Tajný svět Akyry

Led a Drak

Opřu se o kamenný sloup, tak aby mě nikdo od dveří neviděl, nemusí nutně vědět, že jsem drak. Důvod proč každému na potkání nepovídám, že jsem drak, je právě poslední válka, od které jsme tady jaksi v nemilosti. Můžu říct, že zbytečně. Bojovali jsme stejně jako každý druhý, jen těch nepřátel bylo víc a byli líp zorganizovaní, kdyby nám nepřišel na pomoc král Drew ze sousední země, žili bychom jako podrobený národ. Král Drew je zamilovaný do naší královny Liany, jenže královna dává přednost své nezávislosti, což je v případě krále Drewa škoda.

Právě teď čekám na poslední zkoušku k dospělosti a mám ještě chvíli čas. V mysli se vrátím do třídy svého bratra Deirona. Ten jeden kluk mě učaroval, jen škoda, že na dálku šířil ledovou zimu, i když mě to jako překážka nepřipadá, byl vážně krásný. Toho by nebylo marné dostat, musím z Deirona dostat kdo to je, pokud ho Rei nechá chvíli nechráněného. Jeho provokovat je vážně sranda. Jako čaroděj by se spíš hodil k draku, ale pokud se Deiron mění v něco pořádného, taky to není zlé. Upřímně taky by mě zajímalo, v co se mění. Cítím z něj historii a nebezpečno, zaručeně to není drak, takže odhaduji nějaké dinosaury nebo jiné pravěké zvíře. Poslední dobou v okolí prosakuje informace, že se tu toulá šavlozubý tygr a zrovna, když není Deiron člověk. Hmm, je to dost zavádějící. Pokud by byl Deiron skutečně šavlozubý tygr, měli bychom o starost míň. Podle světového zákona platí, že jestli se na jednom území vyskytuje šavlozubý tygr, je to území nedobytné, tak vzácní tihle měniči jsou. Ve skutečnosti jsou tři na celém světě. Tohle je hodně vzácná proměna.

Sranda je, že nikdo neví, v co se bude měnit, pokud má v sobě dědičný gen měniče. Je to pouze na tom genu, v co se promění. Můj táta byl krokodýl, já povyrostl trochu víc no. Jen co dokončím tuhle úvahu, jsem zavolán před zkouškovou komisi. Za tři hodiny od tama vyjdu se zkouškami v kapse, od téhle chvíle mě můžou i naverbovat, když bude válka. To mám fakt ohromnou radost. Lidské plnoletosti dosáhnu za tři čtvrtě roku, kdy mi bude dvacet jedna.

Zamířím domů a jen co vejdu do obýváku, protočím oči, když vidím tátu, jak se natahuje v sádře pro DVD. Jak ho uvidí máma, klepne ho paličkou. Radši k němu dojdu a pustím mu to. Podívá se na mě vděčným pohledem. Musí se nudit.

„Tak jak jsi dopadl, Naoe?“ nakoukne máma z kuchyně.

„No hádej, z dvanácti zkoušek dvanáctkrát výborná,“ povzdechnu si.

„To je výborné,“ rozzáří se máma.

„Ani moc ne, víš, že od téhle chvíle mě můžou naverbovat?“ podívám se na mámu, která viditelně pohasne.

„Tohle mi vůbec nedošlo. No budeme se muset modlit, aby žádná válka nebyla,“ povzdechne si máma.

„Nehrozilo by to, kdyby si naše královna vzala krále Drewa,“ poznamenám.

„To souhlasím a co ty už nějakou máš?“ podívá se na mě.

„Jo, jeden se mi líbí, nejspíš ovládá led,“ odpovím klidně.

„Takže se vnoučat nedočkám,“ povzdechne si máma.

„Možná ano, ale dřív určitě dítěte,“ cuknou mi koutka. Máma jen protočí oči a vrátí se do kuchyně.

„Naoe, fakt by mě zajímalo, v co se měníš,“ ozve se otec. Uchichtnu se, divné, že to ještě nezjistil.

„V draka, tati,“ ujistím ho.

„Aha, já si říkal, že se tu občas dost kouří,“ pousměje se, „ jen by mě zajímalo, kdy mě tvá matka pustí do práce, už jsem v pořádku,“ zašermuje rukama.

„Jistě a ty sádry jsou taky v pořádku, že zlato! Miláčku, je mi líto, že jsem ti za otce pořídila takové šílené pako,“ zamumlá mama ke svému bříšku. Musím se smát.

„Jsem to nejlepší pako, o které jsi mohla zakopnout!“ chytne tátu hádavá. A já jdu do kolen, kolikrát si říkám, že to musím Deironovi nahrát a nikdy na to nemám dost sil!

„No, to je bohužel pravda, jinak tam byla pakovitá polena, ale syn se ti vydařil, když je po matce není divu,“ dloubne si máma a táta se urazí. Máma vykoukne z kuchyně a vyplázne na něho jazyk.

„Čím to, že my ho pokaždé přehádáme zlatíčko,“ zachichotá se máma.

„Nejspíš proto, že my jim vždycky necháme poslední slovo, aby měli radost,“ zavrčí táta, který ji slyšel. Máma směrem k obýváku hodí hodně ironický pohled. Do toho se vrátí Deiron, je mi tak strašně líto, že ho už nemůžu pokoušet. Ale zařekl jsem se, že to skončí v moment, kdy moji mámu nazve i svojí mámou, o dost se mi zlepší nálada, když za ním vykoukne onen neznámý krasavec. Deiron se zarazí a nešťastně se podívá směrem do obýváku a do kuchyně. Asi cítil tu napjatou atmosféru. Jak mu vysvětlit, že se nejedná o zlé hádky?

„Taky byste si to měli líp načasovat, chudák Deiron si pak myslí, že se hádáte doopravdy,“ ozvu se, když se vysměji.

„Copak já můžu za to, že tvému otci po pěti větách dojde dech?“ pozvedne obočí máma.

„Když nade mnou stojíš s pánvičkou a čekáš, co ze mě vypadne, se nediv, navíc se nechci hádat s těhotnou ženou, pak bychom měli uhádané dítě!“ ozve se táta z obýváku.

„A promluvil pán tvorstva. Hele miláčku, když je to tak, proč jsi to praktikoval i po svatbě?“ vykoukne máma z kuchyně a dá Deironovi ochutnat omáčku, jen spokojeně zavrní. Máma si to správně vyloží jako pochvalu.

„Protože my páni tvorstva pouze debatujeme a nikdy se nenecháme zatáhnout do hádky s hádavou ženou,“ odtuší táta.

„Dobře ty nehádavé fantasmagorium, nástup do kuchyně ke stolu a doufám, že se dobelháš do půlnoci,“ ozve se máma. Vyprsknu smíchy. Fajn, to by už fakt stačilo. Deironovi taky cuknou koutka a v očích se objeví úleva, kluk za Deironem se chytne za pusu, aby se nerozesmál.

„Jak můžeš chtít po zraněném člověku, který se díky sádře nemůže pohnout, aby se belhal takovou štreku?“ zaúpí táta. No, co je moc, to je moc.

„To je zajímavé, cesta ke stolu je strašná štreka, ale jet v sádře autem kolik kilometrů do práce a tam dělat, to je odpočinková činnost nejspíš,“ zaironizuje si máma, i když jí zřetelně cukají koutka.

„Tati, je mi líto, ale musím souhlasit s mámou, měl by sis seřídit mozek,“ podrazí Deiron tátovi nohy.

„I ty, Brute? Neměl bys být na straně otce?!“ nakoukne táta přes opěradlo.

„Však jsem. No uznej, kdo by chtěl mít z otce polozvířecí skládačku?“ rozhodí Deiron rukama. No tak ten to dokonale zabil! Když se vysmějeme, máma mu přece jen oběd donese a my si sedneme v obýváku, aby táta nejedl sám. Panuje celkem dobrá nálada. Nakonec s Deironem sklidíme a umyjeme nádobí. Zamířím do pokoje, když za mnou někdo zakašle. Otočím se na Deironova kamaráda.

„Potřebuješ něco?“ zeptám se ho. Vůbec nechápu, proč se mi trochu zrychlil dech. Ano, dokázal bych si představit, že on je můj jezdec, tedy když jsem v dračí podobě!

„Já, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptá se mě rozpačitě. Kývnu, nechápu, proč by nemohl, zavedu ho k sobě a zavřu za námi dveře. Ukážu mu na jedinou židli a sám si sednu na postel. Čekám, až začne.

„No víš, já ovládám led a není pro mě jednoduché si najít partnera, chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěl jít do zkouškového období,“ podívá se na mě. Líbí se mi, že jde přímo k věci a je upřímný. Abyste byli v obraze. Teď jsou vztahy trošku jinak, na chození se už nepoukazuje jako na volný vztah, kdy si holka testuje kluka nebo naopak, nebo zjišťují, jestli spolu můžou chodit. Chození je teď něco jako před - zásnubní období, kvůli tomu, že už spolu můžou spát. Podle mě je to na hlavu, ale říkejte si to moralistům! Dřív se to bralo volněji, teď už to bohužel není. Proto se zavedlo zkouškové období, kde je dovoleno všechno až na sex, při tom se oba poznávají a když jim to klape, přejdou k dalšímu vztahu, když ne rozejdou se a nikdo jim za to netrhá hlavy. V chození už to možné bez trhání hlav není, a to z toho důvodů, že dívka může být těhotná. Když jsou spolu dva kluci nebo dvě holky už to taková katastrofa není, ale dívají se na vás skrz prsty, při nejhorším se na vás dívají jak na prostituty. Bože, kde jsou ty časy, kdy spolu dva lidi chodili a nikdo jim nenadával, když skončili, třebaže holka byla těhotná?! To všechno je už dávná historie!! K uzavření zkouškového období je třeba mít svědka, který není spřízněn ani s jedním, pro případ, že by to bylo třeba dosvědčit. Nejlépe cizí člověk. No a proč ne?

„Jsem drak, nebude ti to vadit?“ zeptám se ho.

„Rozhodně ne,“ usměje se kluk.

„Je možné, že mě povolají do války,“ upozorním ho.

„Pokud se to stane, jsem ochotný jít s tebou,“ kývne kluk.

„V tom případě nemám námitky. Jsem Naoe Akeshi,“ podám mu ruku.

„Yuki Akenishi,“ podá mi taky ruku. Pozvednu obočí nad skoro dokonalou shodou příjmení.

„Tak, teď někde sehnat svědka,“ zamyslím se.

„Co Rei?“ zeptá se Yuki.

„To je snoubenec Deirona,“ namítnu.

„Ale taky čaroděj, může dohodu doložit,“ připomene mi Yuki. Bezva, to není zlý nápad.

„Taky pravda,“ kývnu, že souhlasím.

„Zavolám mu,“ vytáhne z kapsy telefon.

„To nemusíš, za chvíli se tu ukáže, ale své číslo mi dát můžeš,“ cuknou mi koutka. Yuki souhlasí a tak si vyměníme čísla.

„My o vlku a vlk už je tu,“ zabručím jen, co si uložím číslo a otevřu dveře.

„Reii, potřeboval bych s tebou mluvit,“ zavolám na Deironova snoubence. Rei si sice povzdechne, ale jde k nám, jak uvidí Yukiho je mu všechno jasné.

„Zkouška?“ mrkne se na nás. Když odsouhlasíme, svolí, že bude svědek a jde za Deironem. Napjatě čekám, jestli bude nějaké bubu, ale zatím je kupodivu klid, zklamaně protáhnu obličej.

„Tady z toho nic nekouká, nepůjdeme ven?“ mrknu se na Yukiho s úsměvem. Souhlasí a tak vyrazíme. Musím říct, že courání ve dvou je o dost zábavnější, jako bonus si povídáme o všem, klademe si otázky a poznáváme se, vypadá to, že toho litovat nebudu.

V pátek dorazím domů pozdě večer, šel jsem se podívat po brigádě, která je trošku líp placená než ta bývalá, ze které jsem odešel. Zatím nic, uvidíme v pondělí.

„Ahoj,“ křiknu do domu, vyzuji se a jdu do obýváku. Všichni jsou zamlklí, je tu i Yuki s Reiem, který vypadá, jakoby mu došel úmrtní list.

„Stalo se něco?“ zeptám se. Máma mi podá úřední dopis. Tak tohle nevypadá dobře. Roztrhnu obálku a vytáhnu jednoduchý list, přejedu pár řádku a zhroutím se do prázdného křesla. Povolávací rozkaz na zítřek. Dopr, kdo může mít takovou smůlu, když ne já. Mlčky to podám Yukimu, který to jen přelétne očima.

„To co jsem řekl, platí,“ podívá se na mě vážně. Podívám se na něho.

„Je fakt, že Yu bude potřeba, když poletí na tobě, bude moct mrazit nepřátele ve vzduchu,“ zabručí Rei. Podívám se na stejný dopis.

„Ty nejsi plnoletý a nejsi ve sněmu,“ namítnu.

„To ne, žádají mě o pomoc kvůli mému otci a kvůli nadání,“ vysvětlí Rei.

„Rozhodl jsem se, že to přijmu,“ dodá pak.

„Ty si děláš prdel?!“ zaječí Deiron. Překvapeně se na něho podívám. Myslel jsem, že Reie nesnáší.

„Buď já, nebo strejda, pochop, mají před svatbou,“ podívá se na něho Rei.

„A my před svatbou nemáme?“ zeptá se Deiron.

„Ještě jsi neurčil datum,“ odpoví tiše Rei.

„Protože ti nedochází jedna zásadní věc, idiote!“ odsekne Deiron.

„Tady to nebudeme řešit, ráno vyjíždíme za úsvitu, najíst a spát,“ prohlásí táta. Kývneme, protože nás nic lepšího nenapadne a mlčky vykonáme, co nám bylo nařízeno. V pokoji se podívám na Yukiho a obejmu ho. Proč do prdele teď! Proč zrovna teď si musí sousední král vybrat chvíli k požádání o ruku nebo vyhlášení války? Královna ho odmítne, to je víc než jasné, kdo by taky chtěl Zdraslava, krále, který se vyžívá v hromadění majetku na úkor lidí?