Tajný svět Akyry

Srážka

Sjedu po zábradlí a jen těžko ustojím rovnováhu. Nechtěně vrazím do kluka, který stojí pod zábradlím, a přitisknu ho na skříňky, které lemují zdi školní chodby. Loktem se uhodím do skříňky.

„Ty idiote, to nedokážeš chodit po schodech?“ zavrčí vztekle naštvaný hlas.

„Promiň, nedokázal jsem to ustát, asi to byl osud,“ usměji se omluvně a pohlednu do jeho tváře. Vzápětí na něho zůstanu zírat, jako bych stál pod vařící vodou.

Dívám se do safírových očí, které se blýskají vztekem a momentálně připomínají nebe před bouří.

„O čem to mluvíš?“ zavrčí vzteklý hlas kluka.

„Já… j…,“ nejsem schopen vypravit jediné slovíčko na svou obhajobu, úplně mě omráčil.

„To ještě budeš koktat? No to snad zlí sen. Nejenže mě tu obtěžuješ, ale ještě mě zveš do postele!“ Začíná jeho hlas brát na intenzitě., až se za námi každý otočí.

Okouzlenost rázem opadne.

„To bych si dal. Jestli tě to uklidní, tebe bych si nevšimnul, ani kdybys byl jediný obyvatel na planetě,“ utřu ho a uraženě se dám na ústup.

„Ještě, že tak, úchyláku,“ zavrčí za mnou.

„To byla poklona? Děkuji, mistře, to nebylo třeba,“ otočím se s medovým úsměvem a se vztyčenou hlavou odkráčím středem chodby.

 Za sebou uslyším kroky a vzápětí mě ten kluk chytá za rameno a otáčí k sobě. Dívám se už ne do vzteklých, ale přímo do běsnících očí. Jde z něj strach.

„To se ti tak líbím, že beze mě nemůžeš být? Promiň, ale dávám přednost kočce než šelmě,“ vytrhnu se mu a co nejrychleji hledám, kde nechal tesař díru.

Rychle se vmáčknu do tmavého kouta a vzápětí kolem mě proletí ten kluk. Smutně se usměji a povzdechnu si.

„Yuki jestli si nedáš pozor tak tě ten velký kluk převálcuje,“ napomenu sám sebe a opatrně vykouknu, jestli ho neuvidím. Nevidím tak se vydám k své třídě.

„Na to jakou máš prořízlou pusu, jsi moc velký strašpytel,“ ozve se za mnou pobaveně ledový hlas.

Prudce se otočím a zvednu hlavu. Tomu klukovi, hlavou sahám tak k ústům!

„To není strach, to je pud sebezáchovy. Před tebou by utekl i šavlozubý tygr, Eiffelovko,“ odseknu, prudce se otočím na patě a zmizím ve třídě.

Posadím se do své lavice ke zdi a položím hlavu na ruce.

, Tak tohle byl trapas, doufám, že ho už neuvidím, a když už tak z kilometrové vzdálenosti´pomyslím si ztrápeně. Když se trochu vzpamatuji, začnu si vytahovat učení na hodinu. Potom si otevřu sešit a opakuji si učivo. Mám pocit, že budu tasený.

Zopakuji si skoro všechno, když zazvoní. Ignoruji to a snažím se na poslední chvíli nacpat nějaké vědomosti.

„Pane Hikaro, jestli jste se doma neučil tak teď už to nedohoníte,“ ozve se jedovatě učitel.

„Nebojte, jsem rychlejší než to učivo,“ odvětím pohotově a třída se rozesměje.

„Tak nám to ukážete u tabule, ale až představím našeho nového studenta,“ zarazí mě ve vstávání. Znovu sednu a dál čtu v sešitě.

„Jmenuje se Aison Kosuchi a přestoupil k nám z Awerské střední. Takže doufám, že mezi vámi najde kamarády a přátelskou podporu, slyšel jste mě, pane Hikaro?“ zeptá se mě učitel.

„Jistě, když bude mít souboj, budu mu sekundovat,“ ujistím ho.

„To je od vás velice laskavé. Bude sedět vedle vás, takže mu dejte opsat sešity, vysvětlete mu látku, které nebude rozumět a proveďte ho školou,“ dává mi instrukce učitel.

Konečně zvednu hlavu a podívám se na nového spolužáka a v ten moment mi z tváře vyprchá barva. Je to totiž ten, do kterého jsem vrazil.

„A nemohl bych provést šavlozubého tygra? Ten se mi zdá bezpečnější,“ vyhrknu zděšeně.

„Ti už bohužel vyhynuli, ale jestli nějakého chceš tak si sestroj stroj času,“ doporučí mi ten kluk pobaveně.

„Určitě se o to pokusím, když už nic aspoň tě neuvidím,“ ujistím ho.

„A já myslel, že se ti líbím,“ předvede vlčí úsměv.

„Jedině na kometě, která tě nese odtud,“ usadím ho s úsměvem.

Sevře rty a jde si sednout.

Tak ,tohle kolo jsem vyhrál, ale myslím, že se nebudu radovat tak dlouho. Z jeho pohledu jde děs. Zřejmě není zvyklí prohrávat.

„Tak pane Hikaro, podíváme se, jak jste dohonil učivo, máte vůbec vědomí, kde jsme skončily?“ zeptá se učitel.

„Na planetě Zemi, na jiných ještě nebyl objeven život,“odpovím briskně.

„Aha tak mi povězte něco z minulé látky,“ podívá se na mě učitel suše. Vesele zamrkám a začnu říkat slovo od slova. Zeměpis mě baví jen, když cestuji.

„Dobře to stačí, jak vidím, jste tu látku spíš uhnal, než dohnal, ale aspoň něco umíte. Takže, abych vás nenapínal, za jedna a sednout,“ pošle mě učitel do lavice, vesele si poskočím a jdu zpátky. U lavice se zastavím a podívám se na Eifelovku.

„Máš nějaký problém?“ zvedne hlavu Eifelovka. Jeho jméno jsem zapomněl, ale to nevadí ani si ho nechci pamatovat.

„Jo nemůžu se dostat na židličku, ani brontosaurus nezabere tolik místa jako ty. Tak se laskavě šoupni,“ ozvu se nepřátelsky.

Kluk se beze slova posune a já se protáhnu na své místo. Automaticky si zapisuji učivo, aniž bych věděl, co zapisuji. To je snad poprvé, co se modlím, aby hodina neskončila a jako na potvoru zazvoní snad ještě dřív, než normálně. Nešťastně se podívám na hodinky a povzdechnu si. Pomalu si začnu soukat učivo do batohu.

„Trvá ti to déle než hlemýžďovi, kterému zatuhnul sliz,“ zavrčí netrpělivě Eifelovka. Vyprsknu smíchy, tohle jsem ještě neslyšel.

„Až nějakého takového najdeš, přines mi ho ukázat, pak si pohnu,“ odpovím po záchvatu. Tohle asi nečekal, protože zaskřípe zuby a naháže mi zbytek učebnic do batohu, který zapne.

Překvapeně zamrkám. Nečekal jsem, že mi pomůže, ale díky za to. Když jsem na něho spadl, snažil jsem se to blokovat loktem a teď se nepříjemně začal ozývat.

„Díky,“ zabručím a hodím si batoh na zdravou stranu, pak ho zavedu do nové učebny, a když si tam dáme tašky. Udělám mu rychlokurz trasy školy.

„Fajn, díky, ale můžeš mě zavézt zpět do bufetu? Mám hlad a svačinu jsem si zapomněl doma,“ přizná s povzdechem.

„Tak to tě zklamu. Ta paní co vede kantýnu, si zlomila nohu, žádnou náhradu nemá tak to bude zavřené ještě aspoň čtrnáct dní,“ informuji ho o faktu, který jsem si přečetl na nástěnce.

„Tak to jsem v háji,“ zatváří se zoufale a v břiše mu zakručí.

Skousnu si ret. Mám toho dost i na zítřek, ale jemu se mi pomáhat nechce.

„Kolik toho sní tyranosaurus?“ zeptám se s povzdechem, když mu znovu zakručí v břiše. Tohle se mi nechce poslouchat celý den.

Zatváří se nechápavě a pak zuřivě, když mu hříčka dojde. Obrátí se na patě a vydá se směrem ke třídě.

Jdu za ním a snažím se zadržet smích. Jeho popichovat je prostě radost.

Najdu ho jak leží na lavici a snaží se zadržet kručení v břiše. Podle výrazů spolužáků mu to moc nejde. Sáhnu do batohu a vyndám obří hamburger, který jsem měl mít k obědu.

„Na nebo ti budu muset sekundovat hned první den,“ strčím ho před něj.

„Počkej, přece ti nemůžu sníst oběd,“ zvítězí dobré vychování nad hladem až zírám. Pobaveně mu ukážu tašku, kde se krčí tři toasty, salátová miska a dva sendviče. Navíc tam zahlednu ještě bagetu. Máma trpí utkvělou představou, že jsem anorektik, i když jím normálně.

„Tak díky. Po škole tě zvu na pohár,“ zakousne se do hamburgeru.

„Nejím sladké,“ odseknu a kousnu do sendviče.

„Aha, tak nevím časem snad na něco přijdu,“ usměje se na mě a pak se věnuje jen jídlu. Nevšímám si ho a opakuji si látku.

„Pane Hikaro to zase honíte látku nebo ona vás?“ zeptá se učitel od katedry.

„Spíš se přede mnou snaží schovat, mrška. Ale nebojte, na mě nevyzraje, držím ji za uši,“ hlásím vesele.

„Tak ji chudinku přestaňte trápit. Napíšeme si malý test. Vy také pane Kosuchi, chci zjistit, jak jste na tom s vědomostmi, provedl vás pan Hikaro po škole?“ zeptá se ho.

„Provedl. Vzal jsem to letecky, zrovna nám stavěl vrtulník. A zachránil ho před soubojem, kdyby něco výzvy přijímám od půlnoci do jedné, ale musíte se postavit do řady, jsem první. Jestli přežije, budu mu sekundovat,“ odpovím místo Eielovky, který na mě valí oči, zbytek se snaží zakrýt smích.

„Dobře, tak se letecky zvedni a přileť rozdat papíry,“ opáčí učitel a zamává stohem papírů.

„Proboha, kolik stromů vám padlo za oběť, než jste to sepsal?“ vyvalím na tu pohromu oči.

„Brzy padneš za oběť ty, jestli nenastartuješ ty své rakety a nerozdáš je,“ podívá se na mě pekelnýma očima.

„Musím se zeptat Lucifera, jestli to máte povolené,“ odseknu a začnu se loudat ke stolu.

„Jo mimochodem. Mám dohlédnout, abys snědl všechno, pokyn od pekelné paní,“ zazubí se na mě učitel, jinak také můj strejda.

„Aha a jak se mám dostat domů? Dokutálet se nebo pro mě přijede se spřežením?“ zeptám se zvědavě a vezmu papíry.

„Klidně po hlavě, když ti to pomůže,“ odpoví mi pobaveně učitel. Obrátím oči v sloup a začnu rozdávat papíry s písemkou. Poslední dva si nechám a po tom, co dosednu do lavice, jednu podám Eifelovce.

Přejedu první stránku a podepíšu se. Jde to špatně, ten loket pekelně bolí, ale nakonec tam přece jen napíšu, i když píšu o dost pomaleji. Pak přetrpím ještě pět hodin a pak se vydám domů. Loket držím druhou rukou, aby se moc nehýbal.

„Yuki, co to máš s loktem?“ všimne si máma hned ve dveřích.

„Nic jen jsem se švihnul pořádně o skříňku,“ odpovím po pravdě a sundám těžký batoh.

Mama mi hned začne pomáhat z bundy a košile, aby se podívala na zranění.

„To je pěkné,“ zhodnotí máma oteklý, promodralý loket. Trochu ho zmáčkne a já přímo zaječím bolestí.

„Co se… a jeje, stála ti ta srážka s tou skříní za to?“ zeptá se mně pobaveně brácha. Nejspíš zase poslouchal.

„To víš, že ano, před ní stál takový šikovný kluk, že jsem měl potíže s mluvením,“ zasním se.

„Páni a jak vypadal,“ vykulí brácha oči a sedne na schod, předtím, ale odsune užovku.

„Vysoký blonďák se safírovýma očima a milým úsměvem,“ zasním se.

„A to jsi ho ještě nesbalil?“ zamrká překvapeně Nikko.

„Hned ten dojem pokazil. Vystartoval po mě jako hladový tyranosaurus na večeři. Tak, tak jsem mu stihnul utéct,“ zabručím mrzutě.

„Hm, a jak se jmenuje?“zeptá se Nikko.

„Nevím,“ zamručím.

„Ty nevíš?“ vyjekne zděšeně brácha.

„Nevím. Říkal to třídní učitel, ale honil jsem látku na poslední chvíli, že je to on jsem uviděl, až když si sedl vedle mě do lavice,“ vysvětlím mu.

„Brácho, jsi ťulpas, že ti není rovno,“ zasténá Nikko.

„Nějak mu přece říkat musíš,“ podívá se na mě.

„Jo, Eifelovka,“ odpovím mu a Nikko vybuchne smíchy.

„Doufej, že se o té přezdívce nedozví,“ snaží se ovládnout.

„Nikko, přestaň se smát a vezmi klíčky od auta. Odvezeš nás do nemocnice, musí to zrentgenovat, táta nemůže, má složitou operaci,“ začne dirigovat máma, ale jasně vidím, že ji cukají koutka.

Nikko se zvedne a odběhne si pro bundu. Vrátí se za okamžik a vezme klíčky ze stolku, na nástěnku připíchne vzkaz a vyjde za námi ven.

„Wau vidím objekt, vhodný tvého zajmu. Co říkáš? Přistěhoval se v pátek,“ zašeptá mi brácha

Podívám se tím směrem a hlasitě polknu.

„To snad není pravda, Eifelovka mě snad pronásleduje,“ zasténám a vlezu do auta, aby mě nezahlédl.

Máma s bráchou ho pozdraví a také nasednou.

„Teda brácho, dosud jsem o tvém vkusu pochyboval, ale tohle je vážně unikát,“ pokývá uznale hlavou.

„Unikát blbosti,“ zaprskám a Nikko se zasměje.

„Zdá se, že ses už chytnul,“ zavrní spokojeně. Kdyby mě nebolela ruka, praštím ho. Takhle ho jen sjedu zuřivým pohledem a zavřu oči.

„Je to vážnější než jsem si myslel,“ zamumlá po chvíli brácha. Na tohle také nereaguji. Zastaví před nemocnicí a já vystoupím. Jdeme rovnou na úrazové oddělení. Podívá se na loket a rovnou mě pošle na rentgen.

„Tak je to naštíplé. Do sádry to hned dát nemůžeme díky tomu otoku, naštěstí to nevypadá, že by tam byly další úlomky. Stáhneme to a znehybníme, jak otok zmizí, půjde to do pevné sádry,“ oznámí nám a sepíše zprávu o úrazu. Když mu řeknu, jak se to stalo, jen zděšeně zavrtí hlavou a zamumlá něco v tom smyslu, že mladí jsou čím dál větší blázni. Potom mi to stáhne do ortézy tak pevně, že s ní stejně nemůžu hnout. Pak mi dá termín, kdy se mám ukázat a můžeme jet.

„Teda Yuki s kým ses popral?“ okomentuje táta ortézu.

„Se skříňkou na chodbě školy,“ odpoví pobaveně Nikko.

„Jde to hodnotit jako pracovní úraz nebo úraz z blbosti?“ podrbe se táta zamyšleně v plnovousu.

„To druhé miláčku,“ políbí máma tátu.

„Jakl to šlo?“ zeptá se zvědavě.

„Nijak, ta fenka mi zemřela na stole. Dlouhodobé týrání se na ní podepsalo a nezvládla to. Zůstalo po ní štěně, je donošené,“ povzdechne si smutně.

„Doufám, že ten hajzl shoří v pekle,“ zavrčí máma a jde udělat večeři. Smutně se s bráchou na sebe podíváme.

„Co to štěně?“ zeptám se tiše.

„Vzal si ho soused, že ho vypiple. Jestli pořád odhaduji správně charaktery, to štěně se bude mít jako v bavlnce,“ usměje se.

Oddechneme si. Aspoň jedna dobrá zpráva.

„Který soused?“ zeptá se brácha, zatímco piji mléko.

„Ten co se v pátek přistěhoval. Jeho syn hledal brigádu tak se přišel zeptat. Bude mi pomáhat s úklidem a krmením té divé zvěře. Je to šikovný blonďák,“ odpoví bráchovi a já v ten moment prskám mléko metr daleko.

„Teda Yuki. Já myslel, že jsi kočka, ne prskavka,“ baví se královsky Nikko a hned za tepla vyzvoní všechno tátovi, který pro smích nemůže jíst.

Ťukám prsty o stůl a čekám, kdy se pánové vysmějí, když se tak dlouho nestane, zvednu se a radši se jdu učit.

Druhý den vzbudím se svou sádrou pozdvižení, když vejdu pozdě do třídy.

„To ses srazil´s s náklaďákem?“ zeptá opatrně učitel.

„Ne s blbcem a byla to dost tvrdá srážka,“ zavrčím a jdu si sednout do lavice, kde sedí blbec a dost pobaveně se usmívá.

„Nejspíš bys neměl bojovat s železnou skříní, ale s polštářem. Nevrací rány tak tvrdě,“ naveze sed o mě Eifelovka.

„Té skříni bych se vyhnul, kdyby před ní nestála tlustá zeď,“ odseknu.

„Ty někde tu zeď vidíš?“ podiví se.

„Jo, zase mi brání v tom, abych si sednul, Eifelovko,“ zavrčím a s potěšením sleduji, jak mu ztuhne maska.

„Myslel, jsem, že prolezeš Trpaslíku,“ vrátí mi s noblesou a posune se.