Tajný svět Akyry

Týdenní trest

V pondělí ráno se unaveně ploužím do školy. To, že se nemůžu proměnit, se na mě začalo projevovat v podobě nespavosti a takřka šílené únavy. Nenávistně se podívám na zraněnou ruku, ve které mě znovu začalo škubat následkem pracovního víkendu. Kdo mohl tušit, že pár kýblů s tou rukou tak zamává?

„Čau, co ruka?“ plácne mě po zádech kamarád.

„Je to horší,“ zamumlám a zvedám se ze země, kde jsem po tom drobném plácnutí skončil. Jde to se mnou z kopce.

„To je mi líto, slyšel jsem, že jsi dostal uklízecí trest. Dej mi vědět kdy bude, pomůžu,“ nabídne se spolužák, který tři týdny chyběl, byl na dovolené s rodiči. Na Haiti, ani neví, jak mu závidím.

„Jsi den pozadu, včera jsme skončily,“ oznámím mu a zívnu.

„Kdy se ti to stalo?“ kývne k ruce.

„Před dvěma a půl týdne, sjížděl jsem zábradlí a v cestě mi stál šikovný kluk a skříň odnesl to loket,“ smutně pokrčím rameny.

„To je hezké slyšet, že jsem šikovný,“ ozve se za mnou nenáviděný hlas a mezi mě a Ryua se vecpe Aison.

„Ty jestli jsi šikovný tak by to o sobě mohl tvrdit kde jaký pablb, úchyle,“ prsknu vztekle.

Ryuu se zlomí smíchy tak šikovně, že praští Aisona do břicha až se zlomí. Zatímco se zhroutí k zemi, Ryuu mi naznačí uši na hlavě. Zděšeně si tam sáhnu a skutečně mám uši, rychle je schovám a ocas taky. Vděčně po něm mrknu a Ryuu se skloní k Asonovi.

„Promiň, to jsem vážně nechtěl,“ omluví se tak, že vyzní pravý opak, pak mě popadne za ruku a zatáhne mě do školy zkratkou, že jsme tam dřív než on.

„Kdopak to sedí v mé lavičce?“ zamrká ve škole.

„Já, v té mojí sedí…“ radši se odmlčím, abych nebyl zbytečně sprostý.

„Aha, pan Pablb. Dobře, ale jen do konce měsíce,“ klade si podmínku. Kývnu a jsem rád, že mě tam vůbec nechal, ty co se vedle něj posadily posledně, bez milosti vyrazil. Pak ho začnu zahrnovat novinkami, co se dělo v jeho nepřítomnosti.

„Teda kocoure, ty jsi, číslo,“ láme se smíchy, když mu dopodrobna popisuji scény. Ryuu je jediný, kromě bráchy a dost možná rodičů kdo ví o mé druhé podobě.

„Vidím, že je to láska až za hrob, tak se mezi vás nebudu plést,“ utře si slzy smíchu.

„Co to k čertu kecáš?“ vyjedu na něho.

„Znáš to pořekadlo, co se škádlívá, to se rádo mívá?“ zazubí se na mě.

„Znám, je to blbost,“ odfrknu si.

„To se teprve uvidí,“ usměje se na mě. Než stačím odpovědět, do zad se mi zabodne žárlivý pohled, otřepu se a podívám se tím směrem. Moje oči se střetnou s jasně modrým pohledem. Rychle jím uhnu a začnu si povídat s Ryuem, začnu vyzvídat, jak bylo na dovolené. Vytasí se s tolika zážitky, že jen blednu závistí, nakonec přeslechneme i zvonění.

„Vy jste neslyšely zvonění?“ lepne nás strejda knihou.

„Ne ono zas někam zdrhlo? Kde vzalo nohy?“ vypadne ze mě další z mých inteligentních otázek.

„To nevím, můžeš se ho zeptat, až ho dohoníš,“ odpoví strejda v podobném duchu.

„Máš jít s Asonem k řediteli, tak poklusem a jestli se někde zastavíte tak vás pověsím do průvanu za uši,“ vyhrožuje nám.

„To by mě zajímalo, kde chceš vzít průvan,“ prohodím a jsem ze dveří. Na Asona, který mě rychle následuje, nečekám a zastavím se až v ředitelně. Chvíli na něho počkám a k řediteli vejdeme zároveň.

„A tu mám pilné mravenečky, musím vás pochválit za perfektní práci,“ usměje se na nás ředitel.

„A jestli chcete, klidně zase něco proveďte, potřebuji uklidit ještě sklad učebnic, map a půdu, byl bych vám velice vděčný,“ zamrká na nás.

To zrovna, radši bych snědl mísu červů než být s ním zase v jedné místnosti.

„Děkujeme, ale radši bychom se tomu vyhnuli,“ odmítne taktně Asogi. Výjimečně s ním souhlasím.

„Ale to je škoda, už jsem pro váš měl vymyšlené tak nádherné jménu,“ povzdechne si ředitel. Pak nám ještě oznámí, že jsme si to tedy vyžehlily a můžeme jít. Snažím se zdrhnout do třídy, ale stejně mě chytne a vtlačí na záchody.

„Kdo to je, že se o tebe tak otírá?“ zavrčí na mě s ledovýma očima.

„A co je ti do toho? Jsi snad můj manžel?“ prsknu.

„Zatím ne,“ odpoví stejně.

„To si radši nechám přisát pijavici než tebe a pusť mě!“ poručím mu.

„Že ty v těch červech máš takové zalíbení,“ podiví se hraně.

„Nejspíš proto, že ty jim velíš, hnuse,“ odseknu.

„Nejsme my trochu drzí?“ pozvedne obočí a než se stačím vzpamatovat tak mě líbá jako o závod. Chvíli v šoku držím a pak sebou začnu házet, dokud mě nepustí. Jen co to udělá, vrazím mu facku a uteču. Co jsem komu udělal, že po mě jede takový úchyl!

Po zbytek školy se mu vyhýbám, jak můžu. Radši se držím ostatních nebo spím na lavici, než abych ho musel potkat. V momentě, kdy zazvoní poslední zvonění, jsem ze školy a jdu tou nejdelší možnou cestou a ještě jako slimák, abych se mu vyhnul, o to větší šok mě čeká, až přijdu domů.

„Co tu děláš? Přišel ses naočkovat proti vzteklině?“ zavrčím na něho, sotva ho uvidím v obýváku. Jen zvedne smutně hlavu a dál se mazlí se štěnětem.

„Yuki, nech toho. Bude u nás nejmíň týden bydlet. Jeho matku zastihlo v Indii zemětřesení a jeho otec tam odletěl, aby tam pomohl a podíval se, jestli je jeho žena v pořádku. Bydlet bude u tebe v pokoji,“ oznámí mi máma novinku.

„To si děláš srandu!“ vyjeknu vztekle.

„Yuki, jak to mluvíš? Jeho…“ začne nadávat máma.

„To nemyslím a ty to víš, proč musí být zrovna v mém pokoji?“ zaječím.

„Klidně budu doma, mě to nevadí,“ ozve se Ason.

„To nepřipadá v úvahu, tvým rodičům jsem to slíbila,“ utne jeho rozhodnutí máma.

„A co jeho brácha?“ zeptám se zoufale.

„Je někde v Himalájích,“ odpoví Ason.

‚No to je super‘ zaúpím v duchu.

„Budu spát u kámoše,“ vyhrknu spásnou myšlenku.

„Máš domácí vězení, mladíku,“ srazí mě táta.

„A proč nemůže spát u Nikkiho?“ napadne mě brácha.

„Má tam noc co noc návštěvu a pochybuji, že by ho jeho milenec toleroval,“ odpoví mi klidně táta. Máma se na něho jen překvapeně otočí. Takže o tom ví, povzdechnu si.

„Ten by ho nejspíš rozčtvrtil, je to žárlivec,“ ozve se za mnou brácha, podle hlasu se královsky baví.

„Nebudu překážet, slibuji,“ upřou se na mě dvoje žadonící oči.

„Překážíš už teď,“ ujistím ho a vyběhnu unaveně do pokoje.

„To ti fakt tak moc vadím?“ ozve se za mnou Ason, asi šel za mnou.

„Hádej, můžeš třikrát,“ ujistím ho jedovatě, „ a teď, když dovolíš, bych se rád převlékl,“ zasyčím na něho.

„Co ti v tom brání?“ opře se pohodlně o dveře a nespustí ze mě oči. To se mi snad jenom zdá. Usoudím a rozhlédnu se po nějaké munici. Nakonec popadnu jeho tašku a hodím ji po něm, pod nečekaným nárazem zavrávorá a já mu ještě pomůžu, ujistím se, že je štěně v pořádku a pak ho vykopu za dveře, které zevnitř zamknu. Dovnitř ho pustím, až když jsem převlečený do tepláků a trika s dlouhým rukávem. Sednu si za stůl a začnu drápat úkol.

„Proč ho děláš? Učitele tě snad omluvily ne?“ podiví se Yuki a sedne si na postel.

Ušklíbnu se. Učitele snad, ale angličtinářka ne, ale co mu to budu povídat? Dodrápu poslední písmenko a nachystám si učení, učím se až ve škole. Začnu přemýšlet, jak se budu nudit. Spal bych, ale pochybuji, že by mě nechal. Nakonec zavolám Ryuovi, jestli má čas. Zklame mě a tak se odeberu na střechu, jen abych tam usnul a dolů sešel až na večeři.

Dívám se, jak píše úkol a pak zmizí, využiju toho, abych se podíval, co psal. Anglina, všimnul jsem si, že ho učitelka nemá v oblibě, ale tohle snad hraničí se zasednutím, vždyť ho vyvolává každou hodinu a to i na slovíčka a fráze, které jsme se neučily. Jestli to tak půjde dál, nahlásím to.

Nakonec se ho rozhodnu vyzpovídat a začnu ho hledat, ale nějakým záhadným způsobem zmizel. Povzdechnu si a pustím se do čištění klecí v ordinaci. Vezmu sebou i Yukiho, který se stal miláčkem všelijakých zvířat. Aspoň mě nechají dělat svou práci, nakonec je ještě těžší je dát zpátky.  Těsně před večeří jsem hotový a po tom co nakrmím Yukiho se jdu umýt a zasednu ke stolu. Chvíli po mě se přiloudá Yuki-člověk, který vypadá jako by právě vstal.

„Nemáš horečku?“chytne ho jeho máma starostlivě za čelo.

„Ne to je tou rukou,“ zabručí.

„Už aby se mu uzdravila, je příjemný jako…“ Nikko zmlkne, jakmile uvidí matčin varovný pohled.

„Udělala jsem zapečenou rybu, snad bude chutnat,“ ozve se jejich máma.

„Zase? Já fakt už jen čekám, kdy se mi objeví šupiny a ploutve a ty mě hodíš na pekáč,“ zaskuhrá Nikko.

„Nech si toho,“ zahučí jeho máma a Nikko sklapne.

Podívám se na Yukiho, který rubu sní jako by mu nechutnala, hned jak odnese talíř, zmizí nahoře. Smutně se za ním podívám a přemýšlím, jestli mu opravdu tak vadím. Zároveň si vzpomenu na první setkání, ani nevím, proč jsem po něm tak vyjel, ale usadit mě uměl dobře, nikomu se to ještě nepovedlo. A jak mu trefně odpovídal a teď s ním budu v jednom pokoji, usměji se pro sebe.

„…v pořádku?“ chytne mě někdo za rameno.

„Co?“ zmateně zamrkám.

„Ptám se, jestli jsi v pořádku,“ zeptá se starostlivě Yukiho máma.

„Jo jsem, děkuji za optání,“ vykouzlím úsměv a rychle sním jídlo, už se nemůžu dočkat, až budu v pokoji.

„Yu,“ zavolám na štěně jen, co umyji nádobí a jdu ke schodům. Rychle se osprchuji a jdu do pokoje, ale Yuki  posteli není. Rozhlédnu se a uvidím ho, jak se neklidně převaluje v křesle, opatrně ho vezmu a jaké je mé překvapení, když se ke mně se zavrněním přitulí. Usměji se a odnesu ho do postele, jen co si k němu lehnu, přibatolí se ke mně Yu a smutnýma očima mě prosí, aby mohl spát s námi.

„Yu ne, běž do svého pelíšku a hned. Jednou to povolím a už tě to neodnaučím,“ zamračím se na štěně. To doslova začne vydírat očima.

„Řekl jsem ne! A jestli to budu opakovat, budeš spát venku!“ rozzlobím se. Yu se na mě uraženě podívá a jde do svého pelíšku, v půlce se žádostivě obrátí, a když vidí stejně zatvrzelí výraz, s uraženě zvednutou hlavičkou se rozejde do svého pelíšku, do kterého spadne doslova po hlavě. Skoro se rozesměji. Stejné divadlo předvádí každý večer. Yu se uraženě stočí v pelíšku a vzápětí spí.

Napodobím ho a s Yukim v náručí usnu taky.

Ráno se probudím skvěle odpočatý jen ten polštář, je nějaký tvrdý, usoudím a chci ho naklepat, místo toho se dotknu čísi ruky. Překvapeně zvednu hlavu, abych je v zápětí vytřeštil na Asonuv obličej, který se ke mně tiskne a ještě má tu drzost, že mě objímá kolem pasu.

Naštvaně prsknu a z jeho náručí se vymaním tak, abych ho nevzbudil. Mrknu na budík, který ukazuje tři čtvrtě na osm. Tiše se obléknu a vyvenčím Yukiho pak, když vidím, že se nevzbudil, doběhnu pro zubní pastu a vymáčknu ji na Asonovu tvář. Pak to zlehka rozetřu a vyběhnu rychle z domu a do školy, kde se ještě směji nad tím kouskem, co jsem mu pro vedl.

Ason se dostaví asi pět minut po zvonění, ještě s pastou na tváří. Ve třídě to vyvolá doslova bouři smíchu. Nechápavě se rozhlédne. Jedné holce se ho slituje a ukáže si na tvář. Ason si tam sáhne a zabodne své oči do mě. Pak se rozběhne na záchody.

Nechápavě se rozhlédnu po třídě, která je skoro mrtvá smíchy, včetně učitele. Stejně se chovali i lidé na ulici. Jedna holka si se smíchem přejede po tváři, sáhnu si tam a něco nahmatám. Očima se doslova zabodnu do Yukiho, který doslova leží na lavici a směje se o sto šest.

Otočím se a zapadnu na záchody, kde při pohledu do zrcadla zjistím, že mám tvář pokrytou proužkovanou pastou a ještě ji mám trochu rozetřenou, hned vím kdo je tím aktérem.

„Ale pomsta bude sladká, Yuki,“ přivřu pomstychtivě oči.