Tajný svět Akyry

Prozrazené datum

Sedím u jídelního stolu a v puse převaluji lízátko, hlavu opřenou o ruku a sleduji Reie, který sedí naproti mně v naprosto stejném gestu. Od prozrazení uplynuli tři týdny a situace se začala uklidňovat, za nemalého, přispění Reie, který přímo ukázkově potrestal jednu holku, která se mi pokusila vlézt do postele. Nahou ji předhodil komisi a obvinil ji z pokusu o zneuctění snoubence, tedy mě.  Neříkám, že to bylo správné, nebo že to nebylo tvrdé. Holka měla z ostudy kabát a musela se i s rodinou vystěhovat z města. Další si už dali pozor, aby mě moc neotravovali a tak život začal zajíždět do starých kolejí. Právě teď opět vedeme debatu o datu svatby, která je za měsíc. A jeho stále nekoplo, že by mě mohl pozvat na rande a oficiálně mě požádat o ruku, no nezabili byste ho? A to je údajně nadprůměrně chytrý. Bych chtěl vědět kde.

„Takže znovu, řekneš mi, kdy máme svatbu?“ zeptá se mě Rei s povzdechem.

„Ne,“ zavrním.

„Tak mi aspoň řekni, co mám udělat, abys mi to řekl. Už tak je dost ponižující, když se mě každý ptá, kdy bude svatba a já mu nemůžu odpovědět,“ povzdechne si Rei. Dobře, tohle mu věřím, ale nemůže přece ode mě čekat, že ho v tomhle budu vodit za ručičku. Občas nějaké drobné překvapení přece jen uvítám!

„Reii, řekni mi upřímně, tobě by se líbilo, kdybych já byl ten natvrdlý a ty bys mě musel říkat každý detail, co bys měl udělat a přitom by ses měl těšit na překvapení?“ zeptám se Reie, který se zamračí.

„Ne, nelíbilo,“ přizná bez mučení.

„Dobře, a už chápeš důvod, proč ti to nechci říct?“ pousměji se. Zamračeně kývne. Výborně, tak první kolo za námi. Už mi pomalu začíná docházet trpělivost, ale co s ním?

„Stejně je to nefér,“ zavrčí zatvrzele Rei.

„Stejně jako je nefér to, že tvůj mozek odletěl na Maledivy a tebe tu nechal samotného s prázdnou mozkovnou, jinak si neumím vysvětlit ten propad!“ souhlasím s ním. Málem mě zabije pohledem.

 Povzdechnu si, vážně si nevšiml, jak závistivě koukám po Yukim, když ho brácha bere do kina nebo na véču? No jo, chytrému napověz, hloupého kopni. V tom lepším případě.

„Tak jinak, bude to letos?“ zeptá se Rei.

„Jo to jo,“ kývnu.

„Jdu se proběhnout,“ zvednu se.

„Dobře, já půjdu ráno obhlídnout noviny s tvými fotkami,“ zamumlá Rei.  Jen zaúpím a složím se do židle. Chuť proběhnout se mě přešla. Teď nemám před novináři chvilku klidu, posledně jsem si všimnul nějakých turistů s foťáky.  Pomalu tu není k hnutí, už i táta si stěžoval.

„Nedá se nic dělat, aby ti lidé zmizeli?“ povzdechnu si zkroušeně.

„Už jsem zasílal list královně, ale ani ona toho moc nezmůže. Jsou prostě zvědaví,“ pokrčí Rei rameny.

„Na nesprávném místě. Nechápu, proč jsem taková zrůda,“ povzdechnu si nešťastně. Rei se na mě vytřeštěně podívá.

„Kdo řekl, že jsi zrůda?“ zeptá se mě zaskočeně.

„Já,“ přiznám bez mučení.

„A jak tě taková hloupost napadla, Deirone,“ těžce nechápe Rei.

„Tak se podívej, v co se měním. Každý se mění v normální zvíře a já v takovou obludu. Proč jsem vůbec měnič?“ vzlyknu.

„Takové hlouposti neříkej, jsi ten nejúchvatnější měnič, jaký kdy chodil po téhle planetě, jen nevím, jestli ti to víc sluší takhle nebo jako tygřátku. Obě podoby jsou k pomilování,“ usměje se Rei.

„Ty jsi zoofil?“ podívám se vyjeveně na Reie.

„Nejsem. Ty jsi ty, ať jsi v jakékoliv podobě a miluji tebe a je mi zrovna jedno jestli jsi tygr nebo člověk,“ odpoví mi Rei a dívá se mi přímo do očí. Usměji se a vrhnu se mu do náruče, tohle je to nejhezčí, co mi kdy kdokoliv řekl. Ale stejně mu neřeknu datum, dokud se mi nezačne dvořit a nepožádá mě o ruku! Tomu se nevyhne!! Po chvilce se od Reie trochu odtáhnu a políbím ho. Téměř okamžitě mi na polibek odpoví a začne ho prodlužovat.

„Bože, už jsou zase v sobě. Proč se nejdete vzájemně jíst do pokoje?“ ozve se Yuki. Rei se jen pohne a pak je božský klid. Odtrhnu se od něj, abych nabral dech, při tom si všimnu dvou ještěrek, které na nás nepřátelsky zírají.

„Kde se tu vzali?“ zeptám se Reie. Ten jen mávne rukou a místo ještěrek tam stojí nasraný Nao a ještě nasranější Yuki.

„Byli moc hluční,“ vysvětlí Rei s pokrčením ramen. Vyprsknu smíchy.

„Velice vtipné. Reii už ses někdy koupal v ledové krychli na lávě?“ zavrčí Yuki.

„A už ti někdo odebral schopnosti?“ uculí se na Yukiho Rei.

„Nemůžeš mi je odebrat, jen na chvíli zablokovat,“ odfrkne si Yuki.

„Můžu je odebrat až na jeden den, jenže za tu dobu by se z tebe stal grilovaný Yuki. Teploty větší než +5° nedáváš,“ zasměje se Rei. To už Yu nekomentuje a jen Reie zpraží pohledem.

„Stejně jsi to přehnal,“ zavrčí Nao.

„No, jasně jak je to něco menšího než sedmimetrová obluda tak se ti to nelíbí,“ zavrčím na Reiovu obranu.

„Kdo mohl tušit, že je vás víc? Já měl jiné věci na práci než koukat kolem,“ odpoví Rei.

„Šli jsme si jen pro pití, kdo mohl tušit, že v tak rušné zóně zkoumáte vlastní anatomii?“ odsekne Yuki a přejde k ledničce, odkud vytáhne limonády a jednu hodí Naovi, ten ještě vytáhne něco na zub.

„Tak jste neměli vyrušovat a v klidu odejít. Dei pojď se projít, když budeme dost daleko tak se proměníš,“ usměje se Rei a vezme mě za ruku. Ochotně se nechám vytáhnout z domu, jen co jsme hloub v lese proměním se a protáhnu. Potřebuji protáhnout svaly, tak vděčně přijmu stádo srnek, které začnu honit a dokonce i pár zajíců.

Když se vracíme, něco mě napadne, co kdybych ho pozval já?

„Rei, nechtěl bys se mnou do kina?“ skloním se pro kopretinu.

„Promiň, ale ne, potřebuji se spojit s hradem, už mi fakt leze na nervy, jak se nemůžeš ani v klidu proběhnout. Strnu v půlce kroku a otočím se k němu. Tak teď mě dorazil.

„Víš co, Reii? Tak když ti nestojím, ani za to, abys se mnou šel do kina, tak si jdi třeba do háje a obarvi si ho, jak chceš. Mě už unavuje ti pořád naznačovat, co bys mohl udělat a upřímně, právě mě přešla i chuť to dělat. Sbohem, a nesnaž se mě zkontaktovat,“ otočím se a rozběhnu se.

„Počkej, a co svatba?“ zavolá za mnou Rei.

„Ožeň se se svými schopnostmi, ty nepotřebuješ nikam zvát a nijak se jim dvořit,“ doporučím mu a proměním se. Doma tak budu rychleji. Hned mám v patách novinaře, ale stačí jeden vzteklý pohled, aby to vzdali a šli jinam. Doma musím zazvonit na zvonek, jsem příliš vzteklý než abych se dokázal proměnit zpátky.

„Copak se stalo?“ podívá se na mě Nao a dá mi na zem mísu s vodou. Vděčně se napiju.

„Ten idiot má místo mozku slámu, to se stalo. Věřil bys, že mě za celou dobu nikam nepozval,“ sednu si na zem jak hromádka neštěstí.

„No, docela věřil. Rei patří mezi ty, co něco takového považují za zbytečnost a jdou rovnou na věc,“ kývne Nao.

„Kdyby mi dal aspoň takovou malou kytičku,“ fňuknu.

„Když tak pořád můžeš chodit se mnou a s Yukim,“ chlácholí mě. Vyprsknu smíchy, myslím, že Yu by ho radši vykastroval mrazem, než aby se o něho dělil.

„Rei,“ podívá se z okna Nao.

„Já tu nejsem,“ oznámím mu vážně a zkouším se skrýt za závěs. Nao se uchichtne a jde otevřít.

„Potřebuješ něco?“ zeptá se Nao a opře se ve dveřích.

„Jo, je tady Deiron?“ zeptá se Rei.

„Stalo se něco?“ pozvedne obočí Nao.

„Jo, rozhádal se se mnou, a já ani nevím proč. Říkal něco o kinu, ale já mám fakt moc práce,“ povzdechne si Rei.

„Aha, lituji, tady není,“ oznámí mu Nao a třískne mu dveřmi před nosem. Pak se vrátí do kuchyně.

„Deii máš pravdu, fakt má místo mozku slámu, ale moje nabídka stále platí,“ mrkne na mě.

„A skutečně si myslíš, že tě Yuki nevykastruje už po tom návrhu?“ zeptám se značně pobaveně.

„Hmm, tak to je ošemetné téma, tohle radši riskovat nebudu, mám svoje malé já skutečně rád,“ zděsí se Nao takovým způsobem, že se musím rozesmát.

Rei

Nechápavě se dívám na dveře, které se mi zabouchli před nosem. Tohle Nao nikdy neudělal a jsem si zaručeně jistý, že Dei vevnitř byl. Pomalu se otočím a loudám se domů. Odemknu si normálně klíčem, než abych použil magii, a jdu do kuchyně si udělat čaj.

„Co se stalo?“ přijde za mnou máma.

„Co by se mělo dít?“ odpovím mámě otázkou a sednu si ke stolu s heřmánkovým čajem.

„Nepoužívaš magii, piješ heřmánkový čaj, který bytostně nenávidíš a není tu Deiron,“ odpoví máma. Ušklíbnu se. Je až příliš vnímavá.

„Deiron mě opustil,“ odpovím. Máma si sedne naproti mně.

„Řekni mi všechno od začátku,“ vyzve mě. Napřed se chci bránit, ale pak si povzdechnu. Proč vlastně ne? Začnu ze sebe všechno sypat, ke konci se máma drží za spánky.

„Jsi podobný svému otci víc, než jsem myslela. Ten taky myslel, že stačí vedle sebe jen být a postarat se o rodinu, stále ho miluji, ale těžko jsem ho přesvědčovala, že druhá osoba potřebuje trochu víc pozornosti, než jen starost o něho. Deiron jen chtěl víc tvého času, chtěl, abyste ho trávili společně, nejen ve škole. Staráš se o něho skvěle. Mimochodem, vzpomínáš si, co udělal strýc jako první, když přišel ten den s návrhem na svatbu?“ podívá se na mě máma. Jejich svatba už proběhla před týdnem. Neviděl jsem šťastnější a smutnější nevěstu než byla máma. Šťastnější v tom že už není sama a bude mít oporu, smutnější, že to není otec.

„Požádal tě o ruku,“ odpovím, to si pamatuji jasně.

„Udělal jsi to ty?“ zeptá se máma.

„Ne neudělal, svatba je kvůli sázce,“ opovím mámě.

„Ano, to je a tys ho to ani na okamžik nedal zapomenout, místo toho, abys ho přesvědčil, že ho skutečně miluješ. Ještě se divíš, že tak jedná?“ zeptá se mě máma. Teda nakopla mě fest, ale už se nedivím vůbec ničemu. Taky mě to mohlo napadnout, místo, abych mu řekl, že jsem se do něho zamiloval, jsem mu pořád předhazoval sázku. Jsem idiot!

„Mami, viděla jsi už někdy většího vola?“ podívám se na mámu, které cuknou koutka.

„Jen tvého otce, ale o mrtvých jen dobře takže ne, neviděla,“ odpoví mi máma. Nad její odpovědí se rozesměji.

„Co mám udělat, abych ho přesvětil?“ zeptám se mámy.

„A co já bych ti to měla říkat? Podle testu máš inteligentní mozek, tak se ho pokus použit,“ zasměje se máma a odejde. Tak to je pomoc jako stehno! Jaké květiny má Deiron asi rád?

Deiron

Ráno vstanu s bolavou hlavou. Super, to mám z toho, že jsem si hodinu pobrečel. Protáhnu se a jdu do koupelny, kde na sebe pustím vlažnou vodu, aby bolest trochu polevila. Pak se obleču a sejdu do jídelny. Máma by nikdy nedovolila, abych se ulil ze školy.

„Kde je máma?“ pozvednu obočí nad tím, že Nao dělá snídani.

„Ranní nevolnost,“ poučí mě bratr a dá na stůl chleby. Jen si povzdechnu a udělám čaje. Máma přijde, až když jsem po snídani. Táta na ni upře lítostivý pohled, nešlo to neslyšet. Dlužno říct, že si nestěžuje, ohromně se na děti těší.

„Tak já půjdu,“ zvednu se a rozloučím. Stejně jako první den, místo abych celý svah obcházel, z něj skočím a zamířím ke škole.

„Copak dneska sám?“ ozve se za mnou slizký hlas. Vím, komu patří jedné partě, co ze začátku otravovala nejvíc, hlavně kápo. Nechali toho po tom, co je Rei nechal pobíhat jako vypelichané kachny a málem je postříleli. Bohužel, dnes jeho ochranu nemám. Ani se neotočím a jdu dál.

„Hej, šavloune,“ někdo mě popadne za ruku a otočí k sobě. Zatraceně, že jsem nebyl dost rychlý.

„Už jednou jsem ti říkal, že mi nemáš tykat,“ zavrčím a vytrhnu se mu, když se otočím, abych šel dál, stojí tam zbytek jeho party. Sakra, sakra a ještě jednou sakra.

„Bez toho přiblblého čaroděje jsi bezmocný, že,“ ušklíbne se kápo. Ne, že bych byl bezmocný, ale kdybych se proměnil a bránil se, při nejmenším by došli k vážným zraněním a já bych musel čelit vyšetřování, jestli byla obrana nutná.

„Kdo je u tebe přiblblý? To vám nestačili opelichané kachny? Co takhle rovnou ryby na suchu, pak bude jen otázka, jestli se stihnete přeměnit včas nebo leknete,“ ozve se Rei. Kápovi cukne obočí a otočí se, pak už na nic nečeká a i s partou bere roha.

„Arigato,“ poděkuji Reiovi a jdu dál do školy.

„Proč jsi nepočkal?“ zeptá se Rei, když mě dohoní a zařadí se po mém boku. Jen trhnu ramenem, těžko mu budu vysvětlovat, že jsem s ním nepočítal, když jsem na něho včera tak vyjel.

Vedle mě se ozve povzdech a Rei mě chytne aspoň za ruku. Nevytrhnu se mu, i když bych správně měl. Tak dojdeme do školy. Yuki, který ví o naší hádce od Naa, já vám říkal, že je to drbna kromě úchyla, se na nás pátravě zadívá.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se nás tiše. Tak na to ti Yu odpovědět nemůžu, povzdechnu si v duchu a mlčím. Zato Rei kývne, i když ve tváři má napětí.

„Deirone, vím, že Rei není ideální, jeho schopnost nevymyslet na romantiku je pověstná, pokus se to, prosím, překousnout jinak tu bude katastrofa,“ špitne mi se starostí v očích, vůbec nevím co na to říct. Nechci, aby si každý myslel, že jsem k mání, ale taky chci vědět, že mě miluje.

„To záleží na něm, ne na mě Yuki,“ odpovím a sednu si do lavice. Yuki zaúpí a za ucho odtáhne Reie, nejspíš, aby mu dal lekci v romantice. Uvidíme, jestli bude mít úspěch. Otevřu si učebnici a sešit a snažím se něco málo naučit.

 Chvilku na to zazvoní a Rei si sedne vedle mě.

„Odpoledne je na náměstí horolezecká stěna, vyzkoušíme ji?“ zeptá se mě potichu Rei. Tohle má sice do romantiky daleko, ale někde se začít musí ne?

„Jo, půjdu rád,“ pousměji se. Rei se na mě s úsměvem podívá. Nějak vydržím školu.

„Tak jdeme na tu stěnu?“ zeptám se Reie.

„Rozhodně, ale nejdřív tě vezmu na oběd, skoro nic jsi nejedl,“ poznamená Rei. Zůstanu na něho zírat s otevřenou pusou a to do slova. Jemně mi zvedne spodní čelist.

„Jdeme?“ usměje se na mě. Kývnu a jdu s ním do hospůdky a rozhodně nelituji, kuchyně je skvělá. Pak jdeme na stěnu a pořádně se vyblbneme, nakonec zakotvíme u Reie doma. Tak tenhle den byl bezvadný i přes školu. Ještě pár takových a asi se mu rozplynu k nohám.

„Jak dneska bylo?“ zeptá se Reiova máma.

„Bezvadně, na stěně jsem byl rychlejší než Rei,“ uculím se a napiji se čaje.

„Jen o pár vteřin,“ brání se Rei. Zasměji se a nechám mu to, nepopřel to ne? Někdo zazvoní, rei jde otevřít a vrátí se s moji školní taškou. Jen pozvednu obočí.

„Nao, prý bude lepší, když tu přespíš, asi další paraziti,“ odpoví a odnese mi ji nahoru. Ušklíbnu se a navečeřím se, pak zaběhnu pod sprchu. Pyžamo mám tady.

Pak jdu do pokoje, kde Rei sedí nad počítačem a něco studuje. Nakloním se mu přes rameno a vyvalím oči. Je to program kina. Uznale protáhnu obličej a studuji nabídku, pak ukážu na jeden film.

„Ten vypadá zajímavě,“ poznamenám.

„Je až druhý víkend,“ odpoví Rei, když ho rozklikne.

„To nevadí, aspoň se můžu těšit,“ usměji se. Rei se na mě usměje a zarezervuje lístky. Než jdeme spát, povídáme si o všem možném. Jsem naprosto spokojený.

Ráno jdeme do školy trochu později, zaspali jsme, což mi vůbec nevadí, kdyby se chtěl zdržet celý den, byl bych snad ještě raději. Ale co naplat, když musíš tak musíš. Snaha vykroutit se z toho se nesešla s pochopením Reiovy matky. O velké přestávce Rei odešel a vrátil se s nádhernou růží. Moje první kytka a bez toho abych ho nakopl. A pak že se zázraky nedějí!

Podobně probíhají dny dál, ne ovšem denně, ale tak den, nebo dva dny klid a pak mě překvapí a já taju jak sníh na slunci. Teď už bývá jen jediný detail. Jestlipak se mě odváží požádat o ruku?

O víkendu se protáhnu a podívám se na kalendář, do svatby zbývají dva týdny. Nevím, jestli mám z toho strach nebo se těším. Už mám i mučící oblek.  Rei u mě není, nejspíš bude dole. Obleču se a se zíváním jdu dolů. V kuchyni na mě čeká snídaně, najím se a vydám se do obýváku, kde jsou Reiovi rodiče. Samotný Rei vypadá nervózně jako by ho čekal první noc. Jsou tu i naši, což je krajně podezřelé.

„Co se děje?“ zeptám se Reiových rodičů, kteří jen pokrčí rameny. Zaměřím se na Reie.

„Stalo se něco?“ zeptám se ho.

„Ne, zatím ne,“ zatváří se tajemně. Tak teď ve mně zvedl zvědavost. Dívám se, jak ke mně kráčí a pak si klekne přede mě. Vypadá hodně nesvůj.

„Deirone, prokážeš mi tu čest a staneš se mým mužem?“ podívá se na mě Rei. On to fakt udělal! Požádal mě o ruku, sice bez romantiky a pouhé dva týdny před svatbou, ale udělal to! Jsem snad ten nejšťastnější šavlozubý tygr na světě!

„Ano, vezmu,“ usměji se a pak se nechám políbit. Chvilku se nechám hýčkat a napínat než mu to řeknu.

„Datum je 21.12,“ pousměji se, ale Rei trochu ztuhne.

„Je to špatné datum?“ polekám se.

Rei zavrtí hlavou.

„ Budu mít ten nejhezčí dáreček k osmnáctinám, ten den mám narozeniny,“ usměje se.

„Aspoň si budeš pamatovat naše výročí,“ usměji se a pak se nechám znovu a dlouze políbit…