začali jsme se bavit z nudy, nikdo jiný v našem věku tam nebyl. Pak jsme začali podnikat výlety a blbli spolu, když jsme se měli rozloučit, došlo nám, že jsme přátelé, a dali si na sebe kontakt. No od té doby jsme spolu buď chatovali, nebo si psali. Marek mi posílal pohledy z míst, kde se ocitl, ani netušíš, jak jsem mu záviděl. Když mi před pár měsíci napsal, že se stěhují sem, skákal jsem kilometr ke stropu. Vůbec se za tu dobu nezměnil, jen co začal chodit s Aiko trošku dospěl,“ vysvětlí mi Nori.

„Musel být fajn,“ pousměji se.

„Ne byl to šílenec, kdo jiný by se toužil povozit na žralokovi! V moři jsme jednou narazili na kladivouna, zatímco, mě se klepala prdelka strachy, chtěl si ho Marek prohlédnout zblízka, měl jsem co dělat, abych ho udržel od něj dál, pak mě na potápění už nikdy nezlákal. Sám měl jít zakázáno,“ vyvrátí mi tvrzení Nori.

„Musel být číslo,“ pousměji se.

„Jo to mi říkej, ty jsi tam s ním nebyl,“ fňukne hraně.

„Stejně je to nejlepší kámoš jaký může existovat a kdykoliv může, pomůže. Jsem moc rád, že jsem na něho narazil,“ pousměje se Nori.

Mě to nemusí říkat, jsem rád, že jsem ho poznal.

„Můžeš jít?“ podívá se na mě Nori.

„Já jo, co ty?“ zeptám se ho.

„No hýbat se můžu, takže věda to nebude,“ povzdechne si.

„Jestli chceš, půjčím ti hůlčičku,“ nabídnu mu.

„A já tě s ní přetáhnu,“ ujistí mě Nori. Zasměji se a nechám se doprovodit, cestou nás dohoní ta holka s rána. S toho jak se přivítají, pochopím, že spolu chodí. Škoda tak šikovného kluka.

O tři hodiny později sedím v pokoji a přemýšlím, co mám dělat. Já ho musím získat zpátky. A jediný, kdo mi v tom nejspíš může pomoct je Marek. Vstanu a dojdu si pro bundu, nereaguji na mámin dotaz, kam jdu. Vyjdu ven a zamířím před Kaneho dům, dlouho se dívám do jeho okna, kde vidím jeho siluetu. Když zhasne, otočím se k domu jeho bratrance. Ten stojí ve dveřích a upíjí z hrnku, ze kterého se kouří. Vydám se k němu.

„Copak potřebuješ, Korene?“ zeptá se mě se zdviženým obočím.

„Pomoct,“ odpovím mu.

„proč?“ zeptá se mě.

„Protože ho miluji,“ odpovím. Marek sejde s těch dvou schodů a vrazí mi další pálku.

„To máš za to, jak jsi mu ublížil a teď mazej rychle dovnitř, musíme vymyslet plán, navíc nechci, aby tě u nás viděl a obvinil mě ze zrady,“ strčí mě do domu a zavře za námi dveře. V jeho pokoji vydržíme do čtyř do rána plánovat.

Zdalšího dílu:

Začnu se rozhlížet po další oběti, jenže ta si najde mě.

„Neříkej mi, že mi zahýbáš, koťátko,“ dýchne mi někdo za krk. Prudce se otočím, ale v ruce mi zůstane jen krémová růže a nikde nikdo. Jako by se ten dotyčný vypařil.