Tajný svět Akyry

Neférová výhra

Zastavím se na svahu a podívám se dolů do městečka, teprve před nedávnem jsme se sem přestěhovali. Líbí se mi tu, je tu klid a rozsáhlé lesy plné zvěře a tajemství. Podívám se na velkou moderní školu, která rozhodně nezapadá do klidného prostředí, a pokrčím rameny. Tyhle kovové, prosklené hrůzy staví všude, no nevadí. Podívám se na stezku, která se klikatí mezi stromy a na výšku, která mě dělí od dolní stesky, a skočím. Pro mě to problém rozhodně není. Dopadnu na nohy, vkročím do městečka, lidé se za mnou otáčejí a cosi si šeptají. Nechám je být, na kecy jsem zvyklý.  Asi bych se i měl představit, že?

Jmenuji se Deiron Akeshi a patřím mezi měniče. Ne že bych se stěžoval, dnes je naprosto běžné, že se někteří lidi mění nebo umí kouzlit. Přesto se cítím prokletý. Moje rodina ví jen to, že se měním, ale naštěstí neví, v co se měním. Dobře říkal jsem, že se tu lidi mění normálně, ale těžko se někdo mění v prehistorickou obludu. Ne dinosaurus nejsem, i to bych snesl líp než… vážně se mi to blbě říká… šavlozubého tygra!

Dobře, možná jsem trapný a není to taková katastrofa, kdo se taky takovým uměním může chlubit že? Většinou se mění v lišky, vlky, kočky, či kočkovité šelmy, najde se i pár kun, lasiček nebo dokonce myší a krys, ale nikde jsem nepotkal prehistorickou stvůru, která vyhynula před pár miliony let. Pohodím svými pískovými, polodlouhými vlasy a zaměřím svůj ledový pohled na budovu, zamířím k ní rázným krokem, že se mě nikdo nepokusí zastavit. Vlastně ano, plnou parou vrazím do nějakého betonu oděného do černého.

„To chce pořádnou drzost, neumíš se omluvit?“ ozve se nade mnou naštvaný hlas. Podívejte, nejsem žádný drobek, mám metr osmdesát, ale tomu klukovi, který by lehce mohl betonovým sloupům konkurovat, dosahuji hlavou jen k bradě!

„Promiň, neviděl jsem tě, i když jsem si nikdy nemyslel, že dokážu přehlídnout žirafu,“ odseknu, udělám krok vzad a obejdu ho, pak konečně zamířím do ředitelny. Neodvažuji se ohlédnout a je škoda, že jsem to neudělal, protože bych viděl, jak se na klukově tváři rozprostře naprosto neuvěřitelný úsměv. V ředitelně vyřídím veškeré papírování, překousnu keci, které jsou obvyklé, a vyrazím ke třídě, naprosto nic si nedělám z toho, že zrovna začalo zvonit a všichni spěchají do tříd. S klidem anglického lorda si koupím v automatu čaj a vypiji ho, teprve pak zamířím do třídy.

„Dobrý den,“ pozdravím učitele.

„Kde jste byl?“ zeptá se mě učitel, nejspíš nemá rád pozdní příchody.

„Ztratil jsem se, těch tříd je tu tolik,“ vyvalím na učitele oči. Učitel se na mě podívá, ale nekomentuje to.

„Tak se nám představ,“ mávne nad tím rukou. Zatraceně, další věc, kterou nenávidím na nových školách! Často se stěhujeme, táta prostě zbožňuje, když se může usadit jinde a poznat nové lidi, vždycky si dům pronajal, ale tentokrát ho koupil, tak snad už je věčnému stěhování konec.

„Jmenuji se Deiron Akeshi,“ oznámím stroze, podle mě víc vědět nepotřebují, ale stejně… se najde nějaký chytrák, který se bude vrtat do hloubky.

„Kolik máš let?“ nezklame někdo ze třídy, podle hlasu holka.

„Netuším, mám hodně špatnou paměť na čísla a data,“ odseknu.

„A nemohl by ses podívat do občanky?“ ozve se plačky holka.

„Nemohl, takovou zbytečnost nenosím,“ odstřelím ji. To určitě, abych nosil kartičku, kde je poznamenáno, že jsem měnič a v co se měním, to by bylo hned po tajemství! Kecám, mám ji sebou, ale nikdo to nemusí vědět nebo jo?

„Chodíš s holkou nebo klukem?“ ozve se někdo, všichni nezadaní se na mě podívají.

„Jsem svobodný, nezadaný a šťastný. Tak to taky zůstane,“ odpovím. Jinými slovy, nikoho nechci!

„Hm, docela rád bych ten stav změnil,“ ozve se až příliš známý hlas. Podívám se jeho směrem. Je to on. Žirafák, do kterého jsem vrazil, odsud je ještě hezčí.

„Nech si zajít chuť, uchyly nesnáším a ty nejspíš patříš do nejhorší kategorie,“ odseknu. V jeho černých očích se nebezpečně zableskne.

„Tu výzvu přijímám, dejme tomu měsíc?“ podívá se na mě s úsměvem.

„Fajn, co bude, až prohraješ?“ zeptám se ho s úšklebkem.

„Budu ti do konce svého života sloužit, a když prohraješ ty, oženíš se se mnou,“ podívá se na mě.

„Osobního sluhu po zbytek života? A zadarmo? Kdo by to nebral, co bude mezník?“ zeptám se ho.

„Když se mnou skončíš v posteli,“ usměje se kluk.

„Beru,“ neváhám ani vteřinu. Věřím, si, že se to nestane, hlavně ne do měsíce. Najednou zazvoní, ani si neuvědomím, že jsme tak zlikvidovali hodinu.

„To jsme toho probrali. Deirone, sedni si k Reiovi, jiné volné místo není,“ mávne učitel k žirafákovi a opustí třídu. No super! S povzdechem si tam sednu a začnu si vyndávat věci na další hodinu, davu vedle mojí lavice si nevšímám.

„Není to nezdvořilé?“ zeptá se mě Rei.

„Nestojím o kamarády,“ zahučím a pokračuji v rovnání učebnic v tašce.

„No tak to máš smůlu, v téhle třídě je něco jako kolektiv a rozhodně nenecháme nikoho, aby ho trhal,“ ozve se další přemoudřelý. Vztekle k němu vzhlédnu a zalapám po dechu, jak se do mě zaboří ledové oči.

„Já ho netrhám, já o něj, jen nestojím,“ zavrčím na něho ve snaze zachovat svou hrdost.

„Teď sem patříš, takže partu trháš,“ odporuje kluk klidně.

„Chci po vás tak moc, když žádám, abyste mě nechali na pokoji?“ zeptám se jich s povzdechem. V každé škole to tak fungovalo, tak proč ne tady?!

„Žádáš, slyšel jsi, jsme tým,“ zavrní mi Rei do ucha a jemně ho do něj kousne. Pěkně se zděsím, hlavně toho, jak moc mi to bylo příjemné a prudce se k němu otočím.

„Drž se dál, ty úchyláku!“ vrazím mu pěstí do nosu, až se nalepí na okno. Hloučkem se ozve smích.

„Za co?“ zaskučí Rei.

„To by pochopil i blbec neandertálský, žirafo!“ zaječím na něj. Smích v hloučku se zvětší,

„Vás dva bude velice zábavné pozorovat, no snad se aspoň něčemu přiučíme,“ pousměje se bělovlasý kluk. Docela vztekle se na něho podívám.

„Jsem Yuki Akenishi, třídní předseda,“ natáhne ke mně ruku, něco mě přinutí ji stisknout.

„Vítej, i když ti zrovna nezávidím, sázet se hned první den s čarodějem chce odvahu,“ pousměje se Yuki. To jméno k němu dokonale sedí a to beze srandy. Vyjeveně se podívám po Reiovi a až teď si všimnu tenkého řetízku na čele se zeleným kamenem. Nosí ho všichni čarodějové, čím tmavší barva tím jsou jeho schopnosti dokonalejší, tak není divu, že koukám jak z jara na jeho tmavý takřka černý kámen. Musí být hodně nadaný.

 Z posledních sil od kamene odtrhnu zrak a podívám se Reiovi do tváře. Tohle musím vyhrát, i kdybych měl nosit pás cudnosti! Proboha, do čeho jsem se ke všem čertům namočil? No nic už se stalo, tak se od něj budu aspoň držet co nejdál, doufám, že škola brzo skončí. Nakonec musím přetrpět dalších pět hodin pod drobnohledem třídy a toho vymaštěného paka, co sedí vedle mě.

Jen co se ozve zvonek ohlašující konec vyučování, shrábnu učení do tašky a než na mě někdo stačí zavolat, jsem venku ze třídy a v zápětí ze školy, tomu se říká rychlost zvuku.

Dlouhými kroky minu městečko, když si vzpomenu, že musím nakoupit. S povzdechem se otočím a zamířím zpátky. Co mě překvapí je, že v tak malém městečku je supermarket, i když tyhle řetězce se cpou všude.

Vezmu vozík a už do něj házím věci ze seznamu. Doufám, že kolem pojede táta a staví se, protože tuhle hromadu vážně neutáhnu a to beze srandy. Zaplatím z máminých peněz a strčím ke zbývajícím účtenku. Pak to všechno naházím do tašky a vytáhnu je ven. Tohle je síla.

„Nechceš s tím pomoct? Jeden člověk to neutáhne,“ ozve se za mnou až příliš známí hlas. Naštěstí v tom momentě na parkoviště zatočí tátovo auto.

„Ne mám odvoz,“ odseknu a dívám se, jak se táta otočí a zastaví u mě. K mému překvapení vyskočí Nao, ještě v bačkorách.

„Neříkej mi, že jsi čmajzl tátovo auto,“ pozvednu obočí s úsměvu.

„Ne jen si ho dočasně vypůjčil,“ uculí se a otevře kufr, pak s ním nákup naházím do auta, při čem se o mě několikrát otře a to docela intimně. Nao je navíc můj nevlastní brácha, takže si nejsme vůbec podobní. Nic si z toho nedělám, vím, že je jen zvědavý, ale z někoho tu začne sálat dost velká zloba.

„Co škola?“ zeptá se mě, když zabouchne kufr.

„Je tam jeden, co je těžší úchyl než ty a to jsem myslel, že to víc nejde,“ uculím se a sednu na zadní sedadlo.

„Takže mám konkurenci? Jak nemilé,“ povzdechne si a sedne si za volant. Když se rozjede, málem přejede Reiovi nohy. Škoda že ne úplně. Mlčky dojedeme domů a pomůžu poodnášet tašky do kuchyně. Mámě nechám na lince zbytek peněz s účtenkou a vytratím se, lépe řečeno to zkusím.

„Deirone, pojď jíst, proměnit se můžeš později, ale hladového tě do lesa nepustím,“ ozve se za mnou máma. Teda nevlastní.

„Ale Alison,“ zamručím. Svědí mě celé tělo. Jestli se hned nezměním tak bude katastrofa.

„Žádné Alis, nebo tě zavřu v pokoji a budeš mít po tajemství,“ podívá se na mě se zdviženým obočím. Věřím, že by se jí to líbilo. S povzdechem si sednu a jídlo do sebe doslova naházím, pak vklouznu do bot a než se někdo vzpamatuje, jsem v lese. V první jeskyni, co objeví, se proměním a vyrazím prozkoumat terén.

----

Znechuceně obrátím oči v sloup a loudám se za mámou, která sbírá bylinky, tuhle část nenávidím, na co mi budou rostliny? Já se vyžívám v zaklínání, odklínání, útočné a obrané magii, tam něco tak zbytečného nepotřebuji!

„Jen neobracej oči v sloup, dobrý čaroděj musí umět i zaříkávat a dělat lektvary, jak léčivé tak zabijácké a tam se bez bylin neobejdeš!“ zavrtí máma, která je ke mně obrácená zády.

„Jo proto do mě hustíš rostliny horem dolem,“ zavrčím a utrhnu kozlík, který přehlédla.

„Právě proto, taky bys mohl pomáhat lesním zvířatům,“ podívá se na mě vyčítavě máma.

„Těm já pomáhám na talíři, do žaludku,“ uculím se.

„Po kom ty vůbec jsi Rei?“ zamračí se na mě.

„Po otci, zbožňuji útočnou magii ne léčivou, která je takřka k ničemu. Jestli chceš někoho tohle učit, zaměř se na Aaiu, ta je na léčení jako stvořená,“ podívám se na mámu, která si jen ztrápeně povzdechne. Ani se nedivím, tátu jsem ztratil v jedné z válek, kde pomáhal udržovat v bezpečí vojáky. Nikdo nepočítal s tím, že druhé vojsko bude mít ochočené draky a těmi na nás zaútočí. Draky vlastně ne, měniče, co se mění v draky. Nakonec jsme to vyhráli, i když o fous, ale zemřela polovina čarodějů. Můj otec mezi nimi.

„Nechci, abys šel do sněmu a pak do války, Rei, stačí, že jsem ztratila tvého otce!“ rozkřikne se máma. Povzdechnu si, kolikrát na mě tak křičela.

„Nikdy jsem neřekl, že půjdu do sněmu, ale budu dělat, co mě baví, já už nejsem malé dítě, kterému vnucuješ svůj názor, protože nemá rozum,“ rozkřiknu se na mámu. Možná to zní krutě, ale já už fakt nevím, jak ji to mám vymluvit.

„A to řekneš i své dívce, až si ji vezmeš, budeš mít děti a odvolají tě do války?“ zaječí na mě máma. Zavřu oči, asi je na čase říct jí pravdu.

„To se nestane mami,“ odpovím ji co nejklidněji.

„Jak nestane?“ nechápe máma.

„Nenajdu si holku a nebudu mít děti. Jsem na kluky, holky mě nepřitahují,“ podívám se na ni. Máma na mě vytřeští oči a ztěžka si sedne na nejbližší pařez, tvář si schová do dlaní. Trvá dlouho, než se celkem vzpamatuje.

„Asi to tak mělo být,“ povzdechne si.

„Asi, je mi líto, že jsem tě zklamal v tolika ohledech,“ podívám se na mámu.

„Nezklamal, zapomněla jsem, že i ty máš svůj život. Už sis někoho našel?“ podívá se na mě s úsměvem na tváři.

„Je tu jeden, zrovna se přistěhoval do domu na kopci. Snad jednou bude můj,“ pousměje se.

„On ti nepadl kolem krku?“ pozvedne obočí máma.

„Ne a ještě mě nazval úchylem,“ našpulím rty. Máma na mě vytřeští oči a pak se začne smát jako už roky ne.

„Můžeš mi říct, co je tu k smíchu?“ zeptám se mámy trochu naštvaně.

„Jak myslíš, že jsem nazvala tvého otce, když jsem ho viděla poprvé?“ rozesměje se máma znovu.

„Netuším,“ zamračím se.

„Myslím, že to bylo něco mezi, tupohlavým nadrženým úchylem a šilhající ježibabou v převleku,“ zasměje se za mnou někdo další. Otočím se právě v momentě, abych viděl strejdu, který nese moji pětiletou sestřičku. Nad tou představou se rozesměji. Máma musela být číslo.

„Evreste, co tu děláš?“ podiví se máma a vezme si dcerku.

„Právě teď je to pět let, co můj bratr zemřel, tvoje období smutku skončilo,“ poznamená strejda. Podívám se na něho a usměji se. Dojde mi, že ji chce požádat o ruku. Tenkrát musela ukradnout srdce oběma a strejda byl tak nesobecký, že ji ulehčil rozhodování.

„To vím víc než dobře Evreste,“ kývne máma.

„Přišel jsem tě požádat o ruku. Vím, že nejsem Richard, ale nechci ho nahradit,“ pousměje se strejda. Máma se nejdřív podívá vyjeveně na Everesta a pak na mě. Kývnu na souhlas, že mi to nevadí. Strejda je druhý a poslední chlap, kterého bych chtěl vidět po mámině boku, už to, že se nikdy neoženil, o něčem svědčí. K mé úlevě máma souhlasí. Otočím se a pak ho spatřím. Údivem otevřu pusu a nechám ji otevřenou, než se vzpamatuji.

„Strejdo, může to být měnič?“ zeptám se zaskočeně s očima upřenýma na šavlozubého tygra, je nádherný.

„Musí, živí už neexistují. Těchto měničů moc není, tak maximálně tucet na celém světě, jestli jsem to nepřehnal. Jsou ohromně vzácní,“ vydechne strejda.

„Kdo to jen může být?“ zamyslí se máma.

„Někdo z těch nových,“ zamručím. V tom okamžiku si nás všimne a vytřeští na nás jasně modré oči. Tohle musí být měnič, ale ty oči jsem už někde viděl, ovšem kde? Zamyslím se, zatímco šavlozubý tygr se otočí a zmizí mezi stromy. Jakmile zmizí, pocítím podivné prázdno. Povzdechnu si.

„Mami, máš už všechno?“ zeptám se mámy, která po kontrole kývne. Ervest vezme košík a vydáme se domů. Před domem už stojí tři čarodějové s květinami. Máma si jen povzdechne a vezme za ruku Ervestra, z toho ještě bude skandál.

Nechám je jejich osudu a zmizím v lese, mám takový divný pocit, že můj šavlozubý tygr potřebuje pomoct. Nevím, kam jdu, prostě mě to táhne určitým směrem, jako by mě tam přitahoval magnet. Jakmile dorazím na kraj lesa, jedinou tlakovou vlnou smetu kameny a pár děcek, kteří na tygra házeli kameny, a pak je zvednu jen silou vůle do vzduchu. Děcka začnou hned ječet. Kýžený výsledek to přinese téměř okamžitě.

„Co se stalo, čaroději?“ zeptá se starosta vesnice.

„To učíte děcka házet kameny po bezbranných tvorech?“ zeptám se je autorativně. Starosta zbledne jak plátno.

„Jistě, že ne. Kaito, po kom jste házeli kameny?“ rozčílí se nejspíš na svého syna.

„Ta bestie rozhodně nebyla bezbranná, měla obrovské tesáky, které jí vyčnívali z tlamy,“ začne se bránit kluk.

„Šavlozubý tygr, lépe řečeno měnič, rozhodně není nebezpeční. Navíc tihle měniči jsou chránění zákonem a to už nemluvím o tom, že patří mně. Měli byste je pořádně potrestat, protože příště tak milosrdný nebudu,“ pustím děcka a jdu za tygrem. Když odcházel, všimnul jsem si, že kulhal. Starosta za mnou něco blekotá, ale nevšímám si ho. Tygra najdu stejně jako předtím, prostě mě to k němu přitáhne. Všimne si mě takřka hned. Je zraněný tak se jen připraví k útoku, to mě jen přesvědčí k tomu, že je to měnič, normální by už zaútočil. Šetrně ho svážu kouzlem a dám se do léčení jeho ran. Přece jen je ta léčivá magie k něčemu.

„Tak už to je,“ pousměji se na tygra a podívám se mu do očí, jediný zlomek z téhle blízkosti stačí, abych si vzpomněl, kde jsem ty oči viděl.

„Deirone,“ vydechnu překvapeně. Vyškubne se mi a rozběhne se lesem. Nechám ho, konečně znám tajemství svého nového spolužáka. Promnu si čelo pod přívěškem a pomalu se vydám dolů, už by to mohli mít vyřešené. A také že jo. Máma mi jen sdělí datum svatby. Jen se usměji a jdu si lehnout, na jídlo nemám ani pomyšlení.

----

Proměním se a vběhnu do svého pokoje, stihnul jsem si ho zařídit a urovnat ještě včera. Prásknu dveřmi a svezu se po nich na zem, zatraceně, jak mě tak snadno mohl poznat. Jestli to rozhlásí tak ho nejspíš zabiji. Ale zase je od něj hezké, že se mě zastal a vyléčil mi rány, jen tak někdo by to určitě neudělal. S povzdechem zavřu oči a v zápětí je otevřu, objevil se mi tam ten nekňuba. No nic, kašlu na to a jdu se osprchovat, pak skočím na večeři a spát, zítra zase do školy. Jen co ulehnu, usnu.

Ráno mě probudí brácha, tak akorát na čas naši už určitě šli do práce. Rychle se obleču a nasnídám.

„Hodím tě do školy, mám to po cestě,“ oznámí mi mezi dvěma sousty. S úlevou kývnu a v klidu dosnídám. Pak si dám batoh na záda, helmu a nasednu za bráchu na nádhernou Yamahu. Taky bych něco takového chtěl. Před školou jsem rychleji než včera. Seskočím a sundám si helmu.

„Díky, klidně se pro mě můžeš stavit,“ podám mu helmu, kterou schová do sedla.

„Pokud tě zastihnu, není problém, zatím čau,“ usměje se brácha a odjede. S úsměvem se vydám do školy, tentokrát si dávám hodně velký pozor, abych na něj nenarazil, a zase mi není přáno, přidá se ke mně jen, co udělám tři kroky ke škole.

„Kdo to byl?“ zeptá se mě mrazivě Rei. Ignoruji ho jako včerejší den a jdu do šatny a třídy. Pokusím se místo prohodit s jedním klukem, ale ten na poslední chvíli couvne a je po kšeftu. Zatraceně, zkusím ostatní, ale všichni jen kroutí hlavami.

„O co se snažíš?“ zeptá se mě někdo za mnou, otočím se a civím na rozepnutý knoflíček u krku, zvednu hlavu a setkám se s půlnočním pohledem.

„Abych neseděl u naprostého dementa, ale jak vidím, nechce tam sedět nikdo,“ odseknu mu naštvaně. Rei přimhouří oči a jde si sednout. Pomalu se ploužím za ním. Vím jen jedno, jestli u něho budu sedět další den, tak mu do té postele skočím dobrovolně. Ještě jsem nezažil, aby mě někdo přitahoval tak strašně jako tenhle kluk! Nakonec se mi podaří odolávat bez mála celý měsíc a nebýt jedné blbé náhody, vyhrál bych sázku!

Vyrazím ze školy jako první, abych stihnul bráchovu motorku, ale po ní ani vidu, ani slechu, tak se s povzdechem vydám domů, kde si nechám tašku. Mám v plánu se toulat celý víkend, coby má druhá proměna.  Naši jsou nato zvyklí. Vyběhnu do lesa a chvíli se brouzdám jen tak, baví mě hledat lesní ovoce nebo houby. Náhodou zahlédnu partu, jak v lese v klidu pořádá ohníček a popíjí, ohniště je se samozřejmostí nechráněné.

„Jste vy normální? Okamžitě to uhaste! Chcete zapálit les?“ zaječím na ně. Tuhle ignoraci vážně nesnáším. Parta na mě obrátí své oči zkalené alkoholem a já hned vím, že jsem šlápl vedle.

„A hele koloušek, že bychom se pobavili i jinak?“ roztáhne se jednomu huba do hnusného šklebu. Zápach alkoholu z jeho huby mě málem porazí.

„Můžeme, stejně jsem chtěl pro někoho dojít,“ zvedne se jeden a potácivě se ke mně vydá. Z jednoho strach nemám, ale jestli se na mě vrhne všech šest bude mi pořádné horko, navíc mají v sobě otupující alkohol, takže jejich práh bolesti nebo omdlení jsou hodně zvednuté. Mezi tímhle uvažováním se ke mně ten zmetek dostane dost blízko, tak že mu uhnu a vší silou ho kopnu do žaludku. Odletí skoro k nim, ale to ho jen naštvu, kdyby neměl v sobě alkohol, složím ho. Ale to se už zvedne i zbytek party a vrhne se na mě.

A jsem v prdeli!

----

Zrovna chci mámě odpovědět, když ztuhnu a zakleji. Moje šelmička se zase dostala do problému. Tyhle situace nenávidím. Rychle se omluvím mamě a rozběhnu se do lesa. Vůbec nevím, jak tohle vím, prostě mám pocit šíleného nebezpečí, které se řítí jinam, než stojím. A jediný adept je Deiron, protože u nikoho jiného se mi to neděje.

Jako vždycky, nemusím složitě pátrat po tom, kde je protože mě to do toho místa táhne jako magnet. Dorazím tam v momentě, kdy se ho opilá parta snaží svléknout, Deiron se zrovna nebrání a ani nemůže, protože je v bezvědomí. Oni fakt ví jak nasrat čaroděje! Nechám v žilách kolovat vztek a pak ji vyhodím přímo na ty grázly. Proti mně nemají zrovna moc šancí ani se zbraněmi.

Rovnou pošlu magického posla pro pořádkovou jednotku. Až v ten moment těm opilcům docvakne, kdo před nimi stojí a dají se na útěk, jsem rychlejší než oni a tak se za chvíli houpají na magickém laně nad ohýnkem, co založili. Víc se o ně nestarám a skloním se k Deironovi.

Je vážně v bezvědomí, vybarvující se modřiny, podlitiny a další lehčí poranění dávají tušit, že se s nimi pořádně popral, leč na opilou přesilu byl krátký. Opatrně ho prohmatám, jestli někde nemá něco zlomeného, ale vypadá to jen na naraženiny. Díky bohu.

„Rei, co se stalo?“ zeptá se vedoucí jednotky. Ukážu na podařenou partu.

„ Nejspíš zapálili nechráněný oheň, nehledě na to, že z nich táhne jak z putyky, taky zmlátili mého přítele a chtěli ho znásilnit,“ odpovím mu.

„Fajn, postaráme se o ně, zvládneš to?“ zeptá se velitel a koukne na Derona, kterého upravuji.

„Jo, zapomínáš, že máma je léčitelka,“ pousměji se a vezmu Derona do náruče, pak se vydám zpátky domů. Máma má s Deronem dost práce než mu všechno ošetří. Pak ho vysvléknu do spodního prádla a položím k sobě do postele, nato si lehnu k němu a přitáhnu si ho do náruče.

„A jsi můj,“ pousměji se a poprvé ho beztrestně políbím. A aby to bylo lepší, přijde ke mně na návštěvu kamarád ze třídy. A máme svědka, teď jen počkat až se brouček probudí. Trvá mu to dlouho, takřka do další ho dne, než rozlepí svá nádherná očka.

----

„Au, co se stalo? A kde to jsem?“ posadím se na posteli. Rozhodně nejsem ve své, to poznám hned. Šíleně mě bolí hlava, ale pomalu si začnu vzpomínat, co se odehrálo a zděšeně se složím do postele. Nevím, kdo mě zachránil, ale nejspíš mu budu vděčit do konce života, že mě těm parazitům nedal.

„Copak? Bolí hlavička?“ zeptá se mě Reiuv hlas. Je to spíš zavrnění.

„Celý člověk,“ zavrčím a podívám se na něho.

„Víš, že jsem vyhrál sázku? Jsi v mé posteli, Tygřátko,“ zavrní Rei.

„Jenže my jsme spolu nespali, že ne,“ znejistím. Rei zavrtí hlavou a já si odechnu.

„Takže jsi ji nevyhrál,“ usměji se vítězně.

„Vyhrál. O milování nebylo v sázce ani řeč, bylo tam jen, že musíte společně skončit v jeho posteli společně, takže podstata byla splněna. Do konce sázky zbývala asi hodina, prohrál jsi Deirone,“ podívá se na mě spolužák, který přistoupil k posteli.

Cítím jak mi pomalu, ale jistě vyprchává barva z obličeje, když si uvědomím, že je to skutečně tak. No to jsem zvědavý, co řekne máma, až ji domů místo nevěsty dovedu ženicha.

„To není pravda,“ zašeptám, i když vím, že to pravda je.

Rei se jen usměje se a pustí mi kouzlem scénu ze školy.

„Budu ti do konce svého života sloužit, a když prohraješ ty, oženíš se se mnou,“ podívá se na mě.

„Osobního sluhu po zbytek života? A zadarmo? Kdo by to nebral, co bude mezník?“ zeptám se ho.

„Když se mnou skončíš v posteli,“ usměje se kluk.

„Beru,“ neváhám ani vteřinu.

„Nikde tam neslyším ani slovo o milování, jen že se mnou skončíš v posteli. Klidně jsem ti mohl vlézt do tvé a nikdo by mi v tom nezabránil, ale já jsem puntičkář, chtěl jsem, aby to bylo mé,“ ušklíbne se Rei.

„A co bys dělal, kdyby m tamti parchanti nenapadli,“ zavrčím.

„No já půjdu, ve škole vás omluvím,“ rozloučí se spolužák a klapnou za ním dveře.

 „Dnes by měla celá třída fotku, jak spím ve tvé posteli s tebou po boku. Byl jsem rozhodnutý vyhrát za každou cenu, Deirone. A to se stalo,“ usměje se Rei.

„Jsi parchant,“ zavrčím na něho.

„To nepopírám, vím, co chci,“ usměje se a políbí mě. Nemám právo mu v tom bránit. Vážně vyhrál, nečestně, ale vyhrál. Odvrátím od něj hlavu.

 „Ta výhra nebyla fér,“ zašeptám.

„Máš pravdu, nebyla, ale ve válce a v lásce je dovolené všechno. Miluji tě Deirone. Nechtěl jsem se na tebe dívat jen tak z dálky, jak se ženíš a máš děti. Možná jsem sobecký, ale jen k tobě, do skonání věků mi budeš patřit,“ zašeptá Rei a začne mě líbat. Odstrčím ho.

„To si říkej nějaké slečince ne mě,“ zavrčím a vstanu, sice se mi točí hlava, ale než být s ním, to radši umřu a to vážně!

„Kam jdeš?“ zeptá se Rei.

„Hádej,“ zavrčím.

„S otřesem mozku máš ležet, ještě se někde vyvrátíš a někam spadneš,“ zamračí se na mě a vstane.

„Aspoň se nemusím dívat na ten tvůj ksicht, podrazák. Takhle využívat situace neumí ani zbabělec! Kdybys byl co zač, tak to neuděláš. Nejlepší na tom je, že bych ti do té postele zítra sám vlezl,“ zavrčím ironicky.

„Zítra by bylo pozdě, to už bych byl tvůj sluha, pěkně nerovný vztah nemyslíš? Zato manželství je rovnoprávní vztah, kdo tu nebyl fér?“ pozvedne obočí.

„Zato ty jsi fér vždycky, že? Hlavně když táhneš bezvědomé do postele a spíš s nimi, nejsi o nic lepší než ti v lese! Tohle ti nikdy neodpustím!“ zaječím na něho.

„Já jsem jinou šanci neměl, čaroděj se nikdy před nikým neskloní!“ zaječí na mě Rei.

„Tak ses neměl sázet! A to jsem si bláhově myslel, že jsi jiný než ostatní, když jsem se do tebe zamiloval! Možná jsi teď vyhrál, nečestně, ale vyhrál, ale pamatuj si, nikdy se mě nedotkneš jako manžela. Nikdy nebudu úplně tvůj, nikdy se s tebou nebudu milovat, to se radši zabiju,“ vychrlím mu do tváře a zkolabuji. Je toho prostě na mě moc.

„Nikdy neříkej nikdy, dokážu tě přesvědčit, aby náš vztah byl úplný. To ti přísahám!“ zavrčí Rei, když mě chytne do náručí.

‚Jsem na tebe zvědavý, frajere,‘ pomyslím si ironicky, než omdlím.