Tajný svět Akyry

Neštěstí

Celý den jsem jako na trní a čekám, co mi Asigo provede, určitě ví, kdo mu tu pastu dal na tvář. Když se vrátil do třídy, tvářil se jako bůh pomsty. Své pronikavě modré oči zabodl přímo do mě a šel si sednout. Hodina míjela hodinu a nic se nestalo. Tohle mi nejspíš projde, zaraduji se a spolu s kamarádem vyjdu ze třídy mezi posledními. Velice si dávám pozor, aby Asigo byl stále přede mnou.

Ne, že bych se obával o svou bezpečnost, ale přece jen jistota je jistota a já budu šťastný, když ho na cestě domů nepotkám.

„Pozor jedu!“ zahalekám a do haly se svezu po zábradlí. Co čert nechtěl, ďábel spískal zrovna, když jsem byl skoro dole, jsem ztratil rovnováhu a sletěl, jak taky jinak, že, přímo do náruče toho blonďatého nádhery Asigo.

„Heleďme se, tu padají lidi z oblohy, copak, snažil se tě zbavit čert? Ani se nedivím, ty jsi katastrofa sám o sobě,“ okomentuje to Asigo. Samo pár lidem to připadá nějak vtipné a rozesměje se.

„Nejsi nějak chytrý, ty nádhero? Okamžitě mě pusť!“ zaječím.

„Jak si vašnosta přeje,“ usměje se na mě Asigo a pustí mě, bohužel se nestihnu postavit a dosednu přímo na zadek. Skousnu si ret, ale stejně mě unikne jemné syknutí. Vstanu a s důstojně zvednutou hlavou se jdu obout.

„Trvá ti to jako půlnočnímu ponocnému,“ zavrčí za mnou Asigův hlas. Ignoruji ho, ten dement nemá naraženou kostrč, tak má tak, co nejmíň mluvit.

„Tak pohneš si nebo ti mám pomoct?“ ozve se znovu.

„Tak proč na mě čekáš, jdi napřed!“ křiknu na něho a konečně se obuji.

„Jak víš, nemám klíče a Yuki je tam celý den sám, tak si buď pohni zadkem, nebo mi ty klíče dej,“ vyštěkne na mě.

„Yukiho přímo lituji, že má za panička, takového dementa,“ odseknu a začnu se belhat k východu, fakt mě to bolí.

Asigovi zřejmě dojde trpělivost a doběhne mě, během chvilky mi vytáhne klíče a než se vzmůžu na podpor je v tahu. Jen se za ním vztekle podívám, vím, že Yuki má přednost, ale stejně, kdyby mě Asigo nepustil tak surově na zem, klidně bych si s ním dal sprint.

Tohle mu ještě oplatím, slíbím si a vzápětí mě něco napadne. Prohnaně se usměji a zamířím do města. Zalezu do prvního papírnictví, kde koupím kalamář s inkoustem a jdu domů.

Ke své zlosti zjistím, že už stihnul všechno vyčistit a ještě i nakrmit Yukiho. Jdu rovnou do kuchyně a opatrně si sednu ke stolu s jídlem.

„To ses tak praštil? Mrzí mě to,“ uslyším Asigovu omluvu, jen po něm švihnu pohledem, aniž bych promluvil a začnu do sebe hladově soukat špenát. Nepatří mezi moje nejoblíbenější jídla, ale celý den jsem nebyl schopný něco sníst.

 Po chvíli uslyším, jak si Aden povzdechne a jde pryč, nemrzí mě to, nechci, aby si mě všímal, abych byl závislý na jeho pohledu, úsměvu…

Prudce zatřesu hlavou, o čem to k čertu přemýšlím?

Dojím a umyji talíř, pak zamířím do pokoje, kde se převleču a pustím se do angličtiny, slovíčka mi ještě dělají trochu problémy a zítra píšeme velkou písemku. Polohlasně si je mumlám a snažím se zapamatovat, co možná nejlíp. Pak si vzpomenu na inkoust a vytáhnu ho z tašky, dám ho na stůl mezi pomůcky a zapomenu na něj. Nevím, kolik uplynulo času, ale najednou zaslechnu volání mámy, jak nás svolává na večeři.

Vstanu a seběhnu dolů.

„Jo Yuki, donesl jsem ti slíbený desert, tak dobrou chuť,“ podá mi překrytou misku.

„Děkuji,“ překvapeně si ji vezmu a sundám víčko. Pak se nechápavě do ní dívám, dokud si neuvědomím, že ta miska je plná kroutících se žížal. Zvedne se mi žaludek.

„Chceš na to design nebo šlehačku?“ uslyším ještě otázku. V ten moment se zvednu a celý zelený odběhnu do koupelny, kde začnu zvracet. Tak tohle posral.

Když vyjdu z koupelny, zamířím přímo do pokoje, kde si vytáhnu karimatku a rozprostřu ji pod okno, co nejdál od postele, vezmu si polštář s dekou a dotáhnu ji tam také. Osprchoval jsem se, takže si rovnou s učebnicí zalezu do své provizorní postele, za chvíli se ke mně připojí Yuki a spokojeně usne.

Za hodinku a půl uslyším na schodech kroky, rychle zavřu učebnici, schoulím se k Yukimu a předstírám, že spím.

Dveře se otevřou a vejde Aden, poznám ho podle jeho vůně.

„Yuki máš tu večeři,“ ozve se. Štěně vedle mě se pohne a vyrazí s pod deky.

„Ty ne Ťulpo, já myslel Yukiho člověka, ty jsi Yuu pomatuješ?“ zasměje se Asigo a drcne do mě. Nereaguji, kdybych se na něho podíval, musel bych mu vyškrábat oči, při nejmenším.

„Yuki, ty už spíš?“ znovu do mě drcne. Ani se nehnu. Ucítím pohyb, jak vstane a jak něco položí na stůl, pak mě začne brát do náruče, tak tohle už bez odezvy nenechám a kousnu ho.

„Auu,“ zaječí a pustí mě. Podívá se na mě a já na něho, zatímco z jeho pohledu čtu překvapení, z mého může číst nenávist.

„Jak chceš, klidně si tam zmrzni,“ procedí skrz zuby a třískne dveřmi od pokoje. Moje jediná reakce je, že se otočím na druhou stranu a usnu. Za dnešek si můžu aspoň jeden bod připsat, on bohužel dva.

Odběhnu do koupelny si to ošetřit. Podívám se na kousnutí a strčím ho pod tekoucí vodu. Kousnul mě dost fest, z několika otisků teče krev, kdybych nevěděl, že je to nemožné, hádal bych, že je zkřížený se žralokem.

„Ahoj, myslel, jsem, že už jsi v posteli,“ ozve se za mnou udivený hlas.

Obrátím se a uvidím Nikkiho, aspoň jeden z bratrů je normální. Zvednu ruku tak, aby viděl kousnutí.

„Který Yuki ti tohle provedl?“ zeptá se, se zvednutým obočím.

„Štěně to nebylo,“ ujistím ho a začnu šmátrat po lékárničce. Nikko se začne pochichtávat a vezme ji.

„Ošetřím ti to, tátovi budu muset říct, aby Yukiho naočkoval proti vzteklině,“ vyprskne smíchy.

„Ni kde jsi tak dlouho,“ ozve se smutný hlas ode dveří.

Otočím se a tam uvidím polonahého Aroka. Ten se na mě podívá a postaví se do útočné pozice.

„Ari, jen mu ošetřuji zranění, Yuki ho hryznul a dost fest,“ ozve se Asigo. Aroko k němu přijde a beze studu mu zajede rukama pod košili a přimkne se k jeho zadům.

Chvíli se na to nechápavě dívám, než mi dojde, že ti dva jsou milenci. Tak proto ví Nikko o všem, co se šustne ve třídě. Pobaveně zavrtím hlavou a pak už jen syknu, když se mi dezinfekce dostane do rány.

„Hotovo, ale radši to zafačuji, ať se ti tam nedostane bordel, jsi očkovaný proti tetanu?“ zeptá se mi Nikko.

„Jo minulí rok,“ odpovím.

„Bezva a jaký chceš obvaz, máme tu s kočičkou, mašličky nebo…“ začne vyjmenovávat.

„Stačí mi normální,“ skočím mu zděšeně do řeči.

„Fakt nechceš některý z těch pěknějších?“ upře na mě štěněčí oči, kde se je učí, to fakt netuším.

„Ne,“ řeknu pevně a Nikko mě s povzdechem obváže normálním bílým, při tom si pořád něco brblá pod nos.

„Díky, byl by s tebe perfektní ošetřovatel,“ zalichotím Nikkimu a zmizím dřív než se Aroko rozhodně, že to byla nebezpečná lichotka, měl šílený pohled.

Tohle nikomu neřeknu, nejsem žádná drbna. V pokoji se podívám na Yukiho u okna a s povzdechem přes něj přehodím ještě jednu deku, už se neodvažuji ho znovu zvedat, měl by nosit náhubek, pak se zahrabu do studené postele a v klidu usnu.

Drnčení budíku vnímám jen okrajově, co nemůžu ignorovat je mokrý jazyk, který mi olizuje obličej.

„Yuki, nech toho, nejsem žádné lízátko,“ zavrčím a strčím hlavu pod deku. Najednou deka zmizne a na tvář mi dopadne pár kapek, zmateně je utřu, copak prší?

„Takže nepomůže ani to, takže poslední možnost,“ povzdechne si někdo a vzápětí se na mě vylije vodopád ledové vody.

Zavřeštím a vystřelím s provizorní postele.

„Ty zatracený úchyle,“ zaječím na Asiga, který se kření kousek od mé provizorní postele.

„Ty zatracený úchyle vodoploutví, z kterého blázince tě vyrazili?“ křičím na něho jak smyslu zbavený.

„Také ti přeji dobré ráno,“ odpoví mi s klidem a se zájmem si mě pečlivě prohlíží.

Podívám se na sebe a zjistím, že košile, ve které spím, se vodou proměnila v průsvitný rubáš. Vidět jde doslova všechno. Do tváře se mi nahrne krev, takže jsem za chvíli jako rajče, bezmocně se rozhlédnu a v další sekundě za mnou třísknou dveře koupelny. Ven se odvážím, až když jsem si jistý, že je skutečně pryč, i pak nejdřív pootevřu dveře a rozhlédnu se po pokoji, teprve když se ujistím, že tam není, třetí kosmickou rychlostí se obléknu a vypadnu z pokoje.

Kuchyni, kde probíhá snídaně, se vyhnu obloukem a vyběhnu bez ní ven, nedokázal bych se na toho idiota podívat, aniž bych ho nezabil a nepropadl se studem.

Ve třídě jsem tudíž první, teprve před půl osmou se začne třída plnit. Z ničeho nic přede mnou přistane balíček, z něhož voní čerstvé pečivo.

„Nepřišel jsi na snídani,“ oznámí mi Asiguv hlas. Ignoruji ho, ovšem co nemůžu ignorovat, jsou muzikanti v žaludku. Uslyším povzdech a vrznutí židle.

„Můžeš mi říct, co jsem ti udělal tak hrozného?“ ozve se mi u ucha.

Neodpovím, nemůžu mu přece říct, že když je blízko, že mi srdce buší jak šílené, že mám strach, že mě bude nenávidět, že ho…

Ne to mu prostě říct nemohu.

„Víš co? Až se, se mnou uráčíš mluvit, tak přijď, nebudu se vnucovat,“ ozve se naštvaně a vstane. Otočím hlavu a dívám se, jak odchází. Proč jen mám pocit, jako by odcházel z mého života?

„Takže lidičky, dnes mám pro vás skvělou zprávu a pro nás hororové oznámení, odedneška za čtyři dny, tudíž v pondělí ráno v sedm hodin, odjíždíme na dvou týdenní soustředění do hor…“ začne učitel. Po tomhle oznámení vypukne ve třídě vřava jako na bojišti.

„Ticho, kdo bude ječet, zůstává ve škole,“ zaječí učitel a ve třídě hned nastane hrobové ticho. Učitel si oddechne.

„Rozdám vám přihlášky, ty vaše rodiče podepíší a zítra mi je odevzdáte, kdo to nedonese, má smůlu. Nějaké dotazy?“ rozhlédne se po třídě. Ruku, jako jediný, zvedne Asigo.

„Prosím vás, mám rodiče v Indii…“ začne Asigo.

„Ano to vím, u vás stačí, když to podepíšou Yukiho rodiče, bydlíte teď u nich, že?“ obrátí se na Asiga, ten s úsměvem kývne.

Učitel rozdá papíry a zastaví se u mě.

„Yuki, stačí jeden jediný průšvih a valíš domů, třeba hned u příjezdu jasné?“ zatřepe papírem.

„Teda, že všechno svádíte na mě,“ povzdechnu si.

„To bude reflex sebeobrany,“ ujistí mě suše učitel a dá mi přihlášku a další dvojlist, co tam budeme potřebovat, začtu se do toho.

„Pane učiteli, to budeme cestovat s celím domem nebo bude stačit jeho součást?“ zeptám se zvědavě. Je tam šíleně moc položek a některé věci fakt nechápu zvláště paličku na uspání a provizorní zásobu izolepy na pusu, to chtějí vykrást zdravotnictví?

„Yuki jeden kufr,“ napomene mě učitel.

„Dobře, ale kam mám dát to vlečné lano a podobně?“ podrbu se na hlavě.

„Aha tak to budeš mít ještě vak, kde to všechno budeme mít po ruce, kdyby ses vymknul kontrole,“ ujistí mě učitel.

„V tom případě bych ještě žádal tunu aspirinu a speciální očkování pro Asena, bude potřebovat vzteklinu a podobně, jinak s ním odmítám být na stejné polokouli,“ prohlásím kategoricky.

„Můžeš být v klidu, tobě se vzteklina vyhne,“ ujistí mě Asigo.

„A jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptám se ho klidně.

„Jednoduše, buď ji už máš, nebo se tě lekne a zdrhne bez toho, aby tě kontaminovala. Je totiž natolik chytrá, aby se vyhnula katastrofě galaktického rozměru,“ usadí mě s klidem.

„To mluvíš z vlastní zkušenosti nebo jen tak hádáš?“ zeptám se klidně.

„Z vlastní nebo mě chceš tvrdit, že u vás doma jsou komáři, kteří koušou?“ zeptá se mě jedovatě.

„Komára tam máme jenom jednoho, nosí blonďatou paruku,“ setřu ho.

S odfrknutím se otočí zpátky. Vyhrál jsem, usměji se.

Pak mám celý boží den klid, dokonce se mi domů podaří přijít dřív než Asigovi, hned ve dveřích poznám, že není něco v pořádku. Shodím tašku z ramene a vyběhnu nahoru do pokoje.

Asigovo štěně leží na zemi, lahvička od inkoustu stojí na stole, na kterém je celá kaluž, stružka inkoustu stéká po stole na zem a Yu má modrou tlamičku. Zděšeně ho popadnu a letím s ním k tátovi, vletím dovnitř a je mi celkem jedno, že má rozsvíceno nerušit probíhá vyšetřování.

„Yuki, koli… proboha co se stalo?“ zděsí se a přiběhne ke mně. Zrovna je tam paní s trpasličím pudlem, chápavě vezme psíka do náruče a vyjde z ordinace, že může počkat. Táta vezme štěně do zadu, nevím, co se tam s ním děje, ale doufám, že bude v pořádku.

„Yuki, kde je štěně? Mám pro něho mléko… co se stalo?“ zeptá se a zatřese se mnou. Neodpovím, jen mlčky zírám na dveře, za kterými zmizel táta.

Ucítím facku, která mě konečně trochu vzpamatuje, a vysoukám, co se stalo, teď zase má co dělat Asigo, aby to ustál. Do očí se mi vtlačí slzy.

„Co ti udělal, že jsi ho otrávil?“ podívá se na mě takovým pohledem, že nejsem schopný ani slova. Pak mě od sebe odstrčí, jako bych byl jedovatý. Mlčky se obrátím a vyběhnu z ordinace. Tohle byla nešťastná náhoda, ale jemu to nevysvětlím.

Nedokážu se mu podívat ani do očí, natož mu to říct. Jistě může se to považovat za pomstu, ale tohle bych nikdy neudělal.

Jenže kdo mi uvěří? Loudám se do pokoje, kde si zbalím věci a odtáhnu ho do hostinského pokoje, nemá se používat, protože se tu našli plísně a před nedávnem je odborníci něčím nebezpečným postříkali, je mi to jedno, tam prostě zůstat nemůžu. Jen doufám, že Yu bude v pořádku.

Za hodinu mě tam najde máma.

„Yuki, co tu děláš? Víš, že se tenhle pokoj nesmí používat,“ povzdechne si a sedne si ke mně na postel. Pokrčím rameny.

„To štěně bude v pořádku, nevypilo toho moc a tys ho našel včas. Teď je u táty jen pod dozorem,“ oznámí mi potěšující zprávu.

„To je dobře, ale stejně je to moje vina,“ povzdechnu si smutně.

„Není. Ta lavička byla mimo jeho dosah, nikdo nemohl vědět, že je prasklá,“ pohladí mě.

„Ale já jsem ji donesl domů, co kdybych ho našel později, nebo toho vypil víc,“ začnu vzlykat. A co hůř myslí si to i Asigo, nikdy ho nepřesvědčím, že šlo o nešťastnou náhodu.

„To se naštěstí nestalo. Asigo tě hledá,“ usměje se na mě.

„Nechci ho vidět, prosím neříkej mu, kde jsem,“ začnu brečet.

„Dobře neřeknu mu to,“ pohladí mě po hlavě a vstane.

„Připravím ti gauč v pracovně, je pohodlný a tu zůstat nemůžeš,“ oznámí mi. Jen kývnu a nechám ji odejít. Pak se stočím do klubíčka a usnu.

Ja som...

(Haku - 14. 06. 2010 18:07)