Tajný svět Akyry

Kočičí drápky

Po očku se kouknu na kluka, který znovu sedí vedle mě. Nemluví se mnou, a když se mnou musí komunikovat, tak se omezí jen na odpověď ne a to, i když se ho zeptám, jestli se mnou chce chodit. Co jsem mu tak šíleného provedl?

„Yuki…“ začnu.

„Ne,“ ozve se jeho typická odpověď.

„Vždyť ani nevíš, co jsem chtěl říct! Zajímá tě to vůbec?“ zamračím se na Yukiho.

„Ne,“ ozve se zase Yukiho odpověď.

„Zvu tě na pohár a nechci slyšet ne!“ pozvu ho.

„Ne,“ odsekne Yuki. Povzdechnu si, zřejmě ho tam budu muset dotáhnout, jinak s ním nebudu mít rande nikdy. Trochu se odvážím a pohladím ho po noze, bez ohledu na to, že je vyučování vezme učebnici a švihne mě s ní po hlavě.

„Yuki, jak se to chováš ke spolužákovi?“ zeptá se učitelka, která si toho všimne. To jsem zvědavý, s čím se vytasí.

„Stejně jak se ten dobytek úchylný chová ke mně,“ odsekne drze Yuki. Povzdechnu si, takhle si zadělá na další problém. Začnu přemýšlet, jak ho z toho vysekat.

„Jak to o něm mluvíš? Je to tvůj spolužák!“ vykřikne zděšeně učitelka.

„No právě, tady jde člověku o zdraví, jen se tu objeví,“ upozorňuje Yuki. No on má co mluvit! Ráno mě málem přejelo auto, když jsem se ho viděl v černých kalhotách a v rudé košili, on mohl konkurovat svůdným nymfám a to jsem ještě nevystihnul skutečnost!

„To mluvíš o sobě nebo o mě?“ zeptám se ho klidně a zamrkám.

„Sakra, tobě se na dovolené musel scvrknout mozek, zbilo ti tam něco z té jedné buňky?“ zeptá se vztekle. Učitelka už nám do hovoru ani nezkouší skočit, radši se na ni ani neotočím.

„Teda kotě, jsem myslel, že jsi pochopil, že co se týče mé inteligence, mě nemůžeš naštvat,“ povzdechnu si.

„Nejspíš protože jsi moc tupý, abys zjistil, co to znamená,“ sejme mě klidně. Zacukají mi koutky. On má snad odpověď na všechno! Zasměji se.

„Prosím tě, přestaň se smát, jako když kulatá krychle hrká po schodech!“ prskne Yuki.

„A ty přestaň prskat jako prskavka nebo si tě pověsím do okna, abys mi ho ozdobil,“ plácnu ho, až vyskočí z lavice.

„Ty jedno úchylácký pr…“ začne, on to vážně řekl! Abych ho včas umlčel, prostě si ho přitáhnu a políbím ho, aby přestal kecat. Po chvíli se od něj odtrhnu a posadíme na židli, kupodivu neřekne ani popel, zato se ozve učitelka.

„Pane Kosuchi hodinu sexuologie si provozujte, když tu nejsem anebo v po desáté večer, ale v mé hodině něco podobného nechci vidět,“ zaječí učitelka. Podle hlasu, nedokážu spustit oči z Yukiho obličeje, který hraje všemi barvami a je to nádherná podívaná, je jí láska mezi klukama připadá jako zvrhlost.

Nevšímám si ji, protože se Yuki vzpamatuje a dá mi další ho facana, chápejte, že na to jsem nemohl odpovědět jinak než další pusou a učitelka ať se jde bodnout. Tohle je nejspíš na ni moc, protože zařve, ať dáme na stůl žákovské. V klidu ji tam hodím, Yuki se po mě divně podívá a dá ji tam taky.

Učitelka hned napíše mastné poznámky a hodí nám je na stůl, pak naštvaně pokračuje ve výuce. Moc už nenaučí, protože zazvoní za tři minuty.

Hned ze zvědavosti otevřu žákovskou a vyprsknu smíchy, nic jiného se na poznámku typu ‚Domluvte svému synovy, ať ve vyučování nelíbá svého spolužáka a nesabotuje vyučování‘ dělat nedá. Bez dovolení si vezmu Yukiho žákovskou a nad jednoduchou poznámkou, neustále vyrušuje ve vyučování, ohrnu nos.

„Mám lepší,“ vytahuji se.

„Jestli tam nemáš sexistický úchyl, tak je to slabý, nezapomeň se přihlásit do vojny coby zbraň světového ničení a opatřit si na to zbrojní pas,“ setře mě klidně.

„Co ti je? Už se ani nerozčiluješ,“ našpulím pusu.

„Na takového suchopara, je to zbytečné plýtvání sil,“ ujistí mě. Bezhlasně otevřu pusu, proboha, co se s ním stalo?

„Nejsi nemocný?“ chytám ho za čelo.

„Jsem zdravý, ale ty potřebuješ prášky na stupiditu obecnou, teda jestli něco podobného existuje,“ sejme mě znovu a odmrští mi ruku.

„Jestli tě můžu požádat, nedotýkej se mě ničím nebo tě zažaluji za úchylárnu,“ v klidu.

„Já jsem úchylný jen na tebe, co s tím uděláš?“ zamrkám na něho.

„Vykastruji tě,“ odpoví mi suše a mě po několikáté už dnes spadne brada. Nafouknu se a dvě hodiny, což je u mě osobní rekord s ním nepromluvím ani slovíčko. Je na mě zlý.

Dokonce i ze školy jdu za ním kus cesty, ale nakonec se mi ho zželí a doběhnu ho.

„Chyběl jsem ti?“ usměje se na mě Aison.

„Ne bez tebe tu byl božský klid, nechceš vystřelit na měsíc? Cesta je zdarma,“ otočím se na něj a pak jdu dál.

„Mě by tam bylo smutno,“ snaží se na mě obměkčit.

„Nejspíš ano, protože Měsíčňané by ti dali všechno, co by měli, včetně měsíce a zdrhli se dát do otroctví,“ odseknu mu kousavě. Koukám jak se Aison složí smíchy, jestli je mu tohle k smíchu tak dost klesl, i když musím uznat, že zasmát se sám sobě umí.

„No tak Yuki, co zase proti mně máš?“ zeptá se mě Aison.

„Všechno, je mi špatně jen co se na tebe podívám,“ ujistím ho a jdu dál, jen abych zjistil, že stojím před zmrzlinou kam mě Aison dovlekl a podává mi zmrzlinu, vanilkovou moji oblíbenou. Nevezmu si ji a otočím se, že půjdu pryč.

„Yu tak se nenech prosit,“ vmáčkne mi ji do ruky, nakonec je mi zmrzliny líto a začnu ji lízat, při tom se ignoruji Aisona, který mluví o sto šest. Konečně jsme doma a já zapadnu do pokoje, kde si udělám úkoly a po víc jak měsíci se proměním do své druhé podoby.

„Tebe jsem tu dlouho neviděla,“ usměje se máma a dá mi mlíčko, do kterého se s chutí pustím.

„Drahoušku, Yuki už je doma?“ nakoukne do kuchyně táta a podívá se na mě.

„Dnes jsem ho ještě neviděla,“ usměje se máma.

„No už je doma, ale návštěvy přijímat nebude, Yuki do deseti ať jsi doma,“ napomene mě táta. Souhlasně mňouknu a pokračuji v hodech.

„Počkej, to jako tahle kočka je…“ vytřeští máma oči.

„…Yuki,“ dopoví táta, „ty ses nikdy nedivila, že když se objeví tahle kočka tak Yuki zmizí?“ zamrká na mámu.

„Divila, ale tohle mě nikdy nenapadlo,“ skloní se máma ke mně a pohladí mě. Podívám se na ni. Vzalo ji to, ale nevadí jí to.

„Měla jsem to vědět, po rybách by se utloukl. Běž se proběhnout a dej na sebe pozor,“ usměje se na mě. Mňouknu a vyběhnu ven. Vydrápu se na střechu a jdu navštívit své kočičí kamarády. Když se vracím zpátky, do tátovy ordinace míří ženská s dobrmanem, který po mě už jednou vyjel, sice je teď na řemínku, ale ženské nic nebrání tomu, aby odepjala vodítko a nepoštvala ho po mně, než stačím vyskočit na plot ta bestie mě má v hubě a ostré zuby cítím až na kostech. To bude můj konec, pomyslím si v momentě, kdy pes zavije bolestí a pustí mě, z posledních sil se odplazím pryč.

Jdu na procházku, když vidím, jak ženská odepne vodítko a poštve ho proti černé kočce. To snad ne! Pustím Yukiho z náruče a letím k psovi, kterému zaryju loket do krku. Hned kočku pustí a vrhne se na mě, ale já nejsem kočka a během pěti minut ho zneškodním.

„Co si dovolujete sáhnout na mého psa? Zavolám policii!“ zavřeští ženská a vytahuje mobil.

„To udělejte, moc je bude zajímat, proč není očkovaný, je bez náhubku a vodítka a odkud se mi na ruce objevili psí zuby,“ souhlasím s ní naštvaně. Ženská sklapne a schová mobil.

„Co se tu děje?“ vyjde ven veterinář přilákán hlukem.

„Tahle…“ nemůžu té náně přijít na jméno, „poštvala psa, proti černé kočce,“ odpovím mu. Jeho tvář zbledne.

„Běž se po ní podívat a vezmi ji do ordinace, já si to vyřídím s tou ochechulí,“ pošle mě pryč a převezme psa. Vezmu Yukiho, který mezitím došel a jdeme se podívat po kočce, Yu ji najde o kus dál v křoví, opatrně ji vytáhnu a odnesu do ordinace. Než veterinář přijde, lehce ji ošetřím rány a dám do sterilní klece s vodou.

Dost hnusně se na mě podívá. Nevšímám si jí a jdu po své práci, vlastně by mi už měl pomáhat Yuki, ale někam se vypařil.

„Aisone, prý jsi našel zraněnou kočku,“ vběhne do ordinace Nikko.

„Jo, jsou to jen povrchové rány, bude v pořádku. Nevíš, kde je Yuki?“ zeptám se ho, než stačí odpovědět, do ordinace vběhne veterinář.

„Kam jsi dal tu kočku?“ zeptá se.

„Do sterilní klece,“ odpovím mu, trochu mě zarazí, že veterináři zacukají koutka a jde se tam podívat. Když z klece vytáhne černou kočku, která rozčíleně střílí pohledem po všech okolo, začne se chichotat, zatímco Nikko vybuchne v smích.

„Tys… tys ho dal… hahaha,“ řechtá se na celé kolo a sletí na podlahu, skoro se divým, že se nepropadnul do podzemí. Absolutně nevím, čemu se směje.

„Přestaň se smát jako hrbatý rohlík a pojď mi ho podržet,“ zasáhne veterinář, i když je hodně poznat, že se směje taky. Přiskočím k doktorovi, ale kočka se po mě ožene a zasyčí. Radši uhnu a pustím Nikkiho, kterému tečou slzy od smíchu. Nikko kočku pořádně chytne a drží, když ji veterinář čistí rány kroutí se a seká drápky

„Yukine, přestaň sebou vrtět, tak ti to nevyčistím,“ vytečou doktorovi nervy.

„To je dobré, tři Yuki v domě to se bude plést jedna báseň,“ povzdechnu si a Nikko znovu vybuchne smíchy. Tentokrát se na něho podívám jako na dementa.

Konečně veterinář kočku ošetří.

„Je to jen povrchové, za týden se to ztratí,“ oddechne si.

Vezmu kočku za kůži na krku a natáhnu ruku, aby mě nemohla drápnout, i takhle syčí až hrůza.

„Do které klece ji mám dat,“ zeptám se a Nikko se zhroutí potřetí.

„Hla… ha ha ha… hlavně ji… chacha… nedávej… hahahahahaha… do klece,“ řechtá se Nikko.

„Fajn, hlavně chci vědět, kde je Yuki, vytahám ho za uši. Zdravý je, tak by už měl makat!“ zavrčím.

„Držíš ho v ruce,“ odvětí veterinář.

„Cože?“ prudce se otočím na doktora a myslím si, že patří do blázince.

„Yuki je napůl kočka, to jeho napadl ten pes,“ vysvětlí mi veterinář. Zůstanu na něho hledět s otevřenou pusou a pomalu mi dochází, že to nejspíš bude pravda. Jedině tak se dala vysvětlit jeho nepochopitelná obratnost a to, že ať spadne odkudkoliv, vždy spadne na nohy.

„Takže ty jsi kočka?“ podívám na kočku, vlastně kocoura a neopatrně si ho dám před obličej.

Vzápětí zahlédnu záblesk drápků a s bolestným skučením si chytnu nos, ze kterého mě teče krev.

Mam hrcu na cele!
Haku

Som si kecku nabila co som sa rehnila...to bolo super!