Tajný svět Akyry

Král čarodějů

Zastavím se na kopci a vydechnu si, trochu jsem měl strach, když se tu ukázala magická síla, ale vše je v pořádku, nic se mu nestalo. Pak se podívám na zmateného Ardona a na bývalou budovu. Musí mít obrovskou sílu.

„Co se stalo, Ardone?“ zeptám vyjeveného kluka. Ten na mě otočí zděšené oči.

„Já nevím,“ promluví bez zadrhnutí.

„Poslední dobou se, se mnou něco děje. Občas posunu předměty, aniž bych na ně sáhnul, nebo když mám strach, se přede mnou objeví neviditelná stěna a teď tohle, ten dům se prostě rozpadl,“rozhodí rukama.

„To je v pořádku,“ usměji se a oddechnu si, že to není nic vážného. Už jsem se lekl, že na mladého krále někdo zaútočil a on si mezitím procvičuje rány s trochou magie.

„Jak to může být v pořádku?“ zavřeští Arden podrážděně. V momentě pochopím, že mu došla trpělivost, ještě nikdy se tak nerozčiloval, tentokrát bude stát za svým.

„Je to v pořádku, musíš mi věřit, Ardone,“ usměji se na mladého krále.

„Fajn, tak mi to můžeš vysvětlit,“ vyštěkne zuřivě. Pousměji se, začíná mít stejný postoj jako jeho otec.

„Nejspíš už je ten správný čas,“ kývnu a drobným mávnutím udělám z trosek pohodlnou lavici. Arden už se ani nepodivuje, že něco takového dokážu, jen si odevzdaně povzdychne a sedne si na ni.

„Tak, abych začal, muž, u kterého teď žiješ, není tvůj otec, je to opatrovník, který se měl o tebe starat do určitého věku, pak jsem nastoupil já coby tvůj ochránce a učitel. Jsi potomek jednoho z největších čarodějů vůbec a tvým osudem je usednout na trůn čarodějů jako náš král,“ shrnu všechno do jediné věty.

„To není pravda,“ zašeptá zničeně. Nespustím z něj oči a tak postřehnu jeho vyděšený výraz. Teď nemluvil o tom, že je čaroděj, v tom bude něco víc.

„Co není pravda?“ zeptám se ho klidně.

„Není pravda, že jsem čaroděj, to bych musel umět kouzlit od dětství a jsem to neuměl,“ odpoví mi, co možná nejklidněji.

„Ardone, to světlo, co jsi právě viděl, bylo čarodějné světlo,“ položím mu na rameno ruku.

„Mlč už. Já nejsem čaroděj! Ten sen nebyl skutečnost! Prostě mlč,“ zaječím a přitisknu si ruce na uši. Ucítím jak mě Siver k sobě přitiskne a obejme mě, proč se jen u něj cítím tak v bezpečí, jako by mě dokázal ochránit před vším na světě.

„Ardone,“ zašeptá Siver, ani ruce nezabrání tomu, aby ke mně zvuk jeho hlasu ke mně nepronikl, cítím, jak se začínám třást.

„Ty to nechápeš, já nemůžu být čaroděj, protože neumím kouzlit, neumím to,“ zašeptám zničeně.

„Umíš, jen si to nepamatuješ,“ odporuje mi a v hlase cítím úsměv. Kdo je tu větší zabedněnec já nebo on?

„Ha, tak mi to dokaž,“ odstrčím ho a stoupnu si nad něj.

„Jistě, ale ty musíš spolupracovat,“ kývne a stoupne si také.

„Proč bych měl spolupracovat?“ zeptám se s e znechucením.

„Protože já za tebe čarovat nemůžu,“ odpoví mi hbitě.

„Já nechci čarovat,“ dupnu si a vzápětí povytáhnu obočí, zdá se mi to, nebo mu zacukali koutka. Přimhouřím oči a…

„Ha, co se mi směješ?“ ukážu na něj, teď se rozesměje nepokrytě.

„Protože mi zrovinka teď ukazuješ, jak se chová tříletý spratek!“ odpoví mi ostře.

„Kdo je u tebe spratek, mám víc rozumu než ty!“ odfrknu si a rozhodnu se ho ignorovat. Začne mi něco říkat, absolutně nevím, co protože to pouštím jedním uchem tam a druhým ven.

Po necelé minutě pochopím, že mě neposlouchá. Nechápu, jak mám toho tvrdohlavce naučit čarovat! Nějak musím upoutat jeho pozornost. Přijdu k němu a zamávám mu rukou před obličejem, nic jako bych mluvil na hluchého. Chvíli přemýšlím jak upoutat jeho pozornost a nakonec ho políbím, hned mi to začne oplácet, dokud si to neuvědomí.

„Ty jeden…“ zavrčí.

„No copak?“ zamrkám na něho a vzápětí musím vztyčit štít, když na mě pošle ohnivou kouli.

„No vidíš, že umíš čarovat,“ usměji se na něho a za bezpečným štítem na něho zamrkám. Mám, co dělat, abych se nad jeho nechápavě-vyděšeným pohledem nesložil smíchy. Takhle je vážně k pomilování, přiznám si s těžkým povzdechem.

„Dejme tomu, že jsi s tím měl pravdu – co s tím mám jako dělat?“ zeptá se mě vyděšeně.

„Naučit se to ovládat,“ poradím mu, když ovládnu smích.

„Naučíš mě to?“ zeptá se, slabě. Zruším štít a dojdu k němu, obejmu ho a přitisknu k sobě.

„To víš, že ano, dobře víš, že poslouchám jen tebe,“ zašeptám mu do ucha.

„Chci dnes zůstat s tebou,“ zašeptá.

„To víš, že zůstaneš, půjdeme domů, ano? Zítra máme dost času, abychom začali, dnes už je tma,“ zašeptám mu do ucha a v momentě, kdy ucítím přikývnutí, ho odvedu do svého pokoje. Jde se osprchovat a pak si lehne. O okamžik později si lehnu k němu, otočí se ke mně a začne mě líbat. Nebráním se, asi bych měl, ale chci to stejně jako on. Vím, že spolu nebudeme navždy, ale tyhle okamžiky je můj a já hodlám využít každé chvilky, kterou mi dopřeje.

Miluji ho tak silně, že mě to až bolí.

O měsíc později

„Ardone, snaž se víc, takhle budeš pro smích,“ zařvu naštvaně, když asi po sté zkusí řetězové kouzlo, je dokonalé, ale nedává do toho všechno a oka řetězu se vždycky po dvaceti minutách rozsypou.

„Já vím, ale jak to mám asi udělat?“ zaječí na mě vztekle.

„Tak jak přemýšlíš, idiote!“ zaječím. Už mi vážně docházejí sily.

„Hele jak mě můžeš nazývat idiotem? Jsem tvůj král ne?“ zaječím na Sivera, jeho bratr za ním s doslova křižuje.

„Možná jsi můj král, ale to neznamená, že si před tebou sednu na zadek!“ odsekne neuctivě. Podívám se na něho a s povzdechem začnu od začátku, kdyby nebyl můj učitel, tak ho na místě odstřelím, nevím, jestli se snaží o to, abych ho nenáviděl, ale řekl bych, že je to zbytečné. Jde vůbec někoho milovat tak strašně moc? Zatímco ve dne mě vyčerpává tímhle nesmyslný tréninkem, v noci mě vyčerpává jinak a rozhodně příjemněji.

Takumi mě zase učí politice, té už mám po krk. Dokonce tak, že mě doslova musí přemlouvat, abych vydržel díl něž pět minut. Vím, že se to musím naučit, ale je to otrava, daleko víc mě baví čarování, i když mě Siver honí, jak jen může. Snažím se zlepšit, jak jen můžu, abych mu udělal radost, jen na oko, chci tyhle chvíle co nejvíc protáhnout, bude mi chybět a to hodně, protože podle zákona čarodějů, se kterým mě stačil seznámit Takumi, nesmím se, se Siverem stýkat, pokud ovšem nepřijdu na to, jak ho k sobě připoutat navěky, takže se vlastně nesnažím a každé kouzlo, které se naučím, sabotuji, jak můžu a vím, že on to ví.

„A mám toho dost Ardone, jestli mi skutečně neukážeš, co umíš tak ti sem hodím jiného učitele,“ dojde Siverovi trpělivost. Smutně si povzdechnu, netušil jsem, že k tomu dojde tak brzy.

Takže to zkusíme znovu,“ ozve se po chvilce, přikývnu a vyčaruji prvotřídní řetěz, jaký lze kouzli vůbec zhotovit. Vztekle mu zacuká obočí.

„Já tě snad přerazím, to mi chceš říct, že ten řetěz umíš? Jak dlouho?“ zařve.

„Od chvíle co jsi mě ho naučil,“ přiznám beze studu. Jeho reakce mě neudiví, začne mi nadávat, Takumi se ho zděšeně pokusí zastavit, ale je pozdě.

„Já jsem vám říkal, že není ke králi uctiví,“ ozve se Isám se zadostiučiněním, s tím skřetem jsem se seznámil před čtrnácti dny a ruku na srdce, přemýšlel jsem jak ho zabít. Všude nás špehoval, aby na něčem Sivera nachtal.

„Ne, to není a proto ho potrestám,“ zajiskří mi oči. Starší rada, která přišla s Isámem kývne a čekají na verdikt, nemají právo zasahovat do mého rozhodnutí, ten skřet se doslova tetelí blahem.

„Sivere, ukládám ti doživotí po mém boku jako můj partner,“ zajiskří mi oči a obejmu ho kolem krku.

„Tak tenhle trest beru všemi deseti a ne, že se z něj pokusíš vyvléct,“ zasměje se a obejme mě. zhluboka se nadechne, ale nenechám ho nic říct, protože ho políbím a on mi polibek začne opětovat. Na všechno ostatní je času dost ne?