Tajný svět Akyry

Já tě nesnáším!

Zuřím celou hodinu. Zmetek, blbec, namyšlenec! Proč já mám tu smůlu a sedím vedle něj? Jak si vůbec dovolil o mě říct, že jsem trpaslík? Je pravda, že jsem menší, ale rozhodně o mě nebude rozhlašovat, že jsem trpaslík.

„Yuki, děje se něco?“ zastaví se u mě strejda.

„Naprosto nic, jen jeden brontosaurus mi tu zabírá vzduch,“ odseknu vztekle.

„Měl jsi přijit dřív, rezervoval jsem si větší polovinu pro mozek,“ odpoví mi samolibě.

„Ta tvoje pidibuňka spotřebuje tolik kyslíku? Páni, ty jdeš s extrému do extrému, měl sis pořídit kyslíkovou bombu,“ ušklíbnu se.

Chvíli mi připadá, že mě přetrhne vejpůl.

„Abys věděl, mám skoro 150 IQ o tom se ti může jen zdát,“ zasyčí.

„Proboha, tak hluboká bezvědomost? Měl by sis dávat pozor na zimu, mohl by se ti mrazem rozpadnout,“ varuji ho přátelsky.

„Ta tvoje závist mě nemůže rozhodit,“ odpoví klidně a uvelebí se na židli. Dost mě naštve, doufal jsem, že útokem na jeho inteligenci vyletí jak čert z krabičky. Budu muset vymyslet něco jiného.

„Copak, zavařuje se ti mozek?“ zeptá se samolibě.

„Nechápu, proč by měl, přece se nebude zabývat Eifelovkou? Z naší rozhledny je nádherný výhled,“ usměji se sladce.

„To bych těl vidět, ty bys nejspíš potřeboval sedět žirafě na hlavě, abys někam viděl,“ ucedí skrz zuby.

„A pak kdo tu závidí, ty jsi žirafa sám o sobě, nespletl si tě někdo ze zoo?“ zeptám se sargasticky.

„Ani ne, jen se ptali, jestli jsem někde neviděl trpaslíky, kdybych tě znal, mohl jsem jim dát tvou adresu,“ smečuje klidně.

„Divné, tipnul bych si, že neznáš ani svoji natož cizí,“ ušklíbnu se a nevšímám si ho. Nechápu, co dělám ve škole, když nemůžu psát. Odpověď dostanu, když dějepisářka sebere rychle testy a na stejné otázky vyvolá mě, jenže ústně. Ještě, že mě včera nakoplo špatné vědomí a já si to aspoň zopakoval. Když skončím, půlka třídy má zděšený výraz, včetně blonďáka vedle mě.

„Copak buňka zkolabovala?“ zeptám se ho výsměšně a sednu si na svoje místo. Hodí, po mě vzteklím pohledem a nijak to nekomentuje.

Po hodině se k mojí lavici přihrne Daisuke.

„Yuki, jak je to možné? Vždyť to tam nebylo napsané!“ skučí zoufale.

„Bylo, dobře víte, že tahle učitelka s oblibou používá chytáky,“ usměji se spokojeně.

Eiffelovka popadne zadání, které učitelka zapomněla vzít a začte se do něj, v zápětí zasténá.

„Copak Eiffelovko těch tvých 150IQ zkolabovalo? Měl bys mu dát kyslíkovou masku,“ ušklíbnu se.

„To´s mi nemohl říct?“ zavrčí na mě.

„Měl jsem dojem, že s tvou inteligencí to nebude třeba,“ rozchechtám se. Ten ksicht vážně stojí za to, škoda, že nemám foťák, zvěčnil bych si ho.

„Jsi nekolegiální blbec,“ zasyčí vztekle. Copak jsme v práci?

„Nevěděl jsem, že mě soudíš podle sebe, i když vědět jsem to měl, co naplat idioti se tak vždycky chovají,“ rozšířím úsměv o stupeň.

„Mě dokáže urazit jen inteligent,“ podívá se na mě z vrchu.

„Děkuji za uznání,“ usměji se samolibě. Tím ho vytočím ještě víc soudě podle toho, jak se otočí a třískne za sebou dveřmi.

„Měl by si uvědomit, že není doma,“utrousím.

„Co proti němu proboha máš?“ zeptá se zvědavě Daisuke.

„Co bych proti němu měl? Je to namyšlený kretén,“ odseknu a začnu si na něho stěžovat. Ovšem vynechám, že je to moc pěkný kretén.

„Měl jsi rovnou říct, že ses do něj zamiloval,“ ozve se pobaveně Aiko. V ten moment by se mě nikdo krve nedořezal, jak ztuhnu.

„Ty jsi fakt káča. Co bych si s tím dementem počal? Vždyť ani nerozezná myš od koně,“ odfrknu si a otočím se ke dveřím nebo spíš k černé košili, kterou má na sobě Eifelovka a která mu moc sluší.

Zvednu oči k rozběsněnému obličeji.

„Já, že nerozeznám myš od koně? Ty pidžvíku, co si to vůbec dovoluješ?“ zeptá se rozzlobeně.

„No jistě, však ono se říká, že potrefená husa se vždycky ozve, tajtrlíčku,“ odseknu a klidím se z dosahu, než mě ten obr rozmáčkne.

Hmátne po mně, ale jsem rychlejší a on místo toho drapne spolužáka.

„Tak tomu se říká smůla, chytit příležitost za pačesy a při vší smůle je to paruka,“ komentuji pobaveně od tabule.

Pustí ho a žene se za mnou, rychle vyběhnu ze třídy a jen tak, tak se ze zadu, aby mě neviděl, vyhnu učiteli, zatímco Eiffelovka do něj narazí. Můžu se potrhat smíchy.

„Pane Kosuchi pro vás pravidla o neběhání po chodbě neplatí? Jestli máte tolik elánu tak se dostavte po vyučování k mému kabinetu, potřebuji vystěhovat jednu učebnu,“ ozve se podrážděně učitel a jde pryč.

Pan Kosuchi se na mě vztekle podívá a zamíří pomalu přímo ke mně, rychle zamířím ke schodišti a po zábradlí se svezu do přízemí, kde se rychle propletu mezi spolužáky, abych se druhým schodištěm dostal zpět do patra, kde mám třídu. Přijdu tam těsně před zvoněním a sednu si na své místo.

V duchu počítám vteřiny, kdy přiběhne. Dorazí asi minutu po zvonění a drobek po učitelce, která nenávidí pozdní příchody. Je učitelkou zoologie, ten předmět miluji, nejen proto, že otec je zvěrolékař a zvířata mám v krvi.

Zrovna pověsila na tabuli obrázek s kočkou domácí. Jsem zvědavý, co nám o tom bude říkat, kočku mám zmáklou v malíčku, ne nadarmo jsem napůl kocour.

 Jen co sedla za katedru, vytáhla třídnici a začne kontrolovat docházku. Jako poslední řekne jméno našeho nového spolužáka.

„Tady,“ ozve se udýchaně od dveří.

„Nemáte být náhodou na svém místě?“ zeptá se ho učitelka nabroušeně.

„Promiňte, ale hledal jsem…“ přejede očima třídu a oči zaboří do mě, ve vteřině zmlkne. Kdybych teď byl kočka tak spokojeně vrním a kroutím ocáskem.

„Koho jste hledal?“ zeptá se učitelka a poklekává propiskou po stole.

„Nikoho,“ procedí skrz zuby, kdybych byl papír tak nejspíš shořím, jak ke mně vyšle, žhavý pohled.

„Kruci, já tipoval mozek, ještě se nerozhodl vrátit?“ nedá mi to, abych si nerýpnul

„Vy si se mně děláte legraci? No tak, aby vás ten humor přešel, tak kolega…“ začne učitelka. Mě okázale ignoruje.

„…potřebuje vystěhovat učebnu, už jsem slyšel,“ dopoví za ni pan Kosuchi.

„Výborně, tak mi řekněte, co víte o kočce domácí,“ vyzve ho učitelka.

„Že je nesnáším, jsou plně blech a pořád se ztrácejí,“ odsekne pan Kosuchi. Zaprskám tak tohle je útok na moji osobu, však ještě uvidí.

„Mě nezajímají vaše pocity, ale fakta,“ ucedí skrz zuby učitelka.

Eifelovka obrátí oči v sloup a vytasí se s takovým množstvím informací, že nestačím mrkat ani já, ani učitelka.

„Dobře to stačí,“ zarazí ho šokovaně a k jeho jménu si připíše jedničku. Eifelovka se složí na židli vedle mě a podívá se na mě.

„Tohle byl od tebe dost hnusný podraz,“ zasyčí tiše.

„Jaký podraz Eifelovko? Nemůžu za to, že místo noh máš formičky na blesky,“ odfrknu si docela nahlas.

„To se do mě musíš pořád navážet? Co jsem ti udělal? A neříkej mi Eifelovko, taky ti neříkám podzemko!“křikne na mě.

Zalapám po dechu tak tohle si měl rozmyslet.

„Co si vůbec myslíš, ty, ty rozmázlá skvrno! Švábe vypelichaný, jak dlouho tu jsi, že si dovolíš takhle vyskakovat, vždyť se ani neumíš pořádně představit, ty blecho v kabátě. Nejdřív se podívej na sebe a pak na ostatní,“ zaječím na něho až zůstane hledět.

„Pane Hikaro okamžitě se svému spolužáku omluvte a pak si sedněte do volné lavice!“ třískne učitelka knihou o mou lavici.

„Ani mě nehne, omlouvat se tomu idiotskému trdlu nebudu a tam ať se stěhuje sám! Byl jsem tu první!“ prsknu na učitelku.

„Tak a dost!“ popadne mě za ucho a vytáhne z lavice, někoho určí jako službu a dotáhne mě do ředitelny, kde si dobře pět minut stěžuje na mou drzost, pak odejde a nechá mě tam s ředitelem, který mi nadělí skoro hodinové kázání a napomenutí třídního učitele.

Potom se doloudám do dalšího vyučování. Mlčky si vezmu věci a sednu si co nejdál od něho. Odmítám vedle něj sedět. Udělal mi takový problém, že budu mít minimálně měsíc domácího vězení. Dočista při tom ignoruji, že si za to svým způsobem můžu sám. Neměl jsem si ho všímat, jenže on se provokuje tak dobře. Vůbec se nedokážu soustředit na výklad, po chvíli to vzdám a koukám z okna, stejně nemůžu psát.

Stojím u skříňky a rovnám si tam věci, které doma nebudu potřebovat, jednou rukou to nejde nijak rychle a to ještě musím nějak napsat úkoly z minulého týdne, protože učitelé argument, že mám naštípnutou kost, neuznají. Nejspíš mi řeknou, že úkoly se mají dělat hned a ne po týdnu. Svým způsobem mají pravdu, k tomu mě čeká hromada práce v ordinaci, když chci mít trochu slušné kapesné.

„Hele Yuki omlouvám se, nechtěl jsem, abys měl problémy. Napsal jsem ti poznámky k hodinám, aby ses měl z čeho učit, a jmenuji se…“ začne vedle mě mluvit blonďák.

„Je mi jedno jak se jmenuješ, co děláš prostě všechno. Vyhýbej se mi obloukem, nebo to nemusíš, obstarám to za tebe,“ zasyčím na něho, zavřu tašku, hodím si ji přes rameno a třísknutím skříňky udělám tečku za mým proslovem.

Jeho omluvou mi domácí vězení za minutu neskončí. Táta zastává názor, že k učitelům se máme chovat s úctou, ať jsou jakýkoliv.

Jen co vyběhnu ze dveří, tak spatřím tátovo auto. Zhluboka si povzdechnu a vydám se k němu se skleslými rameny.

„Yuki, buď rozumný a vezmi si ty poznámky bez nich se nenaučíš,“ chytne mě za rameno. V obraně vystřelím ruku, s ortézou a zasáhnu ho do tváře, že se skácí. Tak tohle jsem nechtěl, ale omlouvat se nebudu, to rozhodně ne.

„Nech si je pro sebe, o nic takového nestojím,“ zasyčím na něho.

„Okamžitě se svému spolužákovi omluv Yuki Hikaro,“ ozve se za mnou táta, podle hlasu je přímo rozběsněný.

„Ani náhodou. Nechápu, proč bych se měl té blonďaté nádheře omlouvat! Je to hulvát!“postavím se na odpor. Stejně už mám trest jistý tak co. Vzápětí mi na tváři přistane facka.

Překvapeně se chytnu za tvář a nechápavě se podívám na otce.

„O tvém chování si promluvíme doma a teď se omluv,“ ozve se ledově táta. S pocitem ponížení se Eifelovce omluvím a vystřelím ze školy.

Zamířím do nemocnice, kde si znovu nechám zrentgenovat ruku a spravit kloub, který mě vyskočil, pak hlemýždím tempem zamířím domů. Ve dveřích se srazím s bráchou, který se zrovna obouvá.

„Čau, kde jsi byl? Zrovna jsem tě chtěl jít hledat,“ podívá se na mě pátravě.

„V nemocnici, rozbolela mě ta ruka,“ vysvětlím tiše.

„Aha, víš, že táta jezdí po všech čertech a hledá tě? Cos v té škole vyváděl´s, že volal samotný ředitel?“ zeptá se mě. Sednu si na botník a vyklopím to.

„Mě z tebe klepne. Proč ho pořád musíš provokovat? Mimochodem měl pravdu, je tam nový tak jsi ho mohl na dějepisářku upozornit,“ poznamená.

„Proč? Při své inteligenci, kterou mi předhazuje, to lehce mohl poznat,“ založím si ruce na prsou.

„Měl by ses mu omluvit,“ povzdechne si Nikko.

„Jistě a při té příležitosti mu koupím růžové pyžamo s okrovými slony,“ odseknu a zamířím do pokoje.

Nakuv nevěřícný pohled ignoruji.

Konečně dodrápu poslední písmenko v sešitě a snažím se přitom ignorovat bolest v pravé ruce. Zrovna se chystám sejít dolů a vyčistit klece, když do pokoje vtrhne táta a po tříhodinovém kázání o mém chování ve škole a ke svým spolužákům dostanu dva měsíce domácího vězení, strhne mi měsíční kapesné a ještě mi doporučí, abych se tomu kolohnátovi omluvil.

Jen co zavře dveře, odfrknu si a odeberu se do naší ozdravovny, ke vší mé smůle tam zrovna čistí kotec ten… ten… ani mu nechci přijít na jméno.

„Co tu děláš výhřezko,“ prsknu vztekle.

„Mám tu brigádu tajtrlíku, ty taky? Nevím, ale s tou rukou bys neměl hýbat,“ zamračí se na moji novou sádru.

„Já tu na rozdíl od tebe bydlím!“ odseknu vztekle.

„Vážně? A v které kleci? Dám si na ní obzvlášť záležet,“ zazubí se na mě. Začínám cítit jak se mi pouští pára z uší.

„Ty… Ty…“ začnu.

„Yuki ještě jsem ti zapomněl, říct, že po dobu co budeš mít tu ruku v sádře, bude vykonávat tvou práci tady Aison, pak ti bude pomáhat. A víc se o tom nebudu bavit,“ usekne moje protesty táta.

Spolknu nadávky, a odkráčím pryč.

„Tak která je ta klec?“ zařve za mnou blonďák. Místo odpovědi třísknu dveřmi, až se otřese dům.