Tajný svět Akyry

Důsledky

Jen co vidím, co se děje na parketu, vyskočím od stolku a rychle se snažím dostat do středu. Bohužel to nestihnu, vidím prchajícího Kana, který se vytrhl nějakému klukovi. Zavolám na něj, ale buď mě přes ten hluk neslyší, nebo mě ignoruje. Snažím se co nejrychleji dostat z davu. Konečně se mi to podaří, ale bohužel už je z klubu venku, rozběhnu se za ním. Myslím, že ho rychle doběhnu, ale chyba lávky, i když silně kulhá, je po čertech rychlý. Běžím za ním přes pár ulic, za sebou slyším další kroky, nedělám si iluze, že by to byl Koren. Ani se nesnažím otočit jen bych zbytečně ztratil čas.

Vidím, jak se Kane, zastaví na kraji chodníku, už si oddechnu, když v tu chvíli se ze zatáčky, vražednou rychlostí, vyřítí auto, podle toho jak kličku pochopím, že řidič ani v nejmenším není střízlivý, nejhorší je, že se řítí přímo na Kana.

Varovně zařvu, ale to už ho auto nabírá a odhazuje s cesty, pak rychle ujíždí. Nevšímám si ho a valím přímo ke Kanovi. Za mnou se ozve jemné pípání, jak někdo mačká čísla na mobilu, já si svůj zapomněl na stole. Kleknu ke Kanovi a snažím se zjistit, jestli žije. Nahmatám puls, sice je slabí, ale díky bohu i za to. Hned začnu s masáží srdce a umělým dýcháním. Nedávno jsem absolvoval, zkoušení v první pomoci. Táta na tom trval, tvrdil, že se můžeme ocitnout u zraněného a můžeme být jediní, kdo to bude umět. Ani netušíte, jak jsem za to teď vděčný, i když jsem si myslel, že je to zbytečnost. V dálce se ozve sanitka a jen pár minut po tom, moji práci převezmou skuteční záchranáři. To už se Kane, rozdýchá.

Hned mě začnou zpovídat, co a jak se seběhlo, přímo při kontrole jeho stavu, řeknu jim, co vím, ale netuším jakou má krevní skupinu a tak. To má naštěstí napsané na zdravotní kartičce, kterou najdou v peněžence. Vzápětí přijedou policisté, nečekám na ně, vecpu se do záchranky, že jsem jeho příbuzný, což je pravda. Jakmile se dostanu do nemocnice, zavolám s tamního automatu tetě. Už po hlase slyším, že je na pokraji zhroucení.  Přijedou ani ne za dvacet minut, strejda musel jet snad stopadesátkou.

„Jak mu je?“ zeptá se mě teta bez dechu.

„Ještě jsou na operačním sále,“ odpovím tiše. Teta vzlykne a schová strejdovi obličej do ramene je skoro zralá na omdlení, všimne si toho i sestřička, která přiběhne, co se děje. Trvá bezmála další hodinu než se teta, z toho dostane z toho nejhoršího. Docela to nechápu, vypadala jako silná žena, dokonce i Lavi, který s nimi přišel, natahuje, strejda není o nic míň vystrašený.

„Lavi, co se děje?“ zeptám se, podle mě toho neklidnějšího.

„Bráška už byl jednou sražen autem, bylo to před dvěma lety, skoro umřel,“ vysvětlí mi vzlykavě. Tak tomu se říká smůla s ironií. Člověk by řekl, že si dá celkem velkého bacha na to, kam leze, i když tady mohl sehrát roli i ten otřes mozku a to, co se stalo na tančírně. Stále toho moc nevím, tak nemůžu soudit.

„To byla naše vina. Tehdy nám řekl, že je gay a my to nepřijali nejlíp. Když se to stalo, utíkal z domu,“ vysvětlí mi vzlykavě teta. Hned pochopím, že si to stále dává za vinu a nejspíš i tohle.

„Jak to s ním vypadá?“ vběhne do chodby máma. Řeknu jim to, co tetě a strejdovi.

„Co se stalo před tím?“ zeptá se mě táta.

„To bychom taky rádi věděli,“ ozvou se za ním policisté. Aspoň to nemusím opakovat, pomyslím si a řeknu všechno, co se seběhlo od začátku toho drama. Policisté si všechno pečlivě zapíší.

„Takže říkáte, že ten kluk byl na chodníku?“ ověřují si informaci.

„Přesně tak, na kraji, ale byl. To auto muselo jet minimálně stodvacítkou, navíc kličkovalo, jako by řidič nevěděl, kudy vede cesta. Na Kaneho jsem zařval, ale neslyšel mě,“ potvrdím výpověď.

„To je moje chyba, neměla jsem ho pouštět po otřesu mozku,“ vzlykne teta.

„Stejně tak mám na tom vinu já, že jsem se k němu nedostal včas, ten kluk, co mu podrazil nohy, Koren a ten řidič. Souhra nešťastných náhod,“ povzdechnu si.

„S tím bych souhlasil, hlavně s tím, že jste ho neměla pouštět, jak dlouho byl po otřesu mozku?“ zeptá se policajt.

„Tohle je třetí, čtvrtý den. Než odešel, zkoušela jsem jeho reakce, byly v pořádku,“ vzlykne teta.

„Vy jste zdravotní sestra, nebo lékařka?“ zeptá se policajt.

„ Studovala jsem lékařství jeden rok, ale nebavilo mě to, tak jsem odešla,“ vysvětlí teta.

„Aha. Jak vypadalo to auto, nevíte?“ obrátí se policajt znovu na mě.

„To ani netuším, staral jsem se o bratrance ne o zatracené auto,“ zamračím se.

„To nevadí, popis máme od druhého svědka, který tam byl s vámi a ještě od jednoho chodce, který venčil psa. Zítra přijďte podepsat výpověď,“ shrne všechno policajt a odejde i se svým kolegou. Ani nepopřejí, aby se, Kane, uzdravil, burani. Znovu se opřu o zeď a čekám, až někdo vyleze z operačního sálu. To čekání je nekonečné. Mezitím se od tety dozvím všechno, co jsem potřeboval, abych jednoznačně odsoudil Korena. Hajzl jeden, kdyby neměl takovou reakci…

Povzdechnu si a obrátím pozornost k operačnímu sálu, odkud vyjde doktor v operačním. Všichni se na něho podíváme s napnutím.

„Bude v pořádku,“ uklidní nás rychle. Všichni si oddechneme. Pak nás seznámí s jeho zraněním, které bylo trochu vážnější, ale prý se před chvíli na okamžik probral. Pak nám oznámí, že bude mít ještě jednu operaci, až se dá do pořádku a to s kolenem. Pak se doktor otočí na mě.

„Slyšel jsem, že jsi mu zachránil život,“ podívá se na mě.

„Rozhodně ne, dal jsem mu jen umělé dýchání,“ bráním se.

„Právě o tom mluvím, kdybys tam nebyl neměl by šanci. Teď byste se měli jít vyspat, jak se probere a bude moct přijmout návštěvy, ozveme se vám. U sestřičky nechte telefonní číslo,“ oznámí nám. Tetu se strejdou musíme z nemocnice doslova vyvést, máma vezme naše auto a táta strejdovo, ani jeden z nich není s to řídit.

 Do postele lehnu ještě oblečený, nemám žádnou energii, abych se aspoň svlékl, musím přemýšlet nad Kanem. Stále nechápu, proč se rozhodl rozehrát tak riskantní hru, za kterou málem zaplatil životem. Ráno samozřejmě zaspím, vzbudím se až ve dvanáct hodin, to se mi už dlouho nestalo. Sejdu dolů, jen abych se z lístku dozvěděl, že jsou v nemocnici a mám pak za nimi přijít. Převléknu se, najím se a vyrazím do nemocnice.

₪₪₪

Jen co odtamtud Kane vyběhne, jdu domů. Proč to vůbec udělal? A proč já kretén jsem mu na to skočil? Jsem idiot, idiot a ještě jednou idiot. No tahle kapitola dějství skončila. K téhle tančírně se už nepřiblížím, Kane, můj bývalý kamarád, ať se klidně postaví na hlavu! Udělat na mě takový podraz!

Vztekle zadupu do domu a do pokoje. Táta není doma, má noční službu a máma už spí. Seknu s sebou na postel a zavřu oči. Nějak nemůžu spát jako by se stalo něco hrozného. Ignoruji ten pocit a zajdu si pro prášek na spaní, ten zabere skoro hned.

Ráno vstanu docela pozdě a jdu do kuchyně, kde už sedí táta, který je nějak přepadlý.

„Zlá noc?“ zeptám se ho a kousnu do rohlíku.

„Aji jo. Pět nehod na silnici, většinou lehké, ale ten jeden… podle svědka, tedy, co jsem zaslechl, srazil jednoho kluka opilý řidič a ujel,“ povzdechne si táta.

To je hrozné.

„Co ten kluk? Přežije?“ zeptám se táty.

„Jo má dost velkou naději, byl tam jeden kluk, který mu dal umělé dýchání, počínal si jako profesionál. Ten kluk, co ho srazili…“ nadechne se táta.

„Copak? Znal jsem ho?“ poznamenám a dál mi hrnek pusy.

„Jo. Ten kluk byl, Kane, měl vnitřní krvácení, šel rovnou na operační sál,“ odpoví mi táta. Z jedné ruky mi vypadne rohlík, z druhé hrnek, který se roztříští na podlaze, a horký čaj mě opaří. Úplně to ignoruji.

„Ty si děláš srandu,“ vydechnu. Modlím se, aby to tak bylo.

„Bohužel ne, vy jste se pohádali?“ zeptá se táta. Před očima mě vyvstane scéna na diskotéce.

„Jo, může se to tak nazvat. Řekneš mi, jestli bude v pořádku?“ zeptám se táty. Přece jen za to trochu můžu i já.

„Jasně, nechceš ho navštívit?“ zeptá se táta překvapeně. Vím, že by mě tam dostal, ale…

„Ne, už ho nechci nikdy vidět,“ odseknu ostře a vstanu, abych uklidil bordel, co jsem udělal. Po tom, co to udělám, odejdu do pokoje. Hlad mě načisto přešel. Prudce otevřu skříň a chystám se strhnout plakát, co jsem si nechal udělat z jeho fotky. Už sahám za okraj, když do něj bouchnu a bezmocně se rozpláču.

Proč to vůbec udělal? Proč?