Tajný svět Akyry

 Rukojmí

Dveře starostovy pracovny se těsně před koncem jeho pracovní doby rozletí a dovnitř vejde urostlý muž s černýma nemilosrdnýma očima. Už ony samotné prozrazují jeho povolání nájemného vraha. Oblečený celý do černého vzbuzuje ještě větší hrůzu, než si kdo myslel. Jeho jediným posláním bylo vyhlazovat lidi, kteří uměli něco navíc. Stejně jako jeho bratr. On neměl žádný dar, kromě nadměrné krutosti a nenávisti nedostal nic. Nenáviděl svého bratra, protože měl svoji schopnost, kterou používal pro spravedlnost. Stejně jako tahle parta.

Nechtěl si to připustit, ale…

… měl z nich strach. Prostě se jich bál. Věděl, že je nedokáže zabít, nikdo na světě to nedokáže. Nikdy dřív se nesetkal s nikým, kdo by ovládal živly, ale oni to dokázali. Navíc v partě měli tolik schopností, že to v životě neviděl, například ten, co ovládal bestie, nebo ten černovlasý, co dokázal říct, kdy kdo zemře. Nebo ten modrovlasý drobný, Yuki, jeho schopnost byla tolik potřebná. Ne, jeho by nezabil. Využil by ho pro sebe. No jen řekněte, lovec, co je nezranitelný! Díky jemu by to mohl dokázat. Vevnitř byl však jeden, který ho mátl. Všichni na něho dávali obzvlášť pozor, ten co ovládal oheň, se od něj prakticky nevzdálil… ještě pořád nevěděl, co má za schopnost.

Ale byl tu jen jeden, co mu naháněl nevýslovný děs… ten co je vedl. Tuhle schopnost už jednou viděl u kluka, který jako by mu z oka vypadl. Šel po něm pět let, než to vzdal, pochopil, že on není člověk. Jediný případ, jediný neúspěch, který si kdy dovolil. Doteď se budil v noci děsem, i když už to je dvacet let. Díky tomu muži se stal duševním mrzákem. Stačil na to jediný pohled do jeho očí, očí, které byly děsivější než jeho vlastní. Viděl v nich to nejděsivější peklo, co si vůbec dokážete představit. Ne omyl, bylo to daleko děsivější, neumíte si to přestavit. To vážně ne.

Tenhle byl jiný. Neměl v sobě takovou temnotu. Nejspíš díky těm, co ho obklopovali. Je pojilo něco víc než snaha ochránit jeden druhého. Bylo to pravé přátelství, nikdy tak pevné vazby neviděl. Když oni řekli, že pokud do něčeho půjde jeden, půjdou do toho všichni, nelhali. Bylo to skutečně tak.

Bude je muset zničit všechny do jednoho. Škoda toho Yukiho, moc by se mu hodil, ale neúspěch si nepřipouštěl ještě míň.

Kdo by si pomyslel, že jejich slabinou budou lidé, co se je nejednou pokusili zabít a teď dokonce na ně poslali jeho, Huntera?

Za dobu, co je pozoroval, aby zjistil jejich slabinu, si připustil, že někdo může být silnější, než je on. Byl by to každý z té skupiny, včetně toho benjamínka, co je tak závislý na smrťákovi! Už proto je musí zničit! Nesmí zůstat ani jediný a je mu naprosto jedno, jestli při tom lehne jedno bezvýznamné městečko i se všemi obyvateli nebo půlka zeměkoule se všemi obyvateli. On prostě musí být ten nejsilnější. Jakmile zabije tyhle, bude se moct znovu postavit své děsivé noční můře. A se ctí! Sice pak nedostane zaplaceno, ale je mu to fuk, jeho ctižádostivost je přednější. Navíc má na svém tajném kontě dost tučnou sumičku, aby přežil třeba celý zánik světa! Hlavně, aby zlikvidoval všechny, co mají větší schopnosti než on sám, včetně jeho bratříčka, který byl taky lovec, ovšem lovil takové, jako je on. Stvůry bez slitování, co zabíjí lidi s nadpřirozenými schopnostmi. Ty s nadpřirozenými schopnostmi taky zabíjel, stejně tak jako upíry, vlkodlaky a podobné stvůry, ovšem jen v případě, že ohrožovali jeho milované lidi.

Stáli na různých stranách hranice, vlastně proti sobě, a stejně tak se nenáviděli. Ale Hunterovi se stále dařilo, být o několik kroků napřed. Věděl o něm.

„Co si přejete, Huntere, nezvládnete to?“ ušklíbne se posměšně starosta.

„Zvládnu to, starosto, domluva platí. Potřebuji pro soukromé účely to největší náměstí. Za dva dny se všichni do jednoho musíte přijít podívat, včetně dětí, jak je zničím a jak budu triumfovat. To jsou mé dvě podmínky,“ vyhodí si lovec nohy v botách na starostův stůl.

„To bude problém, všichni se na náměstí nevlezeme, ale je tu jedno místo, je za městečkem v jeho těsné blízkosti, vlastně je to okraj městečka,“ ukazuje starosta Hunterovi ochotně místo, kde se všichni vlezou. Jemu to na překážku není. Je mu naprosto jedno, jestli je zabije ve městě nebo mimo město.  Mimo bude mít lepší příležitost nepozorovaně zmizet a z bezpečné vzdálenosti se kochat svým triumfem.

„To by šlo,“ kývne a skryje svoji radost, bude moct nepozorovaně sestrojit svoji destrukční bombu, aniž by bylo komukoliv jasné, kdo je návnada.

„Jak je tam chcete nalákat?“ zeptá se starosta.

„To už nechte na mě, není to vaše starost,“ oznámí Hunter starostovi a vstane.

„Měl bych to vědět,“ prudce vstane starosta, kterému se najednou zdá trochu podivné, že u toho chce celé městečko. Hunter se k němu zlověstně otočí.

„Ne, neměl. Není to vaše starost, když jste mě přijal, jedna z mých podmínek byla, že uposlechnete mé příkazy, ať jsou sebepodivnější,“ chladně mu oznámí lovec. Starosta při pohledu do jeho očí jen polkne. Jak to, že si nevšimnul dřív, jak jsou bezcitné a bez života? Jak je možné, že si neuvědomil, že tohle je větší bestie než skupinka, co tu je a jim vlastně nikdy nijak neublížila?

„Co když odmítnu?“ pokusí se o poslední odpor. Hunter se usměje a to je účinnější než jakékoliv výhružky.

„Pak budete litovat a celé město také. Mám smlouvu a vím o vás věci, že by armáda, tohle místo s radostí srovnala ze zemí i s obyvateli,“ poznamená klidně Hunter a opustí jeho pracovnu s jistotou, že vše bude po jeho. Nechá za sebou zdrceného starostu, ve kterém začne sílit jistota, že zavoláním Huntera odsoudil město, které vedl, k absolutní zkáze.

Starosta sám nevěděl, že i on má zvláštní schopnost. Schopnost číst v lidské duši a odhalit vše, co by jemu i městu mohlo ublížit. Byl starostou již přes třicet let. Vlastně byl zvolený hned na začátku své politické kariery a ještě nikomu se ho nepodařilo sesadit, díky své schopnosti vedl město k prosperitě. Protivníky drtil s jistotou za hranicemi chápání.

Náhle se však sám sebe ptal, proč Huntera zavolal, proč nenáviděl Ravena a jeho partu, která vlastně město chránila? Teď už odpověď znal. Byl to strach z nich, strach z neznámého a taky závist, že oni mají větší možnosti jak žít. Mají kolem sebe ty, které milují, mají nesrozumitelnou jistotu sami za sebe. A měli celý život před sebou. On už byl starý, ale zase ne tak. Bylo mu teprve padesát a objevili mu rakovinu. Jednu z těch zákeřnějších rakovin. Ještě než vůbec pomyslel na to, že by zavolal lovce, mu lékař oznámil, že má před sebou poslední měsíce života. Své ženě se to neodvážil říct, třeba, že mu všechny vnitřnosti svíral šílený strach ze smrti. Navíc ji nechtěl děsit, moc ji miloval.

Potom, co lovce najal, prozřel, jenže už bylo moc pozdě. Dokonce se snížil k tomu, že k Ravenovi nebo ke komukoliv z té party se pokusil vyslat tajného posla.

Všech pět jeho nejlepších chlapů zmizelo beze stopy. A on měl nepříjemný pocit, že je jednou najde jako mrtvoly. Díky bohu, ty již nějakou dobu z hrobů nevstávali!

Co netušil ani starosta, ani Hunter bylo to, Raven i ostatní již o všem ví. Netušili, že Huntera tajně sleduje neviditelný Isao a jeho bratr. Jen jim ještě nedošlo, co Hunter dělá.

Došlo jim to o dva dny později. V době, kdy bylo pozdě.

Možná!

O dva dny později

Dívám se, jak Raven přechází po pokoji. Jako by to byla nebezpečná šelma zavřená v kleci. Šel z něho strach.

„Nemůžeš si sednout? Nerad to říkám, ale čím dýl tě pozoruji tím má z tebe větší strach,“ podívám se na Ravena skrz své brýle. Je to hodně velká změna z dob, kdy jsem nosil sluneční brýle, aby mi nebylo vidět do očí a potácel se občas v naprosté tmě. Na Navareho se nepodívám ani koutkem oka, přestože cítím i jeho rostoucí strach. No prosím a to je drak, jedna z nejsilnějších ras. Do toho počítám i démony, o kterých nevím jistě, jestli existují.

Na Navareho se nedívám i proto, že se mu prostě nemůžu podívat do očí. Ne, po té potupě, kdy mě opilého museli dostávat z hospody. Díky bohu, že jsem nikoho nezabil. Nikdy bych si to neodpustil. Budiž k Navareho cti, že mě seřval hned druhý den a už se k tomu nevracel. Nejspíš také proto, že jeho zdrbl Raven, že je to částečně jeho vina. Na mě se jen podíval s oznámením, že jsem ho zklamal. Nebudete mi to věřit, ale já se cítil hůř, než když jsem byl jako dítě nespravedlivě obviněný z krádeže a nikdo mi nevěřil, že jsem to neudělal. Pardon, věřil mi jeden člověk, Silver.

S Navarem jsme se k naší hádce už nikdy nevrátili. Prostě mi bude muset stačit, že ho budu mít nablízku a budu o něm moct snívat. I taková někdy je láska. Ano, přiznám se. Navareho miluji z celého srdce. Bohužel, on mě ne. Ale co, hlavně, když bude Navare šťastný, jsem si jistý, že pak budu šťastný i já.

„Ne, něco mi na tom nesedí, něco jsme přehlídli! Isao, opakuj mi znovu, co ten Hunter dělal!“ otočí se Raven prudce k Isaovi, který jen zděšeně zaúpí stejně jako my všichni. On to říkal snad tisíckrát a jeho bratr ho doplňoval. Stejně jsme to slyšeli tisíckrát i my. Isao si povzdechne a prostě to znovu poví.

„Opravdu je to všechno?“ podívá se na ně Raven. Oba kývnou. Raven se podívá na Liema. Který zavrtí hlavou.

„Nic se nezměnilo. Jejich čas se odpočítává jako u bomby, co má každým okamžikem vybuchnout,“ zajede si rukou do černých vlasů. Teprve nedávno jsme zjistili, že je věřící, i když se nemodlí. Proto ten velký stříbrný kříž.

„Bomba,“ zamumlá Isao a oči se mu rozšíří děsem. Raven se na něho chladně podívá.

„Já úplně zapomněl. V jeden moment jsem tam viděl dráty, které Hunter někam upevňoval. Nedávalo mi to smysl, tak jsem to vypustil z hlavy. Až když se Liem zmínil o bombě, mě došlo, že musel dělat tohle,“ chytne se Isao za hlavu.

„A všichni z města jsou jeho rukojmím a vábničkou na nás,“ dopoví Liem. Znám ho už tak dobře, že slyším v jeho hlase děs, který se nám všem začne šířit tělem.

„No tak se necháme nalákat. Nikdo nepřijde o život kvůli nějakému idiotovi, co si myslí, že je lovec. Ani kvůli starostovi. Máme schopnosti, že bychom dokázali ochránit celý svět, tak zachraňme náš malý svět. Kdo chce, ať jde se mnou,“ podívá se na nás Raven. Otočí se na patě a jde ke dveřím. Naprosto chladný a klidný jako by nešlo o nic víc než o procházku. Nikdo nic neříká, přesto než Raven otevře dveře a vyjde, jsme naprosto všichni za ním, abychom po boku svého vůdce zachránili náš malý svět. Dovolím si, se na ně podívat.

Všichni do jednoho mají tutéž ledovou nic neříkající masku klidu, přestože se vevnitř musí kroutit děsem. Najednou vím, že i samotný Raven je děsem bez sebe. Jejich síla je v tom, že prostě vždycky udělají, co je potřeba navzdory tomu, že se bojí. Dokážou zmobilizovat všechnu svou sílu, psychiku i schopnosti, aby dokázali ochránit sebe a všechny, které milují. Jejich síla je v jednotě a ve víře.

 Oni nejsou nevěřící, jen věří sami v sebe a v to, že to dokážou. Cítím, jak můj strach, který způsoboval, že se mně třásly nohy, že mě prakticky neunesly, který svazoval mé schopnosti na hranici použitelnosti, mizí a místo něj nastupuje jistota, že všechno dokážu. Ravenova víra.

Přistihnu se, že se usmívám, konečně patřím mezi ně a nejsem jen na obtíž. Jsem jen další střípek schopností, který patří k obrovské hádačce, která by beze mě nebyla kompletní.

Nechám se obklopit silou skupiny a podpořím je svojí silou. Konečně chápu, jak spolu dokážou komunikovat beze slov, cítím každou jejich sílu zvlášť a přesto současně a najednou vím, že se všichni usmáli také.

Pochopení své schopnosti je síla, stejně tak jako sdílení.

Poprvé za ty dva dny se podívám na Navareho ve stejný moment, jako on na mě. V jeho pohledu uvidím něco, co jsem dosud neviděl. Lásku. A ta láska patří mě, jen a jen mě. Najednou se chci prát se světem jen proto, abych Navaremu dokázal, že se nemusí bát milovat i přes to, že mu to jeho profese zakazuje. Je to přece láska k tomu, co máte hlídat, ne?

Těmi tvrdými slovy nechtěl ublížit mě, ale sám sobě, aby byl odolnější vůči mně. No Navare mám pro tebe novinku, nevzdám se tě! Budu o tebe bojovat třeba do konce svých dní, ale spolu budeme! Tohle mě posílí ještě víc!

Začneme stoupat na kopec nedaleko městečka, prakticky jsme v něm, ale přesto na samé hranici městečka.  Od lovce jsme asi deset metrů a nad městem, abychom na něho shlíželi s víšky, když se Raven zastaví. My se jako voda rozlijeme do šířky vedle něho. Nejblíže mu je samozřejmě Deron. Stojím přímo naproti lovci. Na odebrání duše jsem moc daleko, musel bych od něj být maximálně tři metry, aby se mi to podařilo. Mám touhu ho zabít!

Nechápu, proč je tam celé město včetně starosty, který se na nás dívá poraženeckým a prosícím pohledem.

„Nečekal jsem, že se objevíte tak brzy!“ ozve se lovec. Nedokáže v hlase úplně skrýt překvapení.

„Víme o tobě s týdenním předstihem, jen jsme nevěděli, co máš v plánu, kdybych tohle tušil, zabiju tě v momentě, kdy jsem se o tobě dozvěděl,“ pronese chladně Raven. Tón ani chlad hlasu nenechává nikoho na pochybách, že o tom skutečně věděl. Na lovcově tváři se objeví překvapený výraz, stejně tak na starostově.

„Moji muži, řekli vám to moji muži?“ zachraptí.

„Ne, ti ne, jsou mrtví. On je zabil dřív, než se k nám dostali,“ odpoví mu Liem. Absolutně netuším, o čem mluví, ale neodvážím se na ně podívat, abych to zjistil.

„Ó bravo, ty nejspíš budeš Smrťák, že? Moc mě těší, že tě konečně poznávám,“ rozpřáhne náruč lovec.

„Mě ne,“ odpoví suše Liem.

„Asi se mi nechcete představit, že? No nic, tak přejdeme k mé krásné pasti, která vás sem dostala. Podotýkám k smrtící pasti,“ ozve se Hunter.

„Ty moc rád plácáš, že,“ ozve se Raven lehce posměšně.

„To bych neřekl. Dovolte, abych vám představil svůj detonátor, neboli likvidovač bestií jako jste vy,“ušklíbne se Hunter a trhne za provaz. Kolem mě se pohne aura všech a u všech je stejně zděšena. Před námi je ta největší zkonstruovaná bomba, jakou jsem měl kdy čest poznat. Kromě toho z hlavní bomby vedou dráty, když po nich přejedu pohledem, zjistím, že vedou k menším bombám, které jsou umístěné na budovách kolem lidí z městečka.

Prostě se z nich stali rukojmí v jakémsi naprosto šíleném plánu Huntera, kterému je jedno koho a kolik lidí zabije, jen aby se dostal ke své kořisti.

A ta kořist jsme my!!!!