Tajný svět Akyry

Školní trest

Znuděně čekám, až skončí poslední pátá hodina a naše škola se uzavře. Vzhledem k třídním schůzkám a pedagogické schůze končíme o hodinu dřív a ostatní také.

Rozhodně nemám zájem, aby mě někdo viděl při tak ponižujícím trestu. A ještě s ním!  S panem Velká huba a Malý mozek. Konečně zazvoní a třída se jako mávnutím kouzelného proutku rozprchne do ulic města.

Opřu se o parapet na chodbě a čekám, že se škola vyprázdní.

„Yuki, ty nejdeš domů?“ zastaví se u mě spolužák.

„Ne mám školní trest,“ zabručím pod nos.

„Tak to tě lituji. Trest má prý i Aison. Doufám, že ho nemáte společný,“ zamračí se spolužák.

„Nedělej si starosti, nemáme,“ usměji se na něho.

„Dobře tak se uvidíme v pondělí,“ mávne na mě kamarád a odběhne, ani neví, jak mu závidím. Taky bych nejraději vyběhnul do slunce, ale to nejde. Posmutním.

„Tak jdeme na to? Čím dřív začneme, tím dřív to budeme mít hotové,“ ozve se vedle mě Aison.

„Vypadni, nikdo se tě o nic neprosil,“ odseknu mu a vydám se ke kabinetu vycpaných zvířat. Nevšímám si ho a tak mě překvapí, když se u dveří otočím a on stojí u mě.

„Co tu oxiduješ?“ rozkřiknu se na něj, už ho mám vážně plné zuby.

„Začínám se ptát, jestli jsi vůbec normální! Jak s tou rukou chceš uklidit celý sklad? To chceš o tu ruku přijít?“ setře mě.

„Je to můj trest tak nechápu, co tu děláš,“ zavrčím.

„Pokud vím, tak jsem ten trest dostal zároveň s tebou nevím, co vyšiluješ,“ usadí mě a sebere mi klíče od skladu vycpanin.

Jasně, že vyšiluji. Ten blbec se mi líbí víc než dost a navíc je to tak omezený nádiva. Nejradši bych ho chtěl v posteli i snad celý měsíc v kuse. V životě bych mu to nepřiznal.

„Co tu ještě děláte? Nemáte být někde jinde?“ ozve se za námi nepříjemné zavrčení, až se mi postaví kočičí chlupy. Prudce se otočím a koukám do obličeje šikovného bruneta s ledově šedýma očima. Aroko Hisuchi po Asigovi nejkrásnější kluk ve třídě a taky nejnafoukanější kluk ze třídy, taky nejspíš na škole.

„Nevím, že by ti něco do toho bylo, Aroko,“ odpoví mu klidně Asigo.

„Rád mám o všem přehled, Asi,“ odpoví mu Aroko a já údivem otevřu pusu, ještě se nestalo, aby někomu odpověděl.

„Máme tu školní trest,“ odpoví neochotně Asigo.

„Aha. Školník vám vzkazuje, že jestli chcete pracovat i o víkendu máte nástup v sedm hodin ráno. Jídlo a pití sebou, otevře vám až v sedm večer. A propo jestli se povraždíte tak než zemřete, ukliďte si po sobě, nemá rád bordel,“ otočí se na patě a udělá sotva pár kroků, když ho zastaví Asigo.

„Budeme to mít hotové dnes,“ zavolá za ním.

„Budete rádi, když vytáhnete vycpaniny dnes,“ usadí ho Aroko a seběhne po schodech dolů.

„To je blbost. Vůbec nevím, proč nám sem uklízečka dala ty roušky,“ zamumlá si pod nosem a jde ke skladu.

Radši mu neřeknu, že škola vlastní asi čtyři sta exponátů na ploše dvou nebo tří velkých tělocvičen. A tak Asiga, který otevře dveře do kořán, čeká nemilé překvapení.

„Co to k čertu…“ zůstane zírat do prostoru plného vycpanin.

„Co asi? Vycpaniny, tahle je nejspíš nová, není tak moc zaprášená,“ usoudím po rychlém obhlédnutí medvěda grizzlyho. Má na sobě jen centimetrovou vrstvu prachu.

„Cože?“ vytřeští na mě oči a rychle rozsvítí v místnosti.

„Proboha, tohle jestli uklidíme do příštích vánoc tak jsme machři,“ okomentuje místnost s vycpanými exponáty, kromě medvěda s centimetrovou vrstvou prach ho všude leží tak pět. Což nepočítám, že na stropech a volných místech jsou všude pavučiny, některé mají dokonce i obyvatele.

Zatímco se vzpamatovává ze šoku, ovinu si potravinovou folii sádru, aby zůstala čistá, a protlačím se kolem něj do místnosti a začnu tlačit medvěda pryč. Nejlíp se bude hodit venkovní prostor, přes který někdo natáhl otevírací střechu, aby na exponáty nepršelo, kdyby náhodou.

Blonďák má naštěstí tolik filipa, aby dveře do atria otevřel, a v zápětí mi uteče medvěd a postaví se v rohu. Zpoza něj vyjde Asigo.

„Netahej se s těmi velkými kusy, Tajtrlíku,“ setře mě a jde pro další exponát. Jde o dalšího medvěda. Ignoruji ho a vytáhnu lva.

„Proboha, co tam všechno je?“ vyvalí na něho oči Asigo.

„Mě se neptej, já to nesbíral,“ rozkašlu se, když se zvíří prach. Asigo mě popadne a otevře prosklené dveře ven. Když se vykašlu, vrátím se zpátky a hned mám nasazenou roušku.

„Přece jen to byl dobrý nápad,“ usoudí a zajde do skladu. Jdu za ním a začneme se předhánět, kdo jich vyveze víc, takže za tři hodiny máme všechny velké exponáty venku.

Sice mi za krk padlo pár vypasených pavouků, ale z toho si vědu nedělám. Prostě jsem je shodil, zato Asigo mi tu předvedl rituální tanec šamanu, při kterém jsem se lámal smíchy.

„Velice k smíchu, mám ti taky jednoho strčit za krk?“ zavrčí nasraně.

„Klidně, už jsem jich tam měl pět tak mě ještě jeden nezabije,“ setřu ho a dojdu pro další exponáty, které jsou menší a tak zvládnu dva naráz.

Za další dvě hodiny máme vyklizeno pod regály a nižší police. Zbývá ta nejhornější.

Odrazím se a hbitě vylezu nahoru.

„Jsi normální? Co když si ublížíš ještě víc,“ zaječí pode mnou Asigo. Kdyby nebyl takoví šovinista, tak bych řekl, že má o mě strach.

Lehce se ušklíbnu a sevřu v ruce jeden exponát. Pak ucítím, jak mi podklouzne noha a vzhledem k tomu, že se nemám, kde zachytit sletím dolů. Kupodivu přistanu na něčem měkkém, teplem a moc příjemném.

Jemně to stisknu rukou.

„To testuješ, jak dobrý budu milenec? Nejspíš bych ti měl být vděčný, že jsi mě nenabral kolenem že,“ ozve se nade mnou pobaveně. Teprve v ten moment mi dojde, že se dotýkám jeho přirození a moje barva v obličeji nabere odstín krvavé maliny.

Vyskočím na nohy tak prudce, že narazím do regálu a na hlavu mi spadne vycpanina nějaké ryby.

„Jdi ode mě pryč, úchyle!“ zavřeštím na něho.

„Kdo je u tebe úchyl? Copak jsem ti sahal na tvoje pohlavní orgány?“ baví se královsky.

„T-to s tím nemá, co dělat! Ty jsi mě vyrušil ze soustředění,“obviním ho a tisknu k sobě vycpanou rybu jako nějakou záchranu.

„A proč, jsi nepoužil žebřík, ty hrdino?“ ušklíbne se a ukáže na zmíněný předmět na rohu. Zaskřípu zuby, vůbec jsem si ho nevšimnul. S rybou vyběhnu pod stříšku a dám ji k ostatním reparátům, škoda, že je vycpaná dal bych si.

S vidinou posledních kousků sundáme zbytek a po vytření chodby Asigo zamkne sklad.

„Zítra to zbavíme prachu a umyjeme, viděl bych to tak na celý den. A při trošce štěstí ty vycpaniny zvládneme za další a byl by pokoj, co říkáš?“ sundá si roušku a podívá se na mě.

„Jo to bych byl, rád mám z nich hlad,“ zavrčím a zamířím do školních sprch. Naštěstí mě napadlo vzít sebou domácí oděv, ale už mě nenapadlo se do něj před úklidem obléct, tak v něm půjdu domů. Zalezu do jedné oddělené sprchy a s rozkoší na sebe nechám dopadat kapky vody.

„Nechceš umýt záda?“ zeptá se Asigo za mnou.  S výkřikem se prudce otočím a hodím po něm všechno, co mám po ruce, což je bohužel jen lahvička se sprchovým gelem a šampón.

„Ty úchylný šmíráku! To nemáš na práci nic jiného,“ zavřeštím.

„Ty se chováš jak cudná panna,“ směje se mi.

„Každý není takový úchyl jako ty,“ zaječím za ním.

„Máš pravdu, jsou i větší, že?“ zasměje se, podá mi lahvičku s gelem a pořádně se mi podívá na hlavu. Pak jen zavrtí hlavou a odejde. Jen co se za ním zabouchnou dveře, rychle si ohmatám hlavu, jestli mě nevyskočily uši. S úlevou zjistím, že ne a rychle vylezu. Vyděsil mě tedy pořádně.

Obléknu se a vyrazím na chodbu, abych si vzal tašku a k mému překvapení tam Asigo čeká s ještě jedním klukem, který je Asigovi hodně podobný, ale jeho vlasy mají medovější odstín.

„Toru jel kolem tak se stavil, že nás vezme,“ oznámí mi Asigo.

„Jdu pěšky,“ oznámím mu a popadnu svoji tašku, kterou drží. Nepustí ji.

„Pusť,“ trhnu s ní.

„Ne, aspoň jednou se chovej jako normální kluk a ne rozmazlený fracek. Bydlíš přes cestu od nás tak nechápu, proč bys neměl jet s námi,“ oznámí mi klidně.

„Nejspíš proto, že nemám zájem,“ odseknu a znovu s taškou cuknu, tentokrát úspěšně a rozběhnu se k východu. Před školou ztuhnu hrůzou, vystartuje na mě dobrman, který mě zrovna nemá v lásce. Nejenže není na vodítku, nemá ani náhubek, absolutně se nemůžu pohnout a stojím, jako tvrdé Y. Najednou s kňučením odletí a zdrhne.

„Ti majitelé snad nepřemýšlí,“ zaslechnu vzteklí hlas a kdosi mě posadí do auta. Už neprotestuji, nestojím o další setkání se psem. S některými se kamarádím a hrajeme si, ale jsou tu i takoví, kteří mě nesnáší, zatímco k bráchovi se lísají a pak tu jsou ti, které majitele naučili honit kočky a ti jsou nejhorší.

Když dojedeme k nám, s poděkováním vyskočím a rozběhnu se domů.

„Yuki, večeře,“ zavolá máma z kuchyně. Chci odseknout, že nemám hlad, ale vůně ryby mě přesvědčí, že ho skutečně mám. Hned po večeři si znovu zaběhnu do sprchy, vyjdu v dlouhé košili do půli stehen, ve které spávám normálně. A jen co lehnu do postele, spím jako dudek.

„Vstávej, nebo poletíš do ledové vody a budeš celý den mokrý,“ cloumá se mnou někdo.

„Nikko dej mi pokoj, jsem utahaný jako kotě,“ zavrtím se pod peřinou.

Prohrábnu si zlatavé vlasy a povzdechnu si. Začínám chápat, proč ho nikdo nechtěl jít budit. Naštěstí ještě není ani šest. Podívám se na Yukia, který chrupka v posteli a všimnu si, že mu zpod peřiny čouhá noha a moc pěkně tvarovaná. Odolám pokušení tu nohu pohladit a znovu s ním zatřesu.

„Yuki, okamžitě vstaň,“ zavrčím.

Ozve se slabé štěknutí a po mé pravici se nemotorně postaví pětitýdenní štěně Yuki, kterého jsem se rozhodl zachránit. Nevím, co táta řekne na německého vlčáka zkříženého s vlkem. Chtěl malého pejska.

Tohle je poněkud matoucí, oba se jmenují Yuki. Později jsem štěně pokoušel přejmenovat, ale už slyšelo jen na Yukiho, tak jsem to aspoň zkrátil na Yuu.

„Yuu ty si klidně lehni, já budím tohohle Yukiho,“ ukážu na černovláska. Yuu se na něho podívá a začne se batolit k němu, pak mu začne olizovat obličej. Konečně se Yuki začne vrtět, tím ze sebe shodí zbytek peřiny a já zjistím, že spí jen v košili pomněnkové barvy. Zpod ní čouhá kousek penisu. Z toho obrázku mi začnou být těsné kalhoty. Tušil jsem, že je nádherný, ale takhle?

V ten moment Yuki otevře oči.

„Áááááááááááááá ty zatracený úchyle, vypadni!!“ zaječí tak, že je to slyšet skoro na měsíci a cudně před sebe nastaví deku.

„A je to fifty, fifty. Ty jsi mě osahával, já se podíval. Máš pět minut na to, abys byl dole jinak tě do školy dovleču takhle. Pojď, Yuu,“ popadnu štěně a vyjdu z pokoje dřív, než si všimne, že mám těsné kalhoty.

S vyvalenýma očima hledím na dveře pokoje. To si dělal srandu nebo co? Ale jak jsem ho poznal tak je schopný svoji výhružku splnit, tak se dolů dostavím ne za pět, ale za tři minuty.

„No ne tys sebou hnul,“ podiví se upřímně Aison a dál krmí malé štěně z lahvičky.

Táta štěně spokojeně pozoruje.

„Abych byl upřímný, nevěřil jsem, že ho zachráníš. Začni ho pomalu přikrmovat štěněčími granulemi rozmočenými ve vodě. V tuto dobu feny štěňata odstavují,“ poradí mu.

„Já vím, sehnal jsem si příručku, krmím ho na střídačku s granulemi. Mléko dostává jen dvakrát denně,“ odpoví mu Asigo a vezme štěněti prázdnou lahvičku.

„Yuki, pojď se najíst,“ položí máma na stůl uzenou makrelu s rohlíkem. Skoro zavrním blahem a pustím se do ní, rohlíky sním suché až nakonec. Nakonec mi do batůžku, kde mám náhradní oblečení a folii, strčí svačinu a můžeme vyrazit. Ke škole dojdeme za tři minuty sedm.

„Konečně. Ještě chvíli a měli byste smůlu,“ přivítá nás rozmrzele Aroko a odemkne nám dveře.

„Kde je školník?“ zeptá se udiveně Asigo.

„Tátovi není dobře,“ odsekne a šourá se pryč, samozřejmě po tom, co nás zamknul.  Odběhnu se do šatny převléknout a za chvíli stojím vedle Asiga.

„Bude to hodně prášit,“ oznámí mi neklidně.

„Když to namokříme tak ne,“ napadne mě.

„Když se nechováš jako kretén, tak máš docela dobré nápady,“ setře mě a jde pro vodu, kterou začne kropit podlahu.

Jen ho setřu pohledem, energii si šetřím na většího nepřítele. Úklid.

O tři čtvrtě dne později a asi po dvanácti kbelcích vody, je konečně sklad čistý. Já s Asigem sedíme sehraně na chodbě a pijeme z poslední láhve vody.

„Navrhoval bych udělat něco ze zítřka, ať toho máme co nejmíň,“ ozve se Asigo.

Připustím, že to není špatný nápad a jen co si odpočineme, vrhneme se na exponáty a zatímco, já je zbavuji prachu a pavučin, Asigo je čisté bere a skládá do skladu. V sedm máme za sebou všechny malé potvory, takže na zítřek zbývají jen ty velké.

Skočím do sprchy a za chvíli vyjdu už převlečený.

„Škoda a já se chtěl podívat,“ zaskučí Asigo.

„Když už jsme u toho dlužíš mě dva striptýzy, Nádhero,“ odseknu mu. Jen na mě zůstane zírat.

„Jak jste na tom?“ objeví se Aroko a vytřeští na sklad oči, „ no vy jste si mákli,“ uzná.

Pustí nás ven a než se Asigo stačí vzpamatovat, rozběhnu se zkratkou domů, kde se po večeři rovnou schoulím v pelíšku.

Ráno na něho čekám před domem, když mě uvidí, protáhne zklamaně obličej.

„Doufal jsem, že tě budu budit,“ povzdechne si zklamaně.

„Úchyle,“ prsknu a jdu ke škole.

„Jste tu brzy,“ zaslechneme Arokiho, který se opírá o skleněné dveře a vedle něj leží vysavač.

„K čemu je tohle?“ zeptá se Asigo.

„K čemu asi, idiote, na prach,“ odsekne Aroko.

„Nevšímej si ho, včera se mu zapařily buňky a jeho IQ tykve kleslo pod bod mrazu,“ drbnu si.

Asigo jen zasyčí a popadne vysavač.

„Pomůžu vám s tím, je tam už jen pár vycpanin. Zajímalo by mě, kde je říďa bere,“ oznámí nám a jde s námi. Díky jeho pomoci a pomoci vysavače jsme hotovy za slabé tři hodinky.

„Díky Aroko,“ ozve se Asigo.

„Nemáte za co. To spíš my, kdyby nebylo vás, párali bychom se s tím o prázdninách,“ ušklíbne se Aroko.

„Jak jste to vůbec zvládli?“ zeptá se zvědavě.

„Závodně,“ odpoví Asigo, já se jen ušklíbnu.