Démon mého srdce
Démon mého srdce
Ahoj, zrovna se momentálně šíleně nudím, ti dva výtečníci randí o sto šest a já, abych jim nedělal křena, sedím doma a předstírám, že mám něco důležitějšího na internetu. Jinak, jmenuji se Liam a jsem jedním z trojice lovců duchů, kterou tvořím s mými bratry. Jsme sehraná trojka. A taky trojka, která má snad nejvíc problémů, protože jsme do všeho příliš hrr.
Já ovládám Dotek, můžu se dotknout duchů, přízraků a dalších, zatímco ostatním jimi ruka jen projede.
Cameron je průvodce a náš nejstarší bratr Dominik je Lovec a nosič pekelného meče. To je meč, který pošle duchy a ostatní havěť do pekla nejpřímější cestou. No nejen duchy. Nejčastěji spolupracujeme s Girovou skupinou. Jeho skupina patří mezi duchařské záchranáře. Sám Giro je léčitel, pak je tam Nick, který je Cestář. Dokáže postavit cesty v meziprostoru, prostoru mezi naším světem a světem duchů, cesty, které Lovce bezpečně dovedou domů. Přímo odtamtud. A pak je tam Aaron, náš nevzácnější dar. Dovede manipulovat a cestovat časem. Teď jsme chvilku nezakopli o práci a tak si užíváme ty chvíle volna, než se s duchy opět roztrhne pytel. Což nejčastěji bývá kolem Halloweenu, který opět bude za chvíli. Nesnáším dušičky!
Z venku zaslechnu smích a jdu se podívat, abych se ujistil, že patří k mým bratrům a jejich polovičkám. Vyrazili si na dvojité rande. Bože, jak já jim závidím! Všichni zajdou směrem k našim dveřím a já se otočím, abych se vrátil k židli a znovu začal předstírat zájem o počítač. Problém je, že na ní někdo sedí.
„Co jsi sakra zač,“ zavrčím na kluka. I když tady bylo označení kluk nejspíš dost vedle. Nebyl člověk.
„To je irelevantní, potřebujeme tvoji pomoc Doteku,“ promluví kluk. Má dost jiný hlas. Pozvednu obočí, jak ví, čemu vládnu?
„To je teď jedno!“ vyštěkne na mě. Zatraceně tak nádherný kluk, mám zatracenou slabost pro zelenooké blondýny. Bohužel disponuje obojím včetně oválného obličeje, smyslných rtů a trošku křivého nosu. Co pak musím zkontrolovat půločkem je jeho vysoká, svalnatá postava. Vsadil bych se, že má minimálně metr devadesát a pekáč buchet na břiše.
„Jedno je kolečko u trakaře a to je teď momentálně zlomené,“ odtuším a opřu se o parapet.
„Na to nemáme čas!“ vyštěkne.
„Tak si ho sakra hezky rychle udělej, nebo tě pošleme zpátky jako pozdrav,“ utrousí Dominik ode dveří. Koutkem oka zaregistruji, že tam jsou oba. Moje nezvaná návštěva k nim trhne hlavou a vrátí se zpátky, jen proto, aby se celý vyjeveně otočil ke dveřím a zůstal zírat na mé bratry a přeskočil pohledem ke mně a zase zpátky. Mám milion chutí se zasmát, tohle mě nikdy nepřestane bavit. Pro větší efektivnost přejdu k bratrům a opřu se o zeď. Jo, vím, jak se cítí, na svůj ksicht ve trojím vydání se dívám sedmnáct let. Oni můžou říct to samé.
„Kurva, ke všem ďáblům! Který z vás je Dotyk?!“ zakleje nezvaný host.
„Takže hezky od začátku. Jak se jmenuješ?“ zeptá se přátelsky Cameron. Host si povzdechne.
„Jsem Kirian, polodémon, potomek Lucifera,“ vyjde z něj neochotně. Do prdele co ode mě můžou chtít démoni? Podíváme se s bratry na sebe.
„Co od nás Lucifer chce?“ zeptá se Dominik.
„Všechny ne, jen jednoho,“ zamračí se Kirian.
„Tak to ne, my jsme kompletní balíček. Buď všichni tři, nebo ani jeden,“ odtuším. Ne, že bych bratry rád tahal do průseru, na to je expert Dominik, ale bez nich a jejich ochrany nepřežiji ani minutu. Pro mě jsou duše poněkud smrtelnější než pro ně.
„Nesmlouváme,“ ozve se Cameron, když vidí, jak se Kirian nadechuje.
„To se tátovi líbit nebude,“ zamračí se Kirian.
„To je nám fuk,“ pokrčí rameny Dominik. Kirian sevře rty a zmizí. Mlčky se podívám na bratry.
„Omlouvám se,“ špitnu.
„Ty se nemáš za co omlouvat, jak jsi řekl, jsme kompletní balíček,“ usměje se Dominik. Na ruce má tenký, odlepovací náramek. Po tom posledním incidentu se jeho brána poněkud vymkla kontrole. Přízraky naše schopnosti vyvádějí z míry. Ještě že si Giro s tímhle malým problémem věděl rady.
„Pojď dolů, tátu konečně pustili z nemocnice, za chvilku přijedou, takže trochu slavíme,“ mrkne na mě Dominik. Trochu se zastydím, úplně mi to vypadlo z hlavy. Jdu s nimi dolů připravit občerstvení.
Kirian
Rychle se přenesu do pekla, tohle musím prodiskutovat s otcem, sám to odsouhlasit nemůžu. Jako obvykle odvedli mou dráhu jak nejdál mohli, nelámu si s tím hlavu. Díky tomu jsem si vypracoval skvělou orientaci v pekle, tak je jen dílem okamžiku, než se objevím před otcovou pracovnou a vejdu bez klepání dovnitř bez ohledu na to, kdo je na řadě. Coby stopař mám přednostní právo. Dobře vím, že mě nesnáší, jsem výše než oni a ať se mě snaží pošpinit jakkoliv, nevychází jim to. Jako polodémon tu nemám moc příznivců, navíc je dokážu lovit. Snad jen otec ví, kolik potomků takzvaných pekelných šlechticů jsem popravil, když moc vystrkovali nos. A urážky typu, že nikdy neodvedu svoji práci, jsem otcův mazlíček, bla bla bla bla… ignoruji. Jsou to kecy a taky si myslím, že mi závidí, protože mi projde o dost víc věcí, za které by se oni už smažili ve svěcené vodě, nejspíš bez kůže. Dnes jsem tu poprvé bez povolaného.
„Neříkej, že jsi ho nenašel,“ zavrčí Lucifer od svého úředního stolu, kde třídí a podepisuje povolenky k neplechám, aby se ti nahoře nenudili. Ignoruji uchichtnutí raracha, který je ke stolu přivázaný jako pes a kterého si otec oblíbil.
„Našel, ale…“ začnu, když mě přeruší.
„Tak proč tu není?“ zavrčí.
„Kdybys mě nechal domluvit a nepřerušoval mě, tak už to víš. Oni jsou totiž tři, ale jen jeden je Dotyk. Myslel jsem, že jsem u toho správného, když se ti dva objevili. Odmítají dělat jeden bez druhého,“osvětlím problém.
„Tři?“ zamračí se otec.
„Jde o bratry Winterovi,“ ujasním.
„Sakra! Proč zrovna ti tři! Pokaždé, když pošlu nějakého přízraka, tak ho pošlou domů ve skládačce!“ prskne táta. Nedivím se mu. Vůbec ho nebaví každého idiota slepovat.
„Nesmlouvají, buď všichni, nebo ani jeden,“ pokrčím ramenem.
„Oni si dovolují diktovat mi podmínky?“ zavrčí táta vztekle a rarach se klidí pod stůl.
„Oni si mohou dovolit diktovat podmínky,“ připomenu mu tvrdě. Kdyby nebylo jeho namyšlenosti a zhýralosti a ještě velké zálibě v alkoholu, sedmdesát nejhorších přízraků, které nesmí spatřit světlo světa, by stále bylo pečlivě pod zámkem. Dobře ví, že když je rychle nechytneme, tak úmluva o nedotknutelnosti pekla padne a po Dušičkách se můžeme těšit na vpád nebeského vojska, jak nás uráčil upozornit Archanděl Gabriel. Posledně jsme peklo, po podobném přátelském uvítání, dávali dohromady tři tisíciletí. Obrovský průšvih je, že místo tří Doteků, z nichž jeden je už po smrti, umřel v šedesáti, jsou už jen dva a ten jeden je v hlubokém bezvědomí. Prostě nemáme na výběr. Jen Dotek dokáže přízraky zmrazit na dost dlouho, abych ho nejkratší cestou poslal do pekla. Jsem jedním ze dvou, kteří dokážou použít pekelné ostří. Proto si mě táta tak hýčká a já si můžu dovolit ho trochu usadit.
„Nenávidím tě!“ oznámí mi.
„Děkuji za poklonu,“ odvětím suše. Pak k mému údivu vstane a promění se v mladíka, ne nepodobného mě.
„Jdeme,“ oznámí mi a vydá se ke dveřím. Otočím se na patě a následuji ho, jemu odporovat, jako mluvit do dutého stromu nebo házet kameny na zeď… bez účinku. Mlčky projdeme předpeklím a přemístíme se do středu obýváku domu a přímo do nějaké oslavy.
„Vypadá to, že máme návštěvu,“ otočí se jeden brunet k nám. Všiml si nás jako první. V dalším momentě se otočí všichni.
„Ale ne, co ty tady zase oxiduješ! Nikoho z mých dětí nedostaneš!“ ozve se rozhořčený ženský hlas. Zaměřím se tím směrem a uvidím hezkou štíhlou ženu. K údivu si uvědomím, že to nebylo určené mě.
„Aliano? Dlouho jsme se neviděli, jak se máš?“ ozve se táta.
„Rozhodně ne tak dlouho, jak by se mi líbilo. Jestli se pokusíš odtáhnout jednoho z mých synů, tak tě vykastruju, vykuchám a nechám tě sežrat tvé vlastní vnitřnosti!“ vybuchne žena. I v pokročilém věku je nádherná a s údivem zjišťuji, že má oči trojčat. Trochu se pozastavím nad její logikou, jak někdo může sníst své vlastní vnitřnosti, když nemá žaludek? Ale ženským jsem nikdy nerozuměl.
„Ale Aliano, přece jen buď trochu lidská. Jsi přece magik!“ zaúpí táta. Tohle je Magik? Tak se říkalo těm, co lovili pomocí tří schopností. Magik měla ty nejvzácnější – Lovec s pekelnými dýkami, dotyk i bránu.
„Díky tobě jsem lidská víc než dost! Kvůli tobě jsem ztratila všechny své schopnosti… až na dýky, těma ještě pořád dokážu vrhat,“ zavrčí Alian. Táta jen polkne a já se na něho mlčky podívám, je neobvyklé, aby měl z někoho strach.
„Jde o nouzovou situaci!“ zamračí se táta.
„Zase?! Kolik jich zmizelo teď?“ vyštěkne Alian.
„Sedmdesát!“ přizná táta.
„Cože?!!! No co se divím, stále neschopné pako! Ať tě to ani nenapadne!“ zavrčí žena. V momentě vypadá jak lítá šelma a já odolám pokušení couvnout a schovat se za otce.
„Můžu se zeptat?“ ozve se jeden z jejich synů, který se očividně baví.
„Ano můžeš. Tenkrát jsme makali s vaším otcem jako lovci, byli jsme sehraná dvojka. Jenže pak došlo tohle, že mu zdrhly přízraky, bylo jich patnáct. Spojili jsme se s čtyřmi skupinami, abychom je pochytali, měli jsme je skoro všechny až na Azechila. Skoro jsem ho poslala zpátky, když mě jeden z lovců bodl do zad a ten přízračný parchant se postaral o zbytek a vzal mi mé schopnosti. Jenže byly moc silné a pomocí zesilovače to na něj bylo moc. Doslova ho to sežehlo. Stačila jsem zachytit jen dýky, vše ostatní zmizelo v nenávratnu. Samozřejmě nás rekrutoval tady Lucifer,“ zavrčí Alian.
Liem
„Zesilovač?“ zeptám se zmateně.
„Člověk se statusem lovce, který dokáže zesílit schopnosti ostatních lovců, ale i okolí místa. Sám o sobě není nebezpečný, ani schopný duchy vypudit. Jsou ještě vzácnější než dotyk,“ ozve se Kirian, který vůbec poprvé promluvil. Podívám se s bratry na sebe.
„To by vysvětlovalo ty zajímavé a záhadné telefonáty, které nám nadiktují souřadnice a díky němuž máme pořád spoustu práce,“ pousměje se Dominik.
„Momentálně je jich na japonském území asi devět,“ ozve se Lucifer.
„Neříkalo se, že jsou vzácnější než dotyk?“ pozvedne obočí Cameron a vysloví tak naši námitku nahlas.
„Jsou zesilovači a Zesilovače s velkým Z. Zesilovači jen dokážou vycítit místa, kde by mohlo strašit nebo se pohybovat přízrak, zbytek zjistí lovci až po dojezdu. Z 99 % se trefí. Ale jsou ještě jedni Zesilovače a ty ti dají takovou magickou sílu a zesílí tvé schopnosti až za hranici tvých sil. My jim říkáme speciály. Pokud je zlomí a pozře démon, zesílí jejich sílu, že není možné je nijak porazit. Jeden takový speciál se narodí snad jednou za tisíc let, pravděpodobnost že se narodí speciál je mizivější, než to, že každý druhý lovec bude dotyk,“ ozve se znovu Kirian.
„Nepřeháníš tak trochu?“ pozvednu nevěřícně obočí. Ve stejném okamžiku to udělají i mí bratři a přímo s tím výrazem. Musím se držet, abych nevybuchl smíchy, když jak Kirianovi tak Luciferovi vztekle cukne oko. No co, musím se pochválit, jsme dokonale sehraný tým.
„Bohužel ne a jeden z vás je dotyk, jediný, který můžeme použít,“ zachmuřeně potvrdí Kirian. Podvědomě sebou cuknu. Jediný, který můžeme použít, jako bych byl kus masa. Kirianovi oči na mně přistanou a ústa se roztáhnou do úsměvu. Pochopím, že ta slova volil záměrně, aby mě našel. Hajzl.
„Co se stalo se zbytkem?“ zeptá se lhostejně Dominik, aby ode mě odvrátil pozornost.
„Jeden je mrtvý, druhý v kritickém stavu,“ odpoví Lucifer.
„Takže jednoduše máme riskovat životy pro nějaké parchanty, kteří ani nedokážou udržet ty zrůdy pod pokličkou? A proč bychom měli? Stačí, když to necháme na andělech,“ ozve se Cameron. Tentokrát sebou trhnou ti dva a Kirian ze mě spustí oči dost na dlouho, abychom bleskově zahráli škatule hejbejte se a postavili do pózy, v jaké jsme byli před tím. Máma to postřehne a napije se, aby skryla úsměv. Kirianův pohled se přisaje na Dominika. Nepostřehli to.
„No to právě nejde,“ zamumlá Lucifer.
„A proč by to nešlo?“ podiví se máma.
„Protože mi nedávno Gabriel vyhrožoval, že jestli si ty svý chcípáky neposbírám, dokud nezačne Halloween , tak se postará, abych peklo sbíral po všech galaxiích po zbytek svého života,“ přizná Lucifer. Znovu pozvedneme obočí.
„To se jich bojí nebo co?“ poznamenám jedovatě.
„Nejsou to loutky, mají svoji moc,“ zavrčí Lucifer.
„Tak si je naháněj sám,“ odtuší Cameron.
„Nemám čas je nahánět!“ odsekne Lucifer.
„A co děláš jiného, než že se jednou rukou drbeš za uchem a druhou na zadku?“ zeptá se Dominik. V ten moment mám dost těžký úkol vydržet s kamenným obličejem. Je to nadlidský úkol nejen pro mě, ale i pro moje bratry včetně Dominika, kterému dojde, co plácl. Kirian má taky určité potíže, zato máma se nedrží a vybuchne v smích, který jde přímo od srdce. Lucifer vypadá, jako by ho nejradši roztrhl na dva kusy.
„Ty nemáš o mojí práci ani ponětí,“ zavrčí.
„To je pravda,“ kývne Dominik. Sami moc dobře víme, co obnáší pár desítek přízraků mezi lidmi, takže jsme připraveni pomoct, ale ne podle něho.
„Co tak malá sázka?“navrhne Lucifer.
„Například?“ založím si s bratry ruce na hrudi. Kirian se jen pousměje. Jsou si nějak moc jisti.
„Pokud uhodnu, který z vás je dotek, půjde jen on, jestli neuhodnu, bude po vašem,“ navrhne Lucifer. Koukneme se po sobě.
„Ale budeš mít jen jeden pokus,“ dá si podmínku máma.
„Klidně,“ řekne Lucifer.
„Tak hádej,“ odtuší máma a tím to rozhodne. Ne že bychom byli nadšení.
„Tati, já z nich spustil oči, mohli se přehodit,“ upozorní ho Kirian. Kruci, zkazí každou legraci. Lucifer se na něho zdrceně otočí a pak se otočí k nám. Pomalu k nám přejde a …
„Ententýky, dva špalíky…“ začne rozpočítávat. No upřímně všichni tři na něho vytřeštíme oči a máme co dělat, abychom se neložili smíchy. Konečný rozsudek padne na Camerona.
„Ty jsi dotyk,“ ukáže na Dominika.
„Blbě,“ ujistí ho Dominik vesele. Lucifer se otočí na matku, která se stále baví.
„Má pravdu, to je Dominik,“ ujistí ho.
„Jak je k sakru dokážeš poznat?!“ zaječí Lucifer.
„Jsem jejich matka,“ odtuší klidně. Lucifer poraženě svěsí ramena.
„Dostali jste mě, beru kompletní balíček,“ povzdechne si Lucifer.
„Že to trvalo, upřímně, nepochodil bys, ani kdybys uhodl. Jsou zvyklí jeden druhého chránit,“ poznamená máma s povzdechem. Tak nějak se už smířila s faktem, že prostě do toho jdeme, a basta!
„Dobře, tak který z vás je dotek?“ zavrčí Lucifer.
„Nebylo by lepší říkat nám jménem?“ zavrčí Cameron.
Lucifer po něm hodí zmatený pohled.
„A jak se tedy jmenujete?“ vydoluje ze sebe. Podíváme se na sebe, to jako myslí vážně?
„Já, druhé já a třetí do počtu,“ odsekne Cameron, kterému už leze zuby nás jmenovat. Horor je to i ve škole. Neustále na nás jsou sázky, jestli nás rozeznají, každý jsme si stačili ušetřit pár tisíc jen za minulý měsíc. Máma nebezpečně zabublá stejně jako otec. Lucifer nebezpečně přimhouří oči.
„Jsem už dost starý, abych viděl pár pěkně hnusných věcí,“ zavrčí.
„No nepovídej a dinosaury jsi viděl taky? Škoda že tě nesežrali, ale to by si asi zkazili žaludek,“ dodá Cameron ironicky. Nikdo se nezasměje, zato se všichni tři otočíme ke dveřím.
„Ještě dušičky nejsou,“ zavrčím a vyrazíme k nim. Máma je nám v patách stejně jako Kirian. Hned za dveřmi máme čtyři přízraky, kteří hrají kámen-nůžky-papír, jako by se rozhodovali, kdo zaútočí teď. A já mám možnost vidět Kiriana v akci, proletí mezi námi, vytáhne stejně temný meč, jaký nosí Dominik a všichni čtyři míří do pekla.
„66,“ zamumlá pro sebe. A já pochopím, proč potřebuje moji schopnost. Jsou pořád v pohybu a já je dokážu zmrazit na tak dlouho, aby je poslal do pekla. Jenže je tu i jeden problém. Naše vypětí. Čím víc přízraků hned za sebou dostaneme bez toho, abychom si odpočinuli a dobili energii, tím víc je to pro nás devastující, proto je tamten v bezvědomí. Na jedno nabití jsem schopný zastavit 10 přízraků a i to mě vystřelí na týden do nemocnice.
„Budeme potřebovat Girovu skupinu,“ zamumlá Cameron, kterýmu to dojde stejně rychle jako mně.
„Vaše nároky se zvyšují,“ ozve se Lucifer dost naštvaně.
„V tom případě si se svým problémem poraďte sami,“ odstřelí ho Dominik.
„Podívej se, Luciferku, jasně jsme řekli, podle našich pravidel. Nikdy jsme neřekli, že je neupravíme,“ zazubí se Cameron.
„Proč je chcete upravovat, on na to stačí ne?“ prskne Lucifer.
„Napřed se zeptej, proč je ten druhý v bezvědomí v nemocnici. Pak ti možná odpovím, proč potřebujeme podpůrnou skupinu,“ poradím mu. Lucifer si založí ruce na hrudi.
„Nejspíš ho přepadly a dorazily přízraky, to není záhada,“ pokrčí rameny.
„Jsi na dobré, neřeknu-li přímo na andělské, stezce směrem do nebe s myšlením,“ zasměji se. Lucifer se zamračí, nezdá se mu to.
„Dobře, proč je ten druhý v nemocnici?“ vydoluje ze sebe po půlhodině, co prohraje souboj naštvaného pohledu – jeho – s ještě naštvanějším – mým.
„Protože pro Doteky je přítomnost přízraků devastující. Čím víc a čím častěji zastavujeme přízraky, tím blíž se dostáváme do kontaktu se smrtí. Každý z nás má jen omezený počet přízraků, než nás knokautuji do nemocnice a do bezvědomí. Mezi jejich chytáním musíme mít aspoň 48 hodin odpočinek, po každém, abychom přežili,“ ujasním mu to.
„Tolik času nemáme,“ hlesne Lucifer, kterému okamžitě nejspíš dojdou následky. Bodejť bychom měli, do dušiček zbývá asi 120 hodin času.
„To ne a nemáme tu ani tolik Dotyků a černých nosičů, abychom pokryli aspoň Tokio,“ souhlasím vesele.
„Jaký máš limit?“ zeptá se mě Lucifer.
„Pokud chci druhý den fungovat dva, když ne šest,“ pokrčím rameny odevzdaně. Lucifer začne nadávat tak květnatě, že Kirian na tátu vyvalí oči a hltá každé jeho slovo. No díky bohu za náš kompletní balíček. Lucifer očividně neví, kolik es máme v rukávu. Kirian se na mě podívá s vážným výrazem. V jeho očích objevím i strach, ale z čeho?
„Tohle vypadá na dovolenou tati, přes den po lovu stejně neudržíme bdělost. Tak je zbytečné si ubíjet energii ještě na vyučování. Zavolám Gira, uvidíme, jak na tom budou ostatní lovci, tři skupiny by nám eventuálně dokázaly pomoct,“ zauvažuje Dominik.
„S tím souhlasím, ráno vás omluvím, ředitel o vaší profesi ví a vzhledem k tomu, že má z duchů migrény, bude rád, když ubudou,“ ozve se táta. Vypadá trochu smutně.
„Lucifere, jestli se jednomu z nich něco stane nebo jeden z nich skončí v nemocnici, budeš si přát, aby se k vám do pekla dostala Gabrielova armáda přede mnou. Rozumíme si?“ zavrní máma.
„Rozumíme,“ souhlasí trochu zkoprněle a v zápětí zmizí. Dohoda uzavřena. Možná ty anděly fakt budeme potřebovat.
“Tak počkat, vy do toho jdete bez nás jako?“ ozve se Tared. Jo ten chodí s Dominikem.
„Ano, jdeme bez vás,“ přisvědčí Cameron, co nejklidněji. Stejně jako my všichni vycítí chystající se bouřku a hádku. Zvlášť když se Erik s Taredem postaví do bojovné pozice. Rozhodnu se zasáhnout.
„Vy nejste cvičeni na démoní přízraky. Tady nejde o hrátky s duchama, kde nám zatraceně můžete pomoct, ale o démony, bestie, co vás bez varovaní sežerou, aby si dobili baterky. My tři máme aspoň nějaké duchovní zbraně, ale vy jste bezbranní. Přímo ideální svačinka na přilepšenou, tady platí jiná pravidla. Nevím, jak bratři, ale já si vás na svědomí rozhodně nevezmu,“ pronesu co nejdůrazněji a otočím se na patě. Musím se vyspat, dnes začínáme lovit a do večera chybí proklatě málo času. Snad jim došlo, že radši do bitvy půjdu já sám s Kirianem bez bratrů, než abych je ohrozil. Tady si přestáváme hrát s písečkem a bábovičkami. V pokoji si zatáhnu žaluzie, jak nejvíc to jde, svléknu se do spodního prádla a zachumlám se pod deku. Už v polospánku cítím, jak se ke mně přitisknou dvě těla.
Je to jako pár vteřin, když mi někdo zatřese ramenem.
„Co je?“ zamumlám a zamračím se.
„Večer,“ oznámí mi cizí hlas. Prudce se posadím a v obraně se oženu.
„Auu, neřekli mi, že jsi tak nebezpečný, když se probudíš!“ postěžuje si hlas. Zamrkám a kouknu se na toho, kdo mě vzbudil, trvá vteřinu, než si vzpomenu, co se dopoledne stalo.
„Kruci, tak on to nebyl sen,“ zaúpím a vyklopýtám z postele, deka nějak záhadně zmizela a jdu směrem, kde tuším koupelnu. Pak se převleču do bojového a jdu dolů na jídlo. Erik i Tared tam jsou a dívají se na mě jako na vraha. Všimnu si dokonce i Nicka. Po rozhlídnutí si všimnu i Gira a Aarona.
„Jste tu nějak brzo,“ prohodím a sednu si ke stolu a začnu se cpát.
„Jo vaše máma měla báječný nápad nám zavolat JEŠTĚ PŘED TÍM, NEŽ SE VRHNETE, JAKO OBVYKLE, DO PROBLÉMU S VELKÝM P!“ zavrčí Giro.
„My něco takového děláme?“ zarazím se před posledním soustem něčeho… čert ví čeho… k jídlu. Ozve se dvojí tiché vyprsknutí.
„Jistě že ne, z dvaceti vašich případů vás na poslední chvíli taháme 18x, z těch vzácných dvou se většinou dostanete sami,“ zavrčí Giro.
„To je dobrá bilance. Ozval se ještě někdo na pomoc?“ zeptám se klidně a dojím.
„Lidi, jdeme chytat démony, jak můžete být tak klidní!“ zaječí Giro s očima navrch hlavy. Podíváme se s bratry na sebe.
„No víš, já bych byl znepokojený, kdybys je chtěl chovat, ale vzhledem k tomu, že jdeme jen uklízet, bych se neznepokojoval,“ usměje se Cameron. Pochvu s mečem má křížem přes trup tak aby pravou rukou mohl tasit a hned posílat do pekla.
„Hele nahlašujeme vůbec všechny svoje lovy?“ nasadí tomu všemu korunku Dominik vesele. Chudák Giro, který už byl celkem uklidněný, vyprskne tekutinu, které se teď napil, všude kolem.
„No máme je zaplacené, ale vzhledem k tomu, že peníze většinou dostaneme od těch, u kterých vymýtáme…. Hmm asi ne,“ usoudí Cameron.
„Ostatní se k nám přidají postupně, nedaleko byly i tři skupiny démonobijců, dva z nich je dokážou vystopovat a jak takž chytnout,“ baví se Peter.
„A jo o vašich lovech pod rukou víme, jo patřím k vedení,“ zasměje se Peter.
„Hej a mě se nic neřekne?“ zaskučí Giro.
„Šetříme tvoje nervy, doktůrku,“ poplácá ho Peter po rameni a vstane. Giro si jen povzdechne a kývne. Tentokrát si vezmu i pásové výztuže, kdyby po mě šli s noži, nejednou se mi vyplatily, a pokřižujeme se.
„Jestli se některý z vás zraní, tak ho dobiju pánvičkou, aby si pamatoval, že se nemá nechat zranit jasné?!“ zavrčí máma. Neoklame nás, víme, že o nás má starost. Obejmu ji.
„Budeme v pořádku,“ zašeptám. Pak ji pustím a rozběhnu se za bratry. Kirian se mi zařadí po boku. Jen co otevřeme dveře, čeká nás třináct ozbrojených démonů.
„No koukejme, není třináctka naše šťastné číslo?“ ozve se za mnou jedovatě Dominik. Uslyším suchý zip a za démony se objeví brána, za každým jedna, která úplně zčerná a než jeden z nich stačí mrknout, jsou pryč, jak je brána vcucla. Kirian se prudce otočí, pak vyběhne a zběsile se rozhlíží, než se k nám otočí s tak zmateným výrazem, že se s bráchy sesypeme smíchy.
„Co vy jste k Ďasu zač?“ zavrčí.
„Dovol nám se představit, Bratři Winterové,“ zazubí se Dominik.
„Vymítači duchů, démonů a duchařská policie,“ vycení svůj chrup Cameron.
„S ručením omezením alias za škody neručíme,“ zahraji si s úklonou a širokým úsměvem. Girova skupina za námi se sesype smíchy.
„Do čeho jsem se to dostal?“ zaúpí Kirian.
„Do té nejlepší společnosti, u nás se sesypeš smíchy,“ opřu se o něho a zamrkám řasami. Bohužel jsem si zrovna nehrál na Miss Sporty, takže je nemám černé, husté a viditelné. Pak přestaneme blbnout a rozběhneme se na místa, kde asi budou démoni. Přímo do centra, kde se můžou skrýt a kde je teď nejvíc lidí. Ze začátku je to snadné, je jich hodně a neví, že před námi se mají skrývat. Hned první noc se k nám připojí i další skupiny, takže jejich počet zredukujeme na „přijatelných“ 39 démonů a kus ruky, kterou Cameron usekl jednomu bastardovi, co se pokusil sežrat dítě.
Jsem vyřízený skoro jako dva pomocníci s mým polouměním, nemají ten zásah co já. Opírám se o strom a zvracím krev, protože jídlo, které jsem snědl, šlo na procházku jako první a zrovna začíná svítat.
„Ty debile, kolik jsi jich zadržel?“ zavrčí Giro, složí mě na zem a začne mě léčit z posledních sil, co má. Svoji moc použil aspoň dvacetkrát.
„Nevím kolem pěti šesti možná víc,“ zaúpím bolestí, všechno ve mně se kroutí. Kirian se na mě podívá.
„ Neříkal jsi, že tvůj limit na den je dva, pokud chceš chodit?“ pozvedne obočí.
„Lhal jsem, můj limit je sedm, kritická hranice deset, ale to už mi jde o život,“ zachrčím.
„Takže tě to taky ovlivnilo,“ zamumlá Cameron.
„Co jste čekali, žijete pod jednou střechou s jedním nejsilnějším Zesilovačem, který chodil po zemi, je jasné, že se to na vás podepíše. A je fakt, že jste zasraně dobří a sehraní, dostali jste jich nejvíc,“ ozve se jeden hodně starý lovec, opírajíc se o katanu. Přes tvář se mu klene pár jizev po drápech. Vůbec nevím, o čem to mluví, ale bolest najednou začne odeznívat. Zamrkám a podívám se na Gira, tolik síly mít nemůže. Zamrkám. Kirian stojí za Girem a drží ho za rameno, podle jemně modré záře mu posílá svou sílu, aby mi mohl pomoct.
„Díky, tohle by ho asi poslalo do nemocnice,“ podívá se na něho Giro.
„Neděkuj, jeho potřebuji,“ ušklíbne se a odvrátí se. Přes tvář mu přejede divný stín, ale nepostřehnu, o co jde. Kirian zvedne useknutou ruku a zmizí. My se sebereme a jdeme domů.
Kirian
Doprdele takový šoky mi dělat! Dostat za jeden den 27 démonů třídy A je na smeknutí klobouku. Jasně, bylo jich tam hodně, dohromady devět lovců a dva podpůrné týmy, ale stejně, tolik bych jich nepochytal za týden.
Unaveně vejdu k tátovi a hodím mu useknutou ruku chardina na stůl.
„Kolik zbývá?“ zeptá se mě.
„39,“ složím se na židli a hodím si nohy na stůl.
„Cože? To jste za den vyřídili 26 démonů?“ vytřeští oči.
„27, čtyři jsem vyřídil ráno vzpomínáš? A 66 – 39 je kolik? Napovím 27,“ zavrčím.
„Jen Winterovic?“ zeptá se.
„Ne. S nimi tam byly dvě skupiny démonobijců a dvě podpůrné, ti se nepočítají, vesměs je to zdravotní jednotka, ale Winterovi dostali nejvíc 21. 13 hned jak jsme vyrazili z jejich domu, aniž by hnuli malíčkem,“ odpovím.
„Jak je to možné?“ zeptá se po tom, co do sebe obrátí aspoň tři hlty whisky.
„Copak vím? Staral jsem se o démony ne o ně, ale jedno je jisté, ten druhý Dominik, dokáže zabíjet i v meziprostoru,“ unaveně si promnu oči.
„Není se čemu divit, jsou to potomci nejlepší lovkyně a Zesilovače. Blbá kombinace pro nás,“ zavrčí táta.
„Ta nejlepší, pokud nebudeme muset slepovat peklo a znovu chytat démony ve dvou,“ připomenu mu.
„Čím Dominik zabíjí?“ zeptá se táta.
„Nevím,“ odpovím unaveně.
„Zjisti to, druhý temný meč je v pohybu, pokud ho používá on…“ odmlčí se.
„Jsou Winterovic chráněná zvěř. Rozumím,“ zvednu se a odejdu. Upřímně, doufám v to, protože pokud ano, nebudu se muset obrátit proti vlastnímu otci, abych je ochránil. Měl jsem v úmyslu chránit jen Liama, ale dnešní noc mě přesvědčila, jak to mysleli s tím kompletním balíčkem.
Postavím se sám proti, nebi, peklu… k čertu klidně proti celému vesmíru, abych ochránil toho, kdo mi vyklíčil v srdci.
-Den před Halloweenem-
„Pomoc,“ zaúpím. Nemůžu pohnout rukou, nohou a už vůbec ne tělem. Cítím v těle každou kostičku, buňku, ty v mozku se právě dohadují, jestli mě netřísknou znovu po kebuli, svaly, šlachy a všechno protestuje proti sebemenšímu pohybu. Bolí mě i vlasy.
„Co mu je?“ ozve se chraptivý hlas. Kirian, v jednom kuse na nás řve, bacha - vlevo - Jde ze země a Bůh ví, co ještě, ale těší mě, že vypadá jako my ostatní zombie spíš mrtvé jak živé.
„Přetěžování, pořád je na hranici někdy i za ní a hýbe se jen díky zdravotníkům. Ještě jedno takové a doktoři se zapotí, aby ho nevítal Petr,“ ozve se unavený hlas Gira a jeho šouravé kroky.
„Myslel jsem, že kecá,“ ozve se od okna nový hlas. Budu tu muset vystavět barieru… někdy.
„Jeden myslel a došel do záchodu,“ utrousí Dominik. Uleví se mi, když bolest zmizí.
„Díky,“ zabručím a pomalu se posadím.
„Kolik nám ještě chybí?“ zeptá se Kirian Lucifera.
„Tři, jeden z nich je Belzebub,“ zachmuřeně.
„Bell, Bonifác a Parvel, tři největší svině, bezva,“ zahučí Kirian. Neujde mi stopa ironie v hlase. Vyploužím se z postele a zapadnu do koupelny, kde si pustím tak horkou vodu na unavené svaly, jak jen ji snesu. Do pokoje se vrátím oblečený a rudý jako rak.
„Nevypadáš moc v pořádku. Rozhodl ses místo raků uvařit sebe?“ podívá se na mě Kirian.
„Horká voda uvolňuje svaly, možná bys to měl zkusit, vypadáš jako neohebná cihla,“ odvětím suše a protáhnu se kolem jeho mohutné postavy. Ne že by ten paraván uhnul a mě znovu zatrnou slabiny, doprdele já už ho vidím snad i v zrcadle! Vytáhnu poslední bojové kalhoty, zbytek je v pračce kvůli krvi, a zašmátrám po triku, které si navleču. Bohužel si nevšimnu, že je potištěné.
„Doporučil bych tu pitku odložit tak o osmdesát let, Petr nemá zrovna smysl pro humor,“ ozve se za mnou Kirian.
„Tak to je na tom pořád líp než ty, co říkáš?“ utrousím napůl úst a připnu si zpevňovače. Aspoň se nerozsypu hned a vezmu si na to volnou košili.
„Tím chceš říct, že nemám smysl pro humor?“ zavrčí Kirian.
„Tím chci říct, že žula má větší smysl pro humor než ty,“ odporuji mu.
„Ale žula je kámen, ten nemá žádný smysl pro humor,“ odporuje mi Kirian.
„NO právě,“ utrousím a jdu dolů se najíst. No Kirian není jediný bez humoru, usoudím, když uvidím bratry, Girovu jednotku, kluky bratrů a rodiče, co hledí jak na pohřbu mým směrem.
„Jo jasně, na pomník mi prosím napište, že v příštím životě bych chtěl zabít osobně každého démona a že si brousím meč,“ zavrčím. Jak říkám, bez humoru jsme všichni. Sednu si a mlčky se pustím do polévky. Poslední dny nejsem schopný sníst nic jiného. Máma mi mlčky dolije a dělá to tak dlouho, dokud neodsunu talíř. Nejraději bych se vrátil do postele, ale soumrak nejde zastavit a čas bohužel taky ne. Přiblížil jsem se ke svému hraničnímu limitu. Poslední den před dušičkami, pánbůh opatruj naše neopatrné duše.
„Jdeme?“ zvednu se a zamrkám, když neucítím nohy.
„Ty nemůžeš jít,“ ozve se Dominik.
„Zvládneme to bez tebe,“ přidá se Cedrik.
„Lhát jste se tedy za tu dobu nenaučili,“ odtuším a dojdu ke dveřím a začnu se obouvat.
„Počkej Liame, tohle ti trochu pomůže,“ zvedne se otec a kolem krku mi něco pověsí. Podívám se na hruda uvidím malý zlatý křížek, ale cítím, jak se mi pomalu vrací síla. Pousměji se.
„Děkuji,“ podívám se na tátu
„Hlavně se nám vrať,“ obejme mě a pak ustoupí, aby dal prostor ostatním. Počkám na ostatní a pak vyběhneme. Hledáme je snad hodinu, když přes vysílačku dostaneme tip a jsou tam aspoň dva z nich.
„No ne, vy tu máte piknik? Že jste mě nepozvali! Bonifáci vždy jsem měl pocit, že chceš vylézt po žebříčku a pak s Parvelem vypadnete? Ale není to škoda?“ zaburácí Kirian.
„Sklapni půlče nebo ti usekneme tu tvoji hlavinku,“ oba se zvednou a otočí zády k soše. Hned za nimi se objeví portál.
Kirian
„Oh opravdu? Ale, ale taková bojechtivost,“ zašklebím se a pozvednu obočí. Z portálu se vyřídí Cedrik, který tasí meč. Oba se stačí sotva otočit, když pod Liamovým Dotekem ztuhnou jak kameny a já taky. Cedrik drží v ruce temný meč a jediným švihem, pošle oba papaláše do pekla. Nemůžu z meče sundat oči a vytasím svůj meč. Jsou stejně temné. Cedrik se jen pousměje a svůj ukryje. Tohle vypovídá spoustu otázek.
Dobře, dva máme a teď ještě ten třetí, ale kde ho najít?“ zabručí jeden z vousatých lovců. To kdybych věděl.
„V největší dominantě města,“ pronese Liam s pohledem upřeným na chrám páně. Podívám se tím směrem a najednou to ucítím. Ten parchant musel povolat vojáky!
„Jdeme!“ rozběhnu se jako první. Běžím ze všech sil a ostatní se mě kupodivu drží. Stoupnu na posvátnou půdu v očekávaní šoku a nic. Jsem blbec! Vyběhneme schody a rozrazíme dveře a strneme.
Je to jedna obrovská obětní hvězda i s oběťmi. Dopr… kde je ten zkurvysyn!
„Tak jo první dominanta. Ochránit lidi a debily poslat do pekla,“ ozve se Dominik. Dělá jako by to byla hračka, otočím se k němu a bezhlesně otevřu pusu. Cedrik drží meč za ostří, Dominik se ho chytne. Otočím hlavu zpátky včas, abych věděl, jak Belzebubova armáda zmizne ve dveřích pekla, co to kurva…. Otočím se zpátky k těm dvou, naprosto beze slov.
„Jako kompletní balíček máme v rukávu spoustu es,“ pousměje se Dominik.
„Takže hledáme belzáka, který z nich to je,“ otočí se k lidem, kteří tam jsou. Kněz, dvě jeptišky, matka s dítětem, kluk asi ve věku trojčat a další lidé. Může být v kterýmkoliv včetně toho nemluvněte.
„Co chcete dělat?“ zeptám se trojčat, kteří se oddělí od zbytku a jdou k nim. Takhle s tím mečem vypadají děsně, zvlášť když zbývající dva vytáhnou tenké trojité bodce, které jsou cítit posvěcením na míle daleko. Lidé začnou děsem couvat, farář dokonce začne chrlit modlitbu a podle slov před smrtí a pak se vrhnou na toho kluka jako jeden. Liam někde zmizne, aby se objevil za klukem a vrazil do něj pěst. Bell se objeví jen na chvíli, ale i to stačí, aby ho Cedrik zachytil bodci a vytáhl ven. Skutečně balíček Es, ani nestačím otevřít pusu. Už se nedivím, že proti těmhle třem nemají přízraky šanci.. Přiložím meč k Belzebubově krku, ale ještě se ho nedotknu.
„Belle, Belle,“ zavrtím hlavou “ Ty se budeš zpovídat tatínkovi,“ vypálím mu L a pošlu do pekla s jistotou lovce. Zjistili jsme, že to on zosnoval tohle povstání a skoro se mu podařilo.
„Giro a kdokoliv kdo umí aspoň trochu léčit!“ zaslechnu Dominika. Otočím se k nim a vidím, jak se zoufale něco pokouší udržet v Liamovi. S děsem si uvědomím, že je to Liamův duch. Ignoruji volání otce, schovám meč a dotknu se Gira, který má největší léčitelskou sílu a posílám mu vše co můžu. Mě vyčerpání nezabije, jen kapituluje do pekla, kde se znovu dobiji.
„Záchranka je na cestě,“ zaslechnu jakýsi hlas. Ignoruji ho a otočím hlavu ke klukovi,Belz by se tak snadno nenechal vyhodit kdyby… nevěřícně se koukám klukovi do jeho zlatých vlčích očí, než mrkne a má je zase temně modré jako před tím a otočí se k těm třem. Víc už nevím, protože mě otcova síla kapituluje přímo do jeho pracovny.
„Neslyšíš, že tě volám?“ zavrčí nakvašeně. Z Bella moc nezbylo, jeho kůže se povaluje v rohu a hodují na tom krysy, on sám je bez nohy, části čelisti a dalších, což bude dorůstat snad tisíc let.
„No a?“ zeptám se a podívám se na tátu, který strne v pohybu a podívá se na mě. Jeho oči jsou velké jako talíře, zornice rozšířené skoro k okrajím duhovky. Trvá chvíli, než se vzpamatuje.
„Chci, abys zničil Winterovic,“ udělí mi úkol.
„Ne.“ Jen to jedno slovo. Víc není potřeba, abych se postavil na odpor. Lucifer se postaví stejně jako já a jdeme mimo stoly.
„Ty se mi stavíš na odpor?“ zeptá se nevěřícně. Jen pozvednu obočí.
„Můžu tě zničit okamžitě,“ zavrčí vztekle. Nemá rád, když se mu odporuje. Vím, že stačí, abych se zmínil, že jeden z nich má meč, aby je nechal. Meč temnoty je příliš vzácný než aby se jim plýtvalo a to i v případě, že jde o nepřítele. Ale to nechci. Chci, aby je přijal jako nepřátele. Jemu by meč temnoty neuškodil jen ve stylu, že by ho někam poslal, jeho už nemá kam poslat, ale jen on má tu sílu jeho zmrzačit a dokonce zabít. Napůl vytasím meč.
„Tak do toho, uvidíme kdo z koho,“ pousměji se. Je mi jedno, že zemřu. Minimálně jeho vezmu s sebou, ale žít bez Liama nedokážu. V zabíjení mě cvičil on. Oba známe své slabiny i silné stránky. I když už mě asi nedokáže úplně přečíst, začal jsem meč nosit po Cedrikově vzoru a je to pohodlnější a tasení je rychlejší.
„Který z nich to je?“ zeptá se mě s povzdechem. Trhnu sebou.
„To je jedno, každý je součástí toho druhého, nedokážeš je rozdělit, nic to nedokáže,“ odpovím chraptivě. Koutkem oka postřehnu, že to co zbylo z Belzebuba, se pokouší odplazit. Otec si toho taky všimne, dojde k tomu a jedním kopem to umístí v jedné z posvěcených pastí, která se s klapnutím zacvakne.
„Liam, měl jsem to čekat, koukal jsi na něho jako na obrázek,“ ztěžka si sedne za stůl.
„Příště se koukej ukázat, když tě zavolám,“ hodí po mě něco. Automaticky to chytnu a podívám se na to. Dva klíče. Jeden klíč je od jednoho z jeho vytůrovaných vzácných Ferrarri a druhý… zvednu oči.
„Ten byt je tvůj, tak se o něho starej, máš tam přímý kontakt sem. Bez nepřátel by to nebylo ono, byla by tu nuda,“ pohodlně se opře a vyhodí si nohy v kožených botách na stůl plný papírů. Podívám se na tabuli nepřátel určených k likvidaci. Winterové tam nejsou.
„Co čumíš? Ten tvůj Liam je v nemocnici u Sedmibolestných, když už nebudu mít vnoučata tak se aspoň postarej, ať se mi moc nepletou pod nohy,“ uculí se. Blbec! Vyběhnu ze dveří do garáže a s povzdechem přelétnu padesát naprosto stejných aut. Kdo říkal, že to bude jednoduché. S povzdechem otestuji každé auto a jo je to to, se kterým nemůžu vyjet, aniž bych naboural ostatní. No a co, s rozkoší si zahraju autíčkovanou. Nabourám dobře patnáct aut, než se mi podaří vyjet. Zrovna jsem na dálnici, když mi dojde zpráva od otce
“Ty prevíte, kdo ti dovolil mi nabourat auta!“ nemůžu si pomoct a rozesměji se. V jeho věku už by měl vědět, že když dělá amoletu, potřebuje na to vejce rozbít. To si jako představil, že s autem budu levitovat? Do nemocnice to trochu trvá, ani nevím, který je den. V pekle běží čas poněkud jinak. Zaparkuji na posledním místě a vyrazím do nemocnice, vím, kde se léčí těžké duchařské případy. V čekárně je celá Liamova rodina. Všichni, bledí, vyčerpaní se strhanými rysy. Unaveně ke mně vzhlédnou a pak se vrátí zpátky k předešlé poloze.
„Jak je na tom?“ zeptám se někoho z nich.
„V kómatu“ odpoví mi tiše Cedrik. Bez Liama on i Dominik, vypadají poněkud ztraceně. Jen polknu a vydám se k danému pokoji. Sestra celkem nesouhlasně vříská, ale nevšímám si. Vejdu do pokoje a ztěžka dosednu na židli u postele a sevřu Liamovi ruku. Nevím, jestli mu pomůžu, ale pokusit se o to musím. Za chvilku vejdou jeho bratři. Každý táhne jednu židli a posadí se.
„Volal tě,“ oznámí mi jeden z nich. Jen kývnu, netuším, co na to říct, ani jak se zachovat.
„Otec měl trochu problém, ale jste vymazáni z honitby,“ oznámím jim a zároveň oznámím i důvod zdržení. Oběma vyletí pravé obočí.
„Dvě věci, dostáli jste své části dohody a ty neseš temný meč, ten druhý důvod je hlavní,“ objasním.
„ Asi jsem blbý, ale nechápu, co s tím má společného meč,“ předkloní se jeden z nich.
„Docela dost. Na světě existuje 10 mečů, ale málokdo je dokáže nést, aniž by ho pohltil. Vyrobil je jeden anděl, hodně starý a slepý. Stálo ho to život. Ty meče nemají jen tu schopnost, že všeho, čeho se dotknou, pošlou do pekla, tedy aspoň co se živých nebo mrtvých týče. Mají i moc zabít to nejtemnější,“ promluvím tiše.
„To jako i Lucifera?“ zaujme to i druhého.
„A nejen jeho. Existují větší příšery, než je můj otec. I když on je… dokáže je udržet, to je hlavní funkce pekla, zadržovat něco horšího než to, co v pekle je. Zatraceně, nemůžete nosit jmenovky? Nerozeznám vás ani, když jste jen dva!“ zavrčím. Oběma cukne koutek.
„My jmenovku nosíme, ale nikdo si toho nevšiml, no skoro nikdo,“ opraví se ten vpravo. Deprimovaně si povzdechnu.
„Dominik má kratší pravé obočí, Cedrik levé a Liem ho má tenčí než ti dva a souměrné,“ promluví od dveří jejich máma. Zní vyčerpaně. Pořádně se na ty dva podívám a uvědomím si, že jejich matka má pravdu. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml?
„Kolik je teď právě nositelů meče?“ zeptá se… Domink. Všiml jsem si obočí.
„Dva. Já a ty,“ podívám se na druhého z bratrů.
„A zbývající?“ zeptá se Dominik.
„Jsou u táty, hlídá je, když se narodí Nositel, jeden z nich se vydá ke svému novému majiteli,“ vysvětlím.
„Jak často meče mizí?“ zeptá se Dominik. Očividně ho to hodně zajímá.
„Není to moc často. Od doby kdy jsem se narodil a stal se Nositelm, se stalo jen jednou, že další meč odešel. Po víc než 5 000 letech,“ doplním, protože to by nejspíš byla další otázka.
„Ty jsi tedy stará vykopávka,“ promluví uznale Cedrik. Rukou mi projede brnění. Podívám se na Liama a vidím, že pod maskou má zvlněné koutky, ne moc ale stačí to. Usměju se.
„Zlepšuje se to,“ zašeptá jejich máma a přejde k posteli s pohledem upřeným na monitory. Jeho bratři vyskočí a jdou to zkontrolovat, pak se obrátí na Liama.
„Ty jeden idiote, ty jsi nás tu chtěl nechat?“ zavrčí Dominik. Jeho barva hlasu zní konečně jinak než Cedrikova. Zašklebím se, a toho si začnu všímat tak pozdě. Liamova ruka mě stiskne o něco silněji.
„Neděste ho nebo vás vyděsím já!“ zavrčím na ty dva, všichni tři se na mě otočí s pohledem, co ty bys nám tak jako mohl udělat?! Jo to bude ještě hodně veselé.
**o čtyři dny později**
Liam
Jau, jau jau bolí mě celý člověk a vůbec netuším, kde jsem. Poslední, co si pamatuji je, jak jsem narazil do toho démona třídy S, který ze mě ve vteřině naprosto všechno vycucl a pak… nic. Naprosto nic. Necítím nebo spíš cítím i to, co cítit nemám. Nevím, kde jsem, všechno se se mnou točí a převrací jako ve vesmírném cvičišti, až se mi z toho všeho chce zvracet. Už nikdy žádný kolotoč! Přísahám!
„Klid, dýchej mělce, jsi v nemocnici Liame. Čím víc budeš panikařit, tím to bude horší,“ začne ke mně promlouvat nějaký hlas. Jo jemu se to řekne. Tyhle stavy nesnáším, jak si začínám vzpomínat, co jsem vlastně zač, začínají se mi vracet i vzpomínky na všechno ostatní. Pak cítím, jak ztuhnu, ten hlas znám. Vím, že nepatří bratrům, ale… prudce otevřu oči a setkám se s temným pohledem toho, kdo ke mně mluvil. Vypadá jak kaňka a jak se zrak začíná zaostřovat a tělo zklidňovat stejně jako dech, jsou rysy ostřejší a podvědomější.
„Kiriane?“ zaskřípu hlasem. Po probuzení to nikdy není lepší, proto nikdy nemluvím.
„Vítej zpátky mezi živými, Kotě. Že jsi nám ale dal zabrat,“ usměje se onen jmenovaný. Zamrkám a najednou mi do uší pronikne ostrý ječivý zvuk a Kirian zmizí. Místo toho se objeví nesympatický lékař, který mě straší pokaždé, když tu skončím. A najednou zvuk zmlkne. Z tváře mi zmizí kyslíková maska a já se nadechnu svobodně.
„Vy jste nám dal zabrat, to vám řeknu. To jste honili ďábli nebo co? Ti dva další na tom nebyli o nic líp,“ zasupí doktor naštvaně.
„Jo 70 a měli jsme je dostat do týdne,“ zaskuhrám.
„Svatá Mekko, čtyřikrát se tu na vás byl podívat Svatý Petr,“ povzdechne si,“ ale tenhle ho pokaždé zahnal,“ sekne pohledem ke stěně. Otočím tam pohled a uvidím Kiriana, jak na mě mrkne a usměje se. Vrátím mu aspoň úsměv.
„Je to démon!“ zasyčí na mě doktor.
„Polodémon,“ opravím ho s úsměvem. Doktor jen protočí oči v sloup.
„Vaše rodina je na cestě,“ poznamená.
„My jsme tady,“ zavrčí Dominik pěkně nasraně. Tak teď mi pomožte všichni svatí! Koutkem oka zachytím, jak se Kirian pohnul a postavil se mezi mě a Dominika… a začali se štěkat dokonce i s Cedrikem.
„Vítej zpátky,“ ozve se máma a vzápětí se mi vrhne kolem krku.
„Moc mě to mrzí,“zašeptám.
„Má co, týden jsi byl, mimo a ještě si tu chviličku poležíš, aby tě dali dohromady. A těš se dom, to poputuješ zpátky, protože tě přizabiju, že ses nechal tak zničit, Trubko,“ zavrčí mi do ucha.
„Taky tě miluji, mamko,“ zamumlám a jednou rukou, která váží jak olovo, ji obejmu. Za chvíli zmizí, táta ji musel odsunout a bojovat jak drak, aby mě taky mohl obejmout. Z jeho těla do mě proudí spousta energie. Za chvíli je odtržen a já se ocitnu pod dvěma těly. To je radosti na starém bělidle! O hodinu nadávek, objímání a radování později, asi jsem na tom byl fakt blbě, protože mi máma donesla hromadu vietnamských smažených nudlí a hromadu závitků, se všechno jakž takž uklidní a já se můžu s klidem cpát. Bráchům jsem dal taky, ale vzali si jen pár soust. Nakonec se ozve Kirian.
„Pořád mi nejde do hlavy, jak jste věděli, na koho zaútočit,“ ozve se. Tak nad tímhle pořád dumal.
„Vylučovací metodou, byli tam jen staří lidi, matka s kojencem, kněz a ten kluk. Byl jediný, kdo byl očividně silný, zvlášť když uvážíme jeho vypracované tělo, takže taky nejvhodnější nádoba. Se starými by se těžko ubránil, vzhledem k té hvězdě chtěl někoho vyvolat, takže ti byli mimo, matka s dítětem, taky. Dítě by těžko něco vyvolalo, matka byla oslabená, s ní by to nešlo, vzhledem k tomu že při vyvolání musíš něco obětovat, jinak by se ani nenamáhal do někoho vtělit. Zbývá kněz a kluk. Kněz začal zaříkávat a dovolávat se boží pomoci, když jsme vykročili, s démonem v těle by to nedokázal. Zbýval kluk, mladý, silný a s nasraným pohledem, jasný adept,“ pokrčí rameny Cedrik.
„Ta vaše logika je děsivá,“ otřese se Kirian a pak si povzdechne. Pousměji se.
„Vy tu máte párty a nás nepozvete?!“ ozve se ode dveří Giro s celou skupinou, kluky mých bratrů… ani rychle nepostřehnu kdo tam všechno je, protože do pokoje se nacpe dobře dvacet lidí, kterým úleva doslova kouká z očí. Myslím, že tak veselý pokoj ještě nezažili, když do pěti minut se k nám vyřítily sestry i s ochrankou. Bylo vážně veselo.
Zvednu pohled k nebi, odkud se pomaličku snáší vločky, jedna z nich mi přistane už na tak zmrzlým nosu až se zasměji. Jo uhodli jste, je zima, těsně po vánocích. Ne že bych v nemocnici zůstal tak dlouho, pustili mě hned druhý den, trochu víc zapracovali léčitelé, tohle má na svědomí mámino domácko, které vypršelo teprve včera. Měsíc nebo tak jsem měl zaracha za to, že jsem je tak hnusně vyděsil a málem mi kopali hrob. Nespravedlivé!
„Ta má drzost,“ smete vločku Kirian a dá mi na nos pusu. Právě se vracíme z trojitého rande, šli jsme se podívat na koncert a trhy. Skutečně chodím s polodémonem a jsem šťastný. Ulice si na nás musela dlouho zvykat, díky nám je tu poněkud rušno.
„Tak jsme doma,“ zabručím a vylovím klíče. Odemknout musí Kirian, nikdy není zmrzlý, potvora. Vyzujeme se a bez bund se nahrneme do obýváku, abychom dali vědět rodičům. Místo toho nás tam čeká pořádný šok. Sedí tam kluk, ze kterého jsme vyháněli démona, vzhledem k hromadě zavazadel, rezignovaného pohledu mámy a táty se otočíme k poslední osobě v místnosti.
„Myslím, že vaší rodiče už vám všechno řeknou,“ vyskočí, jako by ji bodli a za dvě minuty za ní třísknou dveře. Otočíme se na rodiče.
„Kluci, tohle je Zaret, kluk jedné vzdálené příbuzné, která zemřela. Nikdo jiný se ho ujmout nechtěl, tak bude bydlet s námi. Zarete tohle je Dominik, Cameron a Liam,“ představí nás.
Šokovaně zamrkám, to jako vážně?! Koukneme na mamku.
„Jo věděla jsem o tom, že tahle možnost by tu byla, nemám s tím problém,“ kývne.
„Takže se fakt chce ujmout vlkodlaka?“ zeptá se Kirian. Všichni v místnosti strnou včetně kluka.
„Jo, na výběr nemáme, pořád je to má krev,“ promluví táta.
„No, máme v rodině démona, nějaký vlkodlak nás přece nemůže rozházet,“ ozve se Dominik rezignovaně. Takže zatímco náš nový bratr vyděšeně vytřeští oči, zbytek se sesype nad formulací smíchy. Taková nenormálně normální rodinka lidi!
Komentáře
Přehled komentářů
Je to super, že si zase pridala niečo nové
Oooooo O~O
Tsin,26. 12. 2022 2:20Tak to jsem velmi ráda, že jsi na živu a přeji hodně štěstí se vším. Budu jenom ráda pokud tu zas něco přibude :D už jsem to měla zařazené do neaktivních blogů, které si ráda občas počtu. Takže tohle bylo velmi milé překvapení. Budu doufat, že znova nastane <3 Mám velmi ráda tvůj styl psaní a hlavně tvoje povídky :*
Oooooo O~O
Tsin,26. 12. 2022 2:19Tak to jsem velmi ráda, že jsi na živu a přeji hodně štěstí se vším. Budu jenom ráda pokud tu zas něco přibude :D už jsem to měla zařazené do neaktivních blogů, které si ráda občas počtu. Takže tohle bylo velmi milé překvapení. Budu doufat, že znova nastane <3
Ooooooooooooo :*
Avi,7. 10. 2022 20:21Bože já jsem tak ráda, že se tady objevila nová povídka, už jsem to tady pomalu oplakala :D Z nostalgie se tady vracím a něco pěkného si tady vždy počtu :D
Vítej zpět!!
Arin,4. 10. 2022 22:35Nevím kolikrát jsem přečetla všechny tvé povídky tady i v Archivu, ale konečně. Báječný dárek a doufám, že to tu opět ožije.
Parada
Kliste,1. 10. 2022 14:37Parada, na moc strankach s podobnou tematikou uz neni zivo. Jsem moc rada, ze jsi nezavrhla stranky i ty. I kdyz uz jsi ofi autorka. Moc rada ctu od tebe cokoli. Jen prosim, projdi veci v archivech, u hodne povidek chybi treba jedna kapitola a diky zakonu schvalnosti vetsinou ta skoro nejlepsi : ) Povidka paradni, duchy, demony a nadprirozeno ja moc rada. I tvuj dalsi novy cyklus Kosti je uzasny :) Jen tak dal :)
Zázrak
Hatachi,3. 9. 2022 1:27
Ani nevíš jak jsem šťastná, že se tady po letech objevilo něco nového. Děkuju. Moc děkuju...
Jinak povídka byla super, tak jako vždycky. Těším se na další... tedy pokud budeš mít zase chuť a čas něco napsat...
Archiv
Esiabethka ,21. 8. 2022 21:35A chtěla jsem se zeptat, zda do Archivu doplníš kapitoly k povídkám co tam chybí. Děkuji
ANO!
Esiabethka ,21. 8. 2022 21:32Super. Už jsem snad ani nedoufala. Můžu doufat v blood+ a Syn démona? Jsou to opravdu jedinečné a skvělé povídky, co si zaslouží dokončení.
O můj bože
Anomynka ,20. 8. 2022 12:18Chce se mi teď brečet ani jsem nedoufala že se můj oblíbeny autor se vrátí zpátky a hodí sem nějaký to pokračování :)) všechny tvé povídky jsou skvěle!!! Už se těším na další pokračování jak to mezi nimi dopadne
haleluja
Lafix,15. 8. 2022 18:50super, jsem ráda aspoň za takovýhle střípek, konečně není Liam na ocet a teď honem na Zareta, protože přece ho nenecháš samotného :D
Super
Milo,31. 12. 2022 20:19