Tajný svět Akyry

Srážka II

Ležím na posteli a jen prázdně civím do stropu. Myslel, jsem, že tahle škola je můj sen, ale po dvou měsících jsem cítil, že je to spíš horor. Chyběl mi tu Yuki, ne Yuki pes, ale Yuki kočka. Sám jsem cítil, že do učení nedávám všechno, ani do praxe, nakonec jsem před týdnem odešel ze školy.

Teď tu ležím a přemýšlím, co mám dělat.

„Co teď kamaráde,“ podívám se už na pěkně odrostlé štěně, které vrtí ocasem a směje se od ucha k uchu. Jeho oči jasně říkají, já jsem ti to říkal. Pak vyskočí a vytáhne mou velkou sportovní tašku.

„Jo, máš pravdu, kamaráde, měli bychom se omluvit,“ usměji se a začnu si balit věci. Yuki si okamžitě vezme svůj malý kufřík a začne do něj balit hračky. Vždycky jsem věděl, že to bude chytrý pes, ale něco takového jsem nečekal. Stačilo mi říct, co má nechat venku, to znamená vodítko, obojek a košík – přece jen už byl ve svých pěti měsících větší- a on to tam nechal.

Do pokoje vejde babička a podívá se na moji skoro zabalenou tašku.

„Tak přece jen jdeš za tím svým klukem?“ pousměje se s úlevou.

„Babi jak víš, že mám kluka?“ zeptám se nechápavě a sednu si na postel.

„No jednoduše, když pro tebe přišla nějaká holka, tak sis ji nevšímal nebo rovnou vyhodil anebo jsi ji na rovinu řekl, že nemáš zájem, nejedna brečela, když odcházela, občas ses otočil za klukem, ne tak, aby si toho někdo všimnul, pak jsi zavrtěl hlavou a povzdechnul sis a vždycky večer sis povídal s fotkou, co máš v šuplíku. Šikovný klučina, jen co je pravda a ty jsi na něho byl tak zlý, není ani těžké uhodnout, že jsi to štěně pojmenoval po něm, Yuki je pěkné jméno,“ usměje se babička. Co si budeme nalhávat? Hleděl jsem na babičku jako tele na čerstvě natřená vrata.

„To se mi snad jenom zdá,“ zavrtím hlavou a zabořím tvář do dlaní.

„Sen nesen, pověz mi, jak ses s tím klučinou seznámil,“ sedne si babička na postel.

„Jak? Skočil mi doslova do náruče,“ zasměji se při vzpomínce na první den v nové škole a všechno přeříkám od začátku do konce. Babička má v některých místech doslova slzy v očích od smíchu.

„A teď mi řekni, co proti němu máš?“ zeptá se mě babička, když se dostatečně vysměje.

„Všechno je drzí, samostatný, pro odpověď nejde daleko, je to kocour a zoufale ho miluji,“ zaskučím zničeně. Babička se, místo morální podpory, se dá znovu do smíchu. Uraženě se na ni podívám.

„Někoho, kdo by zkrotil tu tvoji náturu, potřebuješ a jak tě tak poslouchám, tak on se k tomu staví ze všech nejlíp, hodíte se k sobě. Jestli to s ním nedáš do kupy tak sem nevročíš ani tím svým nosíkem, teď se dobal a já ti zjistím na internetu, jak ti jede autobus,“ vyskočí babička na nohy.

„Babi ty máš internet?“ vyvalím na ni oči.

„Copak patřím do starého železa? Dneska mám rande a ty mi tu nemusíš oxidovat,“ sejme mě babička, tak na tohle už vážně nemám slov. Zatřesu hlavou a podívám se na Yukiho, který se nepokrytě směje, pak si dobalím a sejdu s ním dolů.

„Dost, že jdeš, tady máš buchty na cestu, něco k pití, jede ti to za hodinku z patnáctého nástupiště, ten jede jen do druhého města a tam přestoupíš na druhý autobus, který tě zaveze až do tvého města. A na dušičky tě tu chci vidět i s tvým klukem nebo si mě nepřej,“ vystrčí mě babička energicky i s Yukim za dveře a zabouchne mi je před nosem, že nestačím zírat.

„A jsme bezdomovci, Yuki. Tak pojď nebo nám ještě ujede autobus,“ povzdechnu si a s Yukim na vodítku se vydám na cestu, dojdeme tam akorát tak na čas, nasadím mu náhubek a nastoupíme.

„To snad nemyslíte vážně, že pojede i ten čokl?!“ ozve se jedna z cestujících. Řidič s tím naštěstí problém nemá.

„Tak podívejte madam, za prvé to štěně má náhubek, tudíž, je to podle předpisů a za druhé, jestli se vám to nelíbí, tak vám vrátím jízdné a můžete se vydat pěšky,“ setře onu dámu a pohladí štěně.

„Co to je?“ zeptá se mě.

„Netuším, zřejmě něco mezi německým ovčákem a směskou,“ zasměji se.

„Spíš bych řekl, že německým ovčákem a československým vlčákem, ale to jsou skoro stejná plemena, takže to nevadí,“ podrbe Yukiho v kohoutku a prodá mi jízdenku, jdeme si sednout. Yuki si lehne pod sedadlo a spokojeně leží. Řidič nám jednou dokonce zastaví, aby se Yuki mohl vyvenčit a pak konečně dojedeme do města.

Jen, co vystoupíme, čeká mě další šok, o naše auto se opírá brácha a vesele se na mě zubí.

„Tak jsi konečně dostal rozum? Už jsem se bál, že ho do tebe budu muset vtlouct!“ zahartusí.

„Yuki by mě nedal!“ zapřísáhnu se.

„Chceš to zkusit?“ hodí po mě dravčí pohled a vzápětí mě drží pod krkem.

„Yu,“ zavolám na svého psa, ten se na mě podívá stylem ‚potřebuješ to jako sůl‘ a lehne si. Nejspíš mám na tváři dost pitomý výraz, protože brácha se složí jen, co se na mě podívá.

„Radši pojď, nebo nevyjedeme,“ chytne mě kolem ramen a vede mě k autu.

„A jsi si jistý, že to bude bezpečné?“ zeptám se, když se Toru netrefí do klíčové dírky ani po patnácté, kvůli smíchu, zkusím dveře a ony otevřené jsou.

„Asi, něco ti musím uznat, s tebou se člověk vážně nenudí. Co veterina, už se ti zajedla?“ podívá se na mě úskokem a zařadí se do pruhu.

„Ne, na veterinu půjdu, jen nepůjdu moc daleko a až dodělám tamtu střední. Na veterinu se dostanu i od tamtud a veterina je hned ve vedlejším městě, budu dojíždět. Nechci být daleko od kocourka,“ pousměji se.

„A to jsi nevěděl dřív?“ zamračí se Toru.

„Někdy musíme něco ztratit, abychom poznali, jak moc nám na tom záleží,“ povzdechnu si nad svou blbostí.

„Páni, ty mi tu snad budeš chrlit citáty,“ protáhne obličej.

„To nehrozí, jen doufám, že mě koťátko bude ještě chtít,“ povzdechnu si znovu.

„Pokud tě to uklidní, na jiného kluka se nepodíval,“ ujistí mě Toru.

„Dobře, ale bude chtít takového blbce, jako jsem já?“ zeptám se tiše. Toru dupne na brzdu tak silně, že málem zastaví na místě.

„Zopakuj to!“ požádá mě. Nechápavě se na něho podívám.

„Zopakuj to! Chci si poslechnout to, co jsi řekl, ty jsi totiž nic upřímnějšího neřekl snad sedmnáct let!“ chytne mě za ramena, když se vedle něho ozve.

„Pane řidiči, zajeďte si ke kraji a připravte si doklady.“ Toru se jen zašklebí a poslechne, docela pobaveně se dívám, jak dělá alkoholovou zkoušku, tohle tu ještě nebylo. Pak jim Toru něco vysvětluje, policajti se nakonec zasmějí a odmávnou ho, že může jet.

„Za to můžeš ty,“ našpulí na mě pusu a bez problému vyjede.

„Ahoj Yuki, dnes dostaneme nového spolužáka,“ sedne si na moji lavici Aroko.

„Jo? A co jako? Vynesu ho ven v zubech,“ zavrčím a dál se oddávám své, v poslední době, nejoblíbenější zábavy. Probodnutím Aisonova portrétu kružítkem, takhle jsem těch obrázků zničil už tisíce.

„Pořád myslíš na tamtoho ubožáka?“ zeptá se mě lehce Aroko. Podívám se na milence bráchy a vzápětí ho držím pod krkem a škrtím ho.

„Odvolej to nebo zemři,“ zavrčím vztekle.

„Odvolávám,“ zasípe a já ho pustím. Vrátím se k mučení Aisonova portrétu, kdyby tu stál přede mnou a prosil o odpuštění, nejdřív ho zabiju, pak rozkouskuju, skopám dohromady a pak umiluji k smrti. Ten idiot mě vážně chybí a já nechci, aby mi chyběl!

„Řekni mi, co na něm vidíš!“ žádá mě Aroko.

„Co ty vidíš na bráchovi?“ zeptám se nechápavě. Jen se na mě usměje a půl hodiny mě informuje o superlativech, na které bych nepřišel, ani kdybych byl sedm dní a dvacet čtyři hodin denně vkuse v lihu! Nepochopitelné!

Jak jsem se dozvěděl, že to Aroko táhne s bráchou? Jednoduše, jdu se večer vyplakat bráškovy na rameno a nejenže, že ho to nezajímá, on si to tam divoce rozdává s mým spolužákem, který mě zve, ať se k nim přidám! Řeknu vám, že jsem byl v takovém šoku, že jsem jen zavřel dveře a jako solný sloup tam stál až do rána. Prostě jsem nebyl s to udělat nějaký pohyb.

„Lidičky usadíme se na místo a já vám představím starého známého, který se k nám vrátil, Aisona Kosuchiho. Aisone sedni si…“ dál neposlouchám, protože se dívám do těch nejkrásnějších očí největšího pitomce, co kdy tahle planeta nosila a přemýšlím, jestli je to skutečnost nebo horor.

„Ahoj, je tu volno?“ zeptá se mě jeho sametový hlas. Najednou mě popadne vztek.

„Bohužel, lavice pro Eifelovky se stavěli v době dinosaurů, sem se nevlezeš!“ vyjede ze mě.

„Miláčku, už jsme zase u těch dinosaurů? To sis je tak oblíbil?“ zamrká na mě a posadí se.

„Ne, mě se líbila doba ledová, někdo nechtěný se dal krásně postavit k ledu!“ setřu ho ledově.

„No jo, ale v době oblevy by zase roztál!“ vede si svou.

„Jo a až by se to stalo tak by se dotyčný jen střelil do hlavy samopalem a byl by pokoj!“ zasyčím.

„Lásko neříkej, že jsem ti nechyběl,“ hodí po mě smutným pohledem.

„Ale jo chyběl, ty a banda maskovaných veverek, demente!“ zaječím na něho, třísknu dveřmi od třídy a vyběhnu na střechu, kde se schovám a brečím jak.

„Kocourku, kde pak jsi, čiči, no tak, Kulihrášku,“ zaslechnu Aisona a skrz hořké slzy se usměji. On je fakt takový blbec, že si myslí, že mu na to skočím? Přemýšlím o tom, dokud nedojdu k názoru, že tomu dementnímu idiotovi fakt odpustím. Ta písničky měla pravdu, jsem jím posedlí.

Proč já si mám něco lhát,

když si nepřestal mít mě rád,

jsem já posedlý,

k zoufání tě prosím, buď můj,

k zoufání tě prosím, buď můj,

k zoufání tě prosím, buď můj.

Vstanu a jdu ke dveřím, jen co je otevřu, zjistím, že je přestávka, Aison stojí před skříní přesně jako posledně a má naprosto stejný výraz, zlomyslně se usměji a sednu na zábradlí, abych se po něm svezl dolů, jak jinak přistanu přímo v náručí Aisona, kterého přimáčknu na skříňky.

„Ty idote, to neumíš chodit po schodech?“ sjede mě vztekle naštvaný hlas.

„Promiň, nedokázal jsem to ustát, asi to byl osud,“ usměji se do safírových očí, obejmu ho a případná slova umlčím polibkem, který mi hned začne oplácet.

Kjá
Mysticia-sama