Tajný svět Akyry

Asmondeus

Vyvaluji se na otomanu a sleduji další hříchy, kteří se dohadují, už nějakou dobu mě to nebaví a tak vstanu a protáhnu se.

„Ty někam jdeš?“ podívá se na mě Levitian.

„Na rozdíl od tebe se můžu pohybovat volně, takže ano, jdu,“ usměji se pobaveně. Levitian závistivě přimhouří oči.

„Jak to, že on může a já ne,“ zaskučí naštvaně.

„Z toho důvodu, že když jsem tě posledně pustil, tak se pozabíjela skoro celá planeta, protože si mysleli, že ten druhy se má líp než on. Já bych proti tomu nic neměl, ale neměli bychom koho škádlit a pak, pustili na nás všechny Bojovníky soumraku, skoro nám zničili peklo! V životě už to nechci zažít, ty krásně škodíš i odsud,“ ozve se Lucifer. Levitian  se zamračí a sleduje můj odchod.

Se smíchem odejdu, strašně se mi líbí, jak mě vždycky sleduje, moc rád bych zase potkal toho rusovlasého Bojovníka, byl neskutečně nádherný, že i já byl sveden. Párkrát se mi na něho podařilo narazit, ale ten zmetek mi pokaždé odolal. Protáhnu si své svůdné tělo a očima mi padne pozvánka na velký ples mimozemského života. Oči mi zajiskří zájmem.

Tam se vyřádím, přečtu si adresu a už tam plachtím, dorazím tam zrovna v momentě, kdy je večírek v plném proudu a trochu nudný. No tak ho trochu rozparádíme, uchichtnu se v duchu a hned se pustím do práce, za hodinu a něco se z nudného večírku stane perfektní párty, jednoho šikovného zrzečka si nenápadně stáhnu bokem a dotlačím ho do jedné z ložnic. Není to sice ten z bojovníků, ale jako náhrada bude stačit.

 Jen co zabouchnu dveře, vrhnu se na něj, zrzeček se ani nevzpamatuje a už se dobývám do něj, jeho křik, že to bolí ignoruji, prostě chci uspokojení a toho se mi taky dostane, konečně jsem v něj a skoro zasténám blahem, je tak nádherně úzký. Po tom, co si ho vezmu bez mála třikrát, jsem úplně uspokojen. Upravím se a nechám ho tam ležet, dosáhl jsem svého a nic víc mě nezajímá, možná se k němu během večera vrátím. Vejdu do sálu a znovu se začnu bavit. Jedna z planetárních vyslanství se začnou shánět po tom roztomilým zrzečkovi. Ten vyjde z pokoje, kam jsem ho zatáhnul a trochu toporně se k nim vydá, omluví se, že mu bylo zle a tak si šel lehnout. Jeho rodiče to vezmou a opustí bál. Ušklíbnu se a začnu se rozhlížet po další kořisti.

„To chce opravdovou drzost něco takového provést a nechat to tak, to se rovná neúctě,“ zavrčí za mnou jakýsi hlas. Překvapeně se otočím, on to někdo viděl? Nedaleko mě opřený o stěnu stojí mladík, musí být hodně vysoce postavený, když po něm vrhají tak kradmé pohledy.

„A ty jsi…?“ zavrním a sjedu jeho štíhlou svalnatou postavu zahalenou v oděvu, tomu se říká hřích. Ale co už ta postava, krásný obličej který je rámován rovnými, jako smola černými vlasy a se žlutýma očima jaké mívají na Zemi šelmy, stojí za to, abych se s ním zapletl i přes nebezpečí, které představuje už jeho pouhý pohled.

„Argasus, vládce souhvězdí Orion,“ odvětí klidně. Zatrne ve mně, rozhodně není dobré se s tímhle zaplést. On je jeden z dvacítky vládců, co dokáží zkrotit démona.

„Těšilo mě, ale nemám zájem, nejsi můj typ,“ usměji se křečovitě a pokusím se zmizet v davu, když mě něco stáhne za vlasy a přitáhne k sobě.

„Jenže máš smůlu, ty můj typ rozhodně jsi, zlatíčko,“ zavrní Argasus a táhne mě do pokoje, který před chvíli opustil ten zrzek.

„Myslím si, že nejsem a rozhodně nejsem k jídlu,“ zaúpím zděšeně. Zatraceně, proč mě napadlo jít zrovna sem?!

„Já si myslím, že posoudím sám, jestli jsi nebo nejsi můj typ, rozhodně k nakousnutí jsi,“ zavrní Argasus a přes pokoj, kde jsou ještě stále pokrčené přikrývky, mě dotáhne do dalšího pokoje. Než mě hodí za postel, pečlivě zajistí dveře.

„Co se mnou hodláš dělat?“ zavrčím a zoufale hledám východ. Oboje dveře jsou totiž zapečetěné. Při tom si všimnu, že se svléká a mě polije horko. Pane bože to snad ne! za chvíli je svléknutý a já přes nebezpečí musím obdivovat jeho dokonalou postavu, když se mu podívám  mezi nohy jen zděšeně polknu.

Zvednu se a pokusím se vrhnout k oknu, ale to už mě znovu drží za vlasy, k čertu, že jsem se nikdy neostříhal! Argasus ze mě začne strhávat oblečení, napřed vestu s košilí, pak mě hodí na postel a přiváže mi ruce k čelu postele, že se nemůžu hnout. Snažím se pouta přetrhnout, ale je to pro mě stejně proveditelné, asi tak jako když slabého člověka svážete, jako ruka silnými, řetězy z nejlepší ocele. Snad jen on vlastní sémické lano napuštěné svěcenou vodou.

Ucítím, jak mi rozepne kalhoty a v zápětí jsem nahý jako prst.

„Hm, jsi vážně nádherný, představoval jsem si, že budeš trochu víc obyčejný,“ zavrní Argasus.

„Tss, jsem Asmondeus, blbe,“ zavrčím a pak se zděšeně kousnu do jazyka.

„Tak ty jsi Asmondeus? Jeden ze sedmi největších démonů. Tak to se mi podařil skutečně velký úlovek,“ zavrní Argasus

„Okamžitě mě pust ty pijavice,“ zavrčím na Argasuse. Ten nijak nereaguje než pozvednutým obočí a skloní se k mému tělu. V zápětí na své kůži ucítím polibek.

„Íííííííííí…“ vyjeknu překvapeně. Kdo k čertu mohl vědět, že to bude tak příjemné. Zaslechnu Argasusovo uchichtnutí a začne mě laskat po těle, za chvíli jsem znovu vzrušený.

„Fajn vyhrál jsi a teď mě pusť, ať to můžu dokončit,“ zavrčím.

„Ani náhodou démonku, potřebuješ pořádnou lekci,“ ušklíbne se Argasus a strčí do mě prst. Zděšením zalapám po dechu.

„Ty pako, já nejsem dole!“ zaječím na něj.

„No tak budeš,“ zavrní Argasus.

„Já to tak nikdy nedělal!“ zavřeštím hlasitěji. Představa, že by se do mě měl vlézt ten jeho obr, je víc než šílená, vždyť mě roztrhne!

„Vždycky je někdy poprvé,“ odtuší nevzrušeně Argasus a roztáhne mi nohy, mezi které si klekne. Zatraceně, co je to za zmetka, to by neměl dokázat.

„To neuděláš!“ zavrčím, když se špička jeho penisu dotkne mé dírky. Argasus se na mě pouze usměje a pronikne do mě naráz a celou svou děsivou délkou. Dokážete si představit, co se dělo, ječel jsem z plna hrdla, jak to bolelo, a po tváři mi tekly slzy. Já démon jsem brečel! Taková ostuda!

Navíc mi nedá ani vteřinku na vydechnutí a hned se pohybuje. Stydím se to říct, ale líbilo se mi to! vší silou jsem se kousal do rtů, abych nekřičel rozkoší a nakonec… jsem omdlel.

Když jsem se probudil, byl jsem v nějaké honosně zdobené komnatě na něčí pohodlné posteli, pokusil jsem se posadit, ale bolest v zadku mi to nedovolí, nakonec si znovu lehnu.

„Tak už ses probudil? To jsem rád,“ zavrní čísi hlas a postel vedle mě se prohne. Argasus.

„Kde to ke všem rohatým jsem?“ zařvu na něj.

„V mém paláci na Orionu, rozhodl jsem se, že budeš můj milenec,“ odpoví mi Argasus.

„A z které dimenze jsi spadl na palici?“ zeptám se ohromeně.

„Ty jsi ohromně vtipný. Každopádně se můžeš volně pohybovat po paláci, ale jestli utečeš, tak si to s tebou vyřídím, Asmonku,“ usměje se Argasus. Před očima mám rudo.

„Já nejsem žádný přiblblý mazlíček!“ zaječím na něho. Mě nikdo Asmonku říkat nebude, vždyť je to k smíchu!

„Jsi mazlíček, můj. A teď se vyspinkej, dnes bude rušná noc,“ zamrká na mě a odejde.

„To víš, že uteču, a ty mě v tom rozhodně nezabráníš,“ zavrčím si pro sebe a se zapřením se postavím a obléknu. Pak vyrazím ke dveřím a rovnou k východu z paláce. Sotva udělám, kro přes práh, někdo mě chytne kolem pasu.

„Tohle jsme si nedohodli zlatíčko, já řekl po paláci a ne z paláce,“ zavrní nějaký hlas a jemně mě kousne do krku.

„Okamžitě ze mě sundej ty chmatány pracky,“ dupnu mu na nohu, až zaskučí.

„Tak to sis měl rozmyslet,“ zavrní pomstychtivě hlas, že se zděšeně ohlédnu, za chvíli jsem vlečen zpátky do pokoje navzdory tomu, že se chytám všeho, kolem čeho projdeme, ten zmetek to ani nezaznamená! V dalším okamžiku přistanu na posteli, a co se dělo pak nechtějte vědět… zadek mě bolel o dost víc.

Je strašné být bezmocný!

Dalšího půl roku se mě podaří zdrhnout dvacetkrát a pokaždé mě najde a dovleče domů, kde se mi dostane trestu v podobě sexu. Jsem vyčerpaný. Po posledním útěku mě navíc připoutá jako psa. Prý když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Pokusil jsem se sundat ten zatracený obojek, ale vůbec to nejde.

Po dalším měsíci se mi ho podaří přesvědčit, aby mě pustil do zahrady, že mu neuteču. Nakonec svolil a v ten moment jsem přímo před jeho nevěřícnýma očima zdrhnul. Neměl věřit démonovi, že…

Usadil jsem se v takové roztomilé vesničce na Zemi a pár dnů po mém příchodu, kdy se mi z vesničky podařilo udělat skvělé doupě hříchu, přišel, k mé obrovské radosti můj zrzavý bojovník. No nemám já štěstí? Dám mu pár dní, aby mě přišel pozdravit.

Naštěstí se usadil tak, že se můžu koukat přímo k jeho domu a to co vidím, se mi nelíbí ani v nejmenším. Zvlášť ne ten člověčí odpad, co se mu nakvartýroval do domu a on se na něj usmívá. Vydržím tři dny se na to dívat, pak začnu jednat. Jdu do jeho domu a jsem nesmírně rád, že není zabezpečený, protože když sem se o totéž pokoušel, když to měl zabezpečený, musel jsem se léčit z popálenin třetího stupně. Ke svému vzteku tam můj zrzeček není a je tam jakési modrovlasý povidlo!

Využiji celého svého umu, abych omráčil jak to povidlo tak jeho draka. Nakonec si dojdu pro to člověčí mládě, které pohodím na pohovku v jedné z komnat a začnu přemýšlet, co na tom vidí. Bojovníka a jeho draka jsem nechal přitlouct ke stropu.

Zrovna se rozhodnu, to přece jenom vyzkouším, když se s ohromným zařinčením rozletí brána. Spokojeně se usměji a zajdu za paraván, kde si svléknu košili, aby vynikla moje hruď, a rozepnu knoflík od kalhot. Pak už jen čekám, kdy dorazí ke mně. Abych si zkrátil chvíli, dovolím nižším démonům, aby si pohráli s tím člověčím odpadem. Řve to jako by to na nože brali.

Najednou se rozletí dveře a rusovlásek jedním švihem své kosy zničí nižší démony. S nevolí se dívám, jak se ta štěnice vrhne k rusovláskovi a ten ho s úlevou obejme. Rozhodnu se to ignorovat.

„Ahoj Rudovlásku,“ zavrním a vyjdu mu vstříc.

„Netykej mi, kreténe, husy jsme spolu nepásli,“ setře mě rudovlásek. Cítím, jak mi zamrzl úsměv tak nějak jsem si setkání nepředstavoval.

„To je vaše seznamovací formule? Klidně můžeme, jestli chceš,“ zavrním a zamrkám řasami. Můj rudovlásek v momentě pozbude barvu. Věděl jsem, že se mu moje ustrojení bude líbit.

„Ne nechci, to bych si radši pořídil tasemnici,“ odsekne zhnuseně. To od něj bylo ošklivé.

„Řekni mi, co se ti na mě nelíbí,“ přimhouřím své tygří oči, které jsou na mě nejzajímavější. Známka, že se zlobím.

„Pravdu? Nelíbíš se mi ty,“ odsekne rudovlásek.

„Fajn a co vidíš na té bytosti, za tebou,“ zasyčím a ukážu na kluka, který se za ním krčí.

„Dokonalost, kterou ty nemáš,“ ušklíbne se můj rudovlásek. Tak to už mě skutečně namíchl!

„Kdo může být víc dokonalý než démon svůdnictví,“ zacuká mi vztekle obočí. Tak rychle mě ještě nikdo nenaštval.

„Daisuke,“ použije svůj kočičí úsměv, aby mě ještě víc naštval.

„Co to h…“ napadne mě, jenže rudovlásek mě kopne do žaludku dřív, než dopovím svůj nápad.

„Zkus se na něj jen křivě podívat a pomelu tě do jitrnic,“ zavrčí Rudovlásek.

„Co to děláš mému Asmondeonkovi?!“ zařve hlas, který jsem si přál slyšet ze všech nejmíň. Opatrně se otočím a polknu. Ne to není on, snažím se sám sebe přesvědčit, než se kouknu na Argasuse. Všichni démoni světů pomozte mi! Seknu obviňujícím pohledem po rudovlasém a začnu opatrně ustupovat, dokud se neocitnu za paravánem, kde na sebe narvu košili a upravím se, na kouzlo nemám čas, protože mě od tama vyštve modrý drak.

Venku se mi naskytne pohled na zbívající bojovníky soumraku, kteří se pohodlně opřeli o zeď a s veselími výrazy sledují moje reakce, cítím se jako špatný herec na jevišti. Ještě si stačím všimnout, že okna a další východy hlídají draci. Ke všem rohatým.

„Co tu ke všem ďáblům děláš?“ zavřeštím na Argasuse.

„Nemám se snad nad na tohle zeptat já tebe?“ zeptá se mě ledově Argasus.

„Ne, já tu bydlím!“ odseknu

„Ne ty bydlíš u mě v paláci,“ namítne Argasus.

„To teda nebydlím. Ani za nic. To se radši zahrabu do pekla!“ zavrčím.

„To ať tě ani nenapadne nebo si tě najdu tam!“usměje se Argasus.

„Ani náhodou, nechci tě tam!“ bráním se a skočí za stůl. Argasus ho jedním pohybem spálí.

„Nechci tě ani tady, jsem svobodný démon a mám právo si žít, kde chci!“ uskočím za pěticentimetrovou bonsai, i ta vezme za své.

„Asmodei neštvi mě nebo dostaneš na holou,“ varuje mě Argasus.

„A ne,“ skočím za skříň, poslední kus nábytku, který je co nejdál od otomanu. V momentě je skříň pryč.

„Nech mě být, copak chci po tobě tak moc?“ zakňučím. Já se tam fakt nechci vrátit!

„Ano chceš,“ odvětí Argasus.

„Najdu ti jiného démona, krásnějšího než jsem já,“ začnu smlouvat.

„Jenže mě se líbíš ty,“ odsekne Argasus a zablokuje mi ústup tak, že nevědomky ustupuji k otomanu, dokud o něj nezakopnu a neztratím rovnováhu. Normálně se na něho svalím. Toho využije Argasus, než se stačím vyhrabat na nohy, mě chytne a skutečně si mě přehne přes koleno, stáhne mi kalhoty a vyplatí mi dobrých třicet na zadek. Bolí to šíleně a hlavně se cítím hrozně poníženě. Pak ho obleče a otočí se k bojovníkům, kteří absolutně neskrývají pobavení.

„Můžete nás dopravit na Orion?“ zeptá se klidně Argasus, který mi pevně svírá zápěstí.

„Jistě není problém, ale ještě jednou se tady ukáže nebo kdekoliv jinde na planetě, doručím ti ho po kousíčkách, ať se zabavíš po večerech,“ varuji ho červenovlasý a než Argasus stačí něco říct, jeho drak nás přenese na Orion.

„Věříš, že těch tvých útěků už mám plný zuby? To ponížení, když se tady objevil ten rudovlasý a nadával mi, to si vypiješ,“ zavrčí Argasus. Má šílenou náladu.

„Já už to neudělám,“ zakňučím zděšeně.

„To si piš, že už to neuděláš,“ souhlasí vztekle a hodí mě ve své komnatě na postel, kde ze mě jedním trhnutím serve oblečení. Potom vytáhne detektor pohybu v kotníkovém náramku.

„To nemyslíš vážně!“ zařvu, ale to už mi ho cvakne kolem kotníku, ani jsem nestihnul zareagovat.

„Smrtelně, díky tobě jsem galaxii pro smích a věř mi, že si tě pořádně pohlídám,“ zavrní Argasus a než se začnu bránit, mám jeho jazyk až v krku.

Nějak se odsud musím dostat!!