Tajný svět Akyry

Sbohem Yuki

Mimovolně se otočím tak, abych trefil Aisona do hlavy, při tom se bavím vesele s Ryuu.

„Koťátko, víš, že jsi s tou taškou nebezpečný?“ obroukne mi do ucha a obejme mě kolem pasu.

„Nebezpečný jsem jen individuu vedle mě a pusť mě,“ zavrtím se.

„Teda Ryuu neměl bys mít ochranou vestu?“ vyvalí Aison oči na Ryua a bradu mi položí na rameno. Vztekle se oženu pěstí přes rameno, ale to poleno stačí uhnout. Ryuu se skvěle baví.

„Aisone, řekni mi jeden jediný důvod, proč tě nemám rozkrájet do polévky jako nudličky,“ otočím se na blonďáka naštvaně.

„Protože se mnou chodíš?“ zkouší to zase. Za poslední měsíc je to stá nabídka na chození, co jsem od něj slyšel a zcela ignoruji fakt, že s ním obden chodím do kina nebo, na pohár či se jen tak projít a že jsem jeho milenec.

„To už zkoušíš zase?“ povzdechnu si a obrátím oči v sloup.

„Jak zase? To je suché konstatování,“ zamumlá mi do ucha a jemně mě do něj hryzne.

„Auu,“ zaskučím.

„Snad nebolí?“ vyvalí oči Aison a začne mi na něho foukat, zavrním blahem.

„S vámi někam jít to, aby se někdo styděl,“ zavrtí hlavou Ryuu.

„Však my tě sebou nezvali, mohl’s jít klidně pět metrů nad námi,“ setře ho Aison.

„No jo, ale já kdybych s vámi nešel tak se zdržíte v každém křoví a do školy dorazíte tak hodinu po vyučování,“ namítne Ryuu.

„Tak zlé to snad s námi není,“ zděsí se Aison.

„Se mnou ne, ale s tebou jo,“ dupnu Aisonovi na nohu a rozběhnu se ke škole, až se rolnička na mém krku rozcinká.

„Hej z čeho mě to jako obviňuješ? Já takový ctnostný člověk,“ rozběhne se za mnou Aison. Ušklíbnu se, on je všechno, jen ne ctnostný. Proklouznu Angličtinářce pod rukou a než se stačí vzpamatovat, jsem na schodech do patra, kde máme třídu. Když dorazí Aison mám dopsaný úkol a lenoším na lavici.

„Teda torpédo, kde ses naučil tak běhat?“ sedne vedle mě Aison.

„Já tak běhám vždycky, ale ty máš nějaký formičky na blesky,“ utahuji si z něj.

„Jaký formičky na blesky? Mě zdržel slimák obecný, nechtěl si pohnout v lezení přes cestu,“ brání se pobaveně. Tiše vyprsknu smíchy.

„Aisonku, tak to musela být překážka jak Tatry, že jsi to nepřelezl,“ směji se mu. Jen se na mě uraženě podívá.

„Yuki, jste o rok starší, takže bys už konečně mohl dostat mozek a s ním trochu rozumu nemyslíš?“ třískne mi učebnicemi o hlavu strejda.

„No vzhledem k tomu, že jsi mi momentálně zploštil lebku, nevím, kam by se poděl,“ zkouším zastavit hvězdičky.

„Yu neboj, ten vlašský ořech se ti tam vleze,“ chlácholí mě Aison. Podívám se na něho a potlačím chuť vzít lavici a odpálit ho do doby kamenné kam patří.

„Dneska se naučíme něco o neandrtálcích,“ začne strejda hodinu.

„Aison se hlásí dobrovolně, je to přímo ukázka z doby kamenné,“ zvednu Aisonovu ruku.

„Nech toho, trilobite, to že jsi starší, neznamená, že si můžeš dovolovat,“ plácne mě přes ruku.

„Já měl dojem, že trilobiti byli hlavonožci,“ zacukají strejdovy koutka.

„No právě zrovna tady mu pučí první chapadlo,“ zamíří ukazováčkem na můj nos, kde se zrovna ráno objevil beďar.

„Ty jeden, já tě uzemním i bez hromosvodu!“ zaječíma začnu ho učebnicemi zatloukat do země. Aison se chvíli láme smíchy a pak mi zablokuje paže.

„Ty můj malí jebáčku neboj se, já tě nedám,“ chlácholí mě pobaveně. Rukama se sice bránit nemůžu, ale nohama ano. Vší silou ho kolenem kopnu mezi nohy, Aison se bolestí zkroutí na zem.

„Tak a chvíli bude klid,“ oddechnu si a posadím se zpátky do lavice.

„Yuki své manželské rozepře, byste si měli řešit mimo vyučování,“ zahromuje od dveří ředitel, který se přišel podívat, co je to za hluk. Teprve teď mi dojde, že celá třída se pomalu válí po zemi smíchem.

„Dobře pane řediteli, jestli tak moc chcete klid, tak mi doneste česnekový věnec, už jsem zjistil, že se ho tenhle upír bojí jako čert svěcené vody,“ zkouším vyjednávat.

„Dobře tak pojď se mnou, ať tě můžu načesnekovat,“ souhlasí ředitel, v ten moment mě Aison zděšeně chytne kolem pasu a odtáhne na druhou stranu třídy.

„Ne, ne moje koťátko, nikomu ho nedám,“ našpulí Aison rty.

„Tak tu bude klid nebo vás rozvedu do jiných tříd!“ oznámí mu ředitel a zavře za sebou.

„Tak teď jsme měli dokonalou ukázku muže neandertálského a teď k teorii,“ vzpamatuje se první strejda.

Aison se i se mnou vrátí do lavice a cosi si celou dobu brblá pod nos. Jen ho pohladím a zapisuji si, co nám strejda říká. Podobně proběhnou všechny hodiny, ale podstatně klidněji.

Pak spěchám domů, abych se postaral o zvěřinec za ordinací, Aison mě pomůže a za hodinu už nemáme co dělat. Proměním se a propletu se mu mezi nohy. Aison mě zvedne a začne drbat pod bradičkou, za což se mu odměním vrněním. Z lednice mi ukradne tuňáka a dá do misky, takovou dobrotu si přece nenechám ujít! Rázem je vše odpuštěno.

Aison mě odnese k sobě a zatímco píše úkoly, bavím se tím, že mu plaším rybičky v akváriu, a že má vážně nádherné.

„Yuki, nech ty rybky, vždycky z tebe mají infarkt!“ napomene mě a zatahá za ouško, vypláznu na něho jazyk a plaším je dál. Pak do pokoje vtrhne tří a půl měsíční štěně, ses kočím a za chvíli jsme snad i na lustru jak si hrajeme, nepomůže ani hozený polštář a napomenutí, že nemůže psát.

„Mamí, prosím tě, vezmi Yukiho ven!“ zaječí bezmocně Aison.

„A kterého Yukiho? Psa nebo kočku?“ křikne jeho máma zpátky.

„Toho, který je jako z divokých vajec,“ odpoví Aison a po troše snažení mě chytne do náruče. V pět si pro mě přijde Nikko a je po legraci.

„Tak se uvidíme zítra miláčku,“ dá mi Aison pusu na čumák a předá mě bratrovi. Mňouknu na rozloučenou a nechám se odnést domů.

Jen se za Toru s Yukim zavřou dveře, a už se mi po něm stýská, povzdechnu si a konečně si otevřu dopis, který mi podává táta. Před třemi měsíci jsem si podal přihlášku na stipendijní studium na vysněné škole. Začtu se do něj a doslova mi vyprchá barva, vzali mě.

Téměř okamžitě se rozhodnu jet. Pak se zarazím, hlavou mi mihne Yuki a ten jeho nádherný úsměv. Přece ho nemůžu opustit, nemohu ho zradit. Do toho všeho mi zavolá sám ředitel z veterinární školy a než se naději kývám mu na to, že v pondělí nastoupím, učiva ještě moc není, tak to bez problému zvládnu.

Jdu to oznámit našim.

„Co Yuki, Aisone?“ zeptá se táta.

„Já nevím tati, není to napořád, vrátím se,“ podívám se na něj smutně.

„Je to tvoje rozhodnutí, ale aby to pochopil on, Aisone. Yuki je kluk, který…“ začne mě přemlouvat táta.

„Já vím, tati, ale tohle je jedinečná příležitost, tohle se mi už v životě nenaskytne,“ bráním se.

„Jistě to máš pravdu,“ souhlasí se mnou. Je na něm vidět, že ho to mrzí.

„Brácho, jsi idiot,“ oznámí mi na plnou pusu Toru zasmušile. Smutně se na něho podívám, aspoň on mě měl pochopit.

„Yu může jet s tebou, kousek od školy bydlí babička, tak budeš bydlet u ní,“ oznámí mi táta, jen co zavěsí telefon. Oddechnu si, že to vzal aspoň takto a jdu si zabalit.

V sobotu ráno, jdu odhlásit brigádu u Yukiho táty a promluvit si s Yukim.

„Yuki, včera mě přišel papír, že můžu nastoupit na střední veterinární školu v Tacomě,“ oznámím Yukimu přímo.

„A co jsi na to řekl ty?“ zeptá se mě ostražitě.

„Vzal jsem to, jde o stipendium,“ odpovím mu po pravdě.

„Aha, gratuluji a sbohem,“ otočí se na patě a zmizí jako duch. Je mi z toho smutno, nejdu za ním, protože vím, že bych ho nenašel, jen se, se slzami v očích dopotácím domů a začnu si balit.

Yu se na mě vyčítavé dívá, s pod deky.

„Ještě ty mi to ztěžuj,“ povzdechnu si. A zavřu kufr, který odtáhnu do auta. Nakonec vezmu zbytek věci Yukiho a než nasednu, se podívám k oknům Yukiho, mihne se tam stín, ale nejsem si jistý, každopádně černého kocourka nevidím nikde. S povzdechem nasednu a nechám se odvézt k babičce.

Stojím u okna, tak abych nebyl vidět, a dívám se, jak odjíždí ten, kterému se podařilo vzít moje kočičí srdce. Vlastně nic nevidím, protože se z očí valí dva obrovské potoky slz, tak takhle bolí, když ztratíte někoho, koho milujete z celého srdce. Docela příhodně mi do toho hraje písnička z pomády:

Já vím, že asi víc jich trápíš,

a víc jich v sobě má svůj pláč,

že nejsem jediný,

co k ránu proklíná sen svůj.

Já vím, že asi víc jich šílí,

že čekají na příchod tvůj

a stejně pamatuj,

že musím mít tě stůj co stůj

a k zoufání Tě prosím, buď můj.

Ref.:

Proč já si mám něco lhát,

když si přestal mít mě rád,

jsem já posedlý,

k zoufání tě prosím, buď můj,

k zoufání tě prosím, buď můj,

k zoufání tě prosím, buď můj.

Mně říká rozum, blázne, nech jej,

mně srdce říká, chtěj ho dál,

pak rozum utiším,

hned sotva uslyším hlas tvůj

a k zoufání tě prosím, buď můj.

Ref.:

Proč já si mám něco lhát,

když mě nechceš vůbec brát,

já jsem šílený,

k zoufání tě prosím, buď můj,

k zoufání tě prosím, buď můj,

k zoufání tě prosím, buď můj.

was?!
darknesska

nééééé hehéééééééééé! T_______________T
ty máš takovou kliku, že jsi udělala ještě dodatkový díl! fakt velkou, obrovskou gigantickou kliku! Jinak bych si zajela do přerova, a bodala bych tě špendlíkem pod nehty! a to si piš že to bolí jako svi*ňa!