Tajný svět Akyry

 Pronásledován

S tichým smíchem odrazím raketou lehký míč a dívám se, jak protivník běží přes celé hřiště, aby ho odpálil zpátky ke mně. Zbytečně. Nestihne to a ještě přistane na nose.

„Teda Damiene, to je ta antuka tak výborná, že si ji dáváš, kdykoliv můžeš?“ křiknu na svého soupeře. A taky na nejlepšího kámoše, co jsem kdy měl. Od laviček se ozve zavrčení. Hodím pohledem po Nerovi, německém ovčáku, který patří Damienovi. Nemá mě rád a já mu nic neudělal.

„Jsi stvůra, hlavně v tenise, proto tě tak nemám rád,“ zaskučí Damien a postaví se s míčkem.

„Jsi jen nepozorný,“ pousměji se a v mírném předklonu se dívám, kam to odpálí. Miluji tenis, vždycky se při něm odreaguji. Bohužel jediný, kdo obětuje své tělo a hraje se mnou je právě Damien.

„Jistě, Kene. Pozoruješ, že s tebou nikdo jiný nechce hrát? Rozhodně to není tím, že jsem nepozorný, ty jsi prostě neporazitelný a ostatní už nebaví prohrávat s tvou maličkostí,“ zasměje se Damien. Odfrknu si, to může říct jen on.

„Dáme si ještě pár setů? Díky tobě se zlepšuji víc, než kdybych si platil trenéra,“ uculí se Damien. No jasně, on aby v něčem nenašel pozitivum.

„Ale jen tři, mám ještě kendo,“ usměji se a stoupnu si na místo. Damien vyhodí míček a nechá ho spadnout, pak ho chytí a strnule zírá za moje rameno. Netváří se moc přátelsky.

„Vypadněte, tady nemáte co dělat, jste na školním pozemku,“ zavrčí vztekle. Pootočím hlavu a zúžím zorničky. Za mnou je slizoun. Už několik měsíců se mě snaží zlákat na dráhu tenisty, i když ví, že to nezvládnu. Popravdě nezvládnu žádný vrcholový sport na profesionální dráze. Důvodem je chudokrevnost, která mi brání být profesionálem.

„Ale no tak, přišel jsem mu nabídnout smlouvu, nikdy jsem neviděl lepšího tenistu, než je on. Vydělá milióny,“ zaslechnu hlas, ze kterého se mi zvedá žaludek.

„Nemám zájem, nikdy jsem neměl a nikdy mít nebudu,“ zavrčím a vydám se ke své sportovní tašce. Mám tam léky, které si právě musím vzít a nouzové tlačítko, kdyby mě ten chlap otravoval, několikrát jsem ho udal, ale pořád se vrací. Vyžádal jsem si zákaz přibližovat se ke mně na menší vzdálenost než je pět set metrů, což právě porušil. Zmáčknutím nahlásím vetřelce a vytáhnu dvě tobolky, které spolknu bez zapíjení. Abych nemusel na transfúze, musím je brát.

Během chvíle se objeví policisté a zatknou toho hnusáka. Posedí si pár dní ve vězení a já budu mít klid. Pečlivě se vyhnu Nerovi a postavím se proti Damienovi. Nechápu, proč mě ten čokl nemá rád, nic jsem mu neudělat! Popravdě není to jen případ Nera, ale každého zvířete, se kterým se dostanu do styku.

„Takže jedem,“ zasměje se Damien a odpálí míček. Po těch práškách mám trochu nekoordinované pohyby, ale stejně ho zvládám. Jak jsem řekl, miluji tenhle sport! Doslova si s Damienem pohrávám a honím ho po celém kurtu, chudák je úplně zpocený než se mi ho zželí a milosrdně hru ukončím

„Teda ty nejsi člověk, Kene,“ svalí se na antuku a snaží se vydychávat.

„Měl bys vstát jinak budeš mít zničenou další košili,“ dojdu k němu a pomůžu mu na nohy. Odpotácí se ke své tašce a vezme si pití, které vypije na jeden zátah.

„Ty nemáš žízeň?“ zeptá se mě Damien a hodí mi láhev ledového citronového čaje. Zbožňuji ten čaj!

„Díky,“ usměji se a vypiji sotva čtvrtku. Pak si sednu naproti němu, dost daleko od ostrých zubů Nera, i tak na mě vrčí.

„Nikdy nepochopím, co proti tobě má,“ povzdechne si Damien a podrbe ho mezi ušima.

„Kdyby jenom on, ale všechna zvířata. Doslova přede mnou prchají,“ povzdechnu si.

„Zvláštní. Viděl jsi Blood+, včera dávali na animaxu další díl,“ pousměje se Damien.

„Na Animax se nedívám, ti kreténi všechno předabovali, takže se na to nehodí koukat, už to mám shlédnuté na netu. Je to zajímavé,“ pousměji se.

„Ty se máš! Naši jsou den za opicemi, nejenže mi nechtějí pořídit net, aji mi zamítli i koupi notebooku, protože prý net kazí. Nedokážou pochopit, že se nezkazí jen s počítače, a navíc je potřebujeme kvůli škole, stačí někam zajít i když ne zrovna v přehnaném smyslu slova. Pomalu mám pocit, že by mě nejradši zamkli do sklepa a nikam nepouštěli. Brácha si pořídil svůj za vydělané peníze i s přenosným internetem, tak proti tomu nic nemůžou říct, i když s tím nesouhlasí. Asi si taky zařídím brigádu a z peněz si koupím počítač,“ povzdechne si Damián.

„Klidně můžeš jít pracovat k nám, u nás se práce vždycky najde,“ usměji se. Nedělám si prdel, táta vlastní bar.

„Asi tě vezmu za slovo,“ kývne a usměje se na mě. Damien je po čertech krásný kluk a nebýt toho, že jsem si slíbil, že na kámoše ani nesáhnu, už by dávno byl v mé posteli. Navíc nosí dlouhé vlasy, na které jsem doslova ujetý.

„Copak, že by sis to rozmyslel a chtěl mě do postele?“ jukne se na mě Damien pobaveně. Vím, že by se nebránil, ale…

„S kamarády do postele nechodím, už jsem ti to říkal jednou,“ zahučím a znovu se napiju.

„Díky bohu, stále si nejsem jistý, jestli jsem na kluky,“ zasměje se Damien. Jen si povzdechnu. Je tu ještě jedna věc, proč si s klukama začínám, co nejmíň. S každým s kým si začnu se něco stane. Ten poslední z nevysvětlitelných důvodů skočil z dvacátého patra.

„No snad příště,“ pokrčí Damien z legrace rameny.

„Beru tě za slovo, jen mi nekaž náladu sebevraždou. Tu poslední zase hodili na mě,“ zamračím se. Saita je škoda, klidně bych si ho vzal do postele znovu, i když i to je proti mým pravidlům.

„Jsou normální? No nedivím se jim, v tobě je něco, co přitahuje druhé víc jak vosy na med. Kromě zvířat, ta by tě pro změnu láskou roztrhala. Tak dáme si aspoň ten jeden set?“ podívá se na mě Damien s prosícíma očima. S povzdechem kývnu a vstanu.

„Kene, kendo se ruší, učitel musel odjed,“ ozve se seshora Elison. Jedna z mála holek, co s nimi kamarádím. Popravdě kamarádím s dvěma, Elison a jejím dvojčetem Alison.

„To si děláš srandu,“ zaúpím a ani se nemusím podívat na Damiena, který se vítězně kření, ten mě na těch kurtech snad zabije.

„To tě vážně baví tak prohrávat?“ otočím se na přítele s úsměvem.

„Rozhodně je to lepší program, než čumět do knížky nebo do zdi,“ ujistí mě a poskočí si. Kde jen tu energii bere? S povzdechem znovu sáhnu po raketě a uhnu před zuby Nera, který se nenápadně dostal až ke mně.

„Nero, místo!“ okřikne ho Damien a Nero jen nerad poslechne. Lehne si pod lavičku, aby na něho nepražilo slunce, a vycení na mě zuby v připomínce, co by se stalo, kdybych se přiblížil moc blízko. Lítostivě se po něm podívám, tak strašně rád bych ho pohladil, je moc pěkný, černou srst s minimálním pálením má o dva chlupy delší, než by měl mít krátkosrstý německý ovčák.

Postavím se na své místo a podívám se na Damiena, který teď podává. Ušklíbnu se a jen co míček vyletí, třísknu s ním zpátky. Hrajeme půl hodiny, když se zarazí a podívá se kamsi nahoru. Prudce se otočím, sleduji jeho pohled až k postavám na tribuně. Jsou poměrně daleko, ale i tak rozpoznám pět kluků. Jeden má černé vlasy, druhý černé s modrým odstínem, brunet, zrzek, je to taková sytá červená a bělovlasý kluk. Kromě bruneta jsou všichni dlouhovlasí. Všichni v černém a v dlouhých kožených kabátech.

„Chybí už jen blondýn,“ zabručí Damien, který ke mně došel. Musím mu dát za pravdu. Všech pět se najednou pohne a začnou sestupovat po schodišti dolů. Napřed jde ten černovlasý, ostatní za ním ve tvaru šipky.

„Kdo jste? Na školní pozemek nemá nikdo vstup povolen,“ zavrčím a přeskakuji pohledem z jednoho na druhého. Za krkem se mi začnou stavět do pozoru chloupky. Kluci se zastaví přímo přede mnou a stoupnou si vedle sebe.

„Odkdy tak dbáš na pravidla, Kane?“ zkroutí bělovlásek pobaveně rty.

„Dokonce sis změnil i barvu vlasů,“ sáhne po mých vlasech černovlásek a promne černý pramen v ruce, „ sluší víc než ty bílé vlasy.“

Zvednu ruku a plácnutím hřbetem ho donutím, aby pustil mé vlasy. Takové důvěrné chování si nedovolí ani mí občasní milenci.

„Proč mi sakra říkáte, Kane? Nejmenuji se tak!“ prsknu. To je zarazí a překvapeně na mě zírají. Zrzek se ke mně nakloní a podívá se mi do očí, pak se vrátí do svého původního postoje.

„Nepamatuje si nás, nejspíš mu vymazali vzpomínky nebo si je blokuje,“ pronese sametovým hlasem, který mě pohladí na duši.

„Tak to asi nebude mít hlad,“ posteskne si brunet. Ostatní se na něho pobaveně podívají. Modrovlasý se protáhne kolem mě a já zaslechnu zděšené zakňučení.

„Nero!“ otočí se zděšeně Damien. Taky se otočím a vyvalím oči na kluka, který drží Nera ve vzduchu za kůži na krku, z Nerových očí kouká děs.

„Pusť ho!“ vykřiknu.

„Neboj se, Kane, nic mu neudělám, jen si s ním promluvím,“ koukne na mě. A začne na Nera mluvit divnou řečí.

„Ne, pustíš ho hned!“ křiknu na něho a udělám krok k němu. Modrovlasý se na mě usměje a opatrně položí Nera na zem. Ten se okamžitě přikrčí k mým nohám a třese se.

„Co jsi mu udělal?“ zavrčím na modrovláska.

„Jen jsem mu domluvil, už nebude útočit,“ odpoví mi klidně a postaví se na své místo. Mimoděk mě napadne, proč má brunet krátké vlasy. Ten si povzdechne.

„Nechám si je narůst,“ podívá se na mě mírně zkroušeně a pak se podívá na Damiána, „ nový objev?“ zeptá se. Nechápavě se na něho podívám.

„Já to říkal, že si nás nepamatuje,“ uculí se zrzek.

„No jo,“ povzdechne si brunet.

„Radši půjdeme, než ho ještě víc rozhodíme. Kdybys nás potřeboval, stačí zavolat,“ otočí se na mě černovlásek a vydají se pryč. Zmateně se podívám na Nera, který se stále třese a pohladím ho. Snese můj dotek bez zavrčení, natož aby se po mě ohnal.

„To je divný,“ zabručím.

„To je, doslova se vypařili ve vzduchu,“ odpoví mi Damien.

„Co?“ otočím se a rozhlídnu se. Vážně nikde nejsou. Nemohli odejít za půl minuty, tak není nikdo rychlý!

„Tohle je taky zvláštní,“ zamumlám.

„O čem jsi mluvil ty?“ podívá se na mě Damien. Mlčky ukážu na Nera, který na mě sice vyděšeně kouká, ale nevrčí! Dojdu k Nerovi a podrbu ho mezi ušima. Žádné ohnání, zavrčení, nic, jen stojí jako socha. Podívám se na Damiána, který na to civí s otevřenou pusou a očima jako žárovky.

„Tak tohle mi nikdo neuvěří,“ pronese hluše po chvíli. Očividně to s ním otřáslo. Po chvíli se oklepe.

„Zahrajeme si ještě?“ zeptá se v očividné snaze na otřesný zážitek zapomenout. Než stačím přitakat, z mé tašky se ozve ostré zazvonění.

„Asi ne, o co, že je to táta, že nepřišli číšnici nebo je tam natřískáno a okamžitě musím na plac?“ prohodím hovorově a zamířím k tašce a ze spodu vyhrabu telefon. Ušklíbnu se, když uvidím slovo táta a přijmu hovor.

„Tati?“ zeptám se a poslouchám. Po chvilce se ušklíbnu a začnu jednou rukou strkat raketu do pouzdra, zatím co mi vysvětlili, že nepřišel jeden číšník a je tam natřískáno. Damian si povzdechne a napodobí mě, Nero mu donese míčky.

„Jestli to myslíš s tou brigádou vážně, tak můžeš začít hned,“ nadhodím a schovám mobil.

„Moc rád,“ rozzáří se Damien a schová si raketu, spolu se vydáme ze hřiště. Nero se drží u Damiena.  Napřed dojdeme k Damiánovi, který tam nechá věci a Nera. Ještě se převleče a jdeme k nám.  Náš bar je zaměřený na všelijaké pití, ale jídlo se tu podává převážně japonské. Vejdu do baru a letmo obhlédnu prostor. Táta nepřeháněl. Zaměstnáváme čtyři číšníky na střídačku, ježe tu vidím pobíhat jen Kodžiho a už toho má plné zuby.

„Kde je Sien?“ zeptám se táty.

„Nevím a už mě to ani nezajímá, polovinu směn tu není, a když tu je tak se fláká. Napsal jsem mu, že už chodit nemusí,“ oznámí mi táta. Tohle chápu, také bych takového zaměstnance nechtěl.

„Dobře. Damián hledá brigádu,“ nadhodím a rozběhnu se nahoru ať si promluví. Když sejdu dolů, Damián už pobíhá na place. Vezmu si vyřízené objednávky a vyslechnu, kam co patří a už jsem v kole. Kodžimu se očividně ulevilo. Po chvíli si koutkem oka všimnu, že poslední skrytý kout se zaplnil a s profesionálním úsměvem tam zamířím.

„Dobrý den, vítáme vás, co si budete přát,“ usměji se a úsměv mi okamžitě ztuhne na rtech, když poznám těch pět kluků ze školy. Objednají si a já zmizím co nejrychleji. Opřu se o bar a vychrlím na tátu objednávku, vidina, že tam budu muset ještě nejmíň dvakrát, je pro mě příšerná. Každý z nich mě dost přitahuje. A nejen to, při pohledu na ně mám docela podivnou žízeň, kterou neuhasí žádná voda.

„Jsi v pořádku, Kene?“ podívá se na mě táta.

„Jo jsem, ještě jídelní lístek,“ popadnu pět kusů a přidá je k pití. Vlastně k nim musím víckrát. Snad za mě Damien nebo Kondži přeberou objednávku.  Zhluboka se nadechnu a zamířím ke stolu. Obratně se vyhnu pár nohou a položím tác na stůl, už si pití rozeberou. Nechám jim tam lístky a zamířím jinam. Zkasíruji jednoho zákazníka, a když mi nabídne, že by si ze mnou zaplatil noc, bez servítek mu doporučím návštěvu bordelu s tím, že nejsem na prodej ani ke koupi a odejdu. Co si vůbec dovoluje to staré železo!

Brzy se mi začne točit hlava. Kouknu na hodiny a zjistím, že jsem hodinu na léky přetáhnul. Zamířím ke schodům. Naštěstí táta hned pochopí a pomůže mi. Najdu léky spolknu dvě tobolky. Musím chvíli počkat, než zaberou a jdu zpátky dolů.

„Tu se to vylidnilo,“ uznám. Nebyl jsem tam dýl jak deset minut.

„Za půl hodiny zavíráme, to víš,“ pokrčí táta rameny. Doslova na něho vytřeštím oči. To přece není možné!

„Jsi v pořádku, Kene?“ přijde ke mně Damien se starostí ve tváři. Už dřív jsem zapomněl na léky, ale nikdy jsem pak neměl výpadek dvě a půl hodiny! Na otcových očích vidím, že mě čeká další kolotoč doktorů. Nenávidím je!

„Jo, jsem v pořádku,“ ujistím ho a doprovodím to co nejlepším úsměvem. Nepřesvědčím ho.

„Ten zadní stůl čeká na zaplacení, chtěl jsem to udělat, ale odmítli mě,“ oznámí mi.

„Vyřídím to,“ kývnu a zamířím ke stolu s pěti kluky. Všichni se na mě podívají trochu rozzlobeně.

„Omlouvám se, zapomněl jsem na léky, bylo mi zle,“ snažím se ospravedlnit.

„Tobě léky nepomůžou, snažíš se zase zabít?“ zeptá se mě černovlasý rozzlobeně. Tak tohle je to poslední, co jsem vážně chtěl vědět. Polknu slzy a začnu počítat útratu. Jde to trochu ztuha, když máte číslice rozpité, nakonec jim řeknu částku a přistane na účtu dobře o půlku víc, než jsem řekl. Pak se zvednou a odejdou.

„Už musím jít,“ oznámí Damien.

„Jistě, děkuji ti za pomoc,“ uměje se táta a podá mu obálku za pomoc.

„Moc děkuji,“ usměje se Damien.

„Doprovodím tě, těch pár už Kondži s tátou zvládnou,“ promluvím.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptá se mě Damien.

„Nepustím tě přes město samotného, víš co se poslední dobou děje!“ zamračím se. Tím myslím naprosto nevysvětlitelné útoky, které končí tak, že oběť je doslova roztrhana.

„A co ty?“ zamračí se na mě Damien. Vyběhnu nahoru a dolu sejdu oblečený a s novou katanou, kterou jsem dostal k nedávným narozeninám.

„O mě se neboj, už jsem v pořádku,“ ujistím ho. Nakonec Damien rezignuje a vyrazíme. Cestou k němu se nic nestane. Trochu se mi nechce domů, ale vím, že Damienova máma mě ráda nemá, i když to nedává najevo. To prostě vycítíte. Po tom co se s Damienem rozloučím, vydám se domů. V půlce cesty mi po zádech přejede mráz.

„Podívejme se Stis bez svých ochránců, takovou lahůdku si nemůžeme nechat ujít,“ ozve se natěšený hlas a přede mnou se objeví něco mezi člověkem a stvůrou, skrz ušklíbající se rty jde vidět do špičky zbroušené zuby a z jejich úst jde takový smrad, že mě to skoro porazí. Něco mi říká, že bych měl vzít nohy na ramena, ale zároveň vím, že to by byla doslova osudová chyba. Cítím, jak se mi tep uklidní, a levou rukou uvolním katanu. Vzhledem k tomu že se mi ruka trochu třese, se trochu pořežu. Fajn, to zrovna potřebuji, ještě míň krve než mám zrovna v žilách! Vytáhnu meč, všimnu si, že po celém ostří je moje krev, ale zrovna fakt nemám čas ho čistit.

„Ono se to chce prát,“ ozve udivený hlas za mnou a zbytek se rozchechtá. Za sebou ucítím pohyb tak se instinktivně oženu a najednou smích přejde. Odvážím se podívat přes rameno. Uvidím tam jednu z těch bestií, jak se mění v popel.

‚Dobrý, jedna bestie mrtvá, teď ještě nějakých dvacet,‘ pogratuluji si a pak na myšlenky nemám náladu ani čas.  Nevím, jak dlouho se oháním mečem, když ucítím, jak se mi něco zakousne do ruky a hned to zmizí. Slepě se oháním mečem, než mi ho někdo vezme.

„To jsme my, Kane. Že ty nikdy nezavoláš,“ zavrčí hlas, který jsem někde slyšel, a pak mě prostě obestře tma.