Tajný svět Akyry

Zajatý démon

Tak fajn, jsem rád, že mám ty čtyři z krku. Dokonce jsem se ani nemusel snažit, aby se potkali. Zatraceně, kdyby můj brácha nezachránil Justina, ještě teď bych si lámal hlavu, jak ty dva dát dohromady.

Uznávám, že Zachary byl trochu bokem, abych přiznal pravdu, líbil se mi na první pohled, ale nakonec sklapla past i pro něj, i když byla neplánovaná. Dokonce jsem nemusel hnout ani prstem.

Ještěže netuší, že to s tou svatbou byl tak trochu výmysl, ale v ten moment jsem neměl jiný nápad, jak ty dva udržet při sobě. Pak jsem to musel dopsat do zákoníku. U jiných démonů nad tímhle zavírám oči a předstírám slepotu, ale u těch tří… No doufejme, že se to neobrátí proti mně.

Zvednu hlavu a kouknu se na dokonale kulatý měsíc. Miluji tyto noci, kdy můžu sedět na střeše a pozorovat úplněk.

Z ničeho nic za sebou postřehnu pohyb, než se stačím otočit, něco mě silně uhodí do hlavy a já v bezvědomí, začnu padat ze střechy.

 Stěží ho stačím zachytit, nečekal jsem, že z té střechy spadne. Od démona bych čekal něco jiného, ale co, dostal jsem ho a to mi stačí.

Vytáhnu ho na rovnější střechu, kde se mu podívám do obličeje. Zarazí mně, jak je pohledný. Čekal jsem úplně něco jiného. Drápy, tesáky, ale ne lidský obličej. Odolám pokušení podívat se, jestli vypadá jako člověk i dole a přehodím si ho přes rameno. Prohnu se, je těžší než jsem čekal, ale to nevadí, unesu ho. Opatrně seskočím ze střechy a prázdnými, klikatými uličkami se dostanu do svého domu.

Donesu ho do ložnice, kde mu v návalu soucitu ošetřím ránu na hlavě. Pak ho svléknu a pořádně přivážu k posteli, aby se nemohl ani hnout. Pak odejdu nechávajíc ho napospas tichu. Však ještě budeme mít spoustu času na rozmluvu.

Procitám. Pokusím se hnout rukou, ale nic se nestane. Znejistím. Jsem mrtvý? Pohnu hlavou, kterou mi projede šílená bolest.

„Dobře, mrtvý nejsem. Bože bolí mě i myšlení,“ zavrčím si pro sebe a zkusím otevřít oči. Nic.

„O to bych se nesnažil, máš zavázané oči, jsi také přivázaný k posteli, takže máš smůlu. Dojdu ti pro něco k jídlu, nechci, abys seschl,“ ozve se pobavený hlas a já strnu. Tak tohle jsem nečekal. Jen co se zavřou dveře, zatahám za provazy, abych zjistil, jak jsem připoutaný. Pak prudce trhnu. Ve sto procentech se provazy přetrhnou včetně nejsilnějších řetězů, ale tentokrát je to jinak, provazy se mi zaboří do zápěstí tak hluboko, že  mnou projede ostrá bolest a po rukách mi začne stékat krev. Mám co dělat, abych zadržel výkřik.

„Ale ale, ty jsi zlobivý. Asi jsem tě měl upozornit, že to jsou speciální provazy na démony, na pár démonech jsem to zkoušel, ale nikdo je nepřetrhl. Měl jsem je nachystané pro pána démonů, ale myslím, že postačí i jeho bratříček, pak tě za něj vyměním. Netušil jsem, že jsi tak pohledný, asi si s tebou trochu užiji, než tě vyměním. Uvidíme, jak se ti to bude líbit. Jo a vzhledem k tvé tvrdohlavosti ti ještě musím prozradit, že jsem zapečetil tvou sílu, takže jsi bezmocný jako mimino,“ ozve se znovu ten hlas se stopami škodolibosti.

„Tak to jsem v háji,“ pomyslím si mrzutě.

„Teď tě odvážu, ale nepokoušej se o nic nebo tě klidně nechám vykrvácet,“ ozve se hlas těsně vedle mě a v zápětí ucítím, jak mi odvazuje jeden provaz. Najednou mou rukou projede ostrá bolest, jak mi provaz vytrhne z rány.

„Proboha ty sis to zařezal,“ ozve se vedle mě soucitné zavrčení. Hned potom ucítím chladivou vodu a pálení dezinfekce. Se zbytky léčivé síly zastavím krvácení. Nečekaně na ruce ucítím mastičku s obvazem, pak mi ruku znovu přiváže, pevně, ale ne tak jako předtím. To samé udělá s druhou rukou.

To mě přesvědčí, že nepatří k lovcům.

„Proč jsi mě unesl?“ zeptám se ho. Nečekám odpověď a tak mě překvapí, když ji dostanu.

„Unesli jste mého bratra, od té doby jsme ho neviděli. Chci vědět, kde je,“ odpoví a začne mě krmit takovou rychlostí, že sotva stačím polykat.

Rychle přitom přemýšlím, kterého bratra může mít na mysli. Nikoho takového neznám. Nebo že by šlo o Darina? Ti jsou zrovna na několika týdenní dovolené, protože Darin si postavil hlavu, že chce být démonem.

Konečně spolknu poslední sousto, jsem tak narvaný, že nedokážu snad ani dýchat.

„Žádného tvého bratra jsme neunesli, tedy pokud se nesetkal s agresivním démonem, ale ty většinou dostanou lovci a to celkem rychle,“ začnu se obhajovat. Zbytečně.

„Nekecej! Všechno začalo tím, že udal jednoho démona,“ rozčílí se podle hlasu muž.

Tak odtud vítr vane. Přece jen jde o toho spratka.

„Tak to je něco jiného. Kde je to nevím, to je v kompetenci toho démona, kterého stíhal,“ řeknu co možná nejlhostejněji. Vzápětí mi na tváři přistane pěst.

„Proto jsem tě zajal, debile. Vyměním tě za tvého bratra, kterého pomalu umučím. Unést tě bylo až moc snadné, pak že jsou démoni takřka neporazitelní,“ vkrade se do únoscova hlasu výsměch.

„Taky jsem nedával pozor,“ zabručím si pro sebe.

„Koho to chceš vlastně doopravdy?“ zeptám se a do hlasu se mi vloudí zvědavost. Jsem zvědavý, jestli mi odpoví. Kupodivu ano, ale jeho odpověď mi zcela vyrazí dech.

„Samotného pána démonů, Kanea“ odpoví mi. Musím se kousnout do jazyka, abych nevykřikl překvapením. Myslí to vážně?

„ Můžeš mi říct proč? Nic ti neudělal,“ podotknu.

„Jo, udělal. Dovolil, aby mého bráchu unesl,“ zavrčí na mě.

„A ty si myslíš, že má tolik času, aby se věnoval všem démonům? To těžko. Jestli je pravda cos řekl, je možné, že ho unesl démonův bratr jako odvetu,“ odseknu vztekle. Jen já vím, kolik je na tom pravdy.

„A proč by to dělal?“ zeptá se nechápavě. Tak nad tím musím žasnout.

„Jsi takový debil, jak děláš nebo nemusíš nic předstírat, idiote? Proč jsi asi unesl mě?“ zeptám se ho ironicky, i když moje pozice to sotva dovoluje. Tohle je další důkaz, že to není lovec, jinak bych už totiž byl na onom světě a připravoval se na pouť do pekla. Jinak si neumím vysvětlit, že mě nezná, když moje podoba koluje u všech démono-bijců. I když je pravda, že znají jen mou démonickou podobu.

„On to udělal jen proto, že ho ten démon odmítnul!“ zaječí na mě.

„A to si myslíš, že každý démon skočí po kdejaké nabídce? Osle! Drtivá většina chce jen žít, stejně jako normální smrtelníci. To každého člověka, který tě odmítne, udáš démonovy? Jsi naprostý kretén. Měl by sis vychovat bratříčka a ne všechno svádět na démony, tupče!“ zaječím na něho zpátky. Nutno podotknout, že byl zticha.

„To nedává smysl, proč by to chtěli? Vždyť démoni nemusí mít důvod někoho unášet nebo zabíjet,“ ozve se tiše.

Dobře, možná není lovec, ale rozhodně je jimi dobře naočkovaný.

„Ano, dřív zabíjeli lidé démony na potkání, proto se museli bránit, ale časy se změnili. Chceme žít v klidu, pokud si nás lidé nevšímají, nemáme důvod jim ubližovat. Neříkám, že se občas nenajde démon, který není zlý, ale lidé jsou úplně stejní, ne-li horší než nějaký démon,“ zastávám se svého národa. Na to mi odpoví jen třísknutím dveří od pokoje. Začínám si přát, ať mě rychle najdou. Už jen jeho hlas by mě donutil, abych se do něj zamiloval. Hlasitě polknu v zoufalé snaze odehnat podobné myšlenky.

Díky volnějším poutům dosáhnu prsty na suk šátku. Když se trochu přiblížím hlavou, podaří se mi ho na několikátý pokus sundat.

Otevřu oči, naštěstí nechal zatažené záclony, tak se mohu rozhlédnout po pokoji. Je zařízen dost sparťansky, spíš bych řekl, že se teprve přistěhoval. To by vysvětloval i fakt, že tu kromě železné postele není jiný nábytek. Pak si všimnu detailu, který nelze jen tak přejít, nejsem jen přivázaný, jsem ještě dočista nahý!!!

Začnu se zmítat v poutech bez ohledu na to, jak moc mě zraňují. Nejdřív se pokusím uvolnit pouta na rukou. Částečně se mi je podařilo vyléčit a pouta jsou tam nejvolnější, všude jinde se při sebemenším pohybu zařezávají do masa. Začínám si docela nadávat, že jsem nedával pozor. Stačil bych se ubránit. Podaří se mi uvolnit jeden provaz, než stačím zajásat, dostanu znovu ránu pěstí.

Zatraceně, byl jsem tak zaujatý rozvazováním, že jsem si nevšimnul jeho tichých kroků. Proč k čertu nemůže dupat jako slon?

„Nechápu, jak se ti to podařilo, ale rozhodně ti to neprojde,“ ujistí mě sametový hlas. Prudce obrátím hlavu, abych se podíval na svého únosce. Vzápětí pochopím, jak se cítí prase po první ráně. Zírám doslova jako tele na nová vrata.

Jestli je Darin nádherný, jeho bratru nesahá ani po prsty u nohou. Takhle vypadat nemůže snad ani anděl. Pravidelnou tvář lemují dlouhé blonďaté vlasy nedbale svázané na šíji, aristokratický nos, lehce zkřivený, musel být zlomený, plné rty a vystrčená brada, svědčící o tvrdohlavosti a neústupnosti. Jeho oči, stejně smaragdově zelené jako má Darin, svítí ledovým odhodláním. Z toho usoudím, že ho jen tak nepřesvědčím, aby mě pustil.

Stejně si náhle nejsem jistý, jestli se z toho zajetí chci dostat. Tolik si přeji ty rty ochutnat!

,Na co to k čertu myslíš? ´zatřesu hlavou, znovu v marném pokusu trhnu provazy.

„Nenamáhej se, nepomůže ti to,“ zavrčí únosce a nakloní se blíž, aby mi pouta lépe utáhnul. Zhluboka se nadechnu jeho příjemné vůně.

,Sakra Kane, vzpamatuj se, je to nepřítel, ´ zavrčím tak tiše, že to slyšel snad jen vítr. 

„Nemůžeš mě přikrýt? Je mi zima,“ zavrčím vztekle.

„To je mi jedno, že je ti zima. Navíc, je škoda zakrývat něco tak fantastického, jako je tvá hruď,“ zavrní a přejede mi rukou přes prsa, až po nich zůstane na mém těle husí kůže. Vytřeštím oči, tohle už vážně ne!

„Nech mě být, takhle se k zajatcům nechová,“ zaječím. Vážně nechci muže.

„Ty to ovšem musíš vědět lépe; Kane,“ řekne mé jméno s takovou jistotou, že zalapám po dechu.

„Jak vidím, hádám správně,“ ozve se spokojeně.

„Jak to můžeš vědět? Třeba to jen hraji,“ usměji se na něho tak klidně, že v ten moment znejistí.

„To bys byl až moc dobrý herec, ale budiž budu ti to věřit, ale než začnu vyjednávat…“ zavrní a po mě přejede mrazení. Snad to nechce vážně udělat, projede mi hlavou.

„Okamžitě mě pusť, nejsem tvá hračka,“ zavrčím nepřesvědčivě. Hned na to se musím znovu kousnout do jazyka, abych potlačil zasténání. Prostě nesmí vědět, že mě jeho dotyky přivádějí k extázi.

„A jsi si skutečně jistý, že nejsi má hračka?“ zeptá se, jednoduše svým jazykem mi přejede po bradavce a jemně za ni zatahá. Se slastným výkřikem se prohnu k němu, jak se moje tělo dožaduje dalšího laskání. Naprosto ho neovládám.

„Nechej toho,“ zaječím doufajíc, že mě poslechne. Neukojení vydržím lépe než tuhle rozkoš. Štve mě to tak strašně, že bych ho na místě roztrhal na cucky.

„Vážně chceš, abych přestal?“ zeptá se roztouženým hlasem, jazykem si začne pohrávat s hlavičkou na mém vzrušeném mužství.

„Ne!“ vykřiknu tak, že se ďábelsky usměje a začne se svlékat. Hladově sleduji každý kousek kůže, který se objeví pod oblečením. Nakonec svlékne i kalhoty, abych mohl spatřit jeho vzrušený úd.

Čekám, kdy na mě nasedne, toužím se ocitnout v něm. V očekávání se můj penis ještě víc napřímí, ale on měl v úmyslu něco jiného. Klekne si mezi moje nohy a nadzvedne mě, aby měl lepší úhel, pak do mě začne pronikat. Ztuhnu hrůzou.

Já, pán Démonů a uke?! Nikdy!!

Stáhnu se, co nejvíce to jde, ale je mi to houby platné, jen si přivodím větší bolest, jak do mě prudce pronikne. Rychle se zakousnu do ruky, abych nezařval bolestí.

„Ale no tak, zbytečně jsem ti ublížil. Jsi trochu neposlušný ne?“ začne rukama přejíždět po mých bocích i těle. Pokusím se je setřást, ale dosáhnu jen opaku, když se ke mně přitiskne a začne přirážet. Počáteční bolest rychle vystřídá rozkoš, roztouženě začnu odpovídat na jeho pohyby. Vynáší mě na nich výš a výš, nečekaně zrychlí. Po chvíli cítím, jak do mě teče jeho sperma, v ten moment vyvrcholím také.

Svalí se na mě, jeho ústa se ocitnou kousek od mých. Využiji situace, když přitisknu své rty na jeho a konečně je ochutnám. Chutnají po sladkých ostružinách. Zděšeně se na mě podívá, vyklouzne ze mě, vstane a uteče.

Uchichtnu se. Tak nevím kdo vyhrál první bitvu, jestli on nebo já, ale podle té reakce bych řekl, že já.

Užil jsem si, i když jinak než jsem doufal, a pak ho ještě políbil. Teď jen doufám, že mě brácha najde dřív, než se úplně zamiluji do svého únosce. Pak bych sice vyhrál bitvu, ale prohrál válku.

Jediné, co musím udělat, abych vyhrál válku je nezamilovat se.

„Na to je pozdě, pitomče,“ zabručí moje svědomí, já se zmůžu jen za zasténání.

„Tohle ne,“ vykřiknu v duchu. Odpovědí je jen zlomyslný chechot svědomí, potom, že pomáhá.

„Cedriku, prosím najdi mě co nejdřív,“ zaúpím tiše.

„Ale tak brzo ne,“ dodám po chvíli a mé svědomí se rozesměje na plno. Tohle je vážně naschvál!

Vejdu do kuchyně a obejmu Cedrika, který stojí u linky a dělá večeři, kolem pasu. Svou dlaní mu přejedu po holé hrudi. Potěší mě, když slabě zasténá.

„Jarede, chci to dodělat,“ zaprotestuje, ale obrátí ke mně hlavu a políbí mě.

„A nemůžeme večeři vynechat? Dal bych si tebe, ale v jiné místnosti,“ zavrním mu do ucha.

„Ne nemůžeme. S takovou bude brzo bez energie a já budu zklamaný a ty nevrlý. Tak mě to nechej dokončit,“ otře se prdelkou o moji chloubu a já zasténám, tohle mi vážně dělá naschvál.

Rukama přejedu po jeho pozadí a jazykem přejedu po páteři. Prohne se a loktem mě nabere do žaludku.

„Nechej toho nebo budeš mít k večeři spálené steaky,“ varuje mě a já se radši stáhnu, aby se jeho hrozba nevyplnila. Sednu si na židli a pozoruji, jak se pohybuje po kuchyni.

,To mi snad dělá schválně, ´zavrčím, když mi boky zavrtí přímo u obličeje, zatímco je skloněný k troubě, aby zkontroloval brambory. Jeho potměšilý pohled přes rameno mě v tom ujistí. Zavrčím a vstanu přesně v momentě, kdy hodí steaky na pánvičku. Znovu si sednu a probodnu ho vražedným pohledem. Tohle mu spočítám v posteli.

Moje myšlenky nejspíš uhodne, protože se ke mně obrátí a z jeho černých očí koukají raraši. Pak se ke mně nakloní a rty se zlehka dotkne mého ucha.

„Pod džíny nic nemám,“ zašeptá mi do ucha.

Zalapám po dechu a zavyji. Doslova a do písmene. Cedrik se zasměje.

,Tohle není démon, tohle je provokace v kalhotách a on by svedl i svatého, ´zaúpím v duchu.

Naši provokativní chvilku přeruší zaklepání na dveře, pokud se to bušení dá nazvat klepáním. Vstanu a jdu otevřít. Překvapeně zamrkám, když za nimi uvidím hlavní ochranku Kena.

„Jdeme za panem Cedrikem,“ vypadne z prvního. Mlčky jim ustoupím z dveří a pustím dovnitř. Zamíří rovnou do kuchyně, kde na ně čeká Cedrik s rukama založenýma na hrudi a s nepřístupným pohledem.

„Už jednou jsem Kenovi řekl, že si nepřeji, aby mně zatahoval do těch povinností,“ zavrčí místo pozdravu.

„Ano pane, víme. Moc se omlouváme, ale Pán Kane, zmizel!“ vypadne z prvního démona.

Podíváme se s Cedrikem na sebe, tohle se nestává každý den.

„Kdy zmizel?“ zeptá se klidně Cedrik.

„Je to šestý den pane. Náš pán nám poručil, že když zmizí a neobjeví se do pěti dnů, šestý máme kontaktovat vás,“ odpoví démon.

„Jak se to stalo?“ zavrčí Cedrik. V ten moment jedná přesně, jako Kane.

„My nevíme, řekl, že chce být sám a jako obvykle šel přemýšlet na střechu, ale pak se už nevrátil. Na střeše jsme našli krev, ale nebylo ji tolik, abychom s jistotou tvrdili, že je mrtvý,“ zaskučí démon. Naše pohledy se znovu srazí. Víme, že žije, ale kde může být?

„Co hledači, čmuchalové?“ zeptá se jich.

„Hledači nic nenašli, přesně jako ve vašem případě, se po něm jakoby zem slehla. Čmuchalové tam objevili ještě jeden pach, ale ten také zmizel,“ hlásí démon.

„Třeba se konečně vrátil do pekla,“ uslyším Cedrika.

„Tam jsme ho také hledali, neví o něm,“ podá další hlášení.

„Blbec, až ho najdu, skopu ho do špičata,“ zavrčí Cedrik a jde zvednout zvonící telefon.

„Haló?“ vyštěkne do něj s naprosto mizernou náladou a hned přepne na hlasitý odposlech.

„Ahoj, taky tě rád slyším, nevíš kde je, Kane? Nemůžeme se mu dovolat,“ ozve se ve sluchátku Jared. Přiskočím k Cedrikovi a umlčím ho polibkem, pak bratrovi odpovím.

„To také nevíme, podle všech známek ho unesly. Ale nevíme kdy a kdo,“ řeknu mírně znuděně.

„Cože?!!!!!!!!!!!! To jako vážně? Že by už na něj také přišla řada? Juchůůůůůůů!! Hned jsme tam,“ třískne sluchátkem, až mi zadrnčí ucho, a o pár minut později zazvoní. Než se ta mašinérie zmůže na obranu, objímám se s Jaredem a vítám svého švagra.

„Jestli byl pod ochranou tady těch vrtáků, tak může být třeba na měsíci a nebudou o tom vědět,“ zavrčí Jared. Souhlasím s ním z celého srdce.

Darin se obrátí na ty mameluky.

„Našli jste něco na místě?“ zeptá se jich klidně. Ten jeho klid mu závidím. A Kena, hned jak ho najdu, rozpářu na nudličky.

Jeden z hlídačů mu hodí drobný, lesklý předmět. Jestli dobře vidím, je to drobný, černý havran.

„Raven,“ zašeptá a bláznivě se rozesměje.

„Co je tu k smíchu?“ zavrčí Cedrik.

„Nic jen jsem netušil, že se ještě někdy objeví, a že ho ještě uvidím,“ přestane se smát Darin.

„Pokud vím, Raven je ten nejobávanější lovec démonů, co nezná slitování,“ ozvu se a po zádech mi přejede mráz.

„Bingo a jen tak mimochodem, je to můj bratr,“ usměje se dravčím úsměvem Darin. Všichni na něho vytřeštíme oči, to se nám snad jen zdá a to jsme si myslely, že o nás ví z knih.

„Tak dobře pane tajemný, kde je tvůj bratr teď?“ zasyčí na něj Cedrik. Chlácholivě ho obejmu kolem pasu a políbím ho na rameno. Pořád mu nemůže odpustit, že mě udal démono-bijcům. Já jsem mu už odpustil, bez něj bychom neměli jeden druhého. I když to bylo trochu drastické seznámení.

„To nevím, ale můžu prolézt jeho skrýše. Sám ovšem,“ ujistí nás s úšklebkem.

„Abys nás mohl zradit?“ zasyčí na Darina Cedrik.

Darin se na něho podívá nepopsatelným pohledem a bez dalších řečí odejde.

„To jsi přehnal Cedriku,“ ozvu se.

Zazvoní zvonek, trhnu sebou a zaskřípu zuby. Můj únosce si zrovinka tuhle dobu vybral, aby si se mnou zase užil. Když se únosce ani nehne, zaskřípe v zámku klíč.

Věznitel mě nechá na pokoji a jde se podívat kdo to je. Zaslechnu radostné výsknutí a pak zalapání po dechu.

„Z tebe je démon!“ zaječí drahý únosce.

„Vždyť ty jsi napůl démon, proč bych já nemohl být celý?“ ozve se jedovatě jakýsi hlas a já ho okamžitě přiřadím k Darinovi.

Jestli je to tak, mnohé by to vysvětlovalo i to, že jsem prostě necítil útočníka.

„Ty jsi snad osel! Já se tě tu před tou hordou dému snažím ochránit, dokonce zmizím jako pára nad hrncem a ty se klidně staneš démonem!“ ječí únosce.

´Přesně tak jen mu dej. To bude mít za toho Zackova bratra, ´přidávám se na stranu únosce.

„A víš, proč jsem to udělal, Ravene? Protože je mi špatně z toho jak se mě každý snaží ochránit!“ zaječí Darin na bratra.

Otevřu bezhlesně rty. Tak tohle je ta nejhorší noční můra ze všech. Já se nechám chytit někým, po kom paseme snad sto let. Jestli se tohle někdo doví, budu mít z ostudy kabát. Pak uslyším třísknutí dveří a následuje druhé třísknutí.

„No páni. Bratříčku, ty se tu vystavuješ jako kuře na talíři. Kdybych věděl, že si tu tak užíváš, tak tě tak intenzivně nehledáme,“ objeví se přímo přede mnou Cedrik.

´Kruci, to jsi mě musel objevit tak brzy?“´zavrčím v duchu.

„Nečum tam jako velryba na suchu a pojď mi pomoct z těch pout, pitomče,“ zaječím na bratra.

„A proč? Vypadáš k nakousnutí, ale dobře, když tak prosíš, doufám, že tě nebude hledat tvůj manžel,“ zazubí se ten zmetek na mě. Přistiženě zrudnu a v tom momentě si přeji třetí ruku, abych ho mohl uškrtit.

Přesekne provazy a já se rychle obléknu v momentě, kdy se odemykají dveře, všichni zmizíme. Nemám chuť se na svého rádoby manžela podívat.

Prudce otevřu dveře a zachytím závan cizích démonů, vběhnu do pokoje, ale uvidím už jen tři postavy, jak mizí. Vytočeně se podívám na bráchu, který se na mě dívá s klidem anglického lorda.

„Přece nepůjdu proti nim, když jsem jeden z nich,“ pokrčí s klidem rameny. Mám co dělat abych mu jednu nenatáhnul, on si říká brácha?

„Právě mi utekla jistota, že někdy chytnu krále démonů,“ zavrčím na něho vztekle. Na povrch se pomalu, ale jistě začíná drát má démonická krev, cítím, jak se mi nehty prodlužuji do drápů, všechno skončí, když se bratr na mě podívá jak na blázna a začne se smát. Ze všech sil potlačím démonickou krev a s čím dál větším vztekem se dívám, jak se snaží vysmát z podoby, dokonce se v křečích složí na zem. Připadá mi, že mi něco podstatného uniklo.

„Můžeš se přestat vytřásat smíchem? Rád bych věděl, co je tu tak strašně k smíchu, doufám, že to nejsem já,“ zavrčím na cestě do kuchyně, kde si natočím sklenici vody.

„Bohužel, král démonů ti právě vzal roha, měl jsi ho krásně přivázaného,“ vyprskne Darien znovu smíchem.

Sklenice mi vypadne z ruky a rozprskne se po vykachlíčkované kuchyni.

„Ten zmetek, až ho chytím tak ho nastrouhám do salátu! Jak si mi troufnul říct, že není, Kane? Parchant, měl jsem ho v kleci a nechal ho ufrnknout.  Já dement, že jsem mu skočil na takový blaf, zakroutím mu krkem, roztrhnu jako hada, udělám z něj trpaslíky, já ho… já ho…“ snažím se přijít na další tresty, které ještě nezná.

„No, neoblafl mě na dlouho, příště až ho chytím, tak něco zažije, ale musím říct, že v posteli je bezkonkurenční,“ mumlám si pro sebe s představou jeho nádherného, nahého těla před očima.

„Ty jsi s ním spal?“ vyprskne znovu Darin.

„Jasně, že jo, nejsem tak blbý, abych nevyužil situace, když se tak nádherně nabízí,“ odseknu naštvaně, sledujíc, jak s každým dalším slovem se směje víc a víc.

„Jsi bezkonkurenční, unést pána démonů je už tak dobrý kousek, ale ještě se s ním vyspat a vzít si ho, no to je bomba,“ směje se na celé kolo.

„No počkej, neříkej mi, že…“ nemám odvahu dokončit větu.

„Bingo bratříčku, přesně tohle chci říct, myslím, že to původně myslel jen na Cedrika a Jareda, to je ten démon, kterého jsem chtěl, Zachary je přece jen lepší, ale jak vidno spiklo se to i proti nám a proti němu také,“ pochechtává se.

„Řekni, že to není pravda, prosím, řekni, že to není pravda,“ začnu opakovat jako malou modlitbičku.

„Tak jsem tu miláčku, proč jsi chtěl ten zákoník démonů? Myslím, že polodémoni se podle toho řídit nemusí,“ objeví se v oblaku síry černovlasý mladík se smaragdově zelenýma očima. Je dost podobný Jaredovi, i když jinak krásný.

„Polodémoni zřejmě ne, ale Kane ano. A jeho manžel také Zacku,“ zazubí se na mladíka Darin.

„Neříkej mi, že…“ nedopoví a vybuchne v řehot stejně jako bratříček.

Se skřípáním zubů mu vytrhnu zákoník, ve kterém začnu listovat. Najdu si nové zákony a začtu se do nich. Byly perfektní až na jeden, který se úplně vymykal zdravému rozumu.

„Jak to sakra myslí? To znamená, že když se s někým jakýkoliv démon vyspí, že jsou manželé?“ zaječím se staženým hlasem, modlím se, aby tohle nabyla pravda.

„Přesně tak,“ zazubí se na mě bratříček s pusou od ucha k uchu.

„Promiňte mi tu otázku, ale byl střízlivý, když tohle psal?“ zaječím na ně, odpovědí je mi ještě širší úsměv a pokývání hlavy.

Zděšeně zavřu oči, tohle byla tak dokonalá past, že se do ní chytil sám, není divu, že protestoval, proti tomu, když jsem s ním chtěl spát, musel vědět, co se stane. V krku mi zabublá smích, který se začne prodírat na povrch, až se začnu smát nahlas a nemůžu přestat.

Díky Kane, ušetřil jsi práci s přemýšlením, jak tě donutit, abys byl můj se vším všudy.

Jsem zavřený v pracovně, dveře jsem obrnil proti nájezdům démonů, kteří se to dozvěděli, což jsou doslova všichni.

První se to dozvěděli Darin se Zackem, od nich Cedrik s Jaredem, potom zbytek. Mám, co dělat, abych si plnými hrstmi nerval vlasy z hlavy, tohle mělo zabezpečit, že se Cedrik s Jaredem dají dohromady, místo toho jsem se do té dokonalé pasti chytnul sám s tím nejhorším nepřítelem, jaké peklo poznalo. Ravenem.

Nenávidím ho, nesnáším ho, je naprosto…

…neuvěřitelný milenec s nádherným tělem, které stojí za jakýkoliv hřích, dopoví moje svědomí, kterému blaženě přikyvuji, dokud si neuvědomím čemu.

„Ne k čertu, to není pravda je to vypočítavý parchant, tečka,“ zavřísknu do prázdné pracovny.

„Bráško zítra je oslava svátku zamilovaných, nechtěl bys to oslavit se svým manželem?“ ozve se za dveřmi Cedrikuv hlas, zaslechnu i pochichtávání, které svědčí o tom, že tam není sám.

„Ty parchante, já tě zabiju,“ zavřísknu a sáhnu po prvním předmětu, který je po ruce, jedná se o těžký globus, který ukazuje pohyb démonů, a švihnu jím proti dveřím. Globus to nevydrží a vybuchne.

„Tak a potřebuji nový globus,“ povzdechnu si a pošlu démonický vzkaz. Obratem mi pošlou globus s poznámkou, že je poslední. Pravda, za necelý měsíc jsem jich zlikvidoval aspoň tucet. Podívám se na kalendář, na kterém je datum třináctého února. Zašklebím se a kalendář končí v koši. Nezájem o tak dementní svátek, prsknu si pro sebe. Kouknu se na hodinky. Za dvě hodiny bude Valentýn, když po půlnoci na pár dní zmizím, nikdo se o to nebude zajímat, usměji se pro sebe.

Stojíme před dveřmi pracovny a zklamaně se na sebe koukáme, chtěli jsme ho dát jako Valentýnský dárek Ravenovi, ale sešlo z toho.

Bratříček se obrnil snad všemi způsoby jak se do pracovny dostat, takhle svůj půlnoční dárek Raven nedostane. Mrzí nás to čím dál víc. Už tu byl narozeninový dárek, vánoční dárek, ale Valentýnský ještě ne.

„Cedriku, co myslíš, že udělá?“ obejmou mě Jaredovi ruce.

„Jak ho znám s půlnocí zmizne z pracovny a někam se zašije, že ho nebude moc vyčmuchat nikdo,“ s povzdechnutím se opřu o manželovu pevnou hruď.

„To je v háji,“ zavrčí Zack s rukou kolem pasu Cedrika.

„Co kdybychom řekli Ravenovi, kdy bude chtít zmizet?“ zeptá se jen tak mimochodem, musím uznat, že to není zlý nápad.

„Kdo se toho ujme?“ zeptám se hlasem, který jasně říká, že já to nebudu.

„Ujmu se toho, co ho nemůže najít je vzteklí jako pes. Je pěkné ho vidět jinak než jako ledovou krychli,“ zasměje se Cedrik.

„Jdu s tebou,“ ozve se Zack.

„Budeme hlídat,“ ozve se Jared.

„Jenom ho nepropásněte,“zavrčí Zack a táhne Darina za sebou.

Dívám se za nimi doufajíc, že všechno klapne, už mám těch jeho vzteklých nálad tak akorát. Opřu se o stěnu, která je naproti vchodu tak, abych měl perfektní výhled na dveře, tady se nedá jen tak zmizet. Chvíli přemýšlím o maskování, pak si jednoduše přitáhnu Jareda k sobě a začnu ho líbat. Nechá se strhnout hned, z jeho polibků se mi začne točit hlava, doufám, že to nebude trvat moc dlouho. Netrvá, nevím kolik času uplynulo, když ho vidím plížit se z pracovny, ale líbající dvojice, tedy nás, si ani nevšimnul. Jemně odstrčím Jareda, který se na mě zmateně podívá.

„Právě se proplížil z pracovny,“ zašeptám a lehce ho políbím.

Jared kývne a začneme se za ním plížit. Nedává moc pozor, tedy aspoň tady, jen co se dostane z domu, zostražití a hbitě se vyšplhá na střechu, jak by ne, nepamatuji se, že by někdy po střechách nelezl.

Na protější střeše uvidíme Darina se Zackem a jakýmsi mužem, kteří jsou strčeni za komínem. Mužova podoba s Darinem je nezaměnitelná, ale moc jako Havran nevypadá. Muž zmizí a my se připojíme k dvojici za komínem.

„Už je valentýn,“ zašeptá Zack.

Podíváme se s Jaredem po sobě, Valentýnský únos jak romantické.

Stojím na kraji střechy a nervózně se rozhlížím, cítím, že se něco chystá, ale nevím co. Z nenadání ke mně vítr zavane jemnou vůni, kterou bych poznal snad všude. Ani se neotočím a cítím, jak padám do bezvědomí.

Znovu už ne, zúpím v duchu.

Probírám se do zešeřelého pokoje, ani nejsem plně vzhůru a už trhám rukama, jsou, stejně jako posledně, přivázané k posteli. Ale přece jen se od posledně něco změnilo, někdo vedle mě leží. Na pokožce cítím něčí jemné prsty, jak mi po ní přejíždějí, vyskakuje mi z toho husí kůže. Otevřu oči a zamrkám.

„Konečně už jsi vzhůru, začínal jsem si myslet, že jsem tě praštil moc,“ozve se nějaký hlas a na uchu ucítím jazyk. Zatajím dech, je to neuvěřitelně příjemné. Otočím hlavu, v momentě mi na ústech přistanou jeho rty.

„Okamžitě mě pusť,“ procedím skrz zuby.

„Kdepak, miláčku, ty budeš můj zajatec hodně dlouho,“ zašeptá a aby zabránil případným protestům, začne mě líbat. Nechám se s rozkoší umluvit, kdo by nechtěl být zajatec bájného Ravena?