Tajný svět Akyry

 Neznámí známí

Probudí mě drnčení budíku. Dobrý, všechno se mi jen zdálo a je čas jít do školy, problém je, že se skoro nemůžu pohnout a začínám si uvědomovat, že to budík není. Tohle není dobré! Zasténám a pokusím se vyhrabat do sedu.

„Nehýbej se, ztratil jsi moc krve,“ zavrčí hlas.

„Telefon,“ vydere se mi přes rty. Doslova cítím, jak neznámý protočí oči, ale podá mi telefon.

„Kene? Jsi v pořádku?“ ozve se vyděšený Damien.

„Jo jsem. Děje se něco?“ zeptám se a ignoruji výsměšné odfrknutí, které jde zprava.

„Jo ty se děješ! Do prdele, to mi chceš říct, že jsi celý víkend ztvrdl s někým v posteli a neobtěžoval ses ani zavolat?! Tvůj táta je děsem na dně!“ zařve Damien. V zájmu sluchu si telefon oddálím od ucha.

„Jsi normální? Vždyť jsem tě šel doprovodit v pátek,“ zavrčím do telefonu a konečně se posadím.

„Jo to souhlasí, jenže teď máš neděli jednu odpoledne!“ oznámí mi rozzlobený hlas. Podívám se na telefon, jestli jsem dobře slyšel.

„Odkud jsi jako spadl Dame?“ zeptám se Damiena.

„Tu není Damien, zkus hádat znovu,“ odpoví rozzlobený hlas. Tohle není dobré!

„Tati?“ kniknu vyděšeně.

„Správně. Kde jsi?“ zeptá se mě. Rozhlédnu se po neznámém pokoji.

„To netuším,“ přiznám s povzdechem. Horší než je to teď, už to být stejně nemůže. Najednou mi telefon zmizí od ucha.

„Pane Kushimo, tady je Enote, jsem si jistý, že si mě pamatujete,“ pronese klidně hlas.

„Ne, teď není schopný si ani stoupnout, přepadli ho kavini, ani netuším, jak se jim ubránil. Bude to nějakou dobu trvat… Léky tu má… Prázdniny? …Výborně to se nám hodí, do příštího víkendu bude u mě… Ne lékař je zbytečný… Nebudu se s vámi o tom bavit, on nemocný není, čekejte ho příští sobotu. Nastěhuji se s ním, potřebuje dozor. Zatím nashle,“ uslyším rázné cvaknutí, jak zaklapne telefon a položí ho na stolek. Rád bych se na něho podíval, ale nevidím nic kromě bílé mlhy.

„Ty bys měl ještě spát,“ oznámí ten samý hlas.

„Co mám s očima? Vidím jen bílou mlhu,“ trochu zpanikařím.

„Dočasná slepota, přepnul jsi své síly. Donesu ti něco k jídlu,“ ozvou se kroky pryč a než se stačím ohradit, zavřou se dveře. Povzdechnu si a lehnu si. Je to pro mě snazší.

„Máš tu jídlo,“ ozve se u mě. Otevřu oči a zdá se, že vidím stíny, tak zase nebude tak zle.

„Nech mě,“ zaskučím, když si pokusím sednout a jen se mi obrátí žaludek.

„Žádné takové, aspoň něco sníš nebo ti bude ještě hůř,“ zaprotestuje hlas. Když otevřu pusu, abych odmítl, mám v puse lžičku s jídlem. Nečekám to tak polknu a hned se rozkašlu, jak rýže zaletí jinam než má.  Do zad mě udeří čísi ruka a já mam po kašli.

„Ty ses fakt nezměnil, jsi stále jako dítě,“ povzdechne si onen hlas. Zamračím se na něho, já nejsem dítě!

„Nemrač se, nesluší ti to,“ ozve se zase hlas, tentokrát v něm zaslechnu úsměv a do úst mě drcne lžíce. Otevřu pusu, abych protestoval, ale zase mi ji tam strčí bez ptaní. Mám toho dost, natáhnu ruku, abych si lžíci vzal.

„Žádné takové, nevidíš,“ zaprotestuje hlas.

„Nejsem roční děcko!“ zavrčím.

„Tak se tak nechovej a nechej Kena, aby tě nakrmil,“ ozve se Enote. Ken? Proč se jmenuje jako já? S povzdechem se nechám nakrmit.

„Kde mám léky?“ zeptám se, protože cítím, jak se mi začne točit hlava.

„Nechceš se radši napít?“ zaprotestuje Ken vedle mě.

„Ne,“ odmítnu, „ vlastně jo můžeš mi podat vodu? A taky ty léky,“ požádám nekompromisně. Ken si povzdechne a vzdálí se. Za chvíli mám v ruce prášky a vytáhnu dvě tobolky, které zapiju vodou. Uleví se mi takřka hned.

„Co je to vůbec za svinstvo?“ zeptá se Enote.

„Nahrazuje to transfůzi krve,“ odseknu.

„Ta krev by byla lepší, i když lidé ji mají slabší než my,“ zavrčí Enote. Nevšímám si ho.

„Vážně se nechceš napít? Nebo nechceš sex?“ zeptá se s nadějí Ken. Vytřeštím jeho směrem oči. Vážně se mi teď nabídl?

„Ne, ty mrtvoly, co mám na krku, mi stačí,“ zaprotestuji a švihnu sebou do peřin, najednou se mi chce strašně spát.

„Mrtvoly?“ doslova cítím, jak oběma vyletí obočí nahoru. Místo odpovědi si přetáhnu peřinu přes hlavu a usnu. Je mi jasné, že se odpovědím nevyhnu, ale oddálit výslech ještě můžu ne?

Když se probudím podruhé, někdo vedle mě spí. Zavrtím se a rozlepím oči, venku je ještě tma… nebo taky znovu tma. Nemám představu, kolik času uteklo. Opatrně se otočím a podívám se, kdo to je. Vedle mě spí ten stříbrovlásek, dlouhé vlasy má spletené do silného copu a spí na zádech a hlavu má trochu pootočenou, takže se skvěle vyjímá žíla, kterou proudí krev v pravidelných tepech. V momentě mám v puse sucho jako na Sahaře před deštěm!

Dobrá zpráva je, že už bez problému vidím. Aspoň něco!

„Dobré ráno, ještě máš žízeň?“ otočí ke mně své oříškové oči a usměje se. Zděšeně zavrtím hlavou. Hlavně mi neříkejte, že jsem pil krev!

„Co je za den?“ zeptám se.

„Sobota,“ odpoví mi klidně.

„Já prospal týden?“zeptám se zkoprněle.

„Hmm potřeboval jsi to, jinak bys tak dlouho nespal. Budili jsme tě jen na jídlo,“ odpoví s úsměvem. Opře se o ruku tak, že je natočený ke mně.

„Zdálo se mi, že slyším hlasy,“ ozve se ode dveří. Vymrštím se do sedu a podívám se tam. Je tam ten zrzek jen v miniaturním spodním prádle. Takhle rozcuchaný vypadá rozkošně. Protáhne se a vydá se k nám.

„Dobré ráno,“ zapřede a dá mi pusu. Co si budeme namlouvat, pořádně mě zaskočí. Jak si dovoluje mě líbat, když se ani neznáme?! Vyletí mi ruka a pořádnou mu vlepím. Stříbrovlásek vedle mě dostane záchvat smíchu. Zrzek počká, až se vysměje.

„Jsi na řadě se snídaní,“ oznámí mu s klidem anglického lorda. Stříbrovlásek vesele zamrká a vstane. Jen co z něj spadne peřina, zamrkám, je dočista nahý. Co se sakra ten týden dělo?! Dívám se, jak se obleče a vyjde z pokoje

 Zrzek si ke mně přilehne.

„Kdo jsi?“ zavrčím.

„Riwen. Ten stříbrovlásek je Nare. Dnes bys ještě měl ležet, nemáš žízeň?“ zeptá se mě Riwen.

„Nemám, proč se mě na to ptáte? Kde mám léky?“ zamračím se. Riwen protočí oči a hodí mi tubu s léky, hned si dva vezmu a polknu.

„Zase to svinstvo?“ ozve se od dveří Enote.

„Bohužel, lepší to bylo, když byl napůl v bezvědomí,“ pokrčí ramenem Riwen. Enote zavrtí hlavou a vydá se ke mně. Vůbec si ho nevšímám a pohled upírám jen na tác co nese. Pokusím se posadit, ale musí mi pomoct Riwen. Jsem ztuhlý jak deska.

„Ta ztuhlost za chvíli přejde,“ ubezpečí mě Enote a položí mi tác na klín. Poděkuji.

„Až se najíš tak si promluvíme. Zajímají mě ty mrtvoly. Riwene,“ podívá se na zrzka, který s povzdechem vstane, a oba zmizí v dalších částech domu. Sakra, proč jsem řekl domu? Nechám to být a najím se, pak se obleču. Moje oblečení to není, ale i tak mi sedne. Pak se přiblížím k oknu a podívám se ven. Neznám to tu. Musí to být ta nová čtvrť.

„Sluší ti to,“ ozve se za mnou. S trhnutím se otočím a podívám se na kluka ve dveřích. Je to ten modrovlasý.

„Ehm díky,“ otočím se k oknu.

„Jmenuji se Owen,“ dodá a přejde ke mně. Kývnu, jejich jména si pamatuji skvěle, což je s podivem, zbytek mi prostě splývá.

„Mám tě zavést dolů,“ promluví mi u ucha.

„Zvláštní, že zajatce zvete jinam,“ zabručím. Myslel jsem, že mě bude přesvědčovat, ale přepočítal jsem se, on se prostě rozesmál.

„Zvláštní, jak se karty obrací,“ uchichtne se a opře se zadkem o parapet. Jeto neskutečně svůdná póza.

„Co tím myslíš?“ zeptám se.

„‘Zajatcem jsi jen tehdy, když se podvolíš svému osudu, vždycky existuje nějaká cesta ven‘ to jsi mi řek roku 1726 ve Francii v den mého nástupu k prostituci,“ pousměje se, „ tehdy jsem šel s tebou a ještě ani jedinkrát jsem nelitoval a nejspíš ani litovat nebudu. Naučil jsi mě bojovat, to se nezapomíná. Možná si teď nic nepamatuješ, ale až budeš připravený tak si vzpomeneš. Do té doby tě budeme chránit. A prosím tě, nezlob se na Kena, kvůli těm krátkým vlasům, je z toho celý přejetý mrazem,“ pousměje se.

„Vždyť je to jeho věc, nic na tom nezmění, že se mi líbí dlouhovlasý,“ zabručím tiše. Jemu ty krátké fakt nesluší!

„Jistě a proto ho nechceš v posteli, dokud mu vlasy nedorostou,“ uchichtne se. Natruc se podívám z okna, aniž bych ho vnímal.

„Proměnil jsi mě v sedmnácti. Do té doby jsem byl spíš přítěží, každému z nás je sedmnáct, kromě…“ odpoví mi.

„…Enota, tomu je osmnáct,“ zabručím. Vůbec netuším, jak to najednou vím.

„Správně. Ve skutečnosti je nám samozřejmě víc, ale rádi si myslíme, že jsme mladí,“ usměje se. Kývnu, nemám na to co říct.

„Nemáš žízeň?“ zeptá se mě Owen. Podrážděně se na něho podívám.

„Proč se mě na to každý ptá?“ zavrčím vztekle.

„To zatím neřeš,“ povzdechne si a vezme mě za ruku. Chvíli mám chuť ruku vytrhnout, ale nakonec se nechám dovést do prostorného obýváku, kde jsou kolem většího kulatého stolu pohodlná křesla. Je jich sedm, ale zatím jsou obsazené jen čtyři. Strčí mě do vysokého, pohodlného křesla a sedne si do svého, šesté zůstane prázdné. Neklidně přejíždím z jednoho na druhého. Hnědovlasý je vážně nešťastný. Pohledem zakotvím na Enotovi, který se na mě dívá lehce podrážděně, zamračím se na něho.

Enot si povzdechne a nakloní se ke mně.

„Řekni nám o těch mrtvolách, docela by nás to zajímalo,“ začne.

„Nechci o tom mluvit,“ zamumlám. Nikdo nic neřekne, jen se zvedne pět obočí a patero očí na mě zůstane koukat. Nespokojeně se zavrtím, není mi to příjemné. Pohledy vydržím pět minut, než si frustrovaně povzdechnu.

„Sem tam jsem měl přítele na noc, každý z nich do týdne spáchal sebevraždu,“ vysoukám ze sebe neochotně. Čekám odsouzení, ale když se na ně podívám, každý uhne pohledem s rukou před pusou jako by potlačovali smích nebo zděšení. Rozhodně smích, usoudím, když hnědovláskou unikne uchichtnutí.

„Co je tu k smíchu?“ zeptám se jich.

„Tys vážně všechno zapomněl, že Kane,“ najde hlas Enot. Ještě v něm je slyšet smích.

„Pamatuji se, že jsi mě dostal stejně, přes postel,“ ozve se Ken. Vytřeštím na něho oči.

„Mě také,“ ozve se Nare. Prudce se k němu otočím. O co tu k čertu jde?

„Kane sex s lidmi je pro ně nebezpečný. Když se s nimi vyspíš, je to jako bys je jednou nadrogoval a pak jim tu drogu odmítl a oni zešíleli. Pronásledovali tě že,“ vysvětlí mi Enot.

„Jen ten první, pak už jsem se předem ubezpečil, že chápou, že jde jen o sex na jednu noc,“ pokrčím rameny.

„Kolik jich bylo?“ zeptá se Owen. Jemu v hlase smích není, ale ramena se mu občas otřesou víc než jasně.

„Čtyři,“ špitnu.

„Takové odříkání,“ ozve se Riwen a všichni znovu vybuchnou v smích. Uraženě se zvednu a zmizím v prvních dveřích. Nemusí se mi smát do obličeje! Ocitnu se v chodbě, po které se rozhlédnu.

„Promiň, Kane, ale zdá se nám to nepravděpodobné, abys vydržel tak dlouho bez sexu,“ omluví se mi Riwen za mnou. Kupodivu se ho neleknu. Otočím k němu tvář, myslím, že je nečitelná, ale musí ve mně umět číst. Konečky prstů mě pohladí po čelisti a políbí mě. Chci se mu vytrhnout, ale zaujme mě třeskot skla někde v zadu.

Riwen mě popadne kolem pasu a vtáhne mě do pokoje s křesly, a zbytek zmizí v domě. Chci se ho na něco zeptat, ale neodvážím se, místo toho si stoupnu ke stěně a pohodlně se o ni opřu. Riwen mě pochválí pohledem a znovu upře oči na dveře. Po chvíli zakleje a stoupne si do dveří, nevím co se děje, ale stejně všichni nakonec vejdou dovnitř. Ken je zraněný. Spíš má ruku skoro úplně rozpáranou.

„Co se stalo?“ zeptám se s pohledem na Kenovu ruku.

„Nic, všechno v pořádku,“ odtuší Ken a snaží se ruku schovat.

„Kde máte lékárničku?“ otočím se na Enota, který se na mě podívá naprosto nechápavě. Zakleju a vypadnu ji hledat, celou věc zhoršuje to, že se v domě nevyznám a nevědomky vlezu do stejné místnosti i třikrát.

Posadíme se do křesla a koukáme na sebe. Nevíme, co si o nastalé situaci máme myslet. Ještě nikdy jsme se nesetkali se situací, kdy by si Kane nepamatoval ani své jméno. V našich pohledech je úžas, nechápavost, zděšení a bezradnost nad celou situací.

„Myslíš, že si vzpomene, že nás dokáže vyléčit jen jeho krev?“ zeptá se tiše Ken.

„Jo vzpomene, ale možná to nebude dost brzo,“ ozve se Riwen.

„Na co si vzpomněl?“ zeptám se tiše.

„Že jako jedinému je ti osmnáct,“ odpoví mi Riwen. S úlevou se pousměji, pokud si vzpomněl na tohle, brzo si vzpomene i na všechno ostatní. Poslouchám, jak pobíhá po horním patře a občas mi cuknou koutka, když zaběhne do pokoje, kde byl před momentem.

„Vždycky byl zmatkař,“ ozve se Riwen. Po mě je nejstarší on. Pak je Ken, Nare a Owen. Bolestně si uvědomuji, že nás pět na něho nestačí, ale rozhodnout pro dalšího se musí on, třeba ten blonďák, zdá se, že si rozumí. Z letargie nás vytrhne třeskot v jedné z koupelen. V sekundě jsme na nohách a běžíme tam. Najdeme Kaneho na zemi s rozříznutou rukou o ozdobný flakon, který byl Kenovou památkou na minulost, ale zdá se, že Ken to teď neřeší.

Klekne si ke Kaneovi a prostě se napije jeho krve. Kane, vypadá zaskočeně, ale drží. Hned jak skončí, vymyji Kaneovi ránu abych odstranil poslední zbytky skla, a zavážu mu to. Vidím v jeho očích otázku tak hned zakročím, aby se nemohl ptát.

„Měli bychom už vyrazit, tvůj ‚otec‘ už na tebe čeká,“ nadhodím. Kane se zamračí, ale vrátí se do pokoje, když k němu nakouknu, vidím, jak do sebe cpe další náhražky. Podle Kenova ksichtu mu to úplně změnilo chuť krve. Nedivím se. Rozhodnu se, že mu ty prášky vyměním, takové svinstvo nepotřebuje!

„Kde mám oblečení?“ zeptá se mě.

„Bylo roztrhané, už nešlo zachránit,“ odpovím bez mrknutí oka, to že jsme je rozstříhali my, mu povídat nebudu. Absolutně mu neslušelo, jestli ve skříni bude mít podobný nevkus, budu si s ním muset promluvit!

„Hajzlově, moje nejoblíbenější džíny,“ fňukně a začne sbírat své věci. Jen pozvednu obočí. Když je hotový vyvedu ho k předním dveřím a zavedu ho domů. Pořád se rozhlíží, jako by něco čekal. To je dobře, ti hajzlové ho nejspíš nedokázali překvapit, ale stejně… ten meč jsem si pořádně prohlídl, je kvalitní, ale proti jeho starému meči je to učiněná hračka. Neměl by s ním zabít tolik kavinů. U něho jsme našli osm těl, ani když byl úplně vycvičený, nikdy jich tolik nezabil sám. Jedině, že by použil svoji krev, ale k tomu nikdy nebyl ochotný, tím se lišil od svých bratrů, kteří žili jen pro zabíjení. Kvůli tomu jsem ho tak moc miloval.

Jestli použil krev a zjistil, jak snadno s ní zabíjí, změní se. I potom bych ho miloval, ale ne tak jako teď.