Tajný svět Akyry

Dle rozkazu!

Chvilku počkám, než jsem si jistý a vyklouznu nepozorovaně zadním vchodem. Nevím, jestli ten trénink k něčemu bude, ale za pokus to stojí, mám se s ním setkat na cvičišti za městem. Dorazit tam v čas je jediná šance jak mu ukázat, že na to skutečně mám.

Už se nechci nechat mlátit ani od otce, ani od ostatních. Prostě chci být natolik silný, abych věděl, že když na mě někdo zaútočí, že se ubráním a nebudu potřebovat žádnou další pomoc. Jediné, co teď ovládám je utíkání a krčení se před agresory.

Včera jsem odmítl dělat poskoka, když jsem nepovolil ani, když mě zvedl do vzduchu a začal se mnou třást, prostě mě postavil na zem a šel si tam sám. Byl to docela šok.

„No to byl dobrý začátek,“ ozve se za mnou Siver.

Vztekle se na něho obrátím a zařvu, jestli se mě nemůže zastat. Jeho odpověď mě dorazila, prý:

„Proč bych se měl zastávat zbabělce, který nedokáže říct ne?“ svým způsobem měl pravdu, to jsem chtě nechtě musel přiznat i já, ale proč to řekl tak hnusně?

Bez dechu zastavím na hřišti za městem a rozhlídnu se. Nikde nikdo, že bych dorazil pozdě? Rychle se podívám na hodinky a zjistím, že čas je správně. Tak co se tu k čertu děje? Po těle mi vyskočí mrzení a já zkoncentruji sílu. Už párkrát na mě zaútočily nějaké bestie a pokaždé se mi je nějakým zázrakem podařilo porazit. Teď je to, ale jiné, někdo na mě civí. Jsou dva.

„Kdo tu je? To jste takoví zbabělci, že se neumíte ukázat?“ zaječím a zběsile se rozhlížím.

„Tohle vypadá hodně nadějně,“ zašeptám k bratrovi, který sedí vedle mě a pozoruje ho.

„To ano, zajímalo by mě, jestli ví, že používá obranou magii,“ zazubí se Siver a vstanu, je čas ho začít trénovat.

„Vypadá to, že jsi dorazil v čas, tak začneme ne?“ usměje se na mě Siver a přejde ke mně. Ještě chvíli se ohlížím kolem a pak se uvolním.

„Rozhodně, proto jsem tady,“ kývnu odhodlaně.

„Dobře začneme s posilováním,“ kývne klidně.

„A proč? Přišel jsem, abych se učil boj ne, abych cvičil,“ rozkřiknu se. Zkoumavě se na mě podívá a na chvíli zmizí. Vrátí se, se silnou deskou, kterou dá mezi dvě větve.

„Jestli tohle prkno přerazíš, začneme s tréninkem okamžitě, jestli ne, bude to, jak jsem řekl,“ oznámí mi. S klidem. Odfrknu si. Co to je? A vší silou praštím do dřeva, vzápětí začnu skákat a držím si naraženou ruku. Bolí to tak strašně moc.

Mám co dělat abych se při pohledu na něj nerozesmál, ale neodradí mě to od toho, abych si nedrbnul.

„Vejce chce být moudřejší než slepice, že kuře,“ zazubím se na něho.

Vztekle se na mě podívá a začne do desky bušit jako o závod. Nechám ho, je to dobrý trénink na ruce, když ruku na srdce, kdybych tu desku nezpevnil kouzlem tak je po té první ráně na cimpr camr, ale proč mu to říkat, když se tak nádherně snaží?

Pohodlně se opřu o kmen a sleduji ho, nakonec mi ho začne být líto a upravím mu zaťatou pěst tak aby si nezlomil palec. Musím uznat, že vytrvalost má.

Když to konečně vzdá, slunce se kloní k západu, sedne si na zem a mne si ruku, kterou cvičil. Divil bych se, kdyby s tou rukou dokázal zvednout lžičku nebo třeba jen papír.

„Tak co? Bude po tvém nebo po mém?“ dřepnu si, když toho má očividně dost.

„Po tvém,“ zavrčí Arden.

„Výborně tak zítra začneme s protahovacími cviky a cviky na zpevnění svalů. Jo a nauč se používat i levou ruku nebo se ani nenajíš,“ zakřením se na něj.

„Ty bastarde, tys věděl, jak to dopadne,“ zavrčí na mě.

„Jasně, že věděl. Lekce číslo jedna: každý kdo má trochu rozumu, pochopí, kdy přestat a jednat jak mu někdo doporučí. Co s hlupákem, který jde tvrdohlavě proti skále a doufá, že mu uhne? Nic. Tak ať si nabije, když chce,“ pokrčím lhostejně rameny a pobaveně se dívám, jak nabírá nachovou barvu, když mu to dojde.

„Dneska už končíme, zítra přijď ve stejnou dobu,“ doporučím mu a jdu klidně domů. Vím, že se mu nic nestane.

„Trochu tvrdé nemyslíš?“ ozve se za mnou Takumi.

„Život se s nikým nemazlí a sním teprve ne,“ povzdechnu si a zastavím se, abych ho sledoval až domů. Drží si pravou ruku, musí ho pořádně bolet.

Dojdu domů a najím se. Potom do lékárničky složím nejnutnější věci na odstranění bolesti ve svalech a kloubech a pod rouškou noci se vydám k němu domů. Nikým neviděn vklouznu do jeho pokoje a podívám se mu na ruku. Jen ji trochu zmáčknu Ardon bolestí zasténá.

„Vím, že to bolí, něco ti na to dám, ano?“ zašeptám a ruku zabalím do bylinného odvaru. Nechci rovnou používat mastičky, mohlo by mu to spíš ublížit jak pomoct. Když tohle opakuji asi pětkrát po půl hodinách, sundám mu obklad a natřu mastí stejného složení. Ruku podržím, než mu mastička vsákne do kůže a pak ji pustím, téměř okamžitě se stočí na bok s rukou pod hlavou.

„Ani nevíš, jak moc jsi teď roztomilý,“ zavrním tiše a za léčení mu ukradnu polibek. Pak zmizím stejně tiše, jako jsem přišel.

Ráno se vzbudím hodně pozdě, vůbec se mi nechtělo probudit z příjemného snu. Zdálo se mi, že mi někdo ošetřil ruku, a ukradl polibek. Pak jsem s tím krásným neznámým strávil celou noc milováním. Hrozně rad bych ten sen vrátil zpátky. Chtě nechtě otevřu oči do reality a posadím se na posteli. O moment později si uvědomím, že mě ta ruka nebolí. Zmateně se na ni podívám, že by to nebyl sen?

 Mrknu na budík a vyletím jak střelený broky. Kdo mohl tušit, že je tak strašně pozdě? Za půl hodiny musím být na srazu a ještě jsem neobědval. To je snad zlý sen.

V další půl hodině trhnu rekord v oblékání, jídlu, úklidu a maratonu na hřiště, ale dorazím tam jen s minimálním zpožděním.

„Nejdeš nějak pozdě?“ozve se za mnou Siver. Nevím, jestli pobaveně nebo podrážděně.

„Zaspal jsem, to je trestné?“ zavrčím vztekle.

„Podle toho z jakého úhlu to bereš. Dochvilnost je výsadou králů, takže jako trest si místo pěti koleček dáš patnáct a kolem města. Abys to neměl tak jednoduché tak za každé kolečko, které neuděláš v rozmezí půl hodiny, bude dvacet kliků,“ usměje se na mě dravčím úsměvem.

„To je vtip?“ zeptám se chabě.

„Ne, o vážných věcech vážně nežertuji. Čas ti běží,“ usměje se na mě.

Radši se s ním nehádám a rozběhnu se. Zvládnu to jen s dvěma sty kliky, to celkem jde, nebylo jich tři sta, jak hádal Siver.

 Pak mě ukáže cviky, které budu provádět každý den, když vstanu a pár chvatů, jak se ubránit, když si na mě někdo dovolí s nožem nebo tak.

To mi přijde vhod hned v pondělí, když se na mě navalí parta násilníků a chtějí po mě kapesné. S těmi mi pomůže Siver a to při tom ještě stihne zívat.

„Jak ses vyspal?“ zeptá se mě a doprovodí mě do školy.

„Jo šlo to,“ odvětím a přezuji se.

„To ti závidím, já jsem utahaný jako kotě,“ pronese a složí se vedle mě do lavice.

„To jsi ponocoval, nebo co?“ zeptám se ho udiveně.

„Tak nějak,“ položí hlavu na ruce a v okamžiku spí. Zavrtím nad tím hlavou, po zazvonění dávám pozor. Nový učitel jen nad tím pozvedne obočí a nevšímá si ho, jen mě řekne, ať mu dám opsat poznámky. Kupodivu u nikoho dalšího to netoleruje a dva dokonce vykáže do ředitelny s dost hrubou poznámkou.

Když se ti postižení začnou bránit a ukazovat na Sivera, usadí je poznámkou, že on na rozdíl od nich držel celou noc protipožární hlídku, zatímco oni spali. Zamračím se, tohle se mi nezdá, nebyly ani blesky ani nic podobného, z čeho by mohlo hořet a žhář se tu objevil prý před třiceti lety. Neřeším to, když mi nechce povědět, co skrývá tak ať si to nechá pro sebe.

V momentě, kdy zazvoní a ve stejné vteřině, kdy dopíšu, mi sešit zmizí přímo před očima. Překvapeně se podívám po Severovi, který s rozespalýma očima dopisuje jako o život. Vypadá jako medvídek.

Při svačině zmizím na střechu jako obvykle.

„Máš tu pěknou skrýš,“ ozve se za mnou někdo a ke mně si přisedne Siver.

„Skrýš je od toho, aby do ní nikdo nelozil,“ oznámím mu vztekle.

„Nikdo kromě nás tu není,“ oznámí mi suše a přitiskne se ke mně. Něco zavrčím a posunu se až na zeď, s klidem anglického lorda se přitiskne ke mně a v klidu se dá do jídla.

„Můžeš mě pustit?“ zeptám se ho zlostně.

„Ne mě se to tak líbí,“ odpoví mi klidně. Ještě chvilku se vrtím, a když vidím, že se nepohne, vezmu si svačinu a začnu jíst. Strávíme tak celou přestávku.

„Pusť mě, přestávka skončila,“ zavrčím a pokusím se ho odstrčit.

„Jo vím,“ podívá se na mě. „ Ještě moment,“ ozve se. Chytne mi tvář a než se stačím vzpamatovat, olízne mi něco z tváře.

„Měl jsi tam rýži,“ vysvětlí mi a konečně mě pustí.

Vyskočím a rozběhnu se do třídy. Za sebou slyším jeho rychlé kroky, zděšeně se obrátím jen proto, abych vletěl přímo do jeho hrudi.

„Hups, no tak dávej pozor,“ obejmou mě jeho pevné paže.

„P-pusť mě,“ zakoktám se.

„Kdybych tě teď pustil, spadneš,“ namítne s klidem.

„Říkám pusť mě!“ křiknu.

Tentokrát mě poslechne a já, nevím ani jak, přistanu na zemi. Nenávistně se na něho podívám, to musí mít ve všem pravdu? Vyhrabu se na nohy a zamířím do třídy, vím, že už tak budu mít průšvih, ale stejně tam musím, tak proč to oddalovat? Otevřu dveře a hned mě přivítá řev učitele.

„Pane Keisogi pro vás zvonění neplatí?“ zaječí na mě.

„Promiňte, pane učiteli, bylo mi špatně a pan Keisogi se o mě postaral,“ ozve se za mnou Siver.

„Dobře a jak vám je? Nevypadáte zrovna nejlíp“ zeptá se ho starostlivě učitel.

„Je mi nevolno,“ přizná Siver. Ironicky se na něho podívám, před vteřinou to byla chodící reklama na zdraví.

„Tak běžte domů. Pan Keisogi vás doprovodí. Oba máte školu omluvenou,“ mávne učitel rukou. Dojdu nám pro tašky a spolu s ním vypadnu ven. Ne, že bych ho chtěl doprovodit, ale tohle se vždycky hodí.

„Simulante,“ otočím se na něho jen, co jsme mimo dohled školy.

„Ale no tak, to je ošklivé nařčení,“ zazubí se na mě, samozřejmě, že mu nic není! Popadne svoji tašku, ale vzhledem k tomu, že je držím obě v jedné ruce tak chytne i mou a to i s rukou.

„Hej, to je moje ruka,“ ozvu se rozhořčeně.

„Tak si ji vezmi,“ usměje se Siver  a vtáhne mě do nějakého domu. Po rychlém rozhlédnutí zjistím, že jsem v jeho pokoji a absolutně netuším, jak jsem se tam dostal.

„Co? Jak?“ rozhlížím se zmateně.

„Chtěl jsi domů ne?“ usměje se na mě.

„Co bys dělal, kdybych ti řekl, aby ses se mnou vyspal?“ zavrčím a náhle mám pocit, že jsem to neměl vyslovovat.

Okamžitě ucítím jeho ústa na svých a ruce pod trikem. Než se stačím vzpamatovat, ležíme oba nazí na posteli a Siver mě laská po těle. Jeho horké rty mi putují po těle, cítím, jak se zastaví ne mé bradavce a olízne ji.

Slastně zasténám a prohnu se k němu. Hned po tom cítím, jak se rty přemisťuje na bříško a o okamžik později se ocitnu v jeho ústech.

Vykřiknu, tohle je tak nádherné.

Z ničeho nic v sobě ucítím jeho prsty v sobě. Vykřiknu a stáhnu se.

„No tak ššš to bude v pořádku, jen se uvolni,“ začne mě líbat a hladit. Nevím proč, ale pomůže to v momentě, kdy se mi to začne líbit, prsty vyndá. Zamračím se na něho.

„Neboj, ještě jsem neskončil,“ políbí mě, doširoka mi rozevře nohy, nadzvedne mě a pronikne do mě na jeden pohyb.

Bolí to srašně.

„Jdi ze mě, bolí to,“ zalapám po dechu.

Neposlechne místo toho se ke mně skloní a začne mě líbat a hladit. Po nějaké době bolest pomine, když vidí, že jsem se uklidnil a uvolnil, trochu se ve mně pohne, ale tentokrát necítím bolest jen nevýslovnou slast.

Začnu sténat a pohybovat se proti němu, v odpověď zrychlí a vezme můj penis do ruky, aby mi taky ulevil. Vyvrcholíme zároveň a Siver ze mě vyklouzne.

„Teď by sis měl odpočinout,“ políbí mě a přitiskne k sobě. Po tom, co mě přikryje, netrvá dlouho, abych usnul.

Podívám se na jeho spící tvář a pohladím ho. To co jsem udělal je neomluvitelné, protože výslovně neřekl, abych se s ním miloval, ale to nevadí, přijmu jakýkoliv trest, který mi uloží. Když jsem si jistý, že spí opatrně vstanu a jdu se obléci. Umyji ho, abych zamaskoval viditelné stopy, a obléknu ho do prádla. Nikdo to nemusí vědět.

Tuším, že si jednou někoho najde a zapomene na mě, ale je možné, abych zapomněl i já na něj?