Tajný svět Akyry

Za to můžeš ty!

„Netušil jsem, že jsi takový vypatlaný pako!“ zaječím na blonďáky, který vyplňuje poslední dobou jak moje sny, tak postel.

„Kdo je u tebe, vypatlaný pako? Kdybys se mnou nešel tak nejsme ztraceni!“ zaječí na mě Aison. Tak tohle už je vrchol, který neunesu ani já! Rozpřáhnu se a usadím ho takovou fackou, že sletí na zem. Jen na mě překvapeně zírá.

„Jsou tři druhy debilismu, slabí, který to hraje, střední, u kterého se směji, velký, kterému se vyhýbám, ale ty jsi pokořil hranice debilismu, které ani neexistují!“ zaječím na něho.

„Nenadávej mi do debilů! To ty jsi se mnou šel!“ křikne na mě Aison

„Tak takhle je to? Ty ignorantský debile, jestli sis nevšimnul, tak jsem vůbec neměl šanci protestovat, prostě jsi mě sem zatáhnul a basta, ale pan Vymaštěný ucho má svou hrdost na to, aby uznal pravdu, že za to může on. Nemůže za to náhodou tahle skála, že tu stojí? Ježíši Kriste, kam jsem dal oči, že jsem se kdysi do tebe zakoukal, chudák Yuki mít takového pána tak se taky otrávím,“ zaječím zoufale a jdu cestou vpravo, nevím proč, ale instinkt mi říká, že je to ta pravá a ten mě nikdy nezklamal. Za chvíli za sebou uslyším rychlé kroky a vedle mě se ukáže Aison.

Stojím a poslouchám jeho lamentování, na svoji kritiku musím uznat, že má pravdu, skloním hlavu a doběhnu ho. Nechci se ztratit ještě Yukimu, i když to zní na hlavu, jsem rád, že je tu se mnou a že se budeme moct poznat. V duchu si nadávám, co jsem to za debila, že jsem nechtěl přiznat svoji vinu, když na to přijdu, skoro se propadnu hanbou.

Chovám se tak proto, že ho miluji. Ano miluji ho, slyšíte správně, a jak jsem pochopil, pohnojil jsem to tak, že budu rád, když to urovnám do své smrti a nejspíš bych měl začít hned.

„Omlouvám se,“ zamumlám sotva slyšitelně, Yuki se přede mnou zarazí a otočí se ke mně.

„Prosím?“ zeptá se a natáhne ke mně ucho, skoro bych se ani nedivil, kdyby se proměnilo v kočičí, kočky slyší podobně.

„Omlouvám se, že jsem svoji chybu házel na tebe. Možná nejsem ideál každého kluka, ale tolik rozumu mám, abych uznal svou chybu, když ji udělám. Neměl jsem tvou vinu na tebe shazovat,“ dokončím spokojeně a těším se, jak vyletí. Ani nemusím čekat dlouho.

„Cože?! Jak moji chybu, to ty můžeš za to, že tu trčíme!“ vyletí jako čertík z krabičky. Je tak roztomilý, když se zlobí  ^.^, že prostě nemůžu odolat.

„Ne ty, kdybys neby,l takový roztomilí nechtěl bych se ztratit!“ ujistím ho o svém zdravém rozumu. Vezmu mu tím vítr z plachet a nejspíš i slova, protože na mě hledí jak na šíleného obra, který se hraje s trpaslíkem.

Zůstane na mě hledět s otevřenou pusou, jemně mu ji zavřu.

„Být tebou držel bych ji zavřenou nebo ti tam vletí včela,“ usměji se rozkošnicky a v zápětí mu dám pusu. Že ale byla sladká, určitě si vzal něco ze svých zásob, chutnal po čokoládě. S úsměvem se vydám tím směrem, co šel Yuki něco mi říká, že se na něj v tomto můžu spolehnout a já vždycky poslechnu, za úspěch beru už to, že mě dohoní a jde vedle mě, místo kus přede mnou. Doslova zírám, jak se vyzná v bludišti, kde bych se ztratil v první sekundě, neomylně zahne doprava či do leva, občas dokonce narazím na značku, kterou jsem udělal, když jsme šli do města duchů.

Smůla je, že si nepamatuji, kde jsem udělal předešlou.

 Na rozcestí mezi pěti cestami se zastaví.

„Stalo se něco?“ zeptám se ho a dřepnu si, abych šetřil energii.

„Asi jít můžeme dvěma cestami jedna je lehká a krátká, druhá je delší a hodně strmá, ale netuším která je která,“ pokrčí rameny.

„Jak to víš?“ zeptám se ho zvědavě. Viditelně se zarazí a začne uvažovat. Nakonec pokrčí rameny.

„Nevím, prostě to vím,“ odpoví lhostejně, až se zasměji, neví, a přesto ví.

„Jsi jako kočka, ta má podobný instinkt,“ pousměji se. Trhne sebou.

„Co máš vůbec proti kočkám?“ zeptám se ho zvědavě.

„Jsou příliš samostatné a dokážou se bránit, když se jim něco nelíbí, neposlouchají na slovo,“ odpoví mi, až nad tou diskriminací zaprská jak kocour. Přimhouřím oči, až moc se v některých aspektech podobá kočce.

„A psi samostatní nejsou?“ zeptá se jedovatě.

„Ne o ně se musíš starat, za to se ti odmění oddaností a poslušností,“ odpovím s klidem, fakt to tak cítím, ne že bych kočky až tak nesnášel, obdivuji je, pro jejich samostatnost, ale psi jsou zkrátka psi.

„Psohlavče!“ obviní mě.

„Možné to je, ale přesto, kdybych se dokázal měnit ve zvíře, chtěl bych být vlk ne pes,“ usměji se a stoupnu.

„Tak kudy vůdce?“ zamrkám na Yukiho.

Yu si odfrkne a namátkou se vydá jednou cestou, bez řečí ho následuji. Nemám co mluvit, když skoro nepoznám ani levou a prvou stranu, hlavně tady.

„Víš, co je škoda?“ zeptám se po pár minutách, abych ho požďuchl, „ že tu nemáme psa, ten by cestu vyčmuchal cestu raz dva.“

Yuki se na mě jen otočí.

„To je fakt, pokud by se nespletl,“ usměje se přes rameno a zatočí na úzkou cestu. Ani nevíme, jak a začne se stmívat. Rozhlédnu se a uvidím kousek dál jeskyni.

„Yu, tam je jeskyně, co kdybychom počkali do rána, než se vydáme dál?“ zeptám se ho.

„Jsem pro, rozhodně se to protáhlo, asi jsem šel tou delší,“ ozve se unaveně a kousek od ústí shodí batoh. Vezmu naše láhve a jdu po zvuku potůčku, který slyším nedaleko. Naberu vodu a kupodivu se mi podaří ulovit i ryby na večeři, aspoň hned nemusíme likvidovat Yukiho zásoby, hned ryby vyvrhnu a odnesu do jeskyně i se suchým dřívím.

Yu počítá naše zásoby a mračí se jako čert.

„Nad čím dumáš?“ zeptám se ho a složím dříví.

„Máme tři dny, abychom našli naši vesnici, jinak se budeme živit na housenkách,“ naskládá zásoby čokolád zpátky, dvě nechá nejspíš nám na večeři.

„Schovej je, ulovil jsem na večeři ryby,“ ukážu mu úlovek.

„Dobře a umíš zapálit oheň pomocí dřívek?“ zeptá se mě lakonicky.

„Ne, ale zápalkami jo,“ vylovím krabičku zápalek, občas mám štěstí, že ve všem nosím haraburdí, jak se kdysi vyjádřila máma. Yuki se usměje a odběhne pro další dříví, za chvíli si nad ohníčkem opékáme ryby. Kupodivu mezi zbytečnostmi vyhrabu i sůl, takže za chvíli si pochutnáváme nad perfektními rybami.

„Musím uznat, že občas jsi i k užitku,“ usoudí Yuki po večeři. Málem vyprsknu smíchy. On se fakt nezdá a to ani málo.

Než stačím odpovědět, venku se rozprší a začne bouře. Yuki se napřímí a jde přímo k ústí jeskyně, kde si sedne a začne se dívat ven. Něco mě ponukne, abych šel za ním a vzal i naše věci. Yuki se po mě podívá a pak vyběhneme do deště. Nevím, co nás k tomu přimělo, prostě utíkáme od těch jeskyní co nejdál. Brzy narazíme na stezku, po které se dáme a vyjdeme ze skal, které proklel snad sám ďábel.

Víme, že promokneme na kost, ale nic by nás nepřimělo se vrátit, když se vzdálíme za pomyslnou čáru skal, otočíme se k jeskyním. Něco se tam pohybuje.

V záři blesku tam spatříme vysušené kostry, které se pohybují mezi jednotlivými jeskyněmi.

„Myslíš, že to jsou obyvatelé města?“ zeptá se Yuki se sevřeným hrdlem.

„Nevím, ale je to dost možné, jen doufám, že se sem už nikdo neodváží, nemuselo by to skončit dobře,“ zauvažuji nahlas.

„Měli bychom o tom někomu říct,“ usoudí Yuki.

„Nikdo by nám neuvěřil. Skončili bychom v blázinci,“ usoudím po chvilce přemýšlení. V dalším záblesku vše zmizí, jako by to byla pouho pouhá iluze blesků. Podíváme se na sebe a na oblohu, která je náhle vymetená a je vidět záře miliónu hvězd. To že se to skutečně stalo a že jsme se nezbláznili, dosvědčuje pouze mokré oblečení.

„Tak jdeme ne? Doufám, že už nebudou žádné skály, jinak odmítám pokračovat,“ ozvu se a jako první vykročím po stezce vedoucí k lesu. Yu mě hned doběhne a jde vedle mě, o půlnoci dojdeme k nějakému seníku, kde se ubytujeme na noc.

Jen co nás první paprsky zašimrají na nose, vyskočíme a sníme jednu čokoládu, pak vyrazíme po stezce dál, až dorazíme k menší vesnici. Ani bych se nedivil, kdybychom se ocitli v jiném světě, což se pro mě ukáže jako zklamání, když se to neuskuteční.

Ve vesnici je dokonce i obchod a tak si blahořečím, že jsem si vzal peníze, koupím pití, nějaké sendviče a, když nám ukážou správný směr, vyrazíme k táboru.

K našemu štěstí je daleko asi jen tři kilometry, které nadšeně urazíme za necelou hodinu a půl.

„Asi bude průšvih,“ okomentuji shromaždiště u chatového táboru.

„Hlavně, že jsme přišli,“ usoudí Yuki a vykročí k davu.

S hrozbou neodvratné katastrofy vykročím ke shromaždišti, už z dálky slyším strejdu, jak se rozčiluje.

„Doufám, že neplánujete další výlet,“ prohodím ledabyle. Za sebou uslyším Aisona.

„Ne Yuki, jdeme vás hledat,“ odpoví mi nesmyslně strejda a znovu se obrátí k vedoucímu záchranářů, kterému začnou cukat koutka. Strejda v půlce dalšího slova strne a obrátí se ke mně.

„Yuki, to jsi ty?“ vyvalí na mě oči.

„Ne, to je můj duch,“ ujistím ho pobaveně. Záchranář vyprskne smíchy. Chvíli čekám, než mě strejda prohmatá a udusí. Pak se rozloučí se záchranáři a za ucho mě dovleče do tábora. Aison jde vysmátě za námi, fakt bych ho knokautoval palicí po hlavě.

„Tak a teď vy obludy, kdo za to ztracení může?“ zaječí na nás strejda.

„Jednoznačně on!“ odpovíme s Aisonem současně a ukážeme na sebe prsty.