Tajný svět Akyry

Kdysi dávno existovala země známá pod názvem Kreánie. Byla to nádherná země, se spoustou ostrovů a rozmanitými národy, žijícími na nich. Mezi nimi byli i lidé, kteří obývali největší ostrov umístěný na okraji moře. Lidem vládla moudrá královna, mezi národy panoval mír a vše bylo v naprostém v pořádku. Pouze jediná věc zahalovala celou zemi tajemstvím. A tím tajemstvím byl poněkud nenápadný ostrov, který však čněl přímo uprostřed moře, mezi všemi ostatními ostrovy.

Nikdo ten ostrov dosud nenavštívil, ačkoliv se o to mnoho národů pokusilo. Vždy však jejich snahy ztroskotaly, ať už za to mohlo proměnlivé počasí, nebo záhadné útesy bránící ostrov. Díky těmto nepovedeným pokusům se mezi národy rozšířila pověst, že ostrov si jednou sám vybere, koho pustí do svého nitra. Postupem času snahy o dobytí ostrova upadaly, dokud se po mnoha stovkách let lidé nerozhodli, že to zkusí znovu. V té době probíhal rozmach námořnictva a tak bylo lidstvo dobře připraveno. Mnoho lidí se chtělo přihlásit, avšak královna rozhodla, že sama vybere všechny členy expedice.

Nakonec vybrala 12 silných a zkušených mužů včetně kapitána a trochu překvapivě k nim těsně před odjezdem vybrala i 13. společníka. Byl jím mladý badatel, který studoval zeměpravu, botaniku a samozřejmě i legendy, včetně té o ostrově. Zezačátku byl nadšený, že ho královna požádala o pomoc a nadšeně souhlasil, že se expedice zúčastní.

Avšak po začátku výpravy jeho nadšení opadalo. Nikdo totiž nevěděl, zda se k ostrovu vůbec dostanou a pokud ano, netušili, co je tam čeká. Navíc muži na lodi si z našeho mladého badatele neustále utahovali pro jeho velké brýle a zálibu v četbě a studiu. Snažil se je ignorovat, bohužel pro něj, v tuto chvíli byli silní muži mnohem více potřební než on. Cesta, která je čekala, byla velmi dlouhá a nebezpečná, a pouze siláci ovládající loď, se mohli postarat o to, že všichni dorazí v pořádku.

Mladičký badatel i přes posměšky ostatních neustále dál četl a studoval vše, co by se mohlo hodit. Také začal psát lodní deník, nějak měl pocit, že to pro ně bude časem velmi důležité. Zaznamenával do něj vše od útrap po slunečné dny, přes nebezpečné části moře až po ty klidné, kdy pozorovali barevné ryby a delfíny skákající nad zpěněnou hladinu. Pečlivě zapisoval data a dny, aby později královně dosvědčil, jak dlouho jejich cesta trvala. A tak plynul den za dnem, dokud nenastalo to výjimečné ráno.

Brzy ráno po úsvitu jsem vyšel na palubu a podíval se do dáli směrem k našemu cíli. Byl to velmi majestátní ostrov, nádherný a tajemný a přesto přitažlivý pro mne i pro všechny národy. Chvíli jsem ostrov obdivoval a pak jsem se rozhodl, že ho namaluji takhle z dálky. Měl jsem štěstí, bylo velmi brzo a chlapi ještě spali, takže nikdo neměl šanci to vidět a posmívat se mi. Posadil jsem se na palubu, vytáhl černý uhel a začal jsem črtat obrysy ostrova. Zdály se mi ostré a rozmazané zároveň, tak jasné a přitom nezřetelné. S vyplazeným jazykem jsem načal kresbu, když najednou mne něco omámilo. Ani netuším jak, ale během chvíle jsem ležel na palubě a spal velmi tvrdě.

Když jsem se probudil, podle slunce jsem tušil, že jsem musel spát nejméně 3 hodiny. Opatrně jsem se posadil, pouklízel rozházené uhly, schoval deník v kožených deskách a pak najednou mi došlo, že se něco změnilo. Pohybovali jsme se sami, vzduch byl čistší a Slunce zářilo jasněji, navíc tu bylo velmi podivné ticho. Postavil jsem se, došel na okraj paluby a podíval jsem se okolo sebe. Překvapením jsem nahlas vykřikl, protože ostrov byl najednou velmi, velmi blízko. Užasle jsem se díval, jak se k němu každou vteřinu blížíme víc a víc. Chlapi mne nejspíš zaslechli, protože rozespale vylezli ze svých kajut a ptali se, co se děje. Nic jsem neřekl a jen jsem ohromeně ukázal před sebe. Když zahlédli plující ostrov přímo před námi, spustili vítězný pokřik. Nadšeně se objímali a vítězně křičeli na celé kolo jako malé děti. Trochu polekaně jsem se na ně díval, nikdy jsem je neviděl takhle nadšené. Když se konečně uklidnili, kapitán vydal rozkazy a my jsme naší cestu urazili o něco rychleji. Sotva jsme přirazili ke břehu, zatajil se mi dech…

 Ale o tom, co se na ostrově stalo a jak vypadal, si přečtěte sami v mém deníku. Bude to přesnější, než kdybych vám to teď vypravoval sám. Je to nazpět téměř 40 let od doby, kdy jsem ostrov poprvé navštívil. Sice na to stále nemohu zapomenout, avšak má paměť již začíná vynechávat důležité podrobnosti a malé, ale krásné detaily. Doufám, že si přečtete celý příběh a nedosoudíte mne ani muže z posádky. Doufám, že budete nadšeni stejně, jako jsem byl tehdy já...