Tajný svět Akyry

Návrat

Spěšně vrazím na letištní terminál a podívám se skrz tmavé brýle přes rameno, jestli mě nikdo nepronásleduje. Zdá se, že tam nikdo není, ale vím, že to zajištěno není. U přepážky si koupím letenku na nejbližší let, je mi jedno kam to je, a zmizím v letadle. V momentě, kdy letadlo vzlétá, se podívám do letištní haly, která není zasklená tónovacím sklem, a s úsměvem zamávám postavě, která za ním stojí a zlobně upírá pohled na letadlo. Jeho zlaté oči jsou však naplněné obdivem víc než čímkoliv jiným. Ty oči jsou tak čisté, že nemůžou patřit žádnému člověku, a právě to mě na těchto lidech, nebo spíš bytostech, děsí.

S úlevou se opřu do sedadla a nasadím si tmavé brýle, které jsem si na chvíli sundal, abych se nepřizabil, skrz které nepronikne má prokletá schopnost. Teď mám trochu klidu a to mě čeká tucet letů. Ne, že by tam, kam mířím, neletěl přímý let, ale chci se pokusit je setřást. Nakonec si koupím letenku mimo kontinent a uvidíme, jestli je oklamu, když nastoupím a nějak se z letadla vytratím.

Nazo… důvod mého prokletí a taky můj domov, který jsem možná ztratil. Jak se asi má Silver. Zajímá mě, jestli mi vůbec odpustí, že jsem ho opustil, když mě nejvíc potřeboval. Asi ne, budu muset bojovat o pozici staršího bratra, asi ho nebude zajímat, proč jsem musel odejít. Zavřu oči a ponořím se do minulosti.

≈≈≈

Před pěti lety

Podívám se na oblohu, ze které padá déšť a na čerstvý hrob našeho otce, který zemřel před týdnem. Trochu se třesu chladem, neoblékl jsem se zrovna nejlépe. Podívám se na mladšího bratříčka, je mu zrovna jedenáct o pět let míň než mě. Silver teď nemá nikoho jiného než mámu a mě, a já tu dlouho nebudu. Musím odsud odejít.

Nenávidím tohle město, nenávidím, ale to není ten důvod. Ten důvod je v mých prokletých očích a v tomhle městě. Kvůli tomu jsem zabil otce. Ne, není to tak, jak si myslíte.

„Nazo,“ zašeptám jméno městečka, které nenávidím a které je mým domovem. Nazo znamená tajemství, škoda jen, že jméno tohoto města není Noroi – prokletí. Hodilo by se víc. Každý, kdo se zde narodí, dostane do vínku ‚Dar‘ nebo spíš prokletí, jak to vidím já. Vezměte si mě, mým ‚darem‘ je krást lidem duše. Úžasný dar, že? Použiji silnou ironii.

Svého otce jsem zabil na střeše, vylezl jsem tam, abych se díval po okolí, bohužel mě uviděl a vylezl za mnou. Věděl jsem, že se mi nic nestane, jen táta to nevěděl a taky za to zaplatil tu nejstrašlivější daň. Donutil mě, abych se mu podíval do očí. Stačil krátký pohled a lehké svrbění v páteři a otec stál přede mnou jako loutka. Vždycky mi říkal, abych se díval lidem do očí, když s nimi mluvím, ale to já nemohl, protože bych jim udělal to, co tátovi. Pak už jen stačil lehký dotek a táta se zřítil ze střechy. Když jsem se podíval přes okraj, měl hlavu v podivném úhlu. Rychle jsem slezl ze střechy, abych se na něj podíval, ale to už u něj byla máma a hystericky na mě křičela, abych zavolal pohotovost. Poslechl jsem ji, i když jsem věděl, že je pozdě. Zabil jsem svého otce a musím pryč dřív, než zabiji někoho dalšího. Za chvíli budou Vánoce, zůstanu doma přes ně a pak odejdu a už se nikdy nevrátím. Ucítím, jak mě Silver zatahá za ruku, pootočím k němu hlavu, abych ho viděl a při tom se nedíval do očí.

„Ave, kdy přijde táta?“ zeptá se mě bratr. Jeho slova mě probodnou jako dýka. Dřepnu si k němu a pevně ho obejmu.

„Už nepřijde, Silvere, táta je mrtvý,“ vydoluji přes ztuhlé rty.

„Zabil jsem ho?“ vloudí se do Silverovýho hlasu strach. Znám tuhle obavu. Silver ovládá vzduch. Předevčírem nechtěně udusil kotě, když svou schopnost zkoušel. Dvě vražedné schopnosti v jedné rodině. I když pořád nemáme to, co má Raven. Jedno dítě z městečka. Kdykoliv má strach nebo vztek, všichni v okruhu několika metrů se promění v mrtvoly. Dokáže zabíjet i něčím tak malým jako je prach nebo písek. Bojí se ho každý. Ano, Noroi by se k tomuto městečku hodilo líp.

„Ne, ty jsi ho nezabil, spadl ze střechy,“ zašeptám lež. Je mi strašně. Déšť se změní na sníh a začne všechno pokrývat bílou peřinou. Dívám se, jak spouštějí otcovu rakev do rodinného hrobu. Jednou tam budeme ležet všichni. Před námi se utvoří fronta a všichni nám začnou přát upřímnou soustrast. Nenávidím to. Nakonec zůstaneme u čerstvého hrobu sami. Obejmu matku a pomalu ji vedu domů. Pár dní se o nás stará sousedka, než se máma vzpamatuje z toho nejhoršího. Tyhle Vánoce neslavíme. Pár dní po vánocích si sbalím oblečení do velké tašky, vezmu si veškeré úspory, co jsem si našetřil a vyběhnu v noci z domu.

Kousek od domu se ohlédnu zpátky a uvidím tam stát mámu. V jejích očích vidím smutek, pochopení a lásku. Z jejich rtů odečtu prosbu, abych se jednou vrátil. Nemám v úmyslu se vracet, ale stejně kývnu hlavou a pak odejdu.

≈≈≈

„Pane, pane, připoutejte se, za chvíli budeme přistávat,“ probere mě hlas letušky. Zkontroluji si brýle, jestli je mám stále na očích a podívám se na ni. A pak se připoutám.

„Slečno, prosím vás vysvětlete tomu pánovy, že mě ty jeho brýle obtěžují a ať si je sundá,“ ozve se někdo. Trochu se rozhlédnu a uvidím nějakou holku, která chce nejspíš koketovat. Rozhodnu se ji to zarazit.

„Světlo mi ničí oči, takže je nesundám, nebudu kvůli vám slepý. Navíc…“prohlídnu si ji odshora dolů. Viditelně se snaží na mě vyšpulit prsa, „ nejste můj typ, dávám přednost mužům,“ usměji se na ní. Trochu ztuhne a obrátí se dopředu, v tom gestu poznám uraženost. Kráva. Letuška se na mě podívá s cukajícími koutky a odejde k dalšímu pasažérovi. Chvíli na to cítím, jak klesáme.

Znovu se na chvíli vrátím v momentu před pěti lety a po chvíli mi dojde, že už tehdy máma musela vědět, co se stalo. Jak jsem mohl být tak slepý?! Povzdechnu si a poté, co letadlo doroluje k terminálu, vstanu a odejdu mezi prvními.

Zlatookých si všimnu hned. Skryji se v davu a převezmu si svoji odřenou cestovní tašku. Nějakým zázrakem se mi podaří dostat do dalšího letadla, kde mám letenku a chvíli na to tam sedím. Kontroluji, jestli někdo z nich nekontroluje letadla. Naštěstí je to nenapadne, než stačí zkontrolovat lidi, odlepí se mé letadlo od země. Tohle je snad poprvé, co žehnám, že na světě je tolik lidí. Jeden scvrklý človíček se mezi nimi lehce ztratí. Tak to udělám ještě pětkrát, než nasednu na mezinárodní let, který míří za oceán. Nastoupit je lehké, ale vytratit se už ne. Tašku jsem si nechal na letišti. V momentě kdy se letadlo odtrhne od terminálu, vyskočím a jdu do zadu. Hned mě zastaví stevard, kterého přesvědčí, aby mě pustil, až když začnu předstírat dávení. Odvede mě na záchod, kde ho musím omráčit.

Protáhnu se do zavazadlového prostoru a hledám kryt kola. Najdu ho v posledním okamžiku a stejně tak se mi podaří uniknout dřív než kola zaklapnou. Sice si koleduji o malér, ale je to lepší než kdyby mě chytli ti tvorové. Poslední čtyři roky nedělám nic jiného, než že jim utíkám.

V hale se s nimi málem srazím, naštěstí je uvidím dřív než oni mě.

„K ďasovým vousům!“ zakleje ten, který mě pronásledoval. Prohrábne si tmavohnědé vlasy a povzdechne si. Jeho oči ztmavly do světlounce hnědé.

„Jak to, že je vždycky krok před námi?“ zabručí zrzek a sleduje letadlo, ve kterém údajně jsem.

„Protože mám mozek na přemýšlení,“ zabručím si pro sebe.

„Je dost chytrý, rozhodně ti nezávidím Navare. Od teď už ti pomáhat nemůžeme. Hodně štěstí brachu,“ poplácá hnědovláska po rameni a to tak, že by to porazilo tažného koně a se skupinkou odejde. Navare s povzdechem zamíří k přepážce s lety, aby se domáknul, kam to letadlo letělo a koupí si příští letenku. Bezva, při troše štěstí poletí brzo a já se budu moct vykrást. Zatím se skryji v čekárně tak, abych na něho viděl, ale on na mě ne a rozložím před sebe noviny. Jenže Navare mě převeze. Neletí přímou linkou, ale soukromým letadlem, takže tam bude asi hodinu před mým letadlem. Kdybych tam skutečně seděl, jsem v háji. Počkám, až se jeho letadlo odpoutá od země a jdu si pro tašku. Pro jistotu vyklouznu bočním vchodem a zamířím na autobusovou zastávku. Letadel mám plné zuby, zvlášť když tři dny lítáte tam a zpátky. Další dva dny trvá, než dojedeme do města, kde vystoupím a pěšky se vydám do Naza. Jasně, jezdí tam autobus, už kvůli školákům, ale chci se projít a co možná nejvíc oddálit návrat. Pomalu vejdu do městečka a rozhlédnu se, skoro nic se nezměnilo, je jen větší a vidím nové tváře. Cestou mě provází šepotání babek, na které jsem si už odvykl. Pomalu se vydám domů a kousek od domu se zarazím. Šerif zrovna do auta strká pořádně potlučeného chlapa, který jen vzdáleně vypadá jako ten, co mi ho ukazovala na fotkách, když mi psala. Máma se krčí co nejdál od Silvera, kterému ještě pořád z očí šlehají blesky. Jasně se ho v takovém stavu bojí a rozhodně není sama, taky bych se ho bál. I na tu dálku uvidím, že je máma v jiném stavu.

„Asi byste vážně měli jít, Silvere, máma se tě bojí, co se tu stalo?“ ozvu se klidně. Ke mně se prudce otočí kluk, který takřka vypadá jako holka. Vlastně, to, že je kluk napoví, jen klučičí oblečení jinak nic. Klukovo spadne brada a ohromeně si mě prohlíží, což se viditelně nelíbí dvoum klukům, kteří se na mě žárlivě zamračí. Kluk se podívá do mých očí dřív, než tomu stačím zabránit, v poslední chvíli se pokusím zablokovat svoji schopnost, ale cítím svrbění podél páteře. To není dobré. Postřehnu, že se Silver pohne a silně štípne kluka, který ode mě odtrhne oči. Rychle si nasadím brýle.

 „Omlouvám se,“ promluvím. Kluk sebou uraženě trhne.

„Silvere, máš kde spát?“ otočím se k bráškovi.

„Co bys hádal? Už pět let bydlím sám,“ odsekne uštěpačně Silver.

„Omlouvám se. To jsi ho tak zřídil ty? Dobrá práce,“ hodím palcem k autu. Ta slova mě bolí, ale nedám nic najevo, má na ně právo.

„Na omluvy je pozdě, Arvene. Potřeboval jsem tě tenkrát, teď už tě nepotřebuji, od toho aby mě někdo utěšil, mám přátele a už i kluka,“ odmítne mě ledově Silver. Potom popadne za ruku jednoho zrzka a proletí kolem mě jako vítr, div mě poryv tlaku nehodí na stěnu. Ostatní ho následují. V davu si všimnu Ravena, který se po mě otočí s obviňujícím pohledem. Vyrostl a nejen on.

Ten kluk, co vypadá, jako holka se po mě ještě otočí, zrovna v momentě, kdy cítím, jak mě z očí tečou slzy.

„Arvene, jsi to ty?“ ozve se po chvíli máma. Otočím se k ní.

„Ano, jsem mami,“ pousměji se smutně a pomůžu jí na nohy. Odvedu ji do domu, kde ji začnu ošetřovat.

„Jak dlouho to trvalo?“ zeptám se mámy naštvaně.

„Asi tři roky,“ odtuší máma. Nevraživě se na ni podívám.

„Nechtěla jsem ti o tom psát, protože vím, že bys přijel, i když nejsi připravený. Zůstaneš tady?“ zeptá se máma.

„Nějakou dobu určitě, musím znovu získat zpátky bratříčka… a potřebuji se schovat,“ přiznám bez mučení.

„Kvůli tvé schopnosti?“ zeptá se máma. Kývnu.

„Tady jsi vítaný Arvene, je to tvůj domov,“ usměje se máma. Taky se usměji a začnu se si s ní o všem povídat, co se za tu dobu a kde stalo a podobně. Taky se snažím navázat se Silverem spojení a není to zrovna jednoduché, ale nevzdávám to, chci svou rodinu zpátky. Konečně takřka po dvou měsících se mi podaří proniknout jeho krunýřem a promluvíme si u mě v pokoji. Je to hodně dlouhý rozhovor. Pak Silver nakousne to, čeho jsem se nejvíc obával.

„Proč jsi tenkrát odešel?“ zeptá se mě. Zhluboka se nadechnu.

„Protože jsem nemohl unést, co jsem provedl otci,“ odpovím tiše.

„Co jsi mu provedl?“ nechápavě se na mě podívá.

„Zabil jsem ho,“ zašeptám. Čekám na slova odporu, odsouzení, ale nic z toho se ke mně nehrne.

„Jak?“ nechápe Silver. Povzdechnu si.

„Víš, co jsou Zloději duší?“ zeptám se. Zavrtí hlavou.

„Zloději duší, jsou lidé, kteří z těla dokáží vysát duši, takže vnitřně umřeš, nedokážeš se najíst, napít, jsi prostě jak loutka. Bez cizí pomoci zemřeš hlady. Nedokážeš tomu sebrání zabránit i s cvičením je strašně těžké to aspoň oddálit, ale nikdy to nedokážeš ovládnout. Když jsi štípnul toho kluka, když jsem přijel, zachránil jsi mu vlastně duši. Tenkrát jsem vylezl na střechu, chtěl jsem se podívat po okolí, ale viděl mě a vylezl za mnou, chtěl, abych mu slíbil, že už na střechu nikdy nevylezu. Donutil mě, abych se mu podíval do očí,“ vzlyknu. Je hrozné na to vzpomínat, „ ve zlomku vteřiny jsem mu sebral duši. Chtěl jsem ho probrat, ale když jsem se ho dotknul, sletěl ze střechy a zlomil si vaz. Já jsem ho zabil,“ skryji si tvář do dlaní. Tolik to bolí. Čekám, kdy se ode mě zhnuseně odvrátí, ale to se nestane. Cítím, jak mě obejme a přitiskne k sobě.

„Ty za to nemůžeš, Arve, nikdo za to nemůže. Všichni tady jsme prokletí,“zašeptá mi, než se mu zlomí hlas. Poprvé za ty roky cítím, že vůbec někam patřím. Trvá dlouho, než se uklidníme.

„Pomůžu vám s tím chlapem,“ podívám se na něho.

„Díky, budeš potřeba, hlavně co týče vymyšlení trestu,“ povzdechne si Silver.

„Myslím, že trest můžete nechat s klidem na mě, takový hajzl si umřít nezaslouží,“ ušklíbnu se trochu trpce.

„Dobře,“ kývne Silver.

„Silvere, nikomu o tom prosím neříkej. O té mé schopnosti,“ zamumlám.

„Neboj se, neřeknu,“ pousměje se Silver a odejde. S povzdechem se opřu o zeď a nechám se unést svými můrami. Jestli někdy oni přijdou na to, co se chystám udělat, zabijí mně. O dva týdny později proběhne poslední bitva, dívám se na to ze střechy, jakmile se rozběhnou do lesa, slezu a vrhnu se za nimi. Dorazím tam v momentě, kdy vymýšlí způsob jak ho zabít.

„No, jeden způsob by tu byl,“ promluvím.  Všichni se otočí a vyvalí na mě oči. Nepotřebuji číst myšlenky, abych uhodl na co myslí.

„Požírač duší,“ šeptne Rickův otec skoro posvátně. Nechápavě se na něho podívají, zatímco Quinův strýc zesiná děsem.

„Jsou to lidé, kteří pomocí svých očí dokážou vzít z těla samotnou bytost. Když se tak stane, ten komu byla z těla vytažena duše je jen loutka, která je odkázána na pomoc ostatních. Je to jen takové přežívání, nic je nemůže zabít, protože vlastně nemá jak. Abyste zabili člověka, musíte v něm zabít jeho bytost, donutit duši, aby opustili tělo. Když duši nemáte, jste prakticky nezničitelní až na jednu věc, nedokážete bez cizí pomoci hnout ani prstem. Jinak vidíte, cítíte, vnímáte svět kolem vás, ale jako by se vás to netýkalo. V pradávných dějinách se tihle lidé, tedy pár z nich bavilo tak, že z dítěte nebo z kohokoliv jiného vytáhli duši a pomalu ho nechali zemřít hlady a žízní ve své vlastní rodině. Protože oni nevěděli, co si s nimi počít, jak mu pomoct. Pár lidí přišlo na to, co se ve skutečnosti děje a utvořili spolek. Poté lidi, co uměli požírat duši, zabíjeli na potkání. Dokud je nevybili úplně. Když se podobní lidé objevili, byli pod neustálým dozorem toho spolku,“ pustí se do vyprávění. Podívám se na něho, on musí být rozeznávač. Ale nemusel mluvit o minulosti, o které vím.

„Trest horší smrti,“ zašeptá Liem.

„Přesně tak,“ kývne Quinův otec.

„Tys to věděl, Silvere?“ otočí se Raven na bratra.

„Ano, věděl, řekl mi to asi před dvěma týdny, požádal mě, abych to nikomu neříkal,“ pokrčí rameny Silver. Vidím, jak Raven kývne, neodsuzuje ho, bere to jako fakt.

„Uděláš to?“ otočí se na mě.

„Má se o něho kdo postarat?“ zeptám se. Rozpačitě se po sobě podívají, nikdo se nechce starat o někoho, kdo je málem zabil. Nebudu vykonávat odebrání duše, když se o něho nikdo nepostará! Taková zrůda nejsem.

„Já se o něho postarám,“ ohlásí se Quinův otec.

„Tati!“ Otočí se Quin se Zeinem na něho.

„Je to můj bratr kluci, takhle ho pobíhat nemůžeme nechat. Je příliš nebezpečný, není zaručeno, že by pak nezaútočil hůř. A nechat ho pak bez pomoci nedokážu, je to naše krev a krev není voda, která se vylije,“ pokusí se obhájit Quinuv otec. Oba si povzdechnou a souhlasí, že se o něj postarají.

„Zabijte mě, slyšíte? Zabijte!“ zavřeští Xen.

„Ty si smrt nezasloužíš,“ odtuší Liem a umlčí ho tak. Když sundám brýle, abych vykonal trest, všichni se ode mě odvrátí. Nedivím se, je to strašný pohled.  Chvíli mi trvá, než zachytím pohled Quinova strýce, jeho bratr mu musí otevřít oči. Tentokrát se brnění nebráním a během chvilky je hotovo.

„Hotovo, odveďte si ho,“ promluvím po skončení trestu.

„No, my půjdeme domů a vy přijďte, jak budete chtít,“ promluví Quinův otec. Díváme se, jak odchází se svým bratrem, který se více měně podobá živé mrtvole. Podívám se na přátele mého bratra a mlčky se vzdálím, ani si toho nevšimnou. Vím, že musím odejít co nejdřív. Ale není to lehké, chci žít v Nazu. Protože jsem pochopil, že jedině tu jsem v bezpečí. Zdržím se rok, příliš dlouho na to, abych se mu tentokrát vyhnul. Jednoho dne mi tělem proběhne mrazení, jako když vám po páteři přejedou ledové prsty spolu s děsivým tušením, a já vím, že je pozdě, abych zmizel…

Navare