Tajný svět Akyry

Snoubenec na zabití

Ráno se probudím a zavrním, dlouho jsem se tak krásně nevyspal! Jako obvykle se chci protáhnout a k mému zděšení to nejde, tím procitnu a teprve teď si uvědomím, že mě někdo objímá. Navztekaně mi cukne obočí, je jen jeden člověk, který by si tohle dovolil! Rei! Otočím se a podívám se přímo do jeho rozespalých očí, které vypadají až příliš pobaveně. Cukne mi obočí.

„Co tu děláš?“ zavrčím na něho.

„Myslím, že ležím, spát ve stoje jsem se nenaučil,“ podotkne Rei všímavě.

„Snažíš se být vtipný?“ zeptám se ho kousavě.

„Že ty jsi neměl kávu a máš hlad!“ práskne se Rei do čela, řekl bych, že nejen to.

„Kávu nepiju. Chtěl jsem se protáhnout a nějaký sloup mi tu zavazí,“ zavrčím.

„Jej, tak to se omlouvám,“ pustí mě Rei a odsune se na kraj, takže mám prostor se pořádně protáhnout. Taky to hned udělám stylem, že ho málem shodím z postele. Bohužel, jen málem. Pak vyskočím a za běhnu do koupelny, chvilku čekám, jestli se sem Rei pokusí dostat, ale když ne vlezu do sprchy. Zrovna se opláchnu a otočím se pro ručník, když zmerčím Reie, který si mě pořádně prohlíží a vypadá ohromeně.

„Co tu ke všem čertům děláš?!“ zavrčím naštvaně.

„No šel jsem se umýt, trvalo ti to dlouho, ale až doteď jsem neměl ani zdaleka tušení jaký jsi kus!“ odpoví mi Rei. Jestli jsem byl do teď naštvaný, tak teď jsem dočista vytočený!

„Tak proč si se vůbec obtěžoval?!“ zaječím na něho.

„Napoprvé z hecu, ještě nikdy se mě nestalo, aby mě někdo usadil, teď… teď nevím,“ dopoví Rei tiše. Mlčky se utřu a ručník si ovážu kolem pasu.

„No, to mě čeká pěkná budoucnost s někým, kdo ani neví, co cítí. Doufal jsem… no to je jedno,“ povzdechnu si a vyjdu z koupelny. Rei se mě ani nepokusí zastavit.

„Už od začátku mě k tobě něco táhne, nevím, co to je, nikdy jsem to necítil,“ pronese dřív, než stačím odejít. Jen si povzdechnu, asi nemůžu od něj čekat vyznání až za hrob, že. Zavřu dveře a začnu se oblékat. Ano, souhlasím s ním, že mě k němu něco táhne, na rozdíl od toho dementa, který nepozná své city, i kdyby k němu přišli a třískli ho po hlavě, vím, co mě k němu táhne. No jo, jenže je to nádherný dement! Zezadu mě obejmou čísi ruce.

„Proč se oblékáš do školy, když je sobota?“ zeptá se mě.

„Jaká sobota?“ nechápu. Byl čtvrtek ne? Natáhnu se pro mobil a podívám se na datum, kde je vážně sobota. No super! Co teď mám dělat? Prohrábnu si vlasy a zapřemýšlím, co budu zatraceně celý den dělat! Nudit se mi rozhodně nechce. Znovu se převléknu tentokrát to tepláků a trika a zamířím dolů.

„Nejsi vzhůru brzo?“ podívá se na mě Nao, který si dělá obloženou bagetu, abych ho obhájil, udám, že je složena ze sýru a zeleniny.

„Poděkuj Reiovi, kdy mi vůbec vlezl do postele, to je mi záhadou!“ povzdechnu si.

„Byla půlnoc, předběhl mě,“ odpoví mi Nao, ale tak nějak suše bez jeho obvyklého zápalu. Otočím hlavu a za sebou zmerčím Reie, chodí jako duch.

„Nech si zajít chuť. Ještě jeden nemístný návrh a proletíš oknem,“ zavrčí Rei. Vlk by to nezvládl líp.

„A kdo mi v tom zabrání?“ nadzvedne Nao obočí, ale rozhodně se nepokusí o šmátravou ruku, překvapí mě to.

„Já,“ odpoví mu Rei. Hmm zajímavé. Odejdu k lince a začnu si dělat snídani. Rei postaví na čaj pro dva, ale ať si nemyslí, že mu budu dělat jídlo! Naštěstí si ho udělá sám, trochu mě zklame, že jsem ho nemohl setřít.

„Tak co máte dnes v plánu?“ zeptá se Nao.

„To si myslíš, že se ti budu svěřovat, abys nás mohl šmírovat?“ zavrčí Rei.

„No v úmyslu jsem to neměl, protože mě to nenapadlo, ale díky za tip jak strávit dnešní den zajímavým způsobem,“ usměje se na Reie Nao. Vyprsknu smíchy a málem se udusím chlebem, podle vyděšeného pohledu Reie pochopím, že něco takového ho nenapadlo. Nao mě bouchne do zad, jen díky tomu se nezabiju tak ubohým způsobem.  Zamyslím, se co o víkendu budu dělat a myslí mi projede nápad, dlouho jsem nebyl na dvoudenní túře a trochu mi to chybí. Nasnídáme se a Rei se omluví, jeho máma prý potřebuje pomoct. Kývnu a jen co vytáhne paty z domu, vletím do pokoje, kde si narvu krosnu vším užitečným a ještě se mi tam vleze dost jídla.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptá se mě Nao, je na moje výlety zvyklý, stejně si museli zvyknout i rodiče, že čas od času vypadnu a celé dny se neukážu.

„To je mi jedno, potřebuji si urovnat myšlenky, vrátím se zítra před půlnocí,“ hodím si batoh na záda a odejdu.

Vrátím se, jak jsem řekl, přičemž mě Nao informuje, že mě rei sháněl po všech čertech strachem bez sebe. No, to mu nezávidím! A sobě taky ne, zítřek! Vyhodím prázdné obaly od jídla, uřežu si kus koláče, který máma udělala a jdu se osprchovat a spát.

Ráno se probudím ještě před Naoem a pomstychtivě si pomyslím, že se mu pomstím za všechny dny, kdy mě políval ledovkou a pak se smál, jak pištím! Naliji si do kýble ledovou vodu a vydám se k jeho pokoji, napřed se přesvědčím, že skutečně spí, pak vrazím dopeří a zůstanu stát ohromeně mezi dveřmi. Nao nikde není, zato uprostřed pokoje spí stulený do klubíčka černočerný drak. Křídla částečně rozložená kolem sebe jako peřinu. Už asi vím, proč nepotřebuje postel, ještě nevyrobili takovou, která by unesla váhu draka. Víčko, které je blíž ke mně, se zachvěje a v zápětí se otevře, přímo na mě se zaměří Naovo oko se šikmou čárkou místo panenky. Nemůžu se na nic, tihle pradávní tvorové jsou jediní, kteří mi dokážou nahnat strach. Nao zívne a podívá se na mě a na budík, pak mi v mozku zaduní jeho slova.

„Nejsi nějak moc brzo vzhůru? Proč sebou vlečeš ten kýbl?“ zamrká na mě. Udělám krok zpátky, pak druhý a nakonec zdrhnu. Šok na entou! V kuchyni se napiji jablečného džusu a sednu ke snídani.

„Hele, ty jsi mě chtěl polít?“ zeptá se Nao, který vejde do kuchyně v ničem nepodobný v onu ještěrčí obludu.

„Tebe ne jen bývalého úchyla,“ odpovím tlumeně, protože mám v puse koláč.

„No jo, kdo pozdě chodí… hele dnes má přijet táta z nemocnice,“ poznamená a začne si dělat snídani, složenou z šesti vajec, slaniny, klobásy a tří jako prst silných chlebů. Dřív jsem se divil, jak se to do něj může vlézt, teď už ne.

„Já myslel, že už je dávno doma,“ podivím se.

„Ne, hned druhý den se pokusil zdrhnout a popraskali mu štichy. No naštěstí je vlk, tak se mu to hojí rychleji než obyčejnému člověku, ale i tak se mu to prodloužilo. Dokonce mu pohrozili, že jestli nebude ležet tak ho zavřou do klece. Mrzelo ho, že jsi za ním pak už nepřišel,“ podívá se na mě Nao a ukořistí si zbytek koláče. Stáhne se mi žaludek, já na něho úplně zapomněl! Bez chuti položím koláč na talíř, stydím se.

„Už musím jít,“ ozvu se a než mě stačí zadržet, zdrhnu. Celou cestu se mi do očí tlačí slzy, jak jsem mohl sakra zapomenout na tátu!!! Vrazím do šatny a přezuji se, pak naberu směr do třídy, když mě něco zadrží.

„Deirone, volám na tebe přes půl cesty a ty se ani neotočíš! Můžeš mi říct,… co se stalo?“ zeptá se mně, když mi zvedne hlavu a uvidí ubrečený pohled.

„Já jsem zapomněl na tátu,“ pronesu tiše, ne že bych nemohl mluvit nahlas, ale bojím se, že by se mi zlomil hlas. Reiova reakce mě překvapí, obejme mě a já se velice rád u něho stulím a zabořím obličej do ramene.

„To nic broučku, byl jsem u něho i za tebe,“ pocuchá mi lehce vlasy.

„Dík,“ špitnu.

„Pustí ho až k večeru, tak za ním můžeme hned po škole,“ usměje se na mě. Kývnu a jdu s ním do třídy.

„Kde jsi byl celý víkend?“ zeptá se mě.

„Občas mě prostě chytne toulavá, v takových chvílích nejsem k zastižení i několik dní,“ odpovím mu.

„Aha, tak mě příště vezmeš sebou, jo?“ usměje se.

„To se teprve uvidí,“ kouknu se na něho. Pár pramenů mu spadlo do tváře, shrnu mu je a zastrčím za ucho, než si stačím uvědomit, co vůbec dělám. Rei se na mě usměje a než stačím zareagovat, dá mi pusu. Rozpačitě se otočím a nachystám si věci. Skoro ke konci hodiny se ozve zaklepání a do třídy vejde Nao! Omluví se učiteli a donese mi sáček se svačinou, pak vypluje.

No super!! Rychle schovám svačinu a kouknu na Reie, který sedí radši otočený k oknu, kopnu ho. Chvíli na to zazvoní.

„Dei, kdo byl ten, kořeň?“ nahrne se ke mně Yuki.

„Jeho bratr. Být tebou tak si ho nevšímám, je to úchyl!“ zavrčí Rei.

„O nic větší než ty, aspoň v jistých ohledech,“ zavrčím a jdu si koupit čaj. Potom si vybalím svačinu, na kterou vyvalím oči, no né, čerstvě napečené loupáčky s čokoládou! Jeden mi zmizne před očima.

„Zloději!“ nařknu Reie, který se do jednoho zakousne. Usměje se a dá mi kremroli, no tak proti téhle výměně neřeknu ani popel!

Nevím celou dobu ve škole, co si mám vůbec o Reiovi myslet a už vůbec ne o Yukim, který ze mě tahá rozumy o bratrovi! Konečně skončí škola a já s učebnicemi v ruce, které chci dát do skříňky, abych je nemusel tahat, vyrazím na chodbu. Stačím udělat pár kroků, když mi zatarasí cestu jeden kluk a jeho parta. Znám ho od vidění a co jsem slyšel, jen se chlubil, kolik kluků dostal do postele. U mě to tedy neprojde.

„Uhni hnído spěchám,“ obořím se na kluka, který na mě cení raťafáky v bůhví jakém šklebu, který má být nejspíš svůdný! Trochu mu povadne úsměv, ale nejspíš se nemíní vzdát.

„Nechtěl bys se mnou na večeři?“ zavrní. No páni, mě se z něho obrátil žaludek!

„To jsi uhodl, nechtěl,“ setřu ho.

„A proč ne?“ zamrká nechápavě kluk.

„S obludami nechodím nikam,“ odpovím mu logicky.

„Copak já jsem obluda?! Byl jsem vyhlášen jako nejhezčí kluk na škole!“ rozčílí se kluk. Nejspíš si o sobě moc myslí. Pečlivě si ho prohlédnu.

„A můžeš mi říct na které? Na skřetí možná, tam se ošklivost měří, jinak si nedokážu vysvětlit, že bys někde vyhrál, snad jedině, kdyby volili důchodci,“ usoudím bezelstně. Nemůžu si pomoct, Rei je milionkrát krásnější! Kluk přede mnou stojí a jen lapá po dechu.

„Ty… ty… abys věděl, tak všichni stojí frontu, aby se mnou někam mohli jít nebo abych se na ně jen podíval!“ zaječí kluk.

„A to jim za to platíš?“ vyvalím na něho oči. Začínám ho mít plné zuby. Kluk do sebe nasaje vzduch.

„No to je vlastně jedno, nešel bych s tebou, ani kdybys mi daroval diamantový důl, při pohledu na tebe bych totiž viděl oběd dvakrát, na talíři a kdybych ho vyzvracel a teď uhni tím svým vředovištěm než dostanu ekzém,“ odstrčím ho. Sotva udělám jeden krok, ten kluk mě drze popadne za paži. Tak to už je fakt trochu moc. Oženu se knihami a trefím se přímo do toho jeho nevymáchaného ksichtu. Kluk zaúpí bolestí a chytne se za nos. Pomstychtivě mu ještě dupnu na nohu a kopnu mezi nohy. Tak to má za to, že mě obtěžoval! Teď ještě najít Reie, docela určitě jsem ho tu viděl! Takhle se pomáhá snoubenci?!

Konečně ho uvidím, stojí u protější zdi a královsky se baví, Yuki vedle něho.

„Co ty jsi vůbec za pidižvíka!“ obořím se na Reie. Žádná reakce kromě překvapeně zvednutého obočí.

„Já nejsem pidižvík!“ zamračí se na mě.

„No tak tajtrlík! Někdo obtěžuje tvého snoubence a ty nehneš ani prstem a ještě se bavíš! To si říkáš čaroděj?!“ zařvu na Reie.

„Já ti na pomoc jít chtěl, ale když ty jsi to zvládl tak bravurně, že jsem tu do toho nechtěl zasahovat,“ brání se Rei.

„Pro mě je záhadou, čím přemýšlíš!“ zlomím nad ním hůl.

„Řekl bych, že má aparát, který si říká mozek,“ řehní se Yuki. Překvapeně se podívám na Yukiho.

„To myslíš, tu jednu buňku, která se krčí v koutě a třese se strachy, aby ji náhodou neobjevil?“ ujistím se sarkasticky. Yuki na mě vytřeští oči, chytne se za břicho a začne se sunout po stěně dolů. Nechápavě se na něho podívám, zato Reiovi cukne obočí, ale tentokrát vztekem.

„Neurážej moji inteligenci, rozhodně to není vtipné,“zavrčí Rei.

„To je pravda, na tobě totiž není co urážet,“ odseknu mu a jdu ke skříňkám. Vztekle tam hodím knihy a začnu se přezouvat.

„Ten kluk lekci potřeboval, proto jsem nezasáhl,“ promluví vedle mě Rei. Ani se na něho nepodívám, naštval mě.

„Koťátko,“ pohladí mě. Vztekle mu odmrštím ruku, otočím se a zhluboka se nadechnu, abych mu nadal, jenže vzápětí zjistím, že jsem ztratil dar řeči, protože Rei využil situace a začal mě líbat. Vůbec nechápu, že když mě líbá, taju jako sníh v létě!

Najednou se odtrhne a já se musím opřít o skříňku, abych se mu neroztekl u nohou.

„A to mělo být co?“ zeptám se ho omámeně a snažím se, aby omámeně neznělo.

„Tohle,“ usměje se Rei a políbí mě ještě jednou. Sakra, je to ještě lepší než před chvíli a vůbec nemůžu za to, že mu polibky oplácím!!

„Proč zrovna on?!“ ozve se vzteklý hlas za Reiem. Podívám se Reiovi přes rameno na kluka, který mě před chvíli obtěžoval.

„Protože s tebou bych díru do světa neudělal,“ odseknu mu a znovu se skrčím za Reie, protože kluk se rozpřáhne, aby mě uhodil. Tentokrát Rei, díky bohu, zasáhne a kluk odchází po chvíli se začínajícím modrákem pod okem a pomstychtivým výrazem. Zazvoní mi telefon, zmáčknu příjem, jen abych se od Naoa dozvěděl, že táta už je doma. Poděkuji mu a s povzdechem zavěsím.

„Tak jdeme domů,“ povzdechnu se.

„Dobře, jen skočíme k nám pro věci,“ kývne Rei.

„Jak to?“ zamrkám nechápavě.

„Pár dní u vás zůstanu,“ vysvětlí mi Rei. No páni, to bych neuhádl!

„Máma se strýcem si jedou pro povolení“ vysvětlí mi. Aha, tak proto! Kývnu. Hlavní město není daleko, ale vyřízení pár dní trvá. Pomalu se s ním loudám domů, kde pozdravím naše a tátovi se omluvím, ten nad tím jen mávne rukou, šťastný, že je doma. Den uběhne pohodově.

„Rei, rozestelu ti v pokoji pro hosty,“ zvednu se v sedm unaveně.

„Nenamáhej se, budu spát u tebe,“ odpoví úklidně Rei.

„Jistě, ale na zemi! O postýlku se dělit nehodlám!“ odpovím mu a jdu do pokoje. Vezmu si pyžamo a zapadnu do sprchy. Nevím, jak dlouho tam jsem, ale najednou se za mnou objeví Rei a obejme mě.

„Co tu děláš?!“ obořím se na něho.

„Jsi tu víc jak dvě hodiny myslel jsem, že ses utopil,“ odpoví mi klidně, vezme mýdlo a začne mě mydlit. Ze začátku se snažím bránit, ale pak toho nechám. Je to víc jak příjemné! Nakonec vypne sprchu a vytáhne mě ven, kde mě i sebe utře. Nechtěně zavrním a ještě o něco víc, když mě políbí na rameno a pohladí po boku. Pak se jemně dotkne mých úst a já mu polibek oplatím.  Pak je na mě, abych udělal první krok a tak ho začnu líbat. Ani netuším, jak jsem se o chvíli později ocitnul na posteli, až příliš mě rozptylují Reiovi dotyky a polibky. Vykřiknu a prohnu se k němu, když jeho jazyk narazí na moji bradavku a začne si s ní hrát. Cítím, jak tvrdnu a zatoužím mu to oplácet, moje ruce rozkazu uposlechnou bez protestu, líbí se mi, jak sténá moje jméno a jde mi v laskání vstříc.

 Něco do mě pronikne, je to nezvyklé, ale tak nějak hezky nezvyklé, pak se to zvětší, na chvíli se stáhnu a to něco se zarazí, po chvíli se to ve mně začne pohybovat. Nejdříve to chci zarazit, ale pak se mi to začne líbit, uvolním se a začnu proti tomu pohybovat zadečkem a vzápětí to zmizí. Slyším sám sebe, jak nesouhlasně zanaříkám, ale to už mi Roi roztáhne nohy, nadzvedne zadeček a pronikne do mě.

Zaúpím bolestí a vytrhnu se z jakési slastné agonie.

„Pšš, už to nebude bolet, slibuji,“ zašeptá Rei a začne mě líbat.

Já mu dám, nebude bolet! Nejradši bych ho nakopl mezi nohy, což v téhle poloze nějak nejde. Pak začne bolest odeznívat a po chvíli cítím jen nezvyklou plnost. Rei to nejspíš pozná a tak lehce přirazí, tělem se mi rozlije, místo bolesti, neslýchaná slast, která se vydere na povrch mými ústy. Pohnu se proti němu, chci to cítit znovu. Rei mi na to odpoví svými přírazy. Když cítím, že už to nevydržím, rei ještě víc zvýší moje sladké mučení, když vezme můj penis do dlaně a začne ho mnout. Stačí málo, abych vyvrcholil, stejně tak jako Rei. Jeho sperma ucítím v sobě a vystříknu ještě jednou. Potom Rei zmizí a vezme mě do náručí. Nevím, jestli něco říkal… v okamžení usnu.