Tajný svět Akyry

Duch mého srdce

Dám si do pusy lžíci polévky a v dalším momentě to přijde.

„Budeme se stěhovat,“ oznámí nám táta, vyprsknu, abych se neutopil v lžíci polévky.

„Cože?“ zaskřehotám, zatím co Dom a Lien nadávají na mé neukázněné chování. Poprskal jsem je. Jinak, abyste byli v obraze, jmenuji se Cameron a bydlím v bytě 3+1, takže my tři bydlíme v jednom pokoji a lezeme si krkem, jinak jsou moji bratři celkem fajn. Jeden je blbec druhý idiot. Mě říkají debil, takže si nemáme co vyčítat. Jsme identická trojčata.

„Ty jsi neslyšel?“ zeptá se mě klidně táta, naše chování u stolu, které se podle jeho slov podobá chování prasat u koryta, ignoruje.

„Myslel jsem, že jsem se přeslech, doufám, že to nebude do 2+1,“ opravuji ho. V mém hlase zní nejspíš panika, protože mu cuknou koutka.

„Tentokrát ne, naštěstí se mi podařilo najít si dost slušnou práci, odstěhujeme se do okrajové části, kde jsou rodinné domky. Koupíme tam velice výhodně dům, který je dost velký pro více člennou rodinu, jako je ta naše. Každý bude mít dost velký pokoj pro sebe a ještě jeden zbude, kdyby náhodou přiletěl čáp,“ informuje nás. Zarazím se nad tím jedním pokojem, ale neuhasí to radost ze samostatného pokoje. To bude prima, být v pokoji sám a nebrat ohledy na ostatní a nemuset si hned všechno schovávat, aby nikdo na vaše tajemství nepřišel!

Naše rodina je tak trochu zvláštní, jsme schopni vnímat nebo dokonce vidět duchy, otce občas volají, když chtějí potvrdit nebo vyvrátit výskyt ducha. Platí ve svém oboru za odborníka.

„Výhodně je jak výhodně?“ zeptá se Dominik realisticky.

„Hodně výhodně, když prodáme tenhle byt…“ začne táta.

„…tak si naši sousedi z duše oddychnou,“ doplní ho bystře Lien. Vyprskneme s Domem smíchy. Na to že jsme trojčata, fakt není nic směšného, jen máme trochu pokřivený smysl pro humor, který nikdo nechápe, jen my tři. Jinak s tímhle má pravdu, jen to blbě formuloval, ale ještě jsem neviděl, že by si lidský duch oddychnul. To by byl ten člověk mrtvý a duchové, jako takový nemají smysl pro humor.

„Tomu bych rád věřil, po našem odchodu nejspíš vypuknou oslavy, které zahanbí ty silvestrovské, dnes další tři stížnosti. Co jste dělali?“ zamračí se na nás.

„Ale letěli, jsem za jedním duchem, který spěchal, umíralo mu jeho dítě v ohni a tak nějak jsme pár lidiček porazili,“ přizná Dominik.

„Podařilo se ho zachránit?“ zeptá se táta.

„Jo, ale z toho domu jsme vypadli vteřinu před tím, než se dům zřítil, takže jsme za dobrý skutek dostali vynadáno,“ povzdechne si Lien. Táta jen obrátí oči v sloup.

„Mohl by ses vrátit k té výhodné koupě,“ podotkne suše máma. Nenávidí, když se bavíme o duchách, které nevidí. Dobře tak jsem se trochu spletl, máma je nevidí nebo se to snaží popřít.

„Dobře takže když prodáme tenhle byt…,“ začne táta znovu, když se tu objeví Amelie a ukazuje na jednu stěnu, která sousedí s bytem jedné ze všetečných sousedek a tak tátu přeruším.

„Tati, mluv víc nahlas, ti za stěnou neslyší,“ podotknu sarkasticky a vysloužím si matčin káravý pohled. Táta obrátí oči v sloup a zapne hlasitěji televizi.

„Když prodáme tenhle byt, tak plně pokryjeme koupě toho domu,“domluví. Vystřelí mi obočí nahoru.

„To tam straší?“ zeptám se.

„Ano, je tam jeden duch, ale je slušný a souhlasil, abychom se nastěhovali, nejspíš mu vadilo, že tam je sám nebo se mu nelíbili potenciální majitelé, tak je pokaždé vyděsil,“ informuje táta.

„Zase do domu, kde straší!“ zavrčí máma.

„Ale vem si ten klid a ticho,“ podotknu, „ Navíc tam nebudou žádní všetečkové a budeš mít možná zahradu,“ vnadím ji. Musím, táta se bez maminina souhlasu nehne.

„To máš nejspíš pravdu,“ uzná pomalu máma.

„V čem konkrétně?“ zeptá se táta zvědavě.

„Že nás tam nebudou otravovat ty ženštiny. Vážně mám dost toho, když se vleču s taškami a ‚potkám‘ některou z nich. Hned si stěžují, vzápětí mě litují a pak pochlebují, když zjistí, co budu vařit. Navíc se mi zajídají ‚výjpůčky potravin‘ které pak nevrací, ale odmítněte něco stařenkám,“ povzdechne si máma.

„Vážně je tam zahrada?“ chce vědět máma se zájmem. Táta přisvědčí a tím pádem je všechno v suchu, můžeme se stěhovat! Někdo zazvoní. Z pohledu otrávené Amelie, což je duch tohoto bytu a taky malá holčička, která zemřela na spálu, její matce byla ukradená, pochopím, kdo tam stojí. Jedna osoba na výpůjčku.

„Jdu tam,“ oznámím a jdu otevřít. Dobře ví, kdy večeříme, takže se pokusí vmáčknout dovnitř. Zabráním ji v tom.

„Copak potřebujete?“ zeptám se klidně.

„Camerone, zapomněla jsem koupit cukr, nemohla bych si nabrat hrníček?“ podívá se na mě s úsměvem.

„Bohužel nemohla, my ho taky zapomněli koupit. Jestli už nic nepotřebujete…“ odmlčím se a zabouchnu dveře od bytu a otočím klíčem. Jasně že máme cukr, ale přece nebudeme rozdávat že, zvlášť když tahle loudí cukr desetkrát do dne! Za mnou se šíleně rozezvoní zvonek, že z toho brní uši. Do předsíně vejde Lien a jednoduše ho odpojí, ji to sice neodradí, protože začne klepat, ale toho si už nevšímáme. Děs!

„Tohle bylo nezdvořilé,“ zamračí se na mě máma.

„Ale účelné, nejspíš by se k nám vetřela k večeři a ještě si odnesla celé kilo cukru,“ zastane se mě Lien. Na to máma už nic neřekne. A pokračujeme v jídle, za deset minut to osobu za dveřmi přestane bavit. Konečně ticho!

„Možná bychom jen mohli tenhle byt pronajmout. Mám něco našetřeno na horší časy, a vzala by se menší hypotéka,“ zauvažuje máma.

„Nechci se zadlužovat,“ odmítne rezolutně táta.

„Tu nejde o zadlužování, vem si, že dům je větší než tenhle byt, navíc kluci mají každý jednu skříň a stůl na úlohy, teď budeme muset plně vybavit každý pokoj. Těch pár kusů nábytku co máme v obýváku, nám možná bude stačit, ale jak chceš rozdělit ten pokoj?“ argumentuje máma, docela pádně.

„Ale stejně zadlužit se na tolik let,“ váhá táta.

„Splátky bez problému pokryje nájem tohoto bytu, navíc je to jen jedna půjčka a ne deset. Z prodeje koupíme dům, ale pak stejně budeme muset nakoupit nábytek do těch pokojů. Osobně si myslím, že půjčky, i z banky, nás vyjdou dráž než půlmilionová hypotéka, hlavně na úrocích, stejně tak můžeme ručit bytem a ne domem,“ poznamená máma. Táta na chvíli přestane jíst a rychle počítá.

„Máš pravdu, zítra oběhnu banky, kde nabízejí hypotéky a doma se rozhodneme, která bude nejvýhodnější,“ povzdechne si. Máma kývne a znovu se pustí do jídla. Už předem vím, že napřed se pořádně spočítají náklady, kolik dáme za dům a teprve pak se budou dohadovat o výši hypotéky.

„Stejně mě dostala, jak mě poznala, řekla mi Camerone,“ zamudruji.

„Jestli to nebude tím, že říká Camerone každému z nás, a pak se diví, že se neotáčíme,“ odpoví Dominik.

„Neměli bychom jim už konečně sebrat iluze, že tu je jen jeden kluk?“ zahloubá se Lien. Podruhé toho večera vyprsknu jídlo, abych se neudusil. Všichni se na mě káravě podívají.

„Dobrý nápad, a tentokrát dojdete na nákupy, my budeme mít jiné starosti,“ poznamená máma. Neřekneme ani popel. Rychle dojím, abych byl v koupelně první. Jako naschvál se mi dveře zabouchnou před nosem. Podívám se, kdo zbyl a s Lienem si povzdechneme. Dominik, to bude zase na půl hodiny a ještě mu budeme muset vyhrožovat vykucháním zaživa, abychom ho od tama dostali. Kupodivu se odtama odvalí už po deseti minutách jen s ručníkem kolem pasu. Udiveně se s Lienem po sobě podíváme a losneme si, kdo půjde jako druhý. Lien, s ním už je to v pohodě, po pěti minutách vystřelí z koupelny. Vejdu tam a podívám se na Amelii.

„Dámo, tohle není pro dívčí oči,“ mrknu na ni.

„To je pěkné, vystrčím Dominika, protože si vždycky stěžujete, jak je tu dlouho a žádná odměna,“ povzdechne si.

„Na to jsi moc mladá,“ stojím si na svém.

„Je mi čtyřikrát víc než tobě!“ brání se duch.

„V tom případě jsi na to moc stará a já bych se rozpaky rozpustil,“ obrátím kartu.

„Vy muži nic nevydržíte, kdyby měl chlap rodit, tak vymřeme po pár letech,“ odfrkne si znechuceně Amelie, ale vypaří se. Na tak malého ducha, je nějak prostořeká. Osprchuji se a jdu do pokoje, naučenými tahy se dostanu na patrovou postel, pokoj byl pro tři postele, tři skříně a stůl zkrátka moc malý, a zachumlám se do peřiny. Do prostoru zamumlám něco ve stylu dobré noci a donese se mi stejné odpovědi.

Ráno mě Lien vzbudí tak, že mě shodí s patrové postele, peřina nijak nezabrání, abych si tvrdě nenabil.

„Idiote,“ zaúpím, když se ujistím, že nos přežil a že nemám vyražené zuby.

„Tebe aby člověk budil dělostřelectvem, tedy pokud by to zafungovalo,“ zabručí Lien.

„To už je ráno?“ zeptám se nevěřícně a vyhrabu se do sedu.

„Ne půlnoc. Jasně že ráno, když jsme se tě uráčili vzbudit. Budík mu u ucha řve jak něco a on se nevzbudí,“ obrátí oči v sloup Dominik. Vedle mě už oblečený dělá kliky na palcích. Jen co ho uvidím, se mi obrátí žaludek.

„Budu blejt velebnosti,“ zaskuhrám a prudce se položím. Bohužel si neuvědomím, že už nejsem v posteli a třísknu hlavou o zem, až se mi před očima roztančí světýlka.

„Jé svatojanské mušky,“ zamrkám.

„Debile! Kolik vidíš prstů?“ zakmitá mi před očima Dominik králičíma ušima.

„Dva ty blbče,“ ujistím ho a vyhrabu se na nohy.

„Jen se třísknul do hlavy, teď je jen otázka, jestli nastane nástup světla a osvícení, nebo bude hlubší tma a bezvědomí,“ usoudí pobaveně Lien. Odfrknu si. Od nich to tedy beru! Mrknu, jak jsou oblečeni, oba mají sedřené džíny a černé triko s rozhalenkou a límečkem. Usoudím, že to není blbý nápad a obleču se stejně. S taškami se rozejdeme do kuchyně, kde nás čeká snídaně a seznam nákupu s penězi. Peníze vezmu k sobě, jeden list si vezme Dominik, druhý si vezme Lien. Svorně se najíme a jdeme do předsíně, kde se obujeme. Lien přiloží ucho ke dveřím.

„Klepny na obzoru a zrovna si stěžují, jak jsme nevychovaní,“ uculí se. Uchichtneme se a vylezeme z bytu. Zamknu.

„Camerone, co to chování mělo znamenat?“ zařve na nás Slivečková. Je učitelka v důchodu a je to poznat. Všichni se na ni otočíme.

„Na koho to platilo?“ zeptá se Dominik, zatímco ty staré sůvy na nás vyvalí oči a střílí pohledem z jednoho na druhého. Naráz se mrkneme na zápěstí, abychom si potvrdili čas.

„Musíte nás omluvit, dámy, meškáme do školy,“ zazubím se na ně a seběhneme schody. Stojí v šoku ještě nejspíš dlouhou chvíli. Venku se plácneme do ruk a fakt nasadíme klus, abychom nepřišli pozdě.

Škola je sice nuda, ale rozhodně je nezbytná k tomu, abychom umřeli nudou. Jásáme, když škola skončí.

„Nepodíváme se na ten dům?“ mrknu na bratry, kteří po chvilce souhlasí, dom to prostě vezmeme kolem nějakého supermarketu. Vede nás Lien, který má nejlepší paměť na adresy. Trochu se podivím, když zahne do vilové oblasti a zastaví před jedním patrovým domem. V podkrovním okně se pohne záclona. Zaostřím tam a uvidím nějakého kluka.

„Jsi si jistý, že je to ono?“zeptám se. Lien se rozhlídne a zastaví se na čísle domu.

„Ano jsem si jistý,“ kývne.

„Tak to nás čeká parádní bejvák,“ zabručí Dominik. Dům se mu očividně líbí.

„To ano,“ kývne Lien a já musím souhlasit. Znovu se podívám do toho okna, kde visí záclona, podvědomě si ho zabavím. Ten kluk vypadal hezky.

„Kluci jestli můžu, zabavil bych si ten pokoj úplně nahoře,“ promluvím první.

„Nemáme nic proti, nechtělo by se nám šlapat tolik schodů,“ zasměje se Dominik. A jeje bratříčka opět chytla lenora. Občas je schopen prospat i tři dny, zvlášť po halloweenu! Někdo do mě rýpne, otočím se se zamračením na bratry, kteří se culí.

„Jdeme na ten nákup, ať jsem doma dřív než rodiče,“ povídá Dominik. Podle jeho pobaveného pohledu usoudím, že to není poprvé. Kývnu a vydám se s nimi nakoupit. V obchodě je to horor, každý na nás hledí jako na zjevení, když se seznamu, roztrženého na tři kusy, nosíme do vozíku potraviny.

„To jsme pouťová atrakce?“ zavrčí Dominik, který, aniž by spustil oči ze seznamu, hodí do košíku tři plechovky ananasu.

„Ber to tak že takové krasavce jako jsme my ještě nepotkali,“ dušuje se Lien. Málem vysypu z ruky sáčky s ovocem, jak se uchichtnu a dám je do košíku, který skoro přetéká.

„Na tom seznamu toho tolik nebylo,“ zamračím se, když zhodnotím seznam, kde bylo takových pět a dvacet položek.

„Nebylo, ale aspoň se máma nebude muset trmácet. Vzpomněl jsem si, že už dochází máslo a další kraviny,“ odpoví Dominik.

„No jen abychom na to měli dost peněz,“ zabručím a odhadem počítám nákup. To konečně Dominika probere a mrkne na košík.

„ Tak už jen pečivo a vyjde nám to tak akorát,“ usoudí po chvíli a tak zamíříme k pečivu. Myslím, že máma nás asi bude skalpovat. Koupíme rovnou dva bochníky ještě horkého chleba rohlíky a něco dobrého a zamíříme k pokladně. Prodavačka se celkem zděsí, ale začne statečně načítat. Trochu mě udiví, když uvidím i maso a další důležité prvky, tohle bude určitě nejmíň na týden. Nákupem zaplníme šest tašek a prohnuti jdeme domů. Peníze kupodivu stačili.

U dveří musím položit tašky, abych odemknul. Trochu se zamračím, když zjistím, že zamknuto není, vím jistě, že jsem zamykal. Strčím do dveří a vejdu do předsíně.

„Mami?“ křiknu do bytu.

„No konečně jste tu, vzali jste to přes Tokio?“ objeví se máma v předsíni, už je převlečená z práce. Jen co dorazí, vyvalí oči na nákup.

„Kluci, já tam dala jsem dvacet pět položek, to jste vykoupili obchod?“ zděsí se máma.

„To ani ne, ale některé ceny byli obzvlášť výhodné, ber to tak že aspoň nemusíš týden do obchodu, ušetřili jsme ti cestu a nervy,“ uklidňuje ji Dominik.

„Na tohle vám nemohli stačit peníze!“ šílí dál máma.

„Kupodivu stačili, jen jsme museli přidat kapesné,“ pokrčí rameny Lien. Máma jen obrátí oči v sloup a pokusí se hnout s jednou taškou. Radši to odneseme do kuchyně sami. Máma nás, po vytáhnutí a sklizení nákupu, dokonce pochválí, že jsme nakoupili dobře. Nejspíš nás čeká další nákupní maraton, naštěstí ne tak brzo. Pak se jdeme převlíct a než se vrátíme na oběd, je tam jedna ze sousedek a stěžuje si na moje chování, před sebou má prázdný hrnek a pošilhává po sporáku. Máma po nás hodí zoufalým pohledem.

„A můžete říct, který z nás to byl?“ zeptám se klidným hlasem. Sousedka se s trhnutím obrátí a vyvalí oči.

„Ne vlčí mlhu nemáte a jen vás upozorňuji, že u nás nejste vítaná,“ odseknu ostře, než se stačí ze šoku vzpamatovat a začít nadávat.

„Nemazlíte se s ní nějak moc?“ zavrčí Dominik. Sousedku popadne a vyprovodí za dveře, Lien ji tam donese prázdný hrnek a Dominik přibouchne dveře. Za nimi se vyvalí proud nadávek, že to slyšíme až v kuchyni.

„Kluci, co když si bude stěžovat?“ zděsí se máma.

„A co? Nikdo s tím stejně nic neudělá a za chvíli se budeme stěhovat,“ pokrčí Dominik rameny.

„To je vlastně taky pravda,“ usoudí máma a začne nám nandávat oběd. V tom se přiřítí táta i se sousedkou v závěsu, které při pohledu na stůl div netečou sliny na zem. Dominik ji vyprovodí stejně nekompromisně jako před chvílí a ještě otočí klíčem. Mezitím mu máma vše vysvětlí a táta to neřeší.

„Tak jsem oběhnul ty hypotéky, ze všech je kloudná jen jedna a má i přijatelné úroky,“ posadí se za stůl.

„Probereme to pak,“ kývne máma a popřeje dobrou chuť. V klidu se najíme a jdeme si napsat úkoly a naučit se, tohle je vždycky lapálie, ale vykoumali jsme to. Nejdřív jde ten co je nejrychlejší a zbytek se učí z učebnic nebo sešitu. V tomhle malém pokoji je to fakt peklo!

„Už abychom bydlely v novém, dokážete si představit, kolik prostoru budeme mít jen pro sebe?“ zaúpí Lien, který se odvalí od stolu s hotovými úkoly.

„Docela jo,“ povzdechne si Dominik a jde ke stolu. Tohle jsou bojový podmínky! O hodinu později nám máma oznámí, že jdou pryč a že máme být hodní a odejdou. Učení si odstěhuji do obýváku a Dominik si zabaví kuchyň. Takhle máme na učení aspoň trochu klid.

Naši se vrátí v momentě, kdy hrajeme videohry a jeden to zdařile komentuje, takže se válíme smíchy po koberci.

„Rodino, mám dobrou zprávu, podařilo se nám vyřídit hypotéku a jsme vlastníky nového domu, v sobotu se stěhujeme!“ oznámí nám radostnou zprávu táta. Zajásáme tak, že se to roznese domem. Tím víc, že je středa.

„A s kým si budu povídat?“ zaúpí Amelie. Jako jediná nemá z našeho stěhování radost.

„Budeš mít nové kamarády,“ usměji se na Amelii. Ta si jen povzdechne a kývne. Máma nás dorazí zprávou, že tenhle týden už do školy nepůjdeme a zítra jdeme shánět nábytek.

„Stejně to proběhlo nějak rychle,“ zabručí nespokojeně Dominik.

„Ta rodina byla ráda, že se toho domu zbavila. Umřel jim tam syn,“ odpoví táta. To už chápu.

„Mám hádat? Bylo to v tom podkrovním pokoji?“ zeptám se jen tak odhadem. Táta na mě zůstane hledět.

„Jak to víš?“ zeptá se mě.

„Mám nějakou inteligenci,“ pochválím se. Nikdo jiný to za mě neudělá, že.

„Samochvála smrdí,“ oznámí mi Lien.

„Od tebe to beru,“ ujistím ho a vstanu, „ půjdu se proběhnout a do kina,“ oznámím mámě a přejdu do předsíně. Na takové osamocené výlety chodím často a často se ke mně přidá nějaký duch, takže vlastně nejsem sám. Jsem taková světluška, nějak ví, že já jím můžu pomoct a většinou taky pomůžu. Nejednou jsem se díky nim dostal do problému a nejednou měl zaracha, ale co. Aspoň se neplácám jako většina živých mrtvol, které často vidím postávat v hloučcích a nudit se. Zrovna si koupím lístek, když někoho zahlídnu. Zajdu dovnitř a čekám až se ke mně připojí. Jde o nějaký béčkový film, tak mě ani nemrzí, když víc jak půlku poslouchám o duchových problémech. Potom jdu s ním za jeho pozůstalou. Jako obvykle mě málem vyrazí a musím jí říct pár detailů, než mě pustí dovnitř. Nakonec ji zvládnu uklidnit a napíšu vše, co mi duch nadiktuje a podám ji to. Nakonec vypadnu domů.

Všichni už spí, tak se jen umyju a vyšplhám na moji postel, netušíc, že oba mí bratři na mě čekali, a ponořím se do sladkého snu.

Ráno mě vzbudí téměř tradičně, shodí mě na zem.

„Jednou z té země nevstanu, uvidíte,“ vyhrožuji jim a třu si naražený zadek.

„Pokud to nebude hned tak mě to nevadí,“ mávne rukou Dominik. Blbec! Obleču se a jdu na snídani, nijak nespěchám, a to z důvodu, že nejdeme do školy. Nakonec se s mámou rozběhneme po městě, abychom si vybavili pokoj. Najdu téměř dokonalou sestavu, na kterou si ukážu.

„Jaký je rozdíl, mezi tou předchozí, co jsem ti ukazovala a touhle?“ nechápe máma.

„Není jak pro dítě,“ vysvětlím ji ten rozdíl. Máma obrátí oči v sloup a kývne, ještě dostanu stůl a židli. Docela se bavím, když ti dva výtečnici se mnou souhlasí a chtějí stejnou sestavu. Máma to radši odsouhlasí. V poledne se vrátíme domů. Který pokoj chceme, jsme rozebrali ještě před odchodem na nákupy. Sousedi nás sledují nevraživým pohledem až do bytu.

„Nové nájemce budeme muset varovat, před nánosem hrůzy,“ kývnu ke dveřím na chodbu.

„Snad nové nájemníky najdeme rychle,“ zadoufá máma a začne vařit.

„Pokud to bude záležet na sodomě a gomoře, budeme rádi, jestli vůbec,“ mudruje Dominik. Jsem téhož názoru!

„Nemaluj čerta na zeď!“ varuje máma, „Co kdybyste dělali něco užitečného, jeden se může vrhnout na brambory, druhý na zeleninu a třetí na inzerát,“ nadhodí bodře máma. O ten inzerát se málem porveme, leč musíme uznat, nejlepší myšlenky má Dominik, tak si s Lienem stříhneme o brambory. Prohraju.  Převrat opět připraví táta, který se vrátí dřív z práce.

„Rodino, mám podnájemníka!“ halasí ještě mezi dveřmi a před zvědavými obličeji třískne dveřmi. Tohle bylo rychlé.

„Ale nepovídej? A koho?“ podiví se máma.

„Jeden spolupracovník se ptal v práci, jestli někdo neví o slušném podnájmu, který by moc nestál. Má nějaké problémy s domácím, chce ho vystrnadit. Ověřil jsem si jeho platební schopnost a není tam problém. Má holku a kluka. Dohodli jsme se na šesti tisících plus energie, to znamená, že budeme mít ještě dva tisíce navíc. Když jsem mu řekl, že se v pondělí může nastěhovat, div mi neskočil kolem krku,“ zasměje se.

„A teď mi řekněte, proč se hmoždím s inzerátem?“ odfrkne si Dominik a odloží tužku.

„Varoval ho před Sodomou a Gomorou?“ zeptá se Lien a ukáže na dveře za ním.

„Varoval, jen se zasmál, že oni si s nimi budou vědět rady, ve tři přijde na obhlídku bytu. Byl rád, když jsem mu řekl, že pokojíček zůstane kromě jedné skříně a postele. Teď mají dva plus jedna, vysvětlí táta.

„Tak to nejspíš máme po starostech,“ usoudí máma a v klidu dovaří oběd. Noví nájemnici přijdou ve tři a očividně jsou spokojeni. Společně odejdou k právníkovi a my máme celou věc z krku. Zbytek dní uběhne v ruchu balení a přenášení věcí. Sousedi na nás nenechají nit suchou, ale nevšímáme si jich. V sobotu předáme klíče od vyklizeného bytu a dáme ježibabám sbohem.

„Zlatý klid,“ uslyším Dominikovo zavřeštění o patro níž a jen se zasměji. Co chvíli se otočím přes rameno, jestli se tu neukáže ten duch. Konečně se dočkám a brada mi spadne na zem. Nikdy jsem netušil, že bude tak krásný! Blond vlasy mu padají jen po ramena, sestříhané v úžasném střihu, zelené oči s šedými skvrnkami, nos trošku křivý nejspíš se s někým popral. Pleť čistou a ústa… bože ty ústa byli stvořený jen k hříchu! Na sobě má světlezelenou polokošili s krátkým rukávem a černé džíny na stehnech lehce prodřené. Na nohách mokasíny. Musím na chvíli zavřít oči a zatřást hlavou, abych se vzpamatoval. Pak se k němu otočím.

„Ahoj,“ promluvím na něho a usměji se. Musím zjistit, co se stalo! Kluk se na mě zvláštně podívá a pak se podívá za sebe, kde vidí jen zeď. Pak se, se stejně zmateným pohledem, podívá na mě. Je roztomilý!

„Ty mě vidíš?“ zeptá se mě rozhozeně.

„Jasně že jo, dokonce i slyším! Jak se jmenuješ?“ zeptám se ho klidně.

„Erik. Musíš mi pomoct,“ podívá se na mě naléhavě.

„S kým tu mluvíš?“ nakoukne Dominik a za ním Lien.

„S duchem“ oznámím jim novinku a otočím se zpátky k duchovi, ale je pryč. Sakra.

„Tak vám děkuji,“ zavrčím ironicky a dám se znovu do skládání věcí.

„Promiň, nechtěli jsme přetrhnout romantickou konverzaci. Už jsi z něho dostal jeho telefonní číslo?“ zeptá se zvědavě Dominik. A jeden z polštářů se mu rozplácne na obličeji. Hádám, že je to práce Erika, tak se jen zachechtám. Dominik si nakvašeně sundá polštář z tváře.

„Tak pardon, jen jsme se chtěli zeptat, jestli nepotřebuje pomoct,“ zašklebí se Dominik.

„Jo potřebuje, ale díky vám nevím jak. Vyplašili jste ho,“ ujistím je.

„Škoda, mohli jsme to mít za sebou,“ povzdechne si Lien a sedne si na moji novou postel.

„Ty se na to vyhánění duchů nějak těšíš,“ zašklebím se na něho.

„Ty se mi divíš? Za dva dny je halloween, čím míň duchů bude pobíhat, tím míň práce mít budeme,“ odpoví mi Lien. Cože? Tak brzo? Hodím pohledem po nástěnném kalendáři, který jsem stihnul už pověsit a ujistím se, že má skutečně pravdu.

„No potěš pánbůh,“ povzdechnu si. Noc duchů, jak jí říkám, je děsivá. Je hodně převleků a občas tak věrohodných, že nepoznáte, jestli jde o skutečného ducha nebo ne. O tomto dni, mají duchové největší sílu.

Erik se objeví znovu.

„Vážně mi pomůžete?“ zeptá se s nadějí v hlase.

„Jasně, že ti pomůžeme, co potřebuješ?“ zeptám se ho. Snad to nebude tak zlé.

„Své tělo,“ odpoví mi Erik. Dobře zmýlil jsem se, tohle je dost děsné. Nikdy ducha nemůžete dostatečně přesvědčit, že když je mrtvý nemůže mít své tělo!

„Cože? Ale ty jsi mrtvý!“ zděsím se, že se s fajn kluka vyklubal takový poděs.

„Já ve skutečnosti nejsem mrtvý, jsem jen na hranici smrti, a jestli své tělo nedostanu do halloweenského rána, budu skutečně mrtvý,“ odporuje mi Erik. Povzdechnu si. A já jsem fakt doufal, že je normální!

„Tak tohle nechápu,“ přizná Lien.

„Vy jste nikdy neslyšeli o astrálním cestování?“ podiví se Erik.

„Jasně, že ano, ale do těla se musíš vrátit do dvanácti hodin od opuštění těla, jinak se tam už nedostaneš,“ odporuji duchovi.

„Normálně ano, ale i mezi astrálními cestovateli se najdou výjimky. Někdo se může toulat i půl roku a nic se mu nestane. Já mám limit tři měsíce a právě o halloweenu to budou tři měsíce, co jsem své tělo opustil,“ objasní nám duch.

„Jak se to mohlo stát?“ podiví se Dominik.

„Jednoduše, tetička mě hlídala, já si v noci potřeboval něco vyřídit tak jsem prostě vyběhl. Jenže jsem se zdržel až moc a mezitím mě našla teta. Zavolala do krajské nemocnice a ta mě odvezla na jipku. Naši o mé schopnosti taky nic neví, takže jsem v pasti.

„Proč jsi nešel ke svému tělu, když víš kde je?“ nechápe Lien.

„Protože z nějakého divného důvodu se z tohohle pokoje nemůžu dostat, jako by tu byla nějaká neviditelná klec. Proto jsem nemohl vyhledat ani žádnou pomoc. Už jsem se smiřoval se smrtí, když jste přišli vy. Jste moje poslední naděje,“ podívá se na nás zoufale.

„Tohle zavání hodně velkým malérem,“ zavrčí Dominik.

„Můžeme se dostat do pasťáku,“ zamračí se Lien.

„Ale jen když nás chytnou,“ pronesu protest rozhodně. Dominik a Lien se na mě podívají jako na idiota.

„Právě jsi mi potvrdil, že ti přeskočilo,“ poznamená Dominik.

„Od břídila tvého ražení to beru. Nevím jak vy, ale já do toho jdu ať už s vámi nebo bez vás!“ podívám se na bratry vážně. Normálně bych váhal, ale kdo by odolal těm nádherným zeleným kukadlům?!

„Copak bychom tě v tom nechali?“ povzdechne si Lien.

„Hele, jestli nás chytnou, tak nám budeš pašovat pilníky za mříže. Je ti to jasné?“ ukáže Dominik na Erika.

„Dokonale, máte mé slovo, moc vám děkuji!“ skočí po nás Erik, bohužel námi jen projede… pro mě bohužel!

„Hele děkuj, až se nám to povede,“ povzdechne si Dominik a otočí se na nás.

„Řekneme to našim?“

„Pokud chceš absolvovat kolečka u psychiatrů, já ne,“ zvedne ruce Lien.

„Souhlasím s Lienem,“ přikloním se na stranu svého o pár minut mladšího trojčete.

„Dnes v noci?“ zeptá se Lien.

„Co můžeš udělat hned…“ pokrčí Dominik rameny.

„…neodkládej na zítřek,“ dopovím za Dominika.

„V tomhle případě by naši nejspíš nesouhlasily,“ zamudruje Lien. Nevšímáme si ho. Rychle douklízím věci a seběhneme dolů na pořádné jídlo. Potom se zdechneme pod výmluvou prozkoumání nového domova, ve skutečnosti hledáme a zkoumáme mapy nemocnice. Nakonec sestavíme jakýs takýs plán a připravíme se.

V noci, když se ujistíme, že naši spí, se vykrademe z domu a míříme ke krajské nemocnici. Jestli nás chytnou, tak nás nápravné zařízení nemine. Dojdeme k nemocnici a snažíme se najít nějaký boční vchod. Po nějaké době se nám to podaří a snažíme se dostat do příslušného patra. Dominik si nějakým způsobem ověřil, kde asi bude Erik ležet. Jak to se mě neptejte. Do patra se dostaneme celkem snadno, ale tam se musíme začít skrývat.  Nějak se dostaneme až k pokoji, kde jsou pootevřené dveře, kde právě doktor sděluje nějaké ženě, že jejího syna musí dát odpojit. Reakce mi připadá přehnaná a to jméno, které štká žena nějak povědomé. Opatrně vykouknu a podívám se na pacienta. Je to Erik. Vzadu vztyčím palec, že jsme se trefili. Ale nestáhnu se, nemůžu se na Erika vynadívat, momentálně nevím, jestli je Erik hezčí jako duch nebo jako člověk. Jeden z mých bratrů mě za vlasy stáhne dozadu. Musím se kousnout do rtů, abych neječel vztekem a bolestí.

„Tak vypadá to, že máme štěstí, doktoři nám ušetřili práci a zbytečné alarmy. Teď jen zjistit, kam ho zavezou,“ promluví šeptem Lien.

„To nechte na mě,“ zašeptá Dominik a vyklouzne ze dveří. Až teď jsem si všiml, že mě zatáhli do nějakého skladiště či co.

„Proč tam nemůžu já?“ stěžuji si potichu Lienovi.

„Protože na něho koukáš jako princ na Šípkovou Růženku,“ odsekne Lien. Vypláznu na toho protivu jazyk. Ten má tak co říkat! Do skladiště vejde Dominik.

„Vím kde je, mám i jeho oblečení,“ zašeptá a ukáže na tašku. Lien kývne a musí mě držet, dokud se vše nezklidní. Teprve pak se začneme plížit nemocnicí. Dost mě vyděsí, když nás vede k márnici.

„Hlídej tady, Romeo,“ sykne Dominik. Jelikož je o pár minut starší, než já jen na něho vypláznu jazyk a hlídám. Dominik s Lienem vlezou dovnitř a za půl hodiny se vynoří s tělem. Bohužel v tom momentě se ozve tichý alarm.

„Sakra za mnou a fofrem,“ zavrčí Dominik a rozběhne se dlouhou chodbou. Jelikož nemáme na výběr, zepředu uslyšíme rychlé kroky, pustíme se za ním. Já běžím před Dominikem a rozrážím dveře, aby je Lien za námi zatarasoval. Ocitneme se u schodiště, jestli se nemýlím, tak když je vyběhneme, měli bychom se ocitnout před dveřmi, za kterými je parkoviště. Bohužel, na schodech se ozvou kroky. Dominik pěkně hnusně zakleje. Ale kde se tu vzal, tu se tu vzal, před námi stojí Amelíe a ukazuje na jedny dveře. Její duch je hodně slabý spíš je to jen nejasný obrys. Nemá tu moc síly, aby se zjevila úplně. Ukazuje na dveře pod schody.

„Za mnou,“ syknu a rozběhnu se ke dveřím. Oni se moc nerozpakují, ani nemají na výběr. Ocitneme se v naprosté tmě. Chytnu nejbližšího z bratrů za bundu a on chytne posledního. Mě vede třpytivý duch Amelie. V její slabé záři vidím některé překážky a tak je varuji, aby se jim vyhnuli. Amelie nás vyvede po nějakých schodech k železným dveřím, ale nenechá mě je otevřít, dokud se neujistí, že poblíž není nikdo. Pak je opatrně otevřu a vyklouznu i s bratry ven.

Vzhledem k tomu, že nemáme auto, se vnoříme do stínu lesa. Jasně že nás najdou, tohle není nejšikovnější, ale ukrást auto se neodvážíme, za prvé by nás to zdrželo, za druhé, celé parkoviště je jasně osvětlené, takže bychom se k němu nepozorovaně nedostali a za třetí nepotřebujeme si přitěžovat krádeží auta. Stačí krádež ‚mrtvoly‘!

Snažíme se je aspoň trochu zmást tím, že proběhneme nedalekým potokem a zamíříme k naší ulici obloukem, ale ani to jim dost dlouho trvat nebude. Snad to bude stačit aspoň na to, aby se Erik dostal do svého těla a vysekal nás z toho! Domů dorazíme bez dechu a Dominik vezme tělo nahoru. Ani se nenamáháme převléct a sedneme si do jednoho pokoje. Lien dorazí s čajem a tak si uděláme dýchánek. Za hodinu a čtvrt se domem rozezvoní zvonek a vzbudí rodiče.

„Celkem si pohnuli,“ zabručí Dominik s klidem anglického lorda.

„Určitě měli psy, podfukáři,“ odfrkne si Lien. Uchichtnu se, ačkoliv to k smíchu není. Slyším, jak táta jde naštvaně otevřít a rychlé kroky směrem nahoru. Taky cvakání drápů psa.

„Měl jsi pravdu, jsou to podfukáři,“ zašklebí se Dominik na Liena. A v klidu se napije čaje.

„Ani hnout a ruce nad hlavu,“ rozletí se dveře a na nás zamíří pět pistolí.

„To se sakra nemůžete chovat tišeji? Právě jsem se kvůli vám pobryndal,“ zaječí Dominik na policisty, kteří na nás vyvalí oči. Asi čekali všechno, ale rozhodně ne tři kluky, kteří si hoví na židlích, nohy mají opřené o stůl a v klidu popíjejí čaj. Aspoň tak na nás valí oči a jaksi se nemůžou vzpamatovat.

„Co jste udělali s mým synem barbaři?“ prodere se dopředu žena s nádherně zelenýma očima… jsou to Erikovy oči, i barvu hlasu mají stejnou.

„Mami?“ ozve se od schodů na půdu Erikuv hlas. Jeho máma ztuhne, zbledne a téměř okamžitě se ji roztřese brada, která ji spadla. Snad nechce jít po schodech sám!“ projede mou hlavou a s hbitostí, jakou v mém těle nikdo nehádal, proletí policii, kterou neukázněně shrnu dozadu. Erika stihnu zachytit včas, aby si moc na schodech nenabil.

„Ty idiote, co tě napadlo lézt na schody?“ zeptám se Erika a vtáhnu ho do pokoje, kde ho složím na Dominikovu postel. Chudáci policisté mají další šok.

„Kdo chce štamprlu?“ zeptá se otec naprosto klidně. Jen jeho lesknoucí se oči hovoří o tom, že už nějakou má v sobě. Přihlásí se všichni, do Erikovy matky, která jen opakuje, že to je naprosto nemožné, ji musíme vlít násilím.

Pak začne sepisování protokolu. O jeho průběhu vám hovořit nebudu, jen se zmíním, že absolutně nikdo z těch co nejsou zasvěceni, nedokážou pochopit pojem astrální cestování a že my jsme lovci duchů. Je to naprosto nenormální a divné ne.

Jediná Erikova matka chápe rychle. Erikovy vynadá, že ji o tom neřekl, i když sebe zdupe za to, že na to mohla přijít sama. Erikuv děda měl naprosto stejnou schopnost. Nám nemůže dost vyjádřit svou vděčnost, aspoň podle jejích slov. Já se jen mlčky dívám na Erika se smutkem, takový krásný kluk nemůže být na kluky, a i kdyby byl, přece se nebude zahazovat s někým, jako jsem já!

Navzdory tomu se ke mně otočí s jemným úsměvem.

„Nešel bys se mnou někdy do kina?“ zeptá se mě rozpačitě. Ke svému údivu se slyším, že půjdu moc rád. A jak to dopadlo?

Po třech měsících

„Tak to vypadá, že zima už bude za námi a před námi bude báječné jaro,“ mrkne se na mě Erik, když venčíme své psy. Ano i já si ho pořídil! Právě je konec února.

„Jo jistě, nechceš to říct mému zmrzlému nosu a uším?“ odseknu mu. Jsem jen v bundě, šálu i čepici jsem nechal doma v domnění, že to bude krátká procházka. Rty se mi v tom mrazu sotva hýbou. To by na mě nemohl čekat Erik.

„Pojď blíž,“ zasměje se Erik.

„Jistě, to už známe, ‚Smolíčku pacholíčku, otevři svou světničku, jen tři prstíky tam strčíme a hned zase půjdeme,‘“ zapitvořím se. Erik vybuchne smíchy.

„Ty mě prostě nikdy nepřestaneš překvapovat,“ podívá se na mě se smíchem.

„To už znám taky,“ ujistím ho.

„Jenže tohle je pravda!“ hájí se.

„To už jsem taky slyšel,“ povzdechnu si.

„No abych tě přesvědčil, budeš muset se mnou chodit,“ přestane se Erik motat kolem horké kaše. Překvapeně zamrkám a přísahám bohu, slyšel jsem, jak mi praští víčka!

„A jak mě chceš přesvědčit?“ odfrknu si.

„Třeba takhle,“ odpoví Erik. Skloní se ke mně a začne mě líbat. Takhle sladce mě ještě nikdo nepřesvědčoval, takže mu budu muset dát šanci… nemyslíte?