Tajný svět Akyry

Selhání

„Tak to uděláme jinak, jelikož za to nejspíš můžete oba…“ střílí pohledem ze mě na Aisona.

„Jak oba? Za to může ten do nebe volající dement, protože mě odtáhnul od skupiny a pak to ještě hodil na mě, já jsem jen nevinná oběť!“ začnu fňukat.

„Od které doby ty jsi nevinný? To bych spíš hádal, že jsi zapsaný v desatero hříších!“ odfrkne si Aison a sjede mě pohledem, až mi naskočí husina po celém těle.

„Nejsi tam snad ty? Nejspíš bys měl mít velkou ceduli s nápisem toxický odpad blbismu. Nemáš náhodou na svoje myšlení zbrojní pas? Jestli ne, měl by sis ho pořídit, jsi nebezpečný svému okolí!“ zaútočím na něj.

„Ty bys potřeboval zbrojní pas už na vzhled, nezpůsobuješ dopravní nehody?“ zeptá se mě vážně Aison.

„Dopravní nehodu způsobím tvému obličeji pěstí, jestli se okamžitě nepřiznáš!“ zaječím nasraně, ten tedy umí člověka pořádně vytočit do vrtule.

„Víš, jak by mě to mohlo bolet?“ vyvalí na mě Aison. Proč mám takový pocit, že to znělo spíš pobaveně než naštvaně?

„Doufám, že tě to bude bolet, protože ty si to zasloužíš,“ odseknu a otočím se na strejdu.

„Ty jsi na mě zlí a to jsem tě vyvedl z labyrintu,“ nešpulí Aison pusu. Tak a dost! Vší silou mu dupnu na nohu a ještě se požitkářky na ní otočím, když ho pustím, s radostí poslouchám, jak skučí a ani se nenamáhám zakrývat škleb zadostiučinění.

„Dobře, vyvedl jsi nás ty, ale nemusel jsi mi demolovat celou nohu, za pusu bych ti přiznal i zničení vesmíru,“ zamrká na mě smutně, zatímco poskakuje po jedné noze.

„Tušil jsem, že jsi katastrofa světového kalibru, ale že je to tak zlé…“ zavrtím s povzdechem hlavou a sednu si do křesla, tedy chci, místo toho si na někoho sednu a ten někdo je vypatlaný blondýn s úsměvem, že by pro něj svrhli andělé nebe. Než stačím znovu vyskočit, jeho ruce mě obejmou kolem pasu a přitisknou k sobě. Hned se začnu zmítat a kroutit sebou.

„No tak necukej sebou nebo se neovládnu,“ zašeptá mi do ucha zastřeným hlasem. Doslova strnu a nevěřícně se ohlédnu přes rameno, přímo do jeho touhou zastřených očí. Zrudnu jak rajče a zalapám po dechu, pak ho vší silou švihnu do žaludku, až mě bolestí pustí a zkroutí se do křesla.

Já jsem v daném okamžiku na druhé straně místnosti, se židlí místo štítu.

„Ty úchyle! Drž se ode mě minimálně tisíc kilometrů daleko nebo tě sejmu bejsbolkou,“ vřeštím jako by mě na nože brali.

„Sakra uklidni se, ječíš jako cudná panna v obležení úchylů,“ odfrkne si a tře si břicho.

„A ty těm úchylům předsedáš, že!“ odseknu naštvaně.

„Tak a mám toho dost, Yuki polož tu židli, než ji chuděrku zmrzačíš a ty se kroť, Aisone. Co jsem vám říkal, na začátku výletu? Že se pokusíme o rekord, kdy se nikdo neztratí a vy co? Naschvál se ztratíte, takže vám dám trest. Za prvé umyjete záchody v celém areálu, až my budeme zítra na výletě, že se budou blýskat a za druhé vám uděluji třídenní chatové vězení, opustit je můžete pouze na čištění záchodů, po zbytek chatovky jste pod vzájemným dohledem. Aisone, dohlédni na to třeštidlo jasné?“ zasáhne nespravedlivě strejda.

„Tak to ani náhodou, chci bydlet jinde!“ rozkřiknu se.

„Jiná chatka už volná není! Jděte do chaty, oběd a večeři vám tam někdo donese, už se o tom odmítám bavit!“ zasáhne strejda naštvaně. Zmlknu, vím, že když požije podobný tón, dalším odmítáním si jen koleduji o facku. Začnu se vléct ke dveřím a vezmu si batoh, s ním vyjdu ven a zamířím k chatě, vejdu dovnitř. Hned za sebou zabouchnu dveře a doufám, že jsem ho pořádně praštil. V kufru vezmu čisté oblečení a zavřu se v koupelně. Klíč chybí a tak se můžu jen modlit, že bude na tolik slušný, že počká v místnosti.

Chyba lávky, sotva si pořádně vydrbu hlavu šampónem, který musím nanést třikrát, než jsem spokojený, vrazí do koupelny Aison, řádně vytočený.

„To si k čertu nemůžeš pohnout? Chci se taky umýt!“ osopí se na mě.

„A nemůžeš počkat venku?“ osopím se na něho zpátky.

„Ne,“ odsekne a začne se svlékat, jen něco zasyčím a rychle ze sebe spláchnu mýdlo. Pak proklouznu za ním, a abych odolal pokušení se na něho podívat, pevně zavřu oči, což se mi vymstí. Napálím to přímo do zavřených dveří! Nejasným způsobem mě kočičí smysl úplně opustil.

„Neumíš dávat pozor? Ukaž mi tu kebuli nemehlo,“ strhne mě k sobě a začne prohlížet ránu na hlavě.

„Boule,“ konstatuje a vytáhne něco plochého, „teď sebou netrhej,“ napomene mě a zatlačí mi bouli na čele, až mi vyhrknou slzy do očí. Pak se bez díků otočím a zmizím v hlavní části, kde se konečně obléknu, vyšplhám nahoru a předstírám, že spím, až nechtěně usnu úplně, nadávajíc na zradu ze strýcovy strany.

Pořádně se vydrbu, po těch dvou dnech to potřebuji jako sůl, a oblečen do tmavého nočního kimona vejdu do hlavního pokoje, zrovna když někdo zaklepe na dveře. Vím, že se Yuki nehne a tak se vydám ke dveřím. Stojí za nimi pěkně nasraná kuchařka se dvěma tácy jídla, co nejpříjemněji se usměji.

„Dobrý den,“ zamrkám svýma očima a doufám, že to zabere. Nezabere.

„Dobrý den, právě jste mi přidali práci, máte pět minut na to, abyste snědli oběd, a já si přijdu pro tácy. Přesně za pět minut!“ osopí se na mě a odkráčí se vztyčenou hlavou, během toho proslovu mi stačila vrazit do ruky, div je nepřeklopila. Povzdechnu si a vezmu je dovnitř, nějakým zázrakem se mi je bez nehody podaří dát na stůl, pak vylezu na žebřík k vrchní palandě a drcnu do Yukiho. Nic.

Zatáhám ho za palec, je to se stejným  výsledkem. Nakonec s povzdechem vylezu nahoru a nakloním se nad něj jen proto, abych zjistil, že spí. Ve tváři má tak sladký výraz, že neodolám a políbím ho, hned mi polibek oplatí a přitulí se ke mně, ani neví jak je sladký.

„Yuki, máme tu oběd,“ zkusím ho vzbudit, jen se ke mně přitulí blíž jako unavené kotě a spí dál. S úsměvem si povzdechnu a seskočím dolů, rychle se najím a Yukimu dám jídlo bokem.

Když si přijde kuchařka pro nádobí, podám ji ho i s tácem.

„A kde je ten zbytek? To si myslíte, že tu budu běhat milionkrát?“ začne ječet.

„Yuki, spí,“ zamračím se na ni.

„A co má být, hned mi to přineste to, že bude o hladu, mě nezajímá!“ vyvádí, jako by ji na nože brali.

„Vás možná ne, ale mě jo,“ odseknu ji, zabouchnu jí dveře před nosem a pro jistotu zamknu. Sice začne vyvádět, ale jsem tak utahaný, že se odvalím do postele a usnu, i když dělá rámus, že jde slyšet až ve vedlejší vesnici.

Probudím se až pozdě odpoledne a malátně se posadím na posteli, první, co udělám je, že se podívám na stůl. Jídlo je snězené, aspoň z velké většiny. Od dveří se ozve klepání.

Vstanu a jdu otevřít, trochu se zamračím na kliku, která nechce povolit, a pak si vzpomenu, že jsem zamkl. Otočím klíčem a zamrkám na mladou holku v úboru kuchařky.

„Ahoj, přišla jsem si pro nádobí,“ usměje se a sjede mě pohledem.

„Jasně,“ zavřu a donesu ji to.

„Díky,“ vezme ho a odchází.

„Kde je ta stará rašple?“ zeptám se, se zájmem.

„Ještě ráno odešla, že nemá zapotřebí obsluhovat hulváty, místo ní je tu má teta a mamka, já jim pomáhám,“ vysvětlí mi a odběhne. Pousměji se a vrátím se dovnitř, kde se obléknu do roztrhaných džínů a volného trika. Podívám se co Yuki. Zrovna si čte, chvilku váhám a pak se zhluboka nadechnu.

„Nezahrál by sis se mnou něco?“ zeptám se ho.

„S inteligentními idioty nehraju,“ dostane se mi vrčivé odpovědi.

„Co jsou inteligentní idioti?“ udiveně se zeptám.

„Jeden stojí za mnou,“ zavrčí. Pobaveně se otočím.

„Netušil jsem, že dveře jsou inteligentní idioti,“ zahučím pobaveně. Jak mě baví si ho dobírat! Jsem v sedmém nebi po sedmém nebi. Prudce se ke mně otočí.

„Ty pakoni jeden pruhovaný, v šachách tě roznesu na kopytech,“ zavrčí.

„Dokaž to,“ přimhouřím oči. Chvíli si mě zamračeně prohlíží a pak seskočí dolů, aniž by použil žebřík. Vytáhnu cestovní sadu šachů a sednu si k černým, Yuki k bílím a začne. Hrajeme nepřetržitě, hru přerušíme jen, když nám dcera kuchařek donese večeři.

Skončíme někdy ve tři ráno mou absolutní prohrou. Jsem z toho v šoku, vyhrál jsem několik školních utkání a teď mě porazí takové škvrně.

„Dobrou noc,“ protáhne se Yuki spokojeně a jde spát, s povzdechem ho napodobím a kupodivu, i když jsem spal skoro celý den, usnu jako by mě hodili do vody.

Další den se rozloučíme se třídou, která se nám pošklebuje, a potom se pustíme do záchodů, některé jsou dost odporné. V deset ještě pomůžeme v kuchyni s obědem, za což dostaneme tak vynikající dezert, že Yuki doslova vrní blahem a s ním. Než přijdou ostatní, ještě se vyrácháme pořádně v bazénu a vylezeme na rovnou střechu se opalovat, tak nás načapá Yukiho strejda.

„Co tam děláte, nemáte být v chatě?“ zahromuje jen, co nás uvidí. Líně otevřu okno.

„A kde asi jsme? Pokud vím, střecha patří k chatě ne?“ obrátím se líně na bok a podívám se na kompletně utahanou, zpocenou a ještě nasranou třídu, kterou tahali po všech čertech. Zatímco se nám posmívali ráno, my můžeme teď, ale máme to zapotřebí?

Bohatě nám stačí, jak nás všichni probodávají vzteklým pohledem.

„Jo to máte pravdu, tak se nespalte,“ povzdechne si strejda a jde se osprchovat. Ostatních si nevšímám a znovu se vyvalím na břicho. Po chvíli toho máme dost a jdeme do chaty. Zbytek dne si čteme, což vyplní zbytek tábora, kdy máme zakázáno chodit s nimi.

Poslední den máme diskotéku na oslavu toho, že to učitelé vydrželi, to se setká s vysokým ohlasem a jídelna se přemění v taneční parket. Je to hnus, nikdy jsem diskotéky neměl v lásce.

A vím, proč, jen co začne hudba, u mě se objeví chumel holek, které mě vyzvou k tanci, skoro zoufale uteču za hudební stůl, kde nabídnu svou pomoc, dosáhnu tak dvojího efektu, zbavím se těch košťat a umožním klukům, aby si sem tam zatančili. Já se zabavím pozorováním Yukiho a tak mi neunikne, že jeden spolužák do Yukiho nenápadně narval alkohol a začal ho tam ocucávat.

 Z očí mi vyletí blesky a klukům se omluvím, spolužákovi vyrazím dva zuby a Yukiho chytnu a začnu táhnout do chatky. Není to zrovna nejjednodušší, kroutí se, že chce zpátky.

Nepovolím, dotáhnu ho do naší chatky a zamknu, pak se stane něco nečekaného, Yuki se otočí na mě a začne mě líbat, když se ho pokusím odstrčit, strčí mi ruku pod košili a já sem ztracen. S tichým zaúpěním se přestanu ovládat a oplácím mu jak doteky, tak polibky, začnu ho pomalu svlékat. Yuki zavrní a přitiskne se ke mně, rukou mi zajede za lem kalhot a stiskne mi zadek. To už fakt nedokážu ustát a položím ho na postel.

 Horečně ho začnu svlékat a rty hladově líbám každé, nově odhalené místečko, netrvá dlouho a jsme oba nazí. Pomalu začnu rty mapovat cestičku k jeho bříšku, při čemž se zastavím u každé bradavky a mazlím se chvíli s nimi, už při tom ho nedočkavě začnu roztahovat. Mazlím se s bříškem a poslouchám jeho steny, které se derou z jeho úst, sám jsem z toho napnutý a připravený, ale rozhodně nejsem tak hr. S úsměvem ho olíznu po celé délce jeho přirozený a vysloužím si tak slastný výkřik, který se mu vydere z hrdla.

„Prosím už pojď,“ zaslechnu zasténání, ale zrovna to nemám v úmyslu. Dál se mazlím s jeho penisem, dokud nevstříkne a i potom si nedám pokoj, nakonec se přece jen smiluji, nanesu si na penis gel a začnu do něj pronikat. Uvolní se, aby mi ulehčil proniknutí, jen co se ocitnu v něm, ovine mi nohy kolem boků a já se tak dostanu hloub, počkám a po chvíli zkusmo přirazím. Odpovědí je mi slastný sten a pohyb proti mně, už na nic nečekám a začnu přirážet. S každým přírazem, chci víc a tak zrychluji, netrvá dlouho a oba vyvrcholíme současně.

Jen co uvolní nohy, vyklouznu z něj a políbím ho, polibek mi sice oplatí, ale znovu mě začne hladit po těle a nakonec se vrhne na moje přirození, které si dá říct, nečeká, až se připojím, prostě na mě nasedne a téměř okamžitě se na mě znovu začne pohybovat.

Než je spokojený, pomilujeme se ještě dvakrát, pak se u mě stočí a usne. Ve spánku vypadá tak sladce. Jemně ho políbím a vezmu do náruče. Spokojeně zavrní a přitiskne se ke mně, ještě nás stačím přikrýt a také se odeberu do říše snů.

Probudím se s bolavou hlavou a tvář zabořím, do nádherně vonící Aisonovy hrudi. Moment Aisonovy? Prudce otevřu oči a zvednu hlavu. Hned bolestně zasténám a chytnu se za ni. Zase. Greg se mě nejspíš pokusil opít a vyspat se, se mnou jako obvykle, proto s ním nikam nechodím. Jen mi nejde na rozum, proč spím u Aisona. Posadím se a jen tak, tak se kousnu do rtů, abych nevykřiknul bolestí, která se mi ozve v zadní části těla.

Kruci, Greg do mě něco musel dostat, no aspoň jsem neskončil s tou napodobeninou ropuchy, ale s tímhle krasavcem.

I tak to beru za své selhání. Vyspat se s nepřítelem, je největší hnus, jakého jsem se dopustil, zvlášť, co si budeme lhát, když toho nepřítele miluji.

S palčivými slzami v očích se bolestně postavím a zajdu do sprchy, voda mě trochu postaví na nohy a trochu zmírní i bolest. Vyběhnu ze sprchy a rychle se obléknu, stejně rychle si i zabalím a po tom co se ujistím, že jsem nikde nic nenechal, vyběhnu z chaty. Jdu rovnou do jídelny, kde už někteří splácí snídají. Je tam i Greg, který má v obličeji kyselí výraz a jeho obličej zdobí dost modřin. Když mě uvidí, ušklíbne se a odstěhuje se do co nejvzdálenějšího místa jídelny.

Sednu si s jídlem ke kamarádům a pak se přemístíme k autobusu, který už čeká. Hodíme dovnitř tašky a já se zmáčknu k nim do zadní části autobusu.

Probudím se pozdě, Yuki už je dávno pryč, mrzí mě to, ale co se dá dělat. Obléknu se a sbalím si věci, podívám se, jestli jsem tu něco nenašel já nebo Yuki a vyrazím k jídelně, kde také nemám štěstí.

Mrzutě mě to, bez chuti se najím a se svačinou vyrazím k autobusu, dám tašku do zavazadel a jdu si sednout. Yuki tam není, po bedlivějším prohlídnutí si ho všimnu, jak se krčí u svých kamarádů a tak si sednu sám.

„Je tu volno?“ ozve se medový hlas, zvednu hlavu a zamračím se na holku, která zase pokouší štěstí.

„Ne vedle slepic nesedím,“ procedím skrz zuby a pohledem znovu zaletím k Yukimu, když se naše pohledy setkají, přistiženě uhne pohledem. Povzdechnu si.

„Tak takhle, máš smůlu rampouchu, ten tě nechce,“ pohodí pohrdlivě hlavou a jde si sednout k ostatním holkám, nejspíš aby mě zdrbli, nezajímá mě to, jsem rád, že od nich mám pokoj. Po nekonečné době dorazíme do našeho města. Na mě čeká táta s mámou, jsem rád, že se jim nic nestalo a tak jim doslova skočím do náruče, počkám na zavazadlo, při tom si všimnu Yukiho, který jde sám domů, vláčí se při tom s těžkou taškou, doběhnu k němu.

„Yuki, pojeď se námi, bydlíme naproti,“ chytnu ho za rameno.

„Nech mě být, užil sis, to by ti mělo stačit ne?“ prskne a trhnutím osvobodí rameno. Na rohu se objeví Toru, který mu tašku vezme a přivítá se s ním.

Dobře uznávám, že jsem se s ním neměl milovat, když byl přiopilí, ale copak tomu cukrátku šlo odolat?