Tajný svět Akyry

Pan Ledovec

Tak tohle ten dement fakt přehnal. Zeptat se mě, která klec je moje! Blbec, co si myslí, že je? Tak a konec, už si ho nebudu všímat! A bude to mít! Kretén! A začnu hned zítra.

Ráno vstanu tak akorát a vypravím se do školy. Pan Nevím kdo si zrovinka hraje na starostlivého tatíčka, ale musím uznat, že štěně jen kvete. Do školy a do třídy se dostanu tak akorát před ním a sednu si před něj.

„Kdybys chvilku počal, tak by tě táta vzal autem,“ ozve se Nevím kdo vedle mě.

„Děkuji, ale narostly mě dvě nohy, které umím používat a neplazím se po zemi jako had,“ odpovím s úsměvem a znovu se vrátím k učebnici a čtu si. Zaraženě se na mě podívá.

„Dík za upozornění netušil jsem, že jsi v tak pokrokovém stádiu. Řekni, kdy zemřeš, rád bych se dočkal doby, kdy budeš v muzeu jako pokrokový exponát,“ ozve se s dravčím úsměvem. Vzpamatoval se nějak brzo, pomyslím si.

„Řek bych, že až po tobě, ještě jsem totiž neviděl, že někdo může existovat ve vzduchoprázdnu,“ odpovím, i když skřípu zuby. Jak si to ten dement představuje!

„V jakém vzduchoprázdnu? Jsi normální, bez vzduchu nikdo nedokáže žít! To je vědecky dokázaný fakt!“ vyvalí na mě oči.

„Jej promiň, zapomněl jsem se zmínit, že včera ses uráčil přiznat, že jsi většinu vzduchu rezervoval pro tvůj mamutí mozek! Tak si začínám myslet, jestli ti z té přemíry vzduchu nezkolaboval, dal jsi mu i jointové tabletky?“ zajímám se o jeho zdraví.

Zhluboka se nadechne, zavře oči a dopadne na židli, teda dopadl by, kdybych mu ji pohotově neposunul, ovšem tak, že sice dosedl, ale na zaoblenou část na začátku, po které se svezl a skončil na zemi.

Třídou projede sem tam prsknutí, ale udrží se tak se rozhodnu tomu přidat korunu.

„Být tebou tak se podívám, kde jsem nechal oči, bez nich se asi moc daleko nedostaneš nebo jsi ekvivalent přírody a řídíš se čichem? V tom případě, ten tvůj, nejspíš zkolaboval,“ usoudím klidně. Třída vyprskne.

„Ty pakostnice jedna zakřivená,“ zavrčí, až se mi zježí moje kočičí chlupy.

„Konečně jsi přiznal barvu, nemáš náhodou z toho vyrážku? Nebo modřinu? A co takhle zlomeninu mozku tedy pokud ti po tom kolapsu nějaký zbyl,“ zamrkám na něho.

„Mě dokáže urazit jen inteligent!“ pohodí povznešeně hlavou.

Hraně si zívnu.

„To už tady bylo, nemáš něco lepšího?“ zeptám se ho znuděně.

„Jo! Dej mi svátek!“ zaječí na mě až mě ofoukne vítr.

„Dávám ti svátek s požehnáním,“ udělám mu na čele křížek, „spokojen?“ zamrkám.

Něco zavrčí a otočí se dopředu.

„Mohl bys mě to přeložit, prosím? Nerad se nějak snižuji, ale vrčenici obecnou neovládám,“ požádám ho slušně.

Podívá se na mě pohledem, že by splašil stádo slonů.

„Dal sis ten pohled patentovat? Ochranáři by ho určitě ocenili,“ zeptám se zvědavě. Ignoruje mě.

Pobaveně se uchichtnu a znovu se začtu do učebnice, abych nebyl tak pozadu. Celý den mám božský klid, jsem snad v ráji, nikdo mě neotravuje a hlavně nepopichuje. Házím po něm očka a sleduji jeho reakce. Čekám, kdy ho napadne něco udělat. Přece nemůžu být taková padavka a začít si něco sám!

Poslední přestávku už to nevydrží.

„Co je ti? Ukousl´s sis jazyk?“ drcne do mě.

„Ne, jen mě přestalo bavit hrát si na idiota,“ odseknu mu a znovu se otočím k sousedovi.

„Kruci a to jsem si myslel, že s tebou jako jediným bude kloudná řeč,“ povzdechne si.

Překvapeně se k němu otočím.

„Co, že jsi to dělal? Myslel?! Ty něco podobného umíš?“ zůstanu na něho zírat.

„Kruci, proč ze sebe dělám hlupáka?“ zavrčí si pro sebe.

„Dovol, abych ti připomenul, že jediné místo kde lze beztrestně nechat utonout hlupáky je studnice vědomostí, chceš nějakou sehnat? Udělal bych to jako kamarád,“ usměji se na něho.

„Pane Bože, kam jsi mě to poslal?“ zasténá Aison. Můžu tohle nechat bez odezvy? Ne!

„Tebe sem poslal Bůh? Tak to je síla, co jsi jim tam udělal za peklo, že tě tam už nechtěli?“ zeptám se zvědavě.

„Yuki, nech toho nebo budeme muset sekundovat tobě!“ zděsí se Riu.

„Buďte bez obav na něj je krátká i atomová puma zkřížená s vodíkovou jaká je to pohroma,“ uklidní je Aison až na něho zůstanu zírat s otevřenou pusou. Na tohle prostě nemám co říct!!

Aison se nade mě nakloní, jemně mi prstem zavře pusu a ještě mě políbí!!!!

„Aby ti tam nevletěla mucha,“ zavrní. Tak na to mám jednu odpověď, rozpřáhnu se a jednu mu vlepím, až to mlaskne.

„Yuki Hikaro, okamžitě mi řekněte důvod, proč jste uhodil spolužáka!“ rozkřikne se za mnou učitelka zoologie. K čertu mám pech. Vztekle se podívám do jeho očí, které srší smíchem.

„Odmítám vypovídat bez svého právního zástupce a pod tlakem!“ oseknu a třída lehne smíchem.

„Do ředitelny a oba,“ ukáže na dveře.

Sednu si na židli u kanceláře a vedle mě se posadí Aison. Vyskočím jako by mě píchla vosa a sednu si na protější stranu.

Ředitel, přesuny sleduje s čím dál větším vztekem.

„Yuki Hikaro, okamžitě si sedněte do křesla nebo vás tam donesu v zubech,“ zavrčí, až polknu.

„Mám technický dotaz, jste si stoprocentně jistý, že ta mamba černá v křesle je stoprocentně bez jedu a očkovaná proti vzteklině? Nemáte na něho náhubek?“ zeptám se a dělám, že ho bojím, ale ředitel nemá pro můj strach pochopení. Jednoduše vstane, obejde stůl a jedním pohybem mě hodí do křesla, kde si narazím zadek.

Pak si sedne za stůl a hodí přede mě štůsek papírů.

„To jsou příští písemky?“ zeptám se opatrně.

„Ne to jsou stížnosti na tvé chování. To ani nemluvím o ústních. Jen za tenhle týden jsi tu podruhé,“ opraví mě ředitel.

„Třídní důtka nepomohla, takže mám tři možnosti, vlastně čtyři. Ředitelská důtka, ale pochybuji, že by něco svedla, snížená známka z chování, což je bezpředmětné, protože by ses z toho nepoučil. Podmínečné měsíční vyloučení, to by ti už něco mohlo říct anebo…“ odmlčí se a podívá se na mě. Popravdě řečeno seděl jsem tam jak hromádka nešťastného smetí jen se rozbrečet.

Tu třídní důtku táta překousl jen stěží, ale já dostal takový trest, že mám vystaráno na konec života, netuším, jak by zareagoval na ředitelskou. To už ani nemluvím o snížené známce z chování, to by mě přetrhl jak hada a co se týče toho podmínečného propuštění, to bych si mohl jít rovnou kopat hrob a zařizovat rakev s pohřbem. Zabil by mě.

„Nebo?“ ozve se vedle mě.

„Nebo by tu byl školní trest, školník nadává, že nedokáže všechno udržet v pořádku, tak vy oba byste vytáhli ze skladu všechna vycpaná zvířata, perfektně sklad uklidily a ty zvířata zbavená prachu byste naskládali zpět tak, aby bylo jasno, co kde je,“ ujasní ředitel.

„Není nad čím váhat, bereme tu poslední možnost,“ ozve se vedle mě blondýn a já se vzpamatuji.

„Ani náhodou, to radši spáchám sebevraždu, než být s tebou v jedné místnosti do konce roku,“ zařvu na něj. Dobře vím, kolik vycpaných zvířat je v tom skladě a jak moc je rozsáhlí, to bychom neuklidili do vánoc za tři roky!!

„Moc na výběr nemáme,“ odsekne pan Blonďatý snob.

„Ty tu nejsi trestaný tak táhni do pekel!“ zaječím na něho. Zůstane na mě zírat jako by právě potkal mimozemšťana.

„Ale do tohohle průšvihu jsem tě dostal já,“ přizná neochotně.

„To je postřeh. Napřed mi vezmeš práci, z které mám slušné kapesné, teď mě dostaneš do druhého průseru a chceš si hrát na samatriána? Na to ti seru,“ prsknu na něho.

Chvíli vypadá jako by dostal facku a pak se oklepe a nasadí kamennou tvář. Ty změny jsou tak rychlé, že ten smutek v očích musela být jen iluze.

„Takže domluveno, bude ten trest. V pátek máte málo hodin tak začnete, můžete tu dělat i přes víkend, to si domluvte se školníkem, u uklízečky si zajednáte úklidové potřeby a Yuki, tvému otci to oznámím osobně, aby si nemyslel, že se někde couráš, zatímco máš domácí vězení,“ oznámí mi ředitel a propustí nás.

Vyjdu z ředitelny a vletím na záchod, v momentě se zavřu v kabince. Po půl hodince vylezu, opláchnu si obličej v ledové vodě a vyjdu ven.

„Už jsi v pořádku?“ zeptá se mě pan Egoista tiše. Podívám se na něj zdrcujícím pohledem a pak ho minu jako by tam ani nebyl.

Vejdu do třídy, kde zrovna učí strejda. Ani se na něho nepodívám, mlčky si vezmu věci ze své oblíbené lavice a přestěhuji se na druhý konec třídy, kde je poslední volná lavice. Posadím se a začnu se koukat z okna bez zájmu o jakékoliv učivo. Nereaguji absolutně na nic.

O přestávce nastane u mé bývalé lavice vzrušo. Holky se hádají, kdo bude sedět vedle něj. Sleduji to, aniž bych se namáhal něco udělat. Jedna využije hádky a dá si učení na lavici a sedne si vedle něho. V dalším okamžiku letí, že porazí židle u protější lavice a na hlavě jí přistanou učebnice i s taškou.

„Tohle místo je obsazené, je vám to jasné?“ zavrčí tak, že holky vyděšeně kývnou.

„A ještě něco slepice, jsem na kluky,“ dorazí je afektovaný blonďák, takovým hlasem, že pár holek se dokonce rozbrečí. Pak se podívá na mě, hned uhnu očima a zaměřím se na venek.

Na lavici přistane jeho ruka.

„Pojď si sednout zpátky,“ uslyším jeho jemný hlas.

„Drž se ode mě minimálně kilometr nebo ti vyškrábu ty tvoje krásný očka,“ zavrčím.

„Mrzí mě, že máš kvůli mně problémy, ale i já mám svůj sen a nenechám si ho zkazit rozmazleným frackem, který si myslí, že je největší genius jen proto, že dokáže říct pár vtipů. Myslel jsem, že jsi fajn kluk.  Je mi líto, že líto, že jsem se mýlil,“ pronese chladně a bez ohlédnutí se vrací na místo, pak tomu dodá ještě perličku.

„Až si přestaneš hrát na prince a uráčíš se sestoupit z nebes, vrať se zpátky,“ otočí se na mě u mojí bývalé lavice. Sbalím si věci a jdu ke dveřím, v téhle místnosti nevydržím ani vteřinu.

„Oni se nejlépe odsuzují ti, o kterých nic nevíš. Řeknu ti novinku, nikdo není dokonalí,“ odseknu mu a zamířím ke dveřím, ve kterých se skoro srazím s učitelem. Protáhnu se kolem něj a pokračuji dál.

„Kam si myslíte, že jdete?“ zaječí na mě učitel. Ani se nenamáhám odpovědět.

Zamířím přímo do nemocnice, kde mi zkontrolují ruku a sundají sádru.

„Ještě chvíli ji šetře, dáme vám zpátky ortézu a za dva týdny s ní přijďte na kontrolu,“ podá mi doktor omluvenku a můžu domů.

Doma se vyzuji a vyletím nahoru kolem rozběsněného otce a bratra, zamknu se. Praštím sebou na postel, po chvíli se převrátím na záda. Divím se, že táta ještě neběsní a nesnaží se vyrazit dveře, pak usnu.

Dívám se za bratrem, který kolem mě proletěl jako torpédo, až dolů jde slyšet klapnutí zámku, znovu se podívám na běsnícího otce.

„Já toho spratka srovnám,“ zavrčí táta.

„Jo a dosáhneš toho, že se tě bude bát ještě víc,“ povzdechnu si.

„Má mít přede mnou respekt, někdy se celé noci toulá a nevíme co s ním je!“ běsní.

Co asi chceš od kočky, pomyslím si ironicky.

„ Nehledě na to, jak vyvádí ve škole!“ zaječí táta, divil bych se, kdyby tohle Yuki neslyšel.

„Zato ty jsi byl svatý, že? Ty dvě podmínečné propuštění ze střední byly jen tak omylem, že? A ty rvačky taky to chápu,“ mnu si bradu a po očku se dívám na tátu, který na mě hledí s očima jako tenisáky a otevřenou pusou.

„J-ja-jak ses tohle dozvěděl?“ vykoktá ze sebe.

„To je tajemství, mimochodem, víš, že tohle vypadá jako bys trestal Yukiho za sebe?“ zeptám se klidně a podívám se na tátu, který kreslí na zemi kruhy, vypadá jako malé děcko. Po chvíli se zvedne a odkráčí do ordinace.

Tak jeden problém z krku teď druhý, ale ten musí počkat, až skončí škola. Vydám se do pokoje a začnu si číst, soudím, že Yuki bud spí nebo si čte, jednou jim to musí říct.  Zatímco táta myslel, že ošetřuje kočku, ošetřoval Yukiho, vůbec mu nepřišlo divné, že má stejná zranění jako ta kočka. Konečně zahlédnu blonďáka na chodníku, vypadá, že ho ta hádka mrzí. Mám skvělého informátora přímo ve třídě. Je jim nejnafoukanější kluk ze třídy. Jen se tak tváří, aby měl od nich pokoj a nemohl ho nikdo využívat, jak se několikrát stalo. Zároveň je to můj milenec. A je vážně skvělý.

Vyjdu ven a usměji se na svého kluka, který naznačí, že je sám doma, bydlí přímo vedle nás a zamířím k Aisonovi.

„Můžeš na slovíčko?“ zeptám se ho klidně. Podívá se na mě vzteklýma očima.

„Co chceš? Nemám ti co říct a teď mě omluv musím nakrmit Yukiho.“sjede mě.

„Yukiho? Ten právě spí v pokoji,“ odpovím mu s klidem.

„Myslím moje štěně, jmenuje se Yuki,“ odsekne ještě nasraněji.

„Aha, tys ho pojmenoval po bráchovi? To je od tebe milé. Yuki to nemá jednoduché. Musíš pochopit, že drtivou většinu, co řekne, nemyslí vážně.  Z trapasů a tak se snaží dostat pomocí humoru. Jemu se moc líbíš, ale má své myšlení pokud jsi na něj vyjel hned po tom, co se s tebou srazil tak se nedivím, že se ti snaží bránit. On je tip člověka, který si nenechá nic líbit, musíš přít na to, jak s ním mluvit rozhodně si nenechá poroučet. Jo a ještě něco, Yuki má tajemství, které ti musí říct sám, naši o něm neví. To, že si vyděláváš na veterinární školu, bys mu měl říct, takhle to bere jako krádež jeho práce, aby si nemohl přivydělat,“ vychrlím na něj všechno naráz a odcházím.

„Počkej,“ křikne za mnou. Jen zvednu ruku na pozdrav a zmizím doma, abych se zadem proplížil ke svému milenci a strávil zbytek dne milováním. Je neukojitelný, někdy se dokonce proplíží v noci ke mně a milujeme se až do rána. Každý má své tajemství ne?

Vzbudím se za soumraku, který vábí k nádherným toulkám. Smutně se podívám na ruku v ortéze a na okno. Ze smutného rozjímání mě vytrhne zaťukání na dveře.

Zvednu se a zmučeně odemknu, vím, že je to táta. Je mi trochu divné, že do těch dveří nemlátí, ale neřeším to. Otevřu dveře a sednu si na postel, trpělivě čekám na pohromu, která mě zaručeně nemine.

„Poslyš Yuki, to s tím novým nemůžeš vycházet trochu normálně? Tohle fakt nejde, s takovou tě vyhodí ode všad. Co proti němu máš?“ zeptá se táta.

Můžu vám říct, že na něj vyjeveně hledím jak tele na nová vrata.

„Myslíš, kromě toho, že se do mě naváží kdykoliv může a sebral mi práci? Naprosto nic,“ odseknu vztekle.

„Heleď s tou prací je to jinak. Šetří si na školu chce jít na veterinu a ta je drahá, táta mu řekl, že když si našetří na půlku školy, druhou mu dá, proto žádal o brigádu u mě. Připadal mi, že je správný kluk tak jsem mu ji dal, vůbec jsem to nebral tak, že bych ti kvůli tomu snížil kapesné, jen jsem chtěl aby ti pomohl zvlášť se psy, vím, jak se k nim stavíš,“ snaží se mě domluvit.

„Dobře, to beru, ale nebudu s ním vycházet jen proto, že si to přeješ! Dobírá si mě, kde může!!“ zaječím.

„A ty děláš něco jiného?“ zeptá se mě se zvednutým obočím. Zmlknu, protože lhát neumím. Nafouknu se a otočím se k němu zády.

„Kapesné dostaneš celé, ale domácí vězení zůstává, dokud se ti nezahojí ruka, na střechách potřebuješ všechny čtyři, jo a žádám, tě abys mi řekl, nebo aspoň ukázal, že jdeš ven, a kdy přijdeš, mám o tebe strach,“ ozve se znovu a já zkoprním.

„Brácha…“ nedomluvím, protože uvidím jeho překvapený obličej.

„On to věděl? Nepřekvapuje mě to, odjakživa jste si byli blízcí. Holomek. Mě to mohl říct. Všimnul jsem si toho sám, myslíš, že mi nebylo divné, že máš rány na tom samém místě jako ta kočka? Nejsem blbý, i když si to myslíte. Doufal jsem, že mi to řekneš sám, no už se stalo, jsem zvědavý, kdy mi řekne, že má milence,“ zabručí si pod nos a otočí se. Zůstanu za ním hledět, brácha má milence?

„Tati?“ ozvu se a on se na mě tázavě otočí.

„Proč…?“ zeptám se. Hned ví, o čem mluvím.

„Připomínáš mi mě v tvých letech, proto jsem asi byl na tebe přísnější než na tvého bratra,“ pokusí se o omluvný usměv.

„To je dobré tati,“ usměji se.