Tajný svět Akyry

Navare

Vyletím ze soukromého letadla a valím do haly, kde si stoupnu tak, abych viděl na všechny cestující. Konečně dorazí letadlo, na které čekám a sleduji každého cestujícího. Na pomoc si přivolám i svůj druhý zrak. Nic, nevidím ho, jak je to možné! Zato zahlédnu jednoho z mužských letušek, tedy letušák, co letěl v tom letadle. Vypadá dost naštvaně, ten bude něco vědět. Vyrazím k němu.

„Chci s vámi mluvit,“ oznámím mu. Podívá se na mě a přelétne pohledem.

„Já s vámi ne,“ oznámí mi suše a zamíří pryč. K jeho smůle nejsem zvyklý, že mi někdo odporuje. Chytnu ho za límec a smýknu jím na záchodky. Jsou tam nějací lidé, ale stačí jeden pohled, aby dodělali, co dělali a vypadli.

„Co po mě chcete?“ zeptá letušák nasraně.

„Jen informaci, letušáku,“ uculím se. Vztekle mu cukne obočí.

„ Jsem stevard, ne letušák!“ ohradí se dotčeně.

„Budu si to pamatovat. Viděli jste v tom letadle tohohle kluka?“ ukážu mu fotku Arvena.

„Jo, pěkný parchant,“ zavrčí naštvaně.

„Co se stalo?“ zeptám se.

„Když jsme se rozjížděli, bylo mu špatně, no vypadal tak, pomohl jsem mu na záchod, tam mě omráčil a nějak se vypařil,“ pokrčí rameny.

„Cože? Jak se člověk může vypařit z letadla, které roluje po dráze?!“ zeptám se ho.

„Jediná šance je, že by vylezl podvozkem, než se zatáhl,“ informuje mě stevard. Nemám daleko k infarktu, takhle mě napálit!

„Provedl ten člověk něco?“ zeptá se mě stevard.

„Jo, pije mi nervy,“ oznámím mu. Otočím se na patě a valím na informace, kde mi skutečně potvrdí, že sice nastoupil, ale nevystoupil a v letadle nikdo není. Ten bastard! Poodejdu a vytáhnu telefon, kde se spojím s otcem, hlavní hlavou našeho klanu.

„Tak jak to jde, Navare?“ zeptá se mě v dobré náladě. Hned mu ji zkazím.

„Ztratil jsem ho,“ oznámím suše. Na druhé straně se rozhostí ohromené ticho.

„Co je to za blbost, drakům ještě nikdo nikdy neutekl, nikdo z těch zlodějských stvůr!“ zahřmí otec. Odtáhnu telefon od ucha a gratuluji si, že mě od otce dělí celý oceán.

„No, tak tomuhle se to daří až podezřele často,“ odseknu suše. Znovu se rozhostí ticho, i na tu vzdálenost slyším, jak ťuká do kláves na počítači.

„V sedmnácti mu zemřel otec za velmi podivných okolností, od té doby nemám o něm záznam, nejspíš si dával pozor. Kde teď jsi?“ zeptá se mě otec.

„V Paříži,“ odtuším klidně.

„Vrať se, seženu záznamy všech kamer z toho letiště,“ oznámí mi otec a vypne mobil. Pilotovi pošlu vzkaz, aniž bych se namáhal ho hledat a začnu přemýšlet nad Arvenem. Tamtu okolnost budu muset prověřit.

Po nějaké době pro mě pilot přijde a já zase přetrpím takovou dálku v uzavřeném prostoru. Hrozně rád bych provětral křídla, ale lidé by z toho měli nejspíš takový šok, že by proti nám vyhlásili válku. Konečně přistaneme v Sapporo, odtud je to jen kousek do našeho sídla. Zaparkuji v garáži a jdu přímo do otcovy pracovny, jak nazývá místnost plnou satelitních map a počítačového centra. Ti, co ho naháněli v Tokkiu jsou tam také a netváří se moc potěšeně, dva z nich po mě seknou pohledem. Jasně, Arven je moje záležitost, oni se do toho neměli co plést.

„Takže jste tu všichni, fajn. Je mi líto vám oznámit, že jste se všichni nechali parádně napálit. Uniká vám tři roky a nakonec vás úplně převeze a vypaří se ze zemského povrchu. Gratuluji,“ začne kousavě otec.

„Oni za to nemůžou, tati, to já jsem je zlanařil,“ přiznám se bez mučení.

„Přiznání je polehčující okolnost, ale stejně jste se nechali napálit jako amatéři!“ zavrčí otec. No, to má bohužel pravdu.

„Kdyby neopustil Japonsko, už ho máme,“ zavrčí Aniko. Jedna z našich nejlepších stopařů.

„Nikdy Japonsko neopustil, ani malíčkem u nohy,“ zachechtá se otec. Všichni vedle mě ztuhnou na kámen.

„Co je to za blbost?“ zeptá se Dave.

„Bohužel, to žádná blbost není,“ povzdechnu si. Všichni se na mě podívají.

„Něco vám pustím, pečlivě sledujte pravou stranu, kousek od vás,“ zavrní otec. Věřím, že tohle se mu líbí. Málo kdy má šanci nám předhazovat naši chybu a tak se v tom vyžívá. Pustí nám ten kousek, kdy jeho letadlo se zvedá. Snažím se sledovat tu část, kterou nám doporučil otec. Chvíli mi to trvá, ale pak ho stejně uvidím, jak se skrývá za rohem a sleduje nás. Byli jsme od něho tak blizoučko. Proti své vůli cítím, jak mi jde brada dolů a oči se snaží vypadnout z důlků. Arven to nakonec završí novinami, které si pokojně čte, zatímco já čekám, až mi připraví letadlo. To všechno ani ne deset metrů ode mě!

„Musím uznat, že kdyby to byl drak, byl by nejlepší z vás všech. Dokázal převézt i mě a to už je co říct. Tohle jsem si musel přehrát dvacetkrát, než jsem si ho všiml. Nerad to říkám, ale před ním, klobouk dolů!“ pronese otec a samolibě se na nás dívá. Konečně se vzpamatuji aspoň natolik, že si uvědomím, že civím a upravím si výraz.

„Dostanu ho,“ zavrčím. Cítím, jak se mě začíná zmocňovat vztek. On si se mnou snad hraje ‚Škatule hýbej se!‘ a ke všemu on vyhrává.

„Kde ho chceš hledat?“ zeptá se mě Aniko.

„Japonsko není zase tak velké, abych tu jehlu v tom harampádí nenašel!“ zavrčím vztekle.

„Tak to doufám, že se ti nedostane pod kůži dřív, než ji najdeš,“ cukne Aniko sval v obličeji. Jen si ji změřím zuřivým pohledem a odkráčím z otcovy pracovny. Však já tě najdu, zajíci!

Trvá mi to rok! Rok hledání a shánění informací než vybarvím celou mapu Japonska kromě malého místečka na ostrově Hachirogata. Podle dostupných informací tam někde leží městečko Nazo.

„Co je vůbec zač to Tajemství?“ zamručím si a jdu si sbalit věci. Pak při čekání na tmu si prostuduji historii onoho městečka, které jsou prakticky žádné, až na to, že kolem celého městečka a pod ním leží něco záhadného, dokonce ani z vedlejších vesnic o tom městě nikdo nic neví. Tedy nic hlubšího. Povzdechnu si a jdu otci nahlásit odlet do Naza.

„Proč, zrovna tam, Navare?“ zamračí se na mě otec.

„Protože nikde jinde není. Snažil jsem se ho vystopovat podle telefonu, ale nic, hluché místo. Vím, že ho má, často ho používal. Navíc mě to místo zajímá,“ odpovím mu.

„Dobře, ale dej si pozor, to město žije svým vlastním životem a svá tajemství nevydává. Slyšel jsem, že je to prakticky město mužů a každý, kdo se tam narodil, má svoji tajnou schopnost. Tady tihle lidé se vymykají všemu normálnímu, samotní nejsou tak nebezpeční, aspoň někteří, ale spolu to jsou vraždící bestie. Vyhýbají se jim i lidé s darem,“ hodí mi několik složek. Vezmu si je.

„Díky, tati,“ pousměji se.

„Prostuduj si je, než odjedeš a každý den ráno a večer se mi hlaš!“upozorní mě. Kývnu a jdu do svého pokoje, kde otevřu první složku. O hodinu a půl otřeseně zavřu poslední.

Jak může existovat někdo, kdo má takové schopnosti? Zavrtím hlavou a vezmu si tašku, kterou dám křížem přes rameno, aby se mi nepletla do letu. Potřebuji si protáhnout křídla, už ani nevím, kdy jsem se naposledy měnil. Pod rouškou noci se proměním a rozletím se k Nazu. Netrvá to tak dlouho. Na zbytek noci se ubytuji v jednom motelu, kde se snažím ignorovat cupitání švábů. Stejně nemůžu spát, přemýšlím o těch ze složky. Něco k ránu na mě někdo zaklepe. Otevřu a uvidím znuděnou recepční.

„Viděla jsem, že svítíš, nechceš společnost?“ pousměje se rádoby svůdně. Jen protočím oči a zabouchnu dveře, tohle ani nemám snahu komentovat. Holka do dveří vztekle uhodí a za chvíli slyším stejně vzteklé kroky, jak jdou pryč.

Hned za svítání se odhlásím, na pult hodím sto jenů, za víc ten pokoj fakt nestál, a vyrazím pryč, ignorujíc vzteklé nadávání recepční. V trafice si koupím podrobnou mapu, abych zjistil, jak se dostanu k Nazu, pak vyrazím.

Jdu pešky, nechce se mi pronajímat auto na takový kousek. Zastavím se na vyvýšenině nad městem a nadhodím si na rameni sportovní tašku, pak zapojím i své druhé smysly, trvá krátce, než takhle zmapuji městečko a zachytím i povědomou postavu.

„Našel jsem tě, Arvene,“ zašeptám spokojeně. Jo, tady určitě bude. Vydám se pomaličku do městečka. Ze všeho nejdřív najdu hostinec, který ubytovává hosty. Vřele doufám, že bude lepší než ten včerejší. Recepční mě zavede do pěkně zařízeného pokoje, neslyším ani šváby, takže se o to starají dobře.

„Vyhovuje vám, pane?“ usměje se na mě recepční. Vykouknu z okna, ke kterému jsem došel, vede do města na trh, skvěle!

„Dokonale,“ kývnu a hodím tašku na postel. Nejdřív se musím postarat o svůj žaludek a zajistit, aby Arven nezdrhnul. Zamknu a vydám se ven.

„Pane, vy si nevybalíte?“ zeptá se za mnou recepční.

„Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo,“ prohodím přes rameno.

„Jestli chcete, můžu vám vybalit,“ navrhne snaživě recepční. To mě zastaví a pomalu se k ní otočím.

„Zkuste to a budete čelit žalobě, nikdo do mého pokoje ani nepáchne. Jestli máte rezervní klíč, schovejte ho jako by neexistoval, jasné?“ zavrčím.

„Jistě pane, omlouvám se. Seznámím vás s jídelnou a…“ začne zajíkavě pokračovat recepční.

„Teď nemám čas, až pak!“ otočím se na patě a zmizím na schodišti. Jasně, chtěla být zdvořilá, ale fakt nemám čas. On může každou chvíli zmizet. Něco v tomhle městečku mi nahání hrůzu, otec měl nejspíš pravdu.

Najít Arvena mi nedá ani tak moc velkou práci, stačí se zeptat pár babek, které sedí na lavičce, zároveň se dozvím, abych se vyhýbal jeho bratrovi, že je to vraždící maniak. Podle nich zabil už sto lidí. Podle mě přehánějí! Rychle se vydám k domu, který mi ukazují.

Spěchám po cestě, kterou mi ukázali, a pátrám po domě, konečně ho najdu je poslední, v hadovité řadě. Ani se neobtěžuji klepat, otevřu si síť a dveře, není zamknuto, což mě překvapí. Vejdu dál a pohodlně se opřu o dveře. Nahoře slyším hlasy, jeden spěšný, uklidňující, druhý jemně hysterický.

Chvilku na to se ozvou spěšné kroky, které sbíhají ze schodů, a na nich se objeví bělovlasý kluk se slunečními brýlemi na očích. Tohle bylo chytré, nikdo se mu tak nemůže podívat do očí, ovšem pochybuji, že on něco vidí. To, že dává přednost bezpečí ostatních, před svým, o něčem svědčí.  Já můžu jen děkovat předkům, že jsem proti tomu pohledu imunní. Počkám, až seběhne schody, aby si zbytečně nenabil.

„Spěcháš někam?“ zeptám se ho klidně. Arven sebou trhne a vyděšeně se otočí ke mně. Naditá taška mu vyklouzne z ruky. Už svým postojem dává najevo zděšení.

Za ním sejde žena s dítětem v náručí. Jeho matka, poznám to jen díky tomu, že je viditelně starší a mají stejné rysy a oči. Podívám se na dítě, ze kterého čiší dar, ale ne nebezpečný. Obrátím se zpátky na Arvena, který poraženě svěsí ramena, nejspíš nechce riskovat zranění matky a svého bratra. Slyším jak se rozletí zadní dveře a dovnitř se nahrne větší skupinka lidí, z některých mi přejede mráz po zádech. Tohle bude boj.

Arven