Tajný svět Akyry

Přízrak mého srdce ..

Zaparkuji otcovo auto před starým domem, v architektuře se nevyznám, ale vypadá to na viktoriánskou dobu, možná pozdější. Rozhodně pozdější. No tak je to na téma Viktorie no.

„Vypadá docela neškodně,“ ozve se Liam.

„Jo ten krásný neškodný dům, tátu tak zřídil, že ho dávali na sále dohromady přes čtyři hodiny,“ utrousí suše Cameron. To by byli dva z nás, já jsem Dominik.

Pamatujete se? Ty trojčata, co kvůli duchům lítají v průšvihu, každou chvíli. Táta se nedávno nechal slyšet, že měl poslechnout dědečka a jít na právnickou školu. Ale to jsme odbočili, táta šel zkontrolovat tenhle dům. Objednali si ho, protože slyšeli kroky, z ničeho nic se otevírali dveře a jiné podobné klasické věci… teda až na to, že někdo po nákupu vybrakoval lednici a suroviny z ledničky házeli po obyvatelích. To by ještě šlo, kdyby se neobjevili ty nože, co málem zabili patnáctiletého kluka a jeho otce, včasným úprkem si zachránili samotný život. Už to mě mělo varovat, abych tátu dovnitř nepouštěl samotného.

Taky přežil… s třiceti bodnými ranami. Než ho jeden odvážlivec, co kolem zvědavě koukal, z toho domu vytáhl ztratil dva litry krve, záchranka tam naštěstí byla do pár minut, zrovna se vracela z neexistující bouračky. Jedině to mu zachránilo život, a taky včasná operace, museli mu zpravovat i plíci a další důležité orgány.

„Něco tam rozhodně je, z horního patra koukají dva obličeje, dole v přízemí jeden, takže to vypadá na víc duchů,“ zamumlá Cameron. Bože, to bude hodně práce.

„Jsou nebezpeční?“ zeptá se Liam.

„Tihle ne, sami volají o pomoc,“ zamumlá Cam. Pozvednu obočí a zahledím se na dům, takže jsem svědkem, jak se jedno okno zamlží a objeví se tam slovo pomoc. No tak dobře. Ale nejdřív vás musím seznámit, co jsme se o sobě dozvěděli. Začnu Cameronem.

Cameron je Průvodce, zjednodušeně řečeno, vidí a slyší duchy a dovede je dovést k bráně do posmrtného života. No, kam přesně půjdou záleží na Bráně. Existují tři místa Nebe, Peklo, to zní jak vtip že, a nebo je tu třetí možnost. Pokud se ručička váhy nenakloní ani na jednu stranu, zůstáváte tu jako duch, který musí udělat nějaké dobré skutky, aby se dostal do nebe nebo to všechno zoral a šel do pekla. Nebo tu zůstanete, protože jste na něco prostě zapomněli. Buď něco udělat, nebo něco sdělit své rodině. Někdy na to duše nemůžou přijít ani po stovkách let, mají chatrnější paměť než sklerotik. Nebo vás k místu přivázala vaše neobjasněná vražda. A poslední možnost neví jak odejít. Jako takový má nejdokonalejší zrak.

Já patřím mezi lovce. V kostce zabíjím nebezpečné duchy. Nebezpečným říkáme přízraky a dělí se do tříd. Většinou tří.

 První třída hodně naštvaní na svět, že tu ještě trčí. Těm většinou pomůže Cameron, protože dáme hlavy dohromady a přijdeme na to, co je tu drží, likvidace jen v málo případech.

Druhá třída jsou životu nebezpeční. S němi je to trošku horší, nebudou poslouchat, že něco neudělali, hlavně jde o třídu aristokratů, kteří jsou přece perfektní, stejně tak jako dřívější lidé s vysokým sebevědomím. Prostě opruzy a pak je tu ta třetí.

 Třída vraždících monster.  Pokouší se zabít každého na koho natrefí. Sem připadnou vrazi, zlovolné duše, co utekli z pekla, ale stejně tak nešťastné duše, které jsou doslova frustrováni z toho, že je nikdo neslyší, a taky duše, kterým ukradli zloději tělo. Zloději sou samostatná kategorie parchantů. Prostě jsou tu tak dlouho, že se naučili vystrčit duši ze zdravého těla a žijí jeho život. Po tomhle zásahu se drasticky změní povaha jedince. Tedy převážně nemusí to být tak okaté. Ani se těm duchům nedivím, že jsou pak nasraní. Mezi moje speciality patří i to, že se můžu dostat do meziprostoru mezi náš svět a svět duchů, kam se přízraky rádi schovávají.

No a konečně je tu Liam. Jeho specialitou je Dotek. Dokáže se dotknout duchů, aniž by mu ruka prošla skrz. Jako bonus, dokáže vystrčit zloděje z jeho těla, aby se tam mohla vrátit původní duše. Ukradených těl je po světě spousta, jestli mám přehánět tak každý dvacátý člověk je ‚ukradený‘. Problém je, že nemůžeme vystrčit zloděje, když po ruce není pravý duch těla. Bez ducha se tělo začne rozpadat jako mrtvé. Je taky hodně nápomocný jako překvapení. Když se setkáme ze zabijákem, uděláme to tak, že ho donutím, aby se soustředil na mě a Camerona, Lam ho zatím ze zadu přepadne a znehybní. Pro ducha je to takový šok, že se totálně ztuhne a já ho můžu poslat do pekla přímější cestou než je brána.

„Tak jdeme?“ zeptá se Cameron.

„Jen se ozbrojím a můžeme,“ potvrdím a vystoupím z auta.

„Nemůžeme tam jít! Máma nám zakázala chodit,“ zakňourá Liam. Podíváme se s Camem na sebe a vrhneme se na Liama, prostě ho za nohy vytáhneme z auta, navzdory jeho nadávkám. Občas ho přepadne babica, neboli taky přehnaný strach.

„Vy mě nemáte rádi,“ zafňuká s povzdechem.

„Ale máme, právě proto tě tady nemůžeme nechat. Co kdyby se stalo jako posledně, že se nějaký strom rozhodne vytrhnout z kořenů a vrhnout se na auto?“ nadhodím. Liam se otřepe a už neprotestuje. Tohle se stalo u posledního případu, Liama jsme nechali v autě a když jsme se vrátili, auto bylo zničené. Naštěstí měl dost rozumu aby se rychle skrčil pod sedačku, tak až na dost odřenin, od větví, monokla a boule jak se uhodil, se nestalo nic.

Rozběhneme se k domu a snažíme se očima najít připravené pasti hned u vchodu, tohle by pro nás novinka nebyla, že? Kupodivu se tam dostaneme bez zranění a začneme prohledávat dům. Kromě připoutaných ani živáčka. Připoutaní se bez problému a vypadá to že rádi nechají odvést k bráně. Začneme od podkroví a zamíříme do sklepa, kde je taky čisto. Jako poslední jsme si nechali kuchyň. Všichni se spořádaně zastavíme před dveřmi, ze kterých jde přízračný mráz.

„Tak tady se schovávali? A to je to moje nejoblíbenější místnost v domě,“ povzdechne i Cameron. S Liamem se tiše zasmějeme. Máma si nejednou povzdechla, že na Camerona by měla dostávat dotace zvlášť, kolik toho dokáže sníst

„Jdu já, jestli je tam přízrak, nebude pro něho tak lehké mě zabít,“ postoupím ke dveřím.

„Dobře, hlavně ho nenaštvi, je pak s nimi těžší pořízení a pánvičkou ho přetáhnout nemůžeme,“ zabručí Cameron. Musím se zasmát, ale s tou pánvičkou má pravdu. Zkoušel to na svém příteli, který je cestovatel, a s kterým chodí nejméně dva měsíce. Když Erik, ví že ho naštval, napřed ho navštíví jako duch, aby to vyžehlil, než přijde ve zranitelnější podobě. Hned po prvé ho chtěl Cam přetáhnout pánvičkou, ublížil si tak jen sám sobě.

„Zkus ho zabavit,“ doporučí mi Liam a připraví se, že tam vběhne chvíli po mě. S úsměvem otevřu dveře a dostanu ránu přímo mezi oči. Nádhernějšího kluka jsem neviděl snad nikdy, i když trochu kazí dojem lehce průsvitná postava. No jen si vemte. Tmavohnědé vlasy, krátce střižené, které dokonale doplňují oválný obličej, smaragdově zelené oči, které se koukají na ducha příliš vztekle. Kdo by sakra dokázal odolat zeleným očím! Nos lehce zkřivený jako po nějaké zlomenině pod ním smyslná plná ústa a dopředu lehce vystrčenou bradu. I přes jeho volnější oblečení je vidět sportovní vypracovaná postava. Další bonus je jeho výška. Měřím metr devadesát sedm, takže pro mě je celkem problém najít kluka, ke kterému bych se nemusel sklánět. Tenhle je nižší pouze o hlavu.

Právě proto mi chvilku trvá zpozorovat to, co se na mě řítí.

S děsem přibouchnu dveře, právě včas, tak akorát ve vteřině, kdy dřevem dveří proletí až nebezpečně ostré nože z příborníku. Musím se ušklíbnout. Normálně mám rád, když jsou nože nabroušené, ale hospodyňka by nemusela být tak šetrná, když  tu řádí dost nepříjemný přízrak. Jen díky mým reflexům nejsem prošpikovaný železem.

„Co do prdele blbneš! Měl jsi ho zabavit ne vydráždit k smrti!“ zavrčí na mě Liam vztekle.

„Copak ho neznáš? Dominik se rád předvádí! Bohužel na těch špatných místech,“ zavrčí Cameron a zvedne zvonící telefon. S Liamem obrátíme oči v sloup. On má tak co říkat! Podívám se znechuceně na Liama, když Cam začne do telefonu cvrlikat. Tentokrát to díky bohu netrvá tak dlouho. Nejspíš proto, že Cam, volal Erikovi už během cesty.

„Tak co ses dozvěděl?“ podívá se na Camerona Liam.

„Jmenuje se Tared Warden, má sedmnáct a umřít má za nějakých sedmdesát osmdesát let,“ odvětí klidně Cameron.

„Aha, to vysvětluje proč je tak vzteklí. Měli bychom ho uklidnit a pak vyrazit na lov parazita,“ ujasním si postup.

„Půjdu tam, mě snad dovolí něco říct, než mě zabije dalším nožem,“ povzdechne si Liam a přivře své kočičí oči .

„Nechci ti brát iluze, Li, ale větší šanci mám já!“ ozve se Cameron. Jo s tím bych souhlasil, zář brány každého ducha téměř omráčí, zvlášť ty zlovolné, takže máme čas, s liamem, je zneškodnit než udělají ještě větší bordel. Dva pohledy se do sebe zaseknou jako dvě dýky, ani jeden nechce přijít o své zásluhy a já to vždycky musím urovnat. Často s pomocí Erika, který zaměstná Camerona a já uzemním Liama. Nebaví mě pořád být tím rozumným!

„Tak a dost! Hádky tu nebudou! Kluka si beru na starost já a vy si trhněte nohou nebo se tu zabijte!“ useknu začínající hádku a než se ti dva vzpamatují, rozrazím dveře a za sebou je přibouchnu.

To nebyl moc dobrý nápad! Právě teď stojím mezi dveřmi za zády a před sebou mám snad všechno ostré co se v domě dalo najít. Nejspíš! Jen polknu, je pozdě se rozmýšlet, kruci. Dobré je, že hned nezaútočil, bude možné se s ním domluvit, pokud to nezvořu. Dobře začíná se pozdravem.

„Ahoj Tarede, víš, že máš dost neobvyklé jméno?“ pousměji se. Ruce držím nahoře, aby viděl, že nezamýšlím nic zlého.

„Odkud znáš mé jméno, jsi snad jako on?!“ vyprskne po krátkém ohromení, ze kterého se vzpamatuje.

„Jako on?“ pozvednu zvědavě obočí. Moje slabina, levé zvědavost pravé podráždění. Čím víš tím je to větší, není dobré ani jedno.

„Ten hajzl, co mi ukradl tělo!“ vykřikne rozhořčeně.

„Ne nejsem jako on, já jsem Lovec,“ opravím ho.

„Takže jste mě přišli zabít?“ zavrčí Tared. Zbraně se zlověstně pohnou proti mě.  Nemůžu si pomoct, ale ten hlas mě krásně hladí na duši. Chtěl bych ho poznat líp.

„Ne, nutně. Záleží dost na tom, jestli se s tebou dokážeme domluvit,“ odpovím mu upřímně.

„Lovci to přece dělají ne? Likvidují problematické duše!“ zavrčí Tared. Jak rozkošné!

„Jsi problematická duše?“ zeptám se klidně.

„Ne, jen chci zpátky své tělo a svůj život!“ zašeptá Tared zoufale.

„A my ti ho můžeme vrátit,“ pousměji se. Chvilku pocítí naději, která se šíří kuchyní a pak ještě větší mráz. Kruci, je tu ještě někdo jiný, budu muset požádat Camerona, aby se rozhlídl svým zrakem, má ho z nás nejdokonalejší.

„Lžeš, to nikdo nedokáže, sliboval to i ten před tím a už nepřišel, řekl, že přivede své syny a ti mi pomůžou. Už se nevrátil,“ zašeptá zoufale.

„To byl náš otec, zranil jsi ho a teď leží v nemocnici,“ odpovím mu a pozoruji stíny v rohu kuchyně, oběvují se i tam, kde nemají co dělat. Toho kluka se bůhví proč jebojím, nejspíš není tak zlý.

„Já?“ zeptá se, v jeho hlase je slyšet opravdový zmatek. Ne on to nebyl.

„Je tu kromě tebe ještě někdo?“ zeptám se ho. Duch kývne a do postoje se vkrade obestřetnost. Pomalu se otočím a skočím stranou, místem, kde jsem stál prosviští dýka.

„Kluci je jich tu víc!“ křiknu a skočím před přízrak… ehm nepotvrzený přízrak… kluka. Aby ho neoslepila zář, když Cameron po hlavě vtrhne do místnosti. Vždycky se všude vrhá po hlavě, jednou o tu svoji kebuli přijde. Díky bohu v náhlém šoku se nikdo nemůže ani hnout. To mluvím hlavně o duchách, ducha toho kluka musím chytnout za ruku aby nevběhl do brány.

Hned za ním následuje Liam, jen se letmo rozhlídne a skočí po tom nejhorším v místnosti. Pak šok pomine. Jednám hned jak je to možné a ducha, co drží Liam, zlikviduji, pak mám co dělat, abych zachránil Camerona s Taredem a odhodil je, co možná nejdál. Oba se svezou po zdi. Teda Cam a Tared. Hmm nejspíš v zoufalých situacích také dokážu použít dotyk, jinak bych nebyl schopen Taredovi pomoct.

„To je neurvalec! Já se k němu přestanu znát! Moc mě těší jsem Cam,“ zaslechnu Camerona jak se seznamuje s duchem. Tomu říkám pravá chvíle, pomyslím si ironicky. Mám chuť po něm skočit a zakroutit mu tím hezkým krčkem! Tomu fakt říkám vděk. Člověk mu zachrání život a on si ještě stěžuje! A navíc se pokouší balit, mého, možná budoucího, kluka!! Parchant! Okázale při tom přehlídnu fakt, že Cam je vlastně zadaný a jeho přítel je žárlivý jak něco… ani nedokážu najít přirovnaní, nehledě na to, že když jsou ti dva spolu nedokážou ze sebe spustit oči a hlavně ruce.

 Najednou mě něco odhodí bokem. Ramenem bolestivě naberu zeť a můj vztek to ještě znásobí. Ohlídnu se a zjistím, že plnou ranu za mě schytal Cameron. Erik mě zabije, proletí mi hlavou vteřinu před tím, než se skutečně naseru a moje oči začnou zářit. Chlad v místnosti se znásobí a v mé ruce se objeví Zabiják. Stříbrný meč japonského stylu. Jeho prohnutá čepel jen zavije, když projede přízrakem, co se mi snaží dorazit bratra. V tomhle stádiu jsem schopný cítit duchy, jako živé postavy jen trochu průhlednější, jinak by to byl sakra problém. Teď se neptám a jen jednám. Zabít ty dva je horší oříšek. Mizí a objevují se úplně nečekaně. Dva nedokážu v mezi prostoru... tak říkáme prostoru mezi naším světem a světem duchů, je to takový šedý závoj…zaměřit naráz a pustit jednoho z dohledu se rovná sebevraždě.

Tak udělám to jediný, co mě napadne. Strnu s napřaženou zbraní. Tohle může trvat věčnost, taková hra na kočku a myš. Za sebou pocítím přízračný pohyb, ale nereáguji na něho, dokonce si nechám ujít tři skvělé příležitosti než oba ztratí svoji ostražitost a obrátí se na Liema. Tomu jen na tváři probleskne úšklebek a skočí na jeden přízrak a nějak ho zafixuje, zabít ho je hračka. Druhý se ztratí v mezi prostoru. Tentokrát to risknu a pustím se jako duch za ním. Ocitnu se v šedém nic, kde je teplota stále pod bodem mrazu.

 Otřepu se, dlouho jsem tu nebyl, tak přizpůsobit je horší než obvykle, což není dobrá kombinace, když hledáte zlovolného ducha. Naštěstí mě moje instinkty nezradí. Nevím jak dlouho honička trvá. Většinou to beru tak, že trvá tak dlouho, jak je třeba, ale tentokrát mi chybí čas. Cítím, že ten kluk nemá moc času a tím pádem ani my ne. Zapojím veškeré smysly a začne přízračná honička. Tady jsem stejný jako on. Volný mizející a smrtící. Tady je rozdíl pouze v přesvědčení. Pokud mě zavede daleko nedokážu se bez cesty z šeroprostoru  vrátit a cestáře tu nemáme. Cestář je ten, kdo sice do šeroprostoru nemůže vejít, ale dokáže tam vyznačit cestu, kudy jste přišli, pokud byste vyšli jinde nejspíš by vás to zabilo. Cestářů je proklatě málo!

Zablokuji vraždícího ducha, kterému se to moc nelíbí a vrhne se na mě, s čím nejen počítám, ale dokonce to i vítám! Není to lehký souboj, dostanu pár ran spáry než se mi ho podaří oslabit a zabít.

Rychle se rozhlednu a zjistím, že to kolem nepoznávám. No jo, to jsem celý já, teď mi nezbívá nic jiného než se modlit, že Liama napadne zavolat cestáře. Netuším, kolik mám času ani jak dlouho tu jsem. Najednou ucítím pnutí z jedné strany a váhavě se tudy vydám, nemám co ztratit nebo jo? Nejspíš jo, kdokoliv z těch dvou mě může nakopat, když se jim zachce, tím myslím své bratry.

V šeru najednou začne něco zářit. Mé oči to úplně oslepí a tak chvilku trvá než poznám zlatou cestu. Skoro zajásám a rozběhnu se, než mi stačí zmizet. Cestář mě nedoprovázel, když jsem šel dovnitř, tak mě nejspíš hledá naslepo. Na cestu došlápnu v momentě, kdy zlatá zář začíná mizet, v okamžiku se rozsvítí znovu na plno a já se pustím po ní.

Ohlédnu se na Camerona, který zasténá. Giro, vedoucí záchranné skupiny si oddechne. On je léčitel, o těch jste už slyšeli ne?

"Tak to vypadá, že se z toho vyléčí bez problému, doprdele, nemáte rozum? Každému by bylo jasné, že nemáte chodit dovnitř bez záchranné skupiny, když máte podezření na přízrak, je jedno které skupiny,“ zavrčí.

„Ještě nám ho nikdo neinstaloval, co je to za program?“ zašeptá Cameron slabě. Nechtěně mě cuknou koutka. Pokud se už snaží vtipkovat bude v pořádku.

„Já tě tomu programu představím hodně zblízka,“ zavrčí Erik. Fajn, ten se o něj postará, tak obrátím pozornost na Nicka, který se soustředí v místě, kde zmizel Dominik, zpod jeho rukou, položených na sobě vychází zlatá záře, která po půl centimetru mizí. Nick je cestář, jeden z těch silnějších, díky bohu.

„Mám ho,“ ozve se po dost dlouhé době s viditelnou úlevou. Oddechnu si, od momentu, kdy Dominik zmizel a Nick ho našel uběhli tři a půl hodiny. Ještě půl hodiny a zůstal by v šeru navždy. Teď ještě záleží na tom, jak daleko byl. V kuchyni se objeví za pět šest minut. Najednou se ukáže jako by se vyloupl z nějakého lusku. Ani nestačí říct ahoj a já ho složím k zemi pěstí, zabít ho je málo, takhle najednou mi zmizet!

S oddechnutím vyběhnu ze šera a první co mě přivítá je tvrdá Liamová pěst, která mě pošle k zemi.

„Au,“ zaskučím a chytnu se za tvář. Vzhlédnu a uvidím Nicka, který se na mě culí i když je vyčerpaný. Hned si vytáhne čokoládu a pustí se do ní.

„Jak jste se sem tak rychle dostali?“ zeptám se.

„No, Erik MĚL TOLIK ROZUMU, na rozdíl od vás, že hned jak domluvil s Cameronem, zavolal nám, abychom si pohli. A NAŠTĚSTÍ nám odpadla jiná mise, která měla být na opačné straně města. Tak druhý idiot bude taky v pořádku,“ ozve se Giro a sedne si na zadek.

„Co ten přízrak?“ hodí hlavou k Taredovi.

„Ten je v pořádku, zloděj se zmocnil jeho těla a je bůh ví kde,“ odpovím.

„Zase zloděj? Tenhle týden to už bude minimálně pátý, doufám, že tenhle dopadne líp,“ povzdechne si Aaron. Poslední z trojky. Jeho schopnost je unikátní, dokáže manipulovat s časem. Používá to jen, když zachraňuje některé naše a jen s reptáním. Na otázku proč necestuje časem odpověděl, že není vypatlaný idiot. Na jeho rýpnuti se po něm podívám tak hnusně, že jen zvedne obočí.

„Dobře, má někdo nějaký nápad, jak sem dostat toho zloděje?“ zeptá se Nick.

„Jeden bych měl,“ ozvu se a podívám se na přízrak. Dobrá věc tahle zpověď dozvím se kolik mu je a tak.

„Kolik ti je, kdy se to stalo, máš nějakou známost?“ vychrlím na něho otázky.

„Je mi šestnáct, za týden sedmnáct, stalo se to asi před čtrnácti dny, ještě před tím mě někdo neustále pozoroval. Proč to potřebuješ vědět?“ zamračí se na mě. Zatraceně, neskočil mi na to L.

„Víš, když je u tebe někdo kdo tě má rád, tak se líp vrací,“ zatvářím se nevinně. Tared na mě vykulí oči a prošlo by mi to, kdyby těch šest bylo v klidu a tvářili se vážně, ne oni musí všichni naráz vybuchnout smíchy! Blbečci!

„Dobrý pokus,“ ocení to Tared.

„Ok chtěl jsem to udělat nenápadně, ale nepodařilo se to, kvůli někomu,“ seknu pohledem po skupince.

„Máš někoho?“ podívám se na Tareda.

„Nic ti do toho není. Nechceš nám náhodou vyjevit ten nápad?“ zeptá se mě pobaveně. Takže to nevyšlo, zkouším na něho udělat kotěcí oči, ale vysloužím si jen zacukání koutku úst. Proč to na něho nepůsobí jako na mámu? zafňukám v duchu.

„Tared má dobrý nápad, vysyp to, nebo to s tebe vytřeseme,“ ozve se Cameron.

„Na někoho, kdo skoro umřel si nějak troufáš,“ ušklíbnu se a otočím se k Taredovi.

„Dej mi číslo na mámu.“

„Na co to potřebuješ?“ podiví se Tared.

„Jednoduše zavoláme tvé mámě, že se vyskytl problém a aby se vyřešil musí přijet s celou rodinou, předpokládám, že miminko nemáte, jinak by nejspíš vlezl do něj. Čím mladší je tělo, tím zlodějovi déle vydrží,“ vysvětlím mu.

„Jsi nezletilý, takže zloděj se musí držet u rodiny. Je tu ještě jedna skupina, která zloděje aktivně vyhledává, pak volají nás abychom našli duši toho těla. Kdyby se potuloval sám najdou ho hned,“ uculím se.

„Jak ty tohle víš?“ podiví se Liam.

„Jednou jsem s podobnou skupinou spolupracoval. Bylo to hodně poučné,“ pousměji se.

„Zdá se mi to hodně jednoduchý,“ zabručí pochybovačně Giro.

„Nejednoduší nápady jsou nejgeniálnější. Kdyby to neklaplo, pořád muže zavolat těm lovcům, a dát jim zaručený typ, mohli by ho mít do hodiny,“ zastane se mě Cameron a vytáhne svůj mobil. Já vytáhnu svůj a pro všechny případy navolím známého lovce o kterém vím že operuje tady ve městě, jeho nápad není taky blbý. Půjčím si jeho mobil a kouknu se na v očekávání na Tareda, který ze sebe vychrlí číslo. Vyťukám ho a čekám na spojení.

‚Prosím?“ ozve se příjemný hlas.

„Dobrý den, tady Dominik Winter, lovec duchů, můžete jít prosím do soukromí?“ zeptám se ženy.

‚Jsem v pokoji sama, manžel je s kluky dole v recepci. Winter? Ale toho přece zranili,‘ ozve se v jejím hlase zmatek. V tichu zajásám, líp to dopadnout nemohlo.

„Ano to je náš otec, nastoupili jsme místo něho. Něco od vás potřebuji,máme tu malý problém“ vysvětlím co nejklidněji. Tohle působí nejlíp.

‚Děkuji, že jste se případu ujali. Týká se to Tareda? Je to můj mladší syn víte? On… něco s ním je v nepořádku, je jiný,‘ trochu zoufale. Díky bohu za vnímání matek!

„Ano jedná se o něho, teď vám to nemůžu vysvětlit, jen bych vás vyděsil, ale potřebuji, abyste sem přišli s celou rodinou a my to dáme do pořádku,“ slíbím ji.

‚Skutečně?‘ ozve se jí v hlase naděje.

„Ano slibuji,“ usměji se.

‚Dovedu je tam. Řeknu jim, že tam poslali jinou skupinu a oni to tam vyčistili. Děkuji,‘ zavěsí. Taky položím sluchátko a pro jistotu ještě zavolám Mikimu, který řekne, že na to dá pozor. Nic víc není potřeba.

„Co teď?“ zeptá se Tared.

„Teď se musíme schovat, nejlíp v hale, aby nás zloděj neviděl. Předpokládám, že ty vyjít ven nemůžeš, že,“podívám se na něho. Tared mlčky zavrtí hlavou.

„Líp se nám tu bude chatat,“ ujistí ho Liam. Po tom se všichni mlčky zvedneme a přemístíme se do haly. Všichni si tam najdeme skrýš, Cameron se musí ukrýt zvlášť dobře. Erik to vyřeší jednoduše, položí se tak, aby šli vidět pouze nohy a vyleze z těla. Jako cestovatel má tu výhodu, že jeho zloději obsadit nemůžou. V momentě kdy vyjde, jeho tělo obalí krusta, která zabrání ostatním tam vlízt a to i v případě, že je vystrčen. Tared na to jen vytřeští oči. Pokynu mu, aby mě následoval a skoval se u mě. Moje pozice je blízko dveří, abych oddělil zloděje od zbytku rodiny, Aaron je musí zablokovat v čase, protože to musí připravit, jako jediný zůstane viditelný zároveň s Nickem, který taky nemá na nic vliv. Giro se skryje, jako léčitel má určitou schopnost, která by zloděje mohla vylekat. A Liam taky, ten má auru příliš výraznou.

Víte, že nejhorší věc na světě je čekání? Je to horší o to, že nikdo neví, jestli nám zloděj vleze do pasti. Stačí jediný neopatrný pohyb a všechno vybouchne. Po nekonečně dlouhé době venku zastaví auto. Modíme se, aby to byli domácí.

Kroky na schodech jsou nejhorší.

„Mami vážně už tu nic není, vážně mám z duchů strach, málem mě zabili,“ ozve se klučičí hlas. Musím Tareda přišpendlit pohledem, aby zůstal na místě a všechno nepokazil.

„Ano ujistili mě, že už tam skutečně nikdo není,“ ozve se pevný hlas, který poznám. Patří matce. Pak se ozve odemykání a jako první vejde otec a rozhlídne se. Opatrně jde dál, pak vejde muž, ne nepodobný tomu prvnímu.

„Vypadá to, že je to v pořádku, nic tu není,“ promluví straší a vejde dál. Nakonec se objeví matka, která táhne za ruku tělo kluka, který stojí vedle mě. Žena pevně  zavře dveře. Kluk se po chvíli osmělí a oddělí se od skupinky. Jeho největší chyba a náš naprostý úspěch. Vymrštím se bez varování ze své skrýše, popadnu kluka a mrštím jím proti Liamovi, který se jako na povel taky objeví.

„Co to k čertu,“ ozve se starší muž, ale to už je Aaron chytl do své smyčky a znehybnil je. Nevšímám si jich i když vím, že teď budou vidět naprosto všechno a zřetelně. Pak jako by se všechno zpomalilo. Než se kluk stačil dát na útěk, narazí Liamova dlaň do středu jeho hrudi a z těla vypadne duch s naprosto šokovaným pohledem ve tváři, zatímco, tělo Tareda padá na zem.  Duch se k tělu vrhne, ale podaří se mi ho chytit mezi sebe a katanu. Díky ní jsem nepropustný. Liam se pár skoky ocitne u mě. Pustím ducha a udělám Liamovi prostor. Liam mu přirazí ruce k tělu a chytne ho doslova medvědím objetím. Právě tu chvíli si vyberou ostatní, aby vylezli z e svých skrýší.

 Duchovi se děsem rozšíří oči, když uvidí Camerona s přísným výrazem ve tvářích.

„Ne, ty na bránu nemáš nárok, jdeš přímo do Pekla,“ oznámím duchovi a za chodu vytáhnu katanu. Erik mě ujistil, že ačkoliv pro nás je čepel leskle stříbrná, duchové v ní spatřují pouze peklo. Taky se od ní drží hodně dál. Duch se začne zděšeně škubat a řvát, což je pro nás, asi jako kdyby těsně kolem vás proletěla nadzvuková stíhačka. Taky to skla taky nevydrží a rozsypou se. Rozmáchnu se a seknu. Řev najednou ustane, jak se duch pomalu vypaří s výrazem jaký nejspíš musí mít pouze oběti vraha těsně před smrtí. Nepopsatelný. Katanu vrátím do pochvy a podívám se na Tareda.

„Teď je řada na tobě,“ usměji se na něho.

„Když já nevím jak,“ špitne. Oči naplněné hrůzou nedokáže spustit oči z mého meče.

„Povedu tě, vlastně je to jednoduchý, Giro budu potřebovat tvoji pomoc. Nevím jak moc se bude bránit,“ otočí se na Gira, Erik.  Giro kývne, klekne si k Taredovu tělu a jeho rue opět začnou zářit. Erik ho musí vzít za paži a podstrčit k tělu.

„Neboj na tebe by ani nefungoval,“ zalžu mu, abych ho uklidnil. Ve skutečnosti si meč nevybírá, pošle do Pekla všechny co seknu. Tared mi kývne a pak se věnuje Erikovi, který mu pomůže do těla. Nick nad ním udělá pár znaku.

Trvá jen okamžik než se Tared trhavě nadechne a škubne sebou.

„Jen klid pomalu, to tělo ti nikam neuteče,“ uculí se Giro. Má rád dobré konce, stejně jako my.

„Jsi si jistý? Posledně se vydalo na vandr beze mě,“ ušklíbne se Tared. Já věděl, že se mi bude líbit i jeho humor, který je fakt našemu přímo na míru. Taky se všichni zasmějeme.Aaron pustí ze smyčky jeho rodinu. Podívám se na ni. Jsou otřeseni do morku kostí. Tohle divadlo by zamávalo i s těmi nejotrlejšími. Pohledem sledují Erika, který v klidu jde ke svému tělu a pak se posadí i s ním.

„Docela jízda, co říkáte?“ zašklebí se na nás.

„Kdo?…Jak?… Proč?…Co jste kurva zač?!“ zaječí starší muž. Očima vyděšeně kouká z jednoho na druhého.

„O tom si promluvíme, až se posadíte a dostanete do sebe něco ostřejšího,“ ujme se slova Giro a začne je strkat k obýváku, kde všem nalije štědrou dávku. Pak jim začneme vše vysvětlovat. Medicínu musí několikrát opakovat než skončíme.

„Dobře, to bychom chápali, ale jak ta mrtvola mohla stoupnout?!“ ukáže na Erika mladší muž.

„No dovol, já nejsem žádná mrtvola!“ dotčeně.

„To je moje mrtvolka!“ přidá do toho perličku Cameron a obejme Erika. Nemůžeme se udržet a vyprskneme smíchy. Šibeniční humor, to je naše.

„Tu mrtvolu ti teda spočítám,“ zavrčí na Camerona a otočí se na majitele domu.

„Jsem cestovatel. To znamená, že moje duše může vystoupit z těla a normálně chodit, ale musí se včas dostat zpátky, jinak bych umřel,“ vysvětlí jim. I přes to, co teď zažili, se všichni tři dívají notně skepticky. Mávneme nad tím rukou, když to nepřijmou teď tak nikdy.

„Ještě jsi mi neodpověděl na otázku jestli někoho máš,“ otočím se na Tareda.

„No přijde na to,“ usměje se

„Na co?“ zeptám se ho zvědavě.

„No, jestli máš skutečný zájem a neptáš se jen tak,“ odpoví mi a krásně zrůžoví. Na to, že mu právě skončil největší horor života, docela flirtuje. Líbí se mi to, znamená to, že nebere svůj život tak tragicky a že si uvědomil, že všechno ovlivnit nemůže. Začal brát život tak, jak prostě jde.

„Měl bych skutečný zájem,“ odpovím mu.

„V tom případě mám, šel bys někdy do kina, když spolu chodíme?“ zeptá se mě s úsměvem. A jak rád. Bohužel mu nestačím odpovědět. Cam, přijme hovor od matky a bohužel zapne hlasitý odposlech. Samozřejmě je to máma.

„Camerone, Dominiku, Liame, pokud jste tam, kde si myslím, že jste tak máte doživotního zaracha! Ven ani na zahradu! To platí i v případě že tu nebudete do pěti minut!“ zaječí do telefonu. Všichni se na sebe polekaně podíváme. Když to řekne takhle myslí to vážně.

„Zavolám ti a domluvíme se,“ otočím se k Taredovi a dám mu pusu. Pak se s klukama vyřítíme ven.

„Počkej, nezná….“ Víc bohužel neslyším, protože se zabouchnou dveře a my sedíme v Mikiho dodávce, která se řítí nepovolenou rychlostí skrz město.

O tři týdny později

Měli jsme zaracha! Tři týdny! Tři zas… týdny kdy jsme nemohli ani vystrčit nos z pokoje, aby na něm nepřistál váleček na nudle! Bez telefonu, internetu, přátel a bez baterky kterou bychom vysílali SOS!

Pak se Taredovi rodiče zachovali jako spasitelé a mámu ukecali, aby zákaz vycházení zrušila. Takže dnes máme s Taredem oficiální první rande. Po tom vyhoštění mu schopnost vidět duchy zůstala, u jeho rodičů a bratra ta schopnost zmizela.

Je skvělé mít kluka, který vám rozumí a podporuje v tom, co děláte. Miluji ho za to čím dál víc a jak to vypadá on mě taky. Takže ještě někoho splašit Liamovi, aby na nás nekoukal tak smutně.