Tajný svět Akyry

Ignorace

Seběhnu dolů a vejdu do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravím a sednu si za stůl k snídani, téměř okamžitě na noze ucítím letmý dotek bratrovy nohy. Vrhnu na něho vzteklý pohled. Zakaboní se a nohu stáhne. Dřív bych šaškoval s ním, ale teď na to skutečně nemám náladu. Už uběhl týden od nedobrovolného zasnoubení a včera měl tolik drzosti, že o mě přišel požádat oficiálně. Myslel jsem, že se propadnu hanbou. A ke vší smůle rodiče souhlasili. Teď už stačí stanovit datum a to naštěstí nechal na mě.

„Neřekl jsi datum,“ ozve se matka.

„Žádné nebude,“ odseknu.

„Takže mám ještě šanci?“ rozjaří se bratr, a zamrká na mě.

„Jistě, stejnou jako krysa v hadím doupěti,“ odseknu a dojím. Odnesu nádobí a dám si svačinu do tašky.

„Mizím,“ oznámím klidně.

„Za chvíli přijde Rei,“ poznamená máma.

„A co já s tím, mám se mu klanět? Do školy trefím i bez něho,“ odfrknu si a zabouchnu za sebou dveře. A do koho si myslíte, že nenarazím. Dobře, nenarazil jsem do něj, zastavil jsem se pět milimetrů od jeho hrudi. Dnes má tmavě zelený rolák, který mu nádherně zvýrazňuje oči.

 „Přišel jsem tě doprovodit,“ podívá se na mě Rei. Jen se na něho podívám obejdu ho, a beze slova pokračuji v cestě do školy. Rei jde mlčky za mnou.

„Vážně ti to tak vadí?“ zeptá se mě, když jsme skoro u školy. Ani tentokrát mu neodpovím. Já s ním totiž nemluvím.

„Nazdar hrdličky,“připojí se k nám předseda třídy.

„Ještě ty provokuj,“ zavrčím směrem k Yukimu.

„Pořád tak špatná nálada? Víš ty vůbec, že jsi klofl největší partii v kraji?“ drcne do mě Yuki.

„Ať si ho klofne někdo jiný, dám mu k tomu věnování a ještě biliardu ve zlatě,“ odseknu znechuceně a podívám se k předmětu mé nevolnosti. Rei jen pozvedne obočí. Yuki se začne smát.

„ Tebe to muselo nakrknout,“ uculí se na mě.

„Přestaň oblbovat mého snoubence nebo ti nechám narůst zobák místo pusy,“ ozve se Rei.

„Pak tě nejspíš uklovám k smrti, je známo, že tělesné deformace se ze smrtí čaroděje vytrácejí,“ nedělá si z toho nic Yuki.

„No tak ti zakroutím krkem!“ Oznámí mu Rei a vecpe se mezi nás. V dalším momentě kolem pasu ucítím jeho ruku. Zastavím se, podívám se na ruku, pak na Reie, který se na mě vyzývavě kouká, a zavrčím. O okamžik později Rei plachtí vzduchem, přímo před stovkou studentů.

„Yuki, řekni tomu nemehlu, že jsem soukromý majetek a nikdo se mně nemůže dotknout,“ otočím se na předsedu, který je skoro na zemi smíchy. Když mi to po nekonečně dlouhé době odkývne, otočím se a než stačím udělat krok, v cestě mi stojí zelený rolák. Zvednu hlavu, abych se mu podíval do obličeje. Jeho oči jsou vážné.

„Ty mi to nehodláš usnadnit, že,“ promluví ke mně. Cítím, jak se mi zkřiví ústa a vší silou mu dupnu na nohu, pak ho obejdu a mířím do školy.

„Víš, že se chováš jako pětiletý nevychovaný spratek?“ zeptá se za mnou Rei úplně klidně. Trhnu ramenem a zapadnu do školy. Možná se chovám jako fracek, ale rozhodně neodpouštím podrazy. No, někdo to tak vidět nemusí, cestou do třídy mě provází nechápavé pohledy, ty hlavně, ale pak i nenávistné. Nechápu je, vážně ne.

„Deirone, už tě Rei pozval na svatbu?“ zastaví mě další spolužák. Tenhle se jmenuje Adwar.

„Svatbu? O něčem se zmiňoval, ale neposlouchal jsem ho,“ přiznám.

„To je ti podobné, od té doby, co nad tebou vyhrál jsi něco jako myš lapená kočkou,“ povzdechne si.

„Nemám rád nefér hru,“ zavrčím.

„No říká se…“ začne  Adwar.

„Mě nezajímá, co se říká, chci mít od něho pokoj,“ zaúpím.

„Dokud oficiálně nepožádá tvé rodiče, můžeš se z toho vykroutit,“ poplácá mě Adwar po ramenou. Mám takový pocit, že by to i přivítal.

„Požádal naše včera a ti souhlasili,“ odpovím mu.

„Tak to už máš marný, i když ho odmítneš, prostě se jen posune datum. Já ti tak závidím!“ zaskučí, tak to fakt pochybuji, že má co.

„Počkej, z toho se šlo nějak vykroutit?“ zatavím se a koukám na něho jako na velikonočního králíka, kterého objevili nedávno.

„Jasně, že jo, ale musel bys podat veřejnou námitku, že tě získal podvodem. I kdyby to nebylo podložené tak by to zrušili. On ti to neřekl?“ podívá se na mě Adwar. Němě zavrtím hlavou a otočím se čelem vzad. Kus za mnou jde Rei a podle jeho kamenného obličeje pochopím, že nás poslouchal.

„Ty prevíte, ty jsi o tom věděl?“ zavrčím na něho. Podívá se na mě achátovým pohledem.

„Ano věděl,“ odpoví klidně. Jak může být tak klidný, po tom, co přiznal, že přede mnou naschvál zatajil jednu skutečnost? Ve mně se začne vařit krev a počkám, až ke mně klidným krokem dojde.

„Být tebou tak se uklidím, jinak se proměníš uprostřed chodby, nehledě na to, že tu děláš divadlo a všichni se baví,“ pošeptá mi do ucha. Rozhlédnu se a rychle se uklidním. V tomhle má pravdu… bohužel.

„Odpoledne si o tom promluvíme u nás na kafi, máma tě chce poznat. Hlavně nedopusť, aby mezi nás vráželi klín, jinak to bude těžší. Tohle jsou naše problémy, ne problémy někoho jiného,“ podívá se na mě. Fajn, v tomhle má taky pravdu… do prkýnka.

„Neřekl si jim to?“ zeptám se. Moje tajemství musí zůstat mezi námi. Ať se děje cokoliv.

„To je tvoje tajemství, jestli to má někdo říct, jsi to ty. Já budu mlčet,“ odpoví mi s jemným úsměvem. Podívám se na něho a usměji se, teď bych mu nejradši dal obrovskou pusu, ale opanuji se. Vrátím se k Adwarovi, který se netváří zrovna dvakrát nadšeně a až do třídy mlčíme. Sednu si do lavice a začnu si chystat věci do matiky. Bohužel, nemůžu najít sešit s úkolem, začnu přemýšlet, kam jsem ho dal, když se praštím do hlavy a zasténám.

„Bolí tě hlava?“ zeptá se klidně Rei a protáhne se na svoje místo.

„Ne zapomněl jsem si úkol do matiky na stole, i když poběžím, nestihnu to. Nevím co je horší, přijít pozdě a být do konce roku po škole a pátrat po švábech nebo poslouchat jeho řev a čekat, kdy mě pošle k ředitelovi, že propadnu,“ povzdechnu si.

„Ou, to ti nezávidím. Kde přesně leží tvůj sešit?“ zeptá se Rei, a jak vidno se dobře baví. Ignoruji to a řeknu mu to.
„Hmm, je to tenhle?“ podá mi jakýsi sešit. Mrknu se na něho a vytřeštím oči. Podává mi zapomenutý sešit.

„J-j-jak se ti to podařilo?“ vykoktám ohromeně.

„No jsem čaroděj, jen to docela dobře vyčerpává, přenést jednu věc na tuhle vzdálenost. Copak dostanu?“ nastaví ke mně tvář.

„Co třeba tvůj bídný život na dalších 24 hodin?“ navrhnu a vyškubnu mu sešit z prstů.

„Ty mě nemáš rád,“ našpulí pusu Rei.

„Nikdy jsem netvrdil opak,“ ujistím ho jízlivě.

„Ale odměnu si zasloužím ne?“ pozvedne obočí. Povzdechnu si a lípnu mu bratrskou pusu na tvář, zašklebí se.

„Nic vášnivějšího?“ hodí po mě okem.

„Ber nebo nech být,“ odpovím mu a ponořím se do studování domácí úlohy.  Vedle sebe uslyším povzdech. Nechám ho být a studuji příklady, mám pocit, že budu tasený. Do třídy vejde učitel a po tom, co se posadíme, vytáhne zkoušecí notes, první jdu samozřejmě já. Odevzdám úkol a vezmu odevzdaně do ruky křídu.

„Já vás volal kvůli úkolu,“ poznamená učitel.

„Měl jsem špatné tušení, že mě chcete vyzkoušet,“ pokrčím rameny.

„Aha, vy jste měnič?“ podívá se na mě se zájmem učitel.

„Jo jsem,“ kývnu. Tohle mu prozradit můžu.

„A v co se měníte?“ zeptá se učitel. Tahle otázka se mi už nelíbí.

„Nemáme se věnovat matematice?“ zeptám se ho podrážděně.

„Takže si napište příklad,“ podívá se na mě učitel. Povzdechnu si a zapíšu si příklad, který začnu pracně počítat, ale dopátrám se k výsledku. Pak si můžu jít sednout. Zkouší celou hodinu.

„Ty jsi pozér, to jsi to nemohl prozradit? Měli bychom volnou hodinu!“ osopí se na mě jeden spolužák.

„ Tak by se skryla tvoje dutá hlava, pohořet na příkladu ze základky je pořádné umění,“ ušklíbnu se.

„Ty zatracený…“ začne se ke mně přibližovat.

„A dost! Pokud měnič nechce prozradit, v co se mění, je to jeho zákonné právo a nikdo tu nebude nikoho kvůli tomu napadat,“ ozve se hlas jako břitva.

„Nepleť se do toho, předsedo!“ ozve se kluk a v zápětí stojí jak socha.

„Ty si zchlaď hlavu, kvůli prkotinám se tu nikdo prát nebude, je ti to jasné?“ zavrčí Yuki. Socha pomalu kývne a znovu se začne hýbat. Ohromeně se na Yukiho podívám. Dobře, jeho jméno znamená sníh, ale že má přímo mrazící schopnosti, to jsem netušil.

„Počkám si na tebe,“ zasyčí na mě kluk a jde pryč, nejspíš znovu nechce pokoušet osud.

„Klidně,“ odtuším. Odrážení nadrženého bráchy mi dělá praxi víc než jistou.

„Co tu chce ten úchyl,“ najednou zavrčí Rei. Otočím se a vykouknu z okna. Vidím bráchu, jak se řítí do školy. Tohle nevypadá dobře. Vyskočím a ženu se dolů.

„Co se stalo?“ zeptám se ho.

„Tvůj otec měl autonehodu,“ vyhrkne.

„Běž, omluvím tě,“ ozve se za mnou Rei. Otočím se a kývnu. Nejspíš běžel za mnou. Pak vyběhnu ze školy a zamíříme do nemocnice.

„Jak to vypadá?“ zeptám se Alice.

„Zatím nevím, ještě je na sále,“ pokrčí rameny. Kývnu a složím se na židli vedle ní. Únava na mě není znát.

„Teda mít tvoji kondičku,“ složí se vedle mě vyřízeně brácha. Jen se ušklíbnu, kdyby neseděl u bedny tak není tak schvácený. Nečekáme ani dvě hodinky, když se sálu vyjde doktor. Alice se zvedne.

„Měl neuvěřitelné štěstí, jen zlomená žebra a museli jsme mu sešroubovat nohu, necháme si ho tu dva dny, kvůli pozorování a může jít domů,“ pousměje se doktor. Ušklíbnu se. To je jasné, gen měniče jsem nezískal po mámě, víme? Jen se mění v obyčejného vlka, ne v prehistorickou stvůru.

„Můj manžel je měnič,“ zamračí se Alice.

„Víme, měl to napsané v občance, asistoval u toho specialista, nemějte obavy,“ usměje se doktor.

„Aspoň k něčemu je to dobré,“ oddechne si Alice.

„To ano, co jsem slyšel, vyhnul se horšímu zranění díky svým reakcím, máme tu daleko horší případy než je váš manžel,“ poznamená doktor a spěchá dál.

„Velice povzbuzující slova k budoucí vdově,“ zavrčí ironicky Alice.

„Táta to přežil,“ poznamenám.

„Ještě je otázkou jestli přežije to, co mu řeknu, sakra je napůl zvíře, to nemohl jednou jedinkrát poslouchat svůj instinkt?! To není vlk, to je vůl!“ uleví si Alice.

„Velice stručné odhalení,“ baví se vedle mě Nao.  Já se jen úlevně zasměji. Po tom, co zemřela máma, mi už zbyl jen on. Zemřela na krip, novodobou rakovinu na kterou není lék. Když si po dvou letech dovedl domů novou ženu, ječel jsem, že zapomněl na mámu a že žádnou další nechci. Utíkal jsem z domu, dělal Alison naschvály… prostě rebel, došlo to tak daleko, že Alison chtěla odejít, tehdy se do toho vložil Naoe. Zavřel se se mnou v pokoji a pořádně mi vysvětlil, jak se věci mají. Vůbec jsem netušil, že když má někdo děti musí mít i partnera. Bylo mi tehdy jen osm že. Naoe, i když o rok starší, si už prošel peklem různých náhradních otců, a jak mi důrazně řekl, otec je po dlouhé době hodně správný, mi pohrozil, že můžu mít nějakou ježibabu, která mě nebude mít ráda místo jeho mámy. Tehdy jsem si to živě představil a rozbrečel jsem se. Nakonec jsem Naoemu odkýval, že dám jeho mámě šanci. Rozhodně jsem neprohloupil a jsem do teď Naoemu vděčný, že to do mé hloupé hlavy namačkal rozum. Alison je světová a s tátou to umí perfektně, jako s vlkem s ním jde těžko vyjít. Jen jeden mrak kazí šťastný život, Alison nemůže znovu otěhotnět. Od Naa vím, že za to může jeho otec, který je týral.

„Madam, jestli chcete, můžete za svým manželem, právě se vzbudil,“ usměje se na nás sestřička, která přišla z lůžkové části.

„Děkujeme,“ usměje se na sestřičku a vyrazíme na pokoj. Cestou si mumlá něco v podobě ‚počkej, ty ještě něco zažiješ‘, ale tak, aby to kolem jdoucí sestřičky či jiný zdravotní personál nic nezaslechl. S Naem se na sebe soucitně podíváme, ne že bychom ho litovali, zaslouží si to za to, jak nás vyděsil.

„Ahoj Alison,“ knikne táta z postele a upře na ni oddané oči, „ můžeš zařídit, aby mě pustili miláčku?“

„Ne nemůžu. Můžeš mi říct, co tvůj instinkt radil, ty zakrnělý mozku?“ pustí se do táty, jen co zhluboka vydechne.

„Abych tama nejezdil?“ zeptá se Alison, která jen nabere dech. Musím se držet, abych nevybuchnul smíchy.

„To se ptáš ty mě?“ pozvedne Alison obočí až táta polkne.

„Promiň,“ špitne táta a zavrtá se víc do deky.

„Měl jsi snad ze mě udělat předčasně vdovu a z dětí sirotky?“ zaječí až se otřesou zdi. Do pokoje vtrhne doktor, ale Alison se na něho podívá tak, že doktor polkne, na otce hodí soucitný pohled a zmizí jak pára nad hrncem. Mě smích přejde a vytřeštím na Alison oči, že by…?

„Neměl, ale kdyby se to stalo, tak Deiron už má snoubence a Nao si poradí a ty si vezmeš svého přítele,“ povzdechne si táta. Už od pohledu se mu ta představa nezamlouvá.

„Nemyslím naše dospělé děti, ale ty co se ještě nenarodili,“ jemně ho opraví Alison. Jen heknu pod herdou Naoa. Ten kripl mi málem vyrazil dech!

„To myslíš vážně?“ vyvalí táta oči.

„Ano, mám to i potvrzené od doktora, budou to dvojčátka. Chtěla jsem ti to říct při romantické večeři, ale ty očividně dáváš přednost nemocnicím,“ jedovatě ho uzemní Alison.

„Já budu znovu tátou!“ zaječí otec a hodí sebou jako kapr na suchu, aby zasténal bolestí.

„Cvoku, jak jsem se do tebe mohla zamilovat,“ povzdechne si Alison sedne si k otci, a dá mu pusu.

„Protože jsem hodňoučký vlček,“ fandí si táta.

„Ty určitě,“ sejme ho Alison ironicky. Mrkneme na sebe s Naoem a vypadneme, ti dva teď chtějí být sami.

„Čeká tě budoucí manžel,“ strčí do mě Nao. Jen obrátím oči v sloup.

„Já mizím,“ plácne mě Nao po zadku a je ten tam.

„To dělá pořád?“ zavrčí Rei a vztekle se kouká za Naem.

„Jo v jednom kuse, proč?“ zeptám se.

„Myslím, že si se svým švagrem budu muset ručně promluvit,“ ujistí mě Rei. Jen se ušklíbnu, tomu tak něco vysvětlí.

„Co tvůj otec?“ zeptá se mě.

„Je v pořádku má jen zlomená nějaká žebra a sešroubovat mu nohu, nechají si ho dva dny na pozorování, asi kvůli vnitřním zraněním,“ odpovím.

„Ještě že tak,“ oddechne si Rei.

„Co chceš od měniče?“ uculím se.

„Lepší instinkt? On se taky mění…?“ zeptá se.

„Je to vlk,“ zavrtím hlavou.

„Aha. Už se těšíš na moji mámu?“ usměje se Rei. Jen zděšeně zasténám. Rei se jen zasměje a pomalu mě vede k nim. Jen by mě zajímalo, kdy jsem s ním začal mluvit normálně, tohle se mi u něho stává pořád. S ním bude ještě práce!