Tajný svět Akyry

Výlet ztracených

„Yuki, Yuki vstávej nebo zaspíš,“ zatřese se mnou někdo. Jen se zavrtím a schovám se pod deku, chci umřít.

„Sakra vstávej nebo tě hodím do ledové vody,“ ozve se podrážděný hlas a já konečně vím kam ho zařadit.

„Nikko nech mě zemřít,“ zasténám a pootevřu oko.

„Bohužel, to nemůžu, v hale tě čeká Aison, jedete na ten výlet, tak si pospěš, všechno už máš zabalené,“ vyhání mě brácha. Neochotně si sednu.

„Co Yuki?“ zeptám se na štěně.

„Zrovna se loučí s páníčkem je v pořádku,“ usměje se.

„Aspoň, že tak,“ oddechnu si a obléknu se. Seběhnu dolů. Ani se neohlednu ke kuchyni, kde mě mama volá na snídani a proletím i se svými kufry kolem Aison, než se někdo stačí vzpamatovat, mám batoh na zádech a kufr vleču v ruce. Je těžký a tak se, co chvíli musím zastavit, abych si odpočinul, na místo srazu dorazím první. Kufr přivleču k zítce a ztěžka se na něj posadím.

Za chvíli se všichni začnou scházet a o půl osmé tu jsou všichni, kromě Aison, který přiletí těsně před tím, než učitel začne rozčileně nadávat.

„Promiňte, hledal jsem Yukiho,“ probodne mě vzteklým pohledem a zamíří ke mně. Zděšeně kniknu, kufr blesku rychle schovám do zavazadlového prostoru a vmáčknu se do autobusu. Chci si sednout do chumlu kamarádů, když mě někdo chytne za loket a hodí mě na prázdné dvousedadlo, než se odtamtud stačím vyhrabat, sedí Aison vedle mě. Nemám odvahu přes něj přelézt a tak se skrčím co nejvíc k oknu a snažím se stát neviditelným.

Trvá jen chvíli, než se za obrovského halasu dovnitř nahrne zbytek třídy a rozsadí tak, jak mu to vyhovuje.

„Lidičky, rychle se ztižte a já zkontroluji docházku, kdo od téhle chvíle promluví, bude přivázán k výfuku a poběží za autobusem,“ rozkřikne se strejda. Už teď je vidět, že by výlet nejradši odložil na neurčito.

Začne číst jména a každý se ohlásí, kromě mě.

„Sedí vedle mě,“ ozve se místo mě Aison a strejda si mě odškrtne. Takhle to pokračuje dál, dokud nejsou odškrtnuti všichni.

„To bychom měli, další věc, na místě jsou dvoulůžkové chatky, takže jak sedíte tady, budete rozmístěni do chat podle toho, jak sedíte! Rozuměli všichni?“ rozhlédne se po autobusu.

Jímá mě hrůza, to mám být na pokoji s ním?!!

„Pane učiteli, nás je tu ale pět,“ zaslechnu někoho ze zadní části autobusu.

„No bóže, tak se o ty dvě postele poperete a zbytek spí na střeše,“ rozhodí strejda rukama a celý autobus včetně řidiče se rozesměje. Když strejda zjistí, že už nikdo nemá žádné připomínky, sedne si vedle řidiče, který nastartuje a rozjede se

Koutkem oka zpozoruji Aisona, který se pohodlně uvelebí a zavře oči, netrvá dlouho a tiché oddychování mě ujistí, že usnul. Začne mi kručet v žaludku, ani se nedivým, když mi dojde, že jsem vlastně včera nic nejedl a vlastně ani předevčírem. Nevystrčil jsem nos z půdy, abych se nesrazil s Aisonem, pořád mám před očima, jak tam Yuki ležel. Vím, že je Yu v pořádku, už jsem slyšel Aisona, jak se na něho zlobí, když rozmotal toaletní papír po celém domě, rozkousal mu botu a podobně.

Je mi to tak líto, že si Yu kvůli mně ublížil. Obejmu rukama kolena a zabořím tvář do lokte, nechci nic vidět, jen tiše umřít. Ignoruji dokonce i hlad, který se pomalu prokousává mým žaludkem.

„To se neumíš najíst? Kdo to tu má poslouchat,“ oboří se na mě Aison podrážděně, zareaguji tak, že se skrčím ještě víc.

Zaraženě se dívám na choulící se kuličku na sedadle a přemýšlím, co se mu stalo. Nechtěl jsem po něm tak vyjet, ale jsem šíleně unavený. Celý dva dny vlastně čtyři jsem ho hledal všude možně, abych se mu omluvil za tu facku.

Yukiho máma mi vysvětlila, co se ve skutečnosti stalo, a já si uvědomil, že jsem mu nedal ani šanci, aby se obhájil. Za celý víkend, jsem ho viděl až dneska, kdy kolem mě proletěl jako střela. Ani jsem na něho nestačil křiknout a pak jsem ho hledal po všech čertech s příšerně těžkým kufrem, což mě nasralo znovu. A ke všemu jsem ho našel až na srazu, choval se jako vyděšený kocour.

Znovu mu zakručí v žaludku a já bezmocně zaskřípu zuby, vstanu a sundám batoh s jídlem, Yukiho máma nás nejspíš vybavila, kdyby nastal hladomor, a začnu se v něm přehrabovat.

„Aisone, neříkej mi, že máš po snídani ještě hlad,“ ozve se Arogo, za naším sedadlem, pobaveně. Setřu ho pohledem, stejně nechápu, jak může být tak čilý, když se celou noc nezastavili. Myslel jsem, že je zabiju.

Znovu zakručí Yukimu v žaludku a on se na mě zkoumavě podívá.

„Ty to nejsi,“ konstatuje suše.

„Zmlkni,“ zavrčím a hodím po něm vražedným pohledem.“Dej mu něco s rybou, nebo tuňákem,“ poradí mi.

„Já myslel, že tuňák je ryba,“ procedím skrz zuby a vytáhnu tuňákový sendvič. Podám ho Yukimu a když si ho nevezme, prostě mu sendvič strčím do ruky. Po chvíli ho rozbalí a začne ukusovat. Oddechnu si a vytáhnu další dva, kdyby měl ještě hlad. S nevěřícným pohledem sleduji, jak postupně zmizí všechny tři sendviče.

„Tak to jsem nikdy neviděl, že by tolik toho spořádal, že ty ho týráš hlady,“ drbne do mě Arogo. Věřte mi nebo ne, mám ho plný zuby a to tak, že si ho přitáhnu k sobě za límec.

„Ještě zkus prohodit slovíčko a tvůj milenec bude mít pěkné puzzle z tvých končetin,“ usměji se na něho přátelsky.

„Takže týráš, nebo má z tebe takový vítr, žr prostě nemůže jíst, měl bys něco udělat ze svím šíleným zjevem,“ odsekne Arogo a bez problému vypáčí košili z mých sevřených prstů. Držte mě, nebo ho fakt nacpu do konzervy od rajčat!

„Copak já mu něco dělám? V jednom kuse mě provokuje, neříkám, že se mi nelíbí, ale ty jeho lumpárny mě lezou krkem, s Yukim to, ale fakt přehnal,“ našpulím rty a úplně zapomenu na to, že jsem se mu chtěl omluvit, nic nebude!

„S Yukim to byla nešťastná náhoda, to víš líp než kdokoliv jiný,“ namítne Arogo. Pohodím hlavou, je mi jedno co říká, takhle to je a basta. Ani si nestačím všimnout, že celá třída na nás zírá jako na někoho z jiné planety. Zapřu hlavu do sedadla a zavřu oči, abych nemusel myslet na to, že jsem v autobuse, nedělá se mi v něm zrovna nejlíp.

Usnu a proberu se až se Yuki pře ze mě začne prodírat, zmateně se rozhlídnu, jen abych zjistil, že už jsme na místě, rychle vstanu, jen abych se musel vrátit pro tašky, pak konečně vylezu a nadechnu se čistého horského vzduchu.

Pak se vydám za učitelem, už z dálky slyším Yukiho, chce, aby bydlel v jiné chatce. Nevím, proč zesmutním, to jsem pro něj fakt tak odporný? Nakonec se seberu a s klíčem ho dotáhnu do chatky, kde je patrová postel, než se naději leží nahoře a vykukují mu jen oči.

Přestanu se o něj starat a začnu si vybalovat, pak nás odvolají do jídelny, kde nás seznámí s pravidly, znuděně se dívám do stropu, všude jsou stejná.

„… a nakonec, zítra se vydáme do jednoho starého města, jde o celodenní výlet. Nástup je hned po snídani, věci si vezměte rovnou na snídani,“ informuje nás učitel a s tím, že dnes už máme do večeře volno nás propustí. Vrátím se vyčerpaně do chatky, zatímco, do Yukiho se vlije energie, nevidím ho až do večeře, kdy se vyčerpaně sesune na židli naproti mně. Je vidět, že je ve svém živlu. Nechápu, jak může mít tolik energie. Pobaveně sleduji, jak do sebe narve jídlo a spokojeně zabručí.

Jen co si po jídle odpočine zase ho není. Do chatky se dovleče v jedenáct hodin, kdy je dávno po večerce, nachystá si věci, i když nechápu proč tam naháže skoro tunu čokoládových tyčinek a podobných nesmyslností a vyšplhá na postel, za chvíli uslyším jeho jemné chrupkaní, kupodivu mě to ukolébá do spánku a spíme za chvíli oba.

Probudí mě paprsek slunce a slastně se protáhnu přitom skoro zamňoukám a usměji se, čeká nás nádherný den. Rozpustile seskočím na zem, aniž bych se obtěžoval se žebříkem.

„Zatraceně, nemůžeš být potichu,“ ozve se za mnou rozčílený hlas blondýna.

„Jistě, klidně spi, jestli chceš zmeškat snídani,“ pokrčím rameny a obléknu se, pak vyběhnu z chatky a zaletím do jídelny, kde je skoro plno. Za chvíli se dostaví i nabručený Aison, asi není ranní ptáče.

Ptáče, mňam dal bych si.

Začnu snídat a ještě stihnu poletovat po jídelně a sem tam ukrást něco, co není u našeho stolu se sáčkem bulek, které vydrží dlouho čerstvé a s jídlem na celý den vyběhnu z jídelny. Pak s batohem plným jídla vyběhnu k bráně a vyšplhám se, až nahoru kde se posadím. Strom v dohledu není.

O půlhodinu později se všichni začínají zhrocovat u brány a strejda se marně snaží udržet pořádek. Nakonec pomůže výhružka, že je nechá vysušit na slunci. Začne projíždět seznam.

„Yuki… Yuki!“ zakřičí strejda, obrátím oči v sloup.

„Kde ta zatracená kočka pruhovaná je,“ začne nadávat. Prsknu, mám černý kožíšek ne pruhovaný.

„To je kocour ne kočka,“ zastane mě Aison. Aroko vyprskne smíchy i s mým kamarádem.

„Jen se mi líbí, to je všechno,“ brání se Aison, čímž vyvolá ještě větší smích. Aison se na ně dívá jak na šílence.

„Já jsem myslel, že kočky nesnášíš,“ vydoluje ze sebe Aroko.

„taky že ne, jen ty dvounohé kocoury,“ odsekne Aison. To se už složí i strejda.

‚No jasně, jen se bavte,‘ zaprskám v duchu a seskočím na zem.

„Tady jsi už jsem myslel, že jsi šel napřed,“ odškrtne si mě už klidně a pokračuje ve vyjmenovávání, konečně zjistí, že jsou všichni.

„Takže poslouchejte, tomuhle výletů se říká výlet ztracených, pokaždé se, na tomhle výletě, někdo ztratí. Rekord je celá třída, my usilujeme o přesný opak. Nesmí se ztratit nikdo, kdo se ztratí, dostane trest, až ho záchranáři najdou,“ ukáže na nás.

„Co ukazuješ na nás? My jsme v tom nevině, za ztracené může vedoucí ne vedení,“ ohradím se ostře. Třída se mnou se smíchem souhlasí.

„To si povíme potom, každopádně za vedoucím se držíte maximálně půl metru, jasné?“ ozve se strejda.

„Nám jo, ale, co se stane, když se ztratí vedoucí?“ zeptá se někdo se třídy. Nad strejdovým výrazem vybuchnu v smích.

„Co by se stalo? Založíme signální oheň, aby nás našli,“ vyřeší to strejda ledabyle.

„Dobře, a jaký si uloží trest? Bude poslouchat po zbytek tábora žáky?“ drbne si další, pobaveně. Jsme mrtvý smíchy.

„To ani omylem, zapomínáte, že my jsme tu dozor,“ zašermuje strejda rukama.

„Celkem dost neschopný půlka třídy už se dala na pochod,“ ukážu na skutečnost pobaveně. Strejda jen zaúpí a rozběhne se za nimi, po tom co je zpsuje a my je dojdeme, vyrazíme na výlet, který nás zavede do roztomilého městečka v horách, nadšení z nás odpadne, když zjistíme, že se jedná o město duchů, obyvatelé se ztratili v horách, jak se dovíme od průvodce, který se nám připojil po cestě.

Prohlédneme si město, najíme se a vyrazíme zpátky. Průvodce nám hned na rovinu řekne, že jestli ho ztratíme z dohledu, jsme ztraceni, což není žádná novinka, už při příchodu jsem si všimnul, že ty skály jsou hotové bludiště.

Poslušně za ním jdeme jako stádo ovcí, když mě Aison vezme trochu stranou.

„Můžeš mi říct, proč se ke mně chováš jako k nějakému hnusu? Už mě to fakt nebaví a co víc, dokonce jsi ublížil Yukimu,“ opře se do mě.

„Jemu bych nikdy naschvál neublížil to spíš tobě než Yu,“ odseknu naštvaně. Možná nadešel čas, abychom si to vyříkali, přitom si ani jeden nevšimne, že všichni už zmizeli za nějakým ohybem a jsme tam sami.

„A co jsi měl v úmyslu s tím inkoustem? Vím, že ho na nic nepotřebujete,“opře se do mě, dobře, to je pravda.

„Chtěl jsem ti ho nalít do vody, abych ti přidal práci,“ přiznám se skloněnou hlavou.

„Tak to je moc roztomilí, chováš se jak tříletý děcko, a už pojď nebo nám utečou úplně,“ odsekne Aison a rozběhne se za třídou.

„Jako bych já za to mohl,“ zabručím pro sebe, ale rozhodně se mi tu nechce zůstat sám tak běžím za ním, narazím na něho na rozcestí. Zoufale se dívá na tři cesty, které vedou jinudy.

„To bylo fakt chytrý, pane dospělý, víme kudy se vydat?“ drbnu si do něj. Jen bezmocně zavrtí hlavou a podívá se na mě omluvným pohledem.

Tak a je to v pytli, jsme ztraceni…